Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473407/bmid_norske-drevo-ASM-473407.png
4
4573
4573
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však neunikne směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky v roce 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 - Noruwei no mori , 1987
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem četla kvůli povinné četbě, ale velmi mile mě překvapila. Právě protože povinná četba mě moc nebaví, řekla bych, že tohle je v ní takový schovaný poklad. Milostný vztah není růžově vykreslený, ukazuje reálné problémy, které se ve vztazích objevují. Také se zabývá i přátelskými vztahy, které se v literatuře pro dospělé úplně běžně nevyskytují. Kniha byla velmi poutavá a četla se velmi snadno.
Skoro bych doporučil tuto knihu přečíst svému mladšímu já. Otákou je, zda-li bych si ovšem odnesl poznatky, které mě tak zaujaly v dnešních dnech.
Kniha je jednoduchá, ale přitom duševně komplikovaná. Vtipná, ale vlastně strašně smutná. Má depresivní konec, co je zároveň i částečný happy end. Asi tak na mě působila...
Norské dřevo byla první kniha od autora, kterou jsem přečetl (ty krátké, ilustrované povídky nepočítám), a moc mě zaujala především tím, kolik zcela odlišných emocí autor předložil čtenáři. Jak jsem zjistil například při četbě Kafky na pobřeží, tohle je pro Harukiho (takhle se jeho jméno skloňuje?) typické. Ne všechny postavy mi byly sympatické, ale zato mi všechny připadaly opravdové a tím pádem jsem se s nimi lépe ztotožnil. Moc se mi líbí, jak Haruki zvládl téma sebevražd mladistvých, které se pokouší přenést do moderní literatury každý druhý autor, ale často mladistvým spíše uškodí například nevhodně použitými slovy a spojeními.
Rozhodně se chci ke knížce někdy v budoucnu vrátit, protože se mi líbí ta hořkosladká atmosféra, kterou autor nastavil. Ta mi vlastně hodně připomíná atmosféru stejnojmenné písničky od The Beatles - díky knížce jsem písničce úplně propadl... Jak je možný, že jsem ji nikdy dřív neslyšel?
Kniha plná smutku, melancholie, beznaděje a zvláštní lásky. O tom, že studenská léta nemusí být vždy plná bezstarostnosti. O tom, že se člověk neustále hledá a brouzdá tak nějak v sobě. O tom, že osudy druhých neovlivníme. Zvláštní jak se kolem nezaujatého a neškodného hlavního hrdiny motali převážně jedinci s depresivním uvažováním. Kniha jakoby vám něco vezme, něco co vás táhne o tom pořád smutně přemýšlet... ale taky vám hodně dá.
Skvělý Murakami.... a vlastně , co jsem jiného čekala???? MOŽNÁ VÍC OPTIMISMU, mládí a studentská léta přeci voní láskou, zamilovaností, bezstarostností. A najednou ne???? Ano, tady - u tohoto čtení si totiž každý sáhne na své vlastní dno. I přesto jsem u čtení byla naprosto fascinována dějem a díky Murakami, bylo to čtení bez nádechu. A díky Dádul za půjčení, jednou, až si budu s mým vnoučkem povídat o knihách, všechno mu budu vysvětlovat a doporučovat, už se na to těším.
Norské dřevo patří k těm realističtějším a přehlednějším Murakamiho románům, i když už tady se objevuje okrajově např. motiv studny, který hraje důležitou roli v magickorealistické Kronice ptáčka na klíček. Životní cesta hlavního protagonisty je navíc výrazně ovlivněna psychickou poruchou dvou z jeho tří přítelkyň, což taky není moc z tohoto světa. Takže ano - je to Murakami.
Tahle kniha je zhmotněná melancholie. Není to žadný povzbudivý románek, po kterém budete mít chuť běhat v polích s větrem ve vlasech.
Styl psaní bych popsal jako odosobněný, a to nejspíš umocnilo můj výsledný dojem, který překvapivě nebyl ryze depresivní. Murakami to zkrátka napsal tak, jak to je, aniž by do toho pletl nějaké další složité psychologické pochody.
To, co si mě získalo velice rychle, byly dialogy. Jsou totiž neuvěřitelně...svěží? Líbila se mi na nich ta neotřelost a nepředvídatelnost. Některé se mi v hlavě dosud přehrávají, i když si myslím, že mi spoustu myšlenek uteklo. Často jsem měl pocit, jako bych nerozuměl všemu, co mi autor chce říct. Možná to je záměr? Koneckonců si dokážu představit, jak čtu tuhle knihu znovu.
Celé to plyne v takové podivně pomalé, hypnotické atmosféře. Nutí to přemýšlet a brouzdat tak ve vlastní hlavě. Písničky od Beatles už nejspíš nebudu moct poslouchat, aniž bych si na tuhle knihu nevzpomněl.
Mám k tomu výhrady. To ano. Ale stejně si myslím, že jsme si s Murakamim napoprvé sedli. Přestože trochu jinak, než jsem si to původně představoval. Co tam máš dál?
První setkání se spisovatelem a přiznám se, že na základě této knihy bych ho k oblíbeným nezařadila. Určitě by to chtělo přečíst ještě další díla, ale k tomu jsem se ještě neodhodlala. Knihu jsem četla před delší dobou, nevybavím si už všechny podrobnosti, celkový dojem, který to ve mě zanechalo, byl takový melancholicky depresivní. Ale zřejmě to byl záměr.
Popravdě nevím kde mám začít. Murakamiho styl vyprávění je skvělý. Děj se pomalu rozvíjí, ale zároveň jsem se při četbě nenudila.
Co se mi obzvlášť na knize líbí, je způsob, jakým autor pojal vyprávění ,,love story".
Psychologie postav, nečekané zvraty, humor, ale i vyobrazení všednosti života. V určitých momentech nás Murakami nešetří, člověk má až pocit, že se v určitých věcech v knize sám našel.
Závěr mě poněkud zarazil a není tak úplně jasný, ale zároveň nemůžu říct, že by mě zklamal.
První kniha od Murakamiho, ale věřím, že nebude poslední, kterou si od něj přečtu.
Asi budu patřit k menšině, ale buďto jsem nepochopila, co nám chtěl autor vlastně sdělit, nebo to žádnou ústřední myšlenku nemělo, nebo nevím :-) trochu to na mě dělalo dojem, že hlavním posláním knihy je přivodit mi depresi, což se vlastně docela povedlo :-) jako nemůžu v žádném případě říct, že by kniha byla špatná, ale na mě asi příliš depresivní a všichni jsou tam tak nějak v depresi a traumatizovaní a je to takové jedno velké utrpení. Možná si knihu potřebuji přečíst znovu a pak své hodnocení přehodnotim.
Poslouchal jsem jako audioknihu.
Můj druhý román od Murakamiho. První byl Bezbarvý Czukuru. Oproti němu uděluji o jednu hvězdu méně. První polovina románu byla lepší. Ve druhé jsme měl pocit, že se postavy chovaly až příliš nelogicky a jediným osvěžením byla Midoko, ale to možná i díky hlasu který ji mluvil.
Atraktivní román. Podivil jsem se nad "světovostí", kdy nebýt Tokia a japonských jmen, mohl by se odehrávat snad kdekoliv jinde na světě. Jediné s čím trošku zápasím je ten melancholický a depresivní podtón protkaný mladými roky všech postav. Mládí není trest, ale je pravdou, že zkušenosti, které postavy již v brzkých letech získaly jim nemohly na tváři vyloudit americké úsměvy.
Skvělé vykreslené charaktery, svěží dialogy, chytlavý styl a dostatečná hloubka sdělení. Co oceňuji nejvíc, je ta změna tónu přímo šitá každé z vedlejších postav. Zejména Naoko.
Román Norské dřevo mi udělal radost a také jsem jej přečetl téměř za týden. Neměl jsem žádný problém se ztotožnit s hlavním hrdinou a jakoby jsem tu samotu již někdy zažil. Autor má dobrý hudební vkus a tak se v románu objevují známé kusy z jazzové i klasické hudby. Nejenom hudbou je román protkán, ale i literárními díly světových autorů. Příběh citlivě odkrývá nitro hlavních postav a je podáván tak, aby udržel pozornost až dokonce. Kniha je intimní a asi bych ji nechtěl jako audioknihu. Je to má druhá Murakamiho kniha a již přemýšlím jakou další bych mohl od něj číst.
Kniha mě naprosto pohltila. Přípěh mě vtáhnul do sebe a já nemohla přestat na knihu myset. Bylo to stejné jako když máte nějaký oblíbený seriál nebo film. Nemůžete se dočkat až budete pokračovat v jeho sledování. Tato kniha nádherně popisuje pocity a prostředí a ani chvilku vás nenudí.
(SPOILER)
Rozporuplná kniha, která nevím, co vlastně měla sdělit. Asi to, že lidé mají problémy a nějak se s nimi potácejí životem. Na jednu stranu se mi líbí autorův styl psaní (samozřejmě nevím, jak moc to bylo ovlivněno překladem, ale co už... připišme to klidně Murakamimu i překladateli).
Nechápu, proč skoro všechny ženské postavy tohoto příběhu byly napůl traumatizované a to jejich trauma bylo nějakým způsobem vázáno na jejich sexualitu. Říká to možná hodně o rezervované a velmi konzervativní asijské mentalitě, ve které se máme my otevřenější národy, problém vyznat.
Tahle emo nátura (ještě z dob, kdy emo nebylo v módě) mě hodně vytáčela.
Avšak... Skoro až neuvěřitelné mi připadalo, jak jsem Murakamimu věřil, že se všechny ty věci fakt staly. Jeho popis situace a postav byly perfektní.
Jenže pak je tu zase ta bisexuální hudebnice, která mě někdy neskutečně iritovala. Ta popisovaná scéna s tím, jak měl styk se svou žačkou, kterou učila hrát na piáno... Kolik jí to kruci bylo? Myslím, že tam bylo psáno 13 (prý ale vypadala na 20)... No lhal bych, kdyby řekl, že mi to nepřipadalo sexy, ale skoro mi to až připadalo, jakoby si místy Murakami psal sám pro sebe takové porno složené ze svých vlhkých snů v době, kdy ještě porno neexistovalo.
Hlavní postava Tóru Watanabe, to je taky případ... Moc toho neřekne, nechává se unášet větrem více méně náhodně, žádný velký génius to taky asi nebude, ale kam přijde, tam někoho klátí. Jeho přístup k životu je takový Holdenovský. Na rozdíl od Kdo chytá v žitě, akorát má Tóru více svalů, sex appealu a silnější mentalitu, takže si na rozdíl od Holdena celkem často vrzne .
Naopak postava Midori mě bavila hodně. Líbila se mi ta její životní odvaha a všeobecný nadhled na životem, který tvořil perfektní kontrast s mentálními případy Naoko a Reiko (druhá jmenovaná sice vypadalo, že je už furt nad věcí, ale taky mi nepřipadala úplně vyrovnaná). I přesto, že měla taky nelehký životní příběh (a narozdíl od Reiko si jej nezpůsobila lesbickými hrátkami z nezletilými žačkami), se s nimi dokázala vyrovnat. Je to jediná skutečně psychicky odolná postava příběhu, který byla pro Watanabeho hotovým darem z nebes.
Asi bych dal 3/5, ale cením si jednak toho, že Murakami psal i z dnešního pohledu celkem kontroverzně o sexualitě. Až na některé výjimky se také cení důvěryhodnosti příběhu. Teda pokud přijmeme fakt, že Japonci jsou někdy trochu cáklí. U asi poloviny postav se pak taky musí ocenit jejich detailní psychologie. Taková na první pohled karikaturní postava Extréma, byla paradoxně docela dost důvěryhodná. Takoví podivíni jsou snad na všech vysokých školách a kolejích.
Méně děkuji Murakimu za to, že je například společně s filmem Scott Pilgrim spoluzodpovědný za hned několik (především holčičích) nihilistických hnutí, které se neustále cyklicky objevují. Nejdříve to bylo emo, nyní to je egirl styl a za 10 let to zas bude něco jiného.
Naopak se musí Murakamimu poděkovat za to, že byl inspirací pro Beatles. To bylo alespoň skvělé hnutí!
Můj druhý Murakami a líbí se mi čím dál víc. Normálně by mi takové téma přišlo strašně smutné a depresivní, ale v jeho podání to je neuvěřitelně čtivé a deprese se nekoná.
Dárek k 5. (dřevěnému) výročí svatby:-) I když jsem knihu už jednou kdysi četla, tak mi stejně udělala velkou radost. Moje druhá knížka od H. Murakamiho a určitě ne poslední.
„It take time, though, for Naoko´s face to appear. And as the years have passed, the time has grown longer. The sad truth is that what I could recall in 5 seconds all too soon needed 10, then 30, then a full minute – like shadows lengthening at dusk. Someday, I suppose the shadows will be swallowed up in darkness. There is now way around it: my memory is growing ever more distant from the spot where Naoko used to stand – where my old self used to stand. And nothing but scenery, that view of the meadow in October, returns again and again to me like a symbolic scene in a film.”
Také s mou pamětí je to bída, proto jsem si i druhé čtení užila tak jako bych Norské dřevo, resp. Norwegian Wood četla poprvé. Toru Watanabe mě úplně vtáhnul do svého vyprávění. Jeho návrat do studentských let, která prožil na konci 60 let, jsem si vážně užívala. A nešlo jenom o samotný příběh. Murakami mi poskytl výlet do japonského prostředí té doby „se vším všudy“. Reálné pozadí příběhu (např. studentská stávka na Tokijské univerzitě, odněkud znějící písnička od Ayumi Ishida nebo zmínka o obrovském zemětřesení z r. 1923). Hodně jsem si toho dohledávala a nenarazila jsem na nic, co by autor časově špatně zařadil. I tou Toyotou Corollou mohli rodiče Watanabeho jezdit:-) Bonusem mi bylo, že jsem si rozšířila své literární obzory (nejen o japonskou literaturu). Autoři, kteří mě zaujali: Kenzaburó Óe, Yukio Mishima, Osamu Dazai, Thomas Mann, Joseph Conrad a Hermann Hesse.
Líbí se mi, jak postupně vypravěč odkrývá svůj příběh. Připomíná mi to můj (ne)systém při uklízení. Když se dostanu k něčemu, tak nedodělám, co právě uklízím, a začnu se věnovat novému a postupně takhle rozdělám spoustu uklízecích činností. Když mám dostatek času, tak ve výsledku uklidím. A Murakami měl času dostatek:-) … Oblíbila jsem si skoro všechny postavy. K srdci mi přirostl Toru, Naoko, Hatsumi, Storm Trooper („The world was at peace and filled with laughter as long as Storm Trooper stories were being told“) a nejvíc Midori a Reiko. Jediný Nagasawa si mě nezískal, ale emoce ve mně vzbudil i on. ... Norské dřevo není nabité akcí, Toru se poklidně noří do svých vzpomínek, zabředává do nejobyčejnějších detailů, jenomže víte co? Vy máte pocit, jako byste tam s ním byli, dívali se na vztyčování vlajky na dvoře, váš bláznivý spolubydlící vás ráno budil svou pravidelnou rozcvičkou, atd. a prostě si to vychutnáváte.
„I would have preferred not to spend the whole night with them, but you can´t worry about midnight curfew while you´re seducing women (…).“
Norské dřevo je jedna z mála knih, která pojednává o sebevraždě, a na mě neútočily vyloženě nepříjemné pocity. Jako čtenář jsem s osudem postav byla smířená, nepřála jsem si, aby to s nimi dopadlo jinak, užívala jsem si setkání s nimi, byť někdy bylo velmi kraťoučké. Abych na ně opět nezapomněla, tak jsem si je tentokrát poctivě vypsala, protože na ně zapomenout nechci! … Vítám, že není téma sebevraždy dospívajících v literatuře tabuizováno. Mám s ní 2 osobní zkušenosti. Jedna je ze širší rodiny a druhá z vysokoškolské koleje.
DOPORUČUJI.
Bezvadně vykreslená kniha, hodně čtivá. Japonsko je tam vykresleno jako země se západním stylem života. Propletence vztahů mě bavili a hlavní hrdinové též. Kniha ke které se po určité době rozhodně vrátím. Přečteno za dva dny.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura romantika vysoká škola
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Co k téhle knize povědět?Je jedním slovem nádherná,tolik skvělých dialogů jen tak někde nenajdete,jsou milé , dojemné,ponoříte se do nich a sem tam vám dá autor možnost se zase nadechnout.Téma je zde velmi citlivě zpracováno,bez zbytečných klišé a patosu.