Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473407/bmid_norske-drevo-ASM-473407.png
4
4661
4661
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však neunikne směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky v roce 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
více info...
Přidat komentář
Pro mne u nás nepochopitelně populární japonský autor. Dle mého názoru autor pro ženy.
Jestli někdy budu uvažovat o žebříčku nejotravnějších románových protagonistů, tady Tóru Watanabe má svoje místo na 'bedně' jisté.
Smutný příběh, který mi toho hodně předal. Autorův styl psaní mi velmi sednul, umí si opravdu krásně hrát se slovy. Člověka až z toho někdy mrazí.
Plánuju si knihu přečíst klidně i víckrát.
velmi smutný milostný příběh,hledání sama sebe,hledání smyslu života,jedno je jisté pan Murakami to umí moc dobře se slovy
Kniha místy bolavá, palčivá a nepopíratelně čtivá. To co mě na ni však uchvátilo nejvíce, byla její realističnost. Takhle to v životě mladých prostě někdy chodí, psychické problémy jsou neviditelným zabijákem. Je od autora velice pokrokové, že se takovému tématu otevřel již před více než 30 lety. Většinový pohled na knihu je takový, že se jedná o jakousi sexuální zpověď... nemyslím si. Sex k životu vysokoškoláků prostě patří, a proto jej autor do knihy explicitně zařadil. Podle mého názoru se snažil o co nejvěrnější portrét mládí a jeho krás i úskalí. Bravurně se mu to povedlo.
Bylo celkem vtipné poslouchat souběžně s Norským dřevem poklad evropské literatury Quo vadis, jehož antická morálka se příběhu dost podobá.
Nevím, kam kráčí mistr Murakami, ale už jsme spolu měli schůzku podruhé (poprvé to byla zkrácená audiokniha) s odstupem několika let a stále dost tápu v odhadu.
Nejlépe se mi četlo o Hacumi, ta měla alespoň zdravé názory.
Celek dokážu asi nejlíp uchopit jako obraz japonské mládeže konce šedesátých let aneb kterak volná láska hippies dorazila do Japonska? Nejbližší je mi asi komentář Bassquiat. Taky formulace kvazi duchovno na autora přesně sedí. Nebo rádoby filozofie. Jakési celkem logické potácení mezi volnou láskou, sebevraždou a léčebnou?
2/3
Cieľová skupina tejto knihy nie som, z tohto typu príbehov som vyrástol, keď som mal cca dvadsaťpäť a problémy dospievania a hľadania samého seba sú mi v súčastnosti ukradnuté - hoci si plne uvedomujem, že je to dôležitá fáza vývoja človeka. Nie som ani (bez)nádejne zamilovaný, ani zamindrákovaný, ani osamelý, ani nemám okolo dvadsať, ani ... ani. A preto sa na príbeh pozerám inou optikou. Ako citlivý cynik knihu považujem za fajn čítanie pre tých, ktorým v živote ublížil buď sám život alebo niekto. Okej, tiež som si prešiel obdobím bolestného rozchodu a zžieravej lásky, ale aby som kvôli tomu vyšiloval, tak to nie. Midori nie je ničím iným, len bezcitnou manipulátorkou, ktorú zaujímajú iba vlastné problémy a hromozvod (sorry elektrikári, bleskozvod sa nekoná, tu ide o prázdne kecy, tedy zvuk a tým pádom hrom), teda prenesenie svojich problémov nachádza v promiskuitnom slabochovi menom Tóru, neschopnom nadviazať normálny vzťah. Okrem toho ma autor tak trochu urazil názvom knihy a ústredným motívom, ktorý si nehanebne požičal od Lennona - John vedel o čom v piesni spieva, je to jeho text. A tie mizerné paralely medzi menami Yoko a Naoko, čudujem sa, že Tóru sa volá Tóru a nie Joh-ru. Žiadna veľká literatúra to nie je - obsahovo, štýlom, ani bohatstvom použitej slovnej zásoby, pána Murakamiho, prihliadnuc ku kvalite tohto diela, považujem za priemerného spisovateľa. Nič to, idem si spraviť chuť knihou Posledné Interview: John Lennon and Yoko Ono, to je originál, nie Murakamiho plagiát.
Nejaponský román japonského spisovatele. Konečně mám za sebou samotného velkého Haruki Murakamiho. Odškrtávám si další kousek z Japonska a vlastně i jeden svůj životní milník. Ale…
Patří určitě mezi ty výjimečné knihy, které neskrývají žádný zásadní a osudový příběh, ale má to něco, čím vyčnívá mezi ostatními. Má svoji vlastní individuální ponurou, ale krásnou atmosféru, osobité podání a své poslání. Příběh plný pocitů, myšlenek, emocí, poselství, dojmů, citu, vnímavosti, lidskosti, křehkosti, ale i síly, bolesti a smutku. To všechno je krásné a úžasné, jenže jsem se těšila na klasické, opravdové a kvalitní Japonsko, čehož se mi tady vůbec nedostalo. Čekala jsem pecku, nálož toho jejich magického realismu a vnitřního světa, tohle je ale na mě přespříliš evropské. I tak mám ale pocit, že je to typický Murakami.
Trochu jsem se bála, nebo jsem si to aspoň myslela, že to bude literárně těžká kniha, pro náročného čtenáře, ale neměla jsem nakonec ten pocit. Možná je to tím, že už v tom umím chodit, každý další krok jsem předvídala a čekala, jestli na to dojde, a ono fakt došlo. Příběh je to sice lyrický, poetický a filozofický, což já ráda, ale nepřijde mi nikterak složitý a těžký na myšlení a vnímání. To ovšem vlastně vůbec není výčitka, možná spíš přednost. Vytvořit příběh takto psychologicky smysluplný a hloubavý, nicméně čtenářsky tvárný, lidsky uchopitelný a významově sofistikovaný, to si myslím, že je to jeho terno.
Jsem ráda, že jsem se k téhle knize nakonec dostala, ve výsledku mě určitě uchvátila, ačkoliv to nebylo to pravé Japonsko, ale poznat tohoto spisovatele stálo za to.
Murakami není úplně můj šálek kávy, ale protože má tuhle knihu hodně ráda moje kamarádka, tak jsem se do ní pustila. I tahle kniha ve mně zanechala silný pocit atmosféry chladu a samoty. Předpokládám, že za měsíc už si budu pamatovat jen ten pocit, spíš než děj. Je to svým způsobem uklidňující a poetické. Trochu mě od toho ale rušily pro mě až příliš explicitní erotické části.
Sebevražedná triáda a obezřetný mladý muž, hledající místo mezi ženami a lidmi vůbec.
Otevřená sexuální zpověď napříč všemi postavami s hloubkou příběhu, který nosíte počas čtení neustále v hlavě. A čím déle knihu čtete, tím vám připadá kvalitnější.
Kniha plná pocitů a odhodlání, mnohdy bolavá a smutná.
S postavami se čtenář snadno sžije, není jich mnoho a jsou všichni moc přítomní.
Ženy krásné, ale s prominutím jsem si je nemohl představovat jako Japonky. Nejsem rasista, ale přednostem Evropanek jsem musel dát přednost... Pro zkvalitnění příběhu nepodstatné, ale obrazotvornosti bylo učiněno za dost.
Pokud jste psychologicky tvární a máte rádi poklidné vyprávění s mírně předvídaným závěrem, kniha vás ohromí.
Vlastně bych rád udělil nejvyšší hodnocení, ale cítím, že Murakami je schopen napsat lepší román, bez zbytečných odboček a textových výpotků.
Přesto velice poutavé a řemeslně výborně napsané.
Co k téhle knize povědět?Je jedním slovem nádherná,tolik skvělých dialogů jen tak někde nenajdete,jsou milé , dojemné,ponoříte se do nich a sem tam vám dá autor možnost se zase nadechnout.Téma je zde velmi citlivě zpracováno,bez zbytečných klišé a patosu.
Knihu jsem četla kvůli povinné četbě, ale velmi mile mě překvapila. Právě protože povinná četba mě moc nebaví, řekla bych, že tohle je v ní takový schovaný poklad. Milostný vztah není růžově vykreslený, ukazuje reálné problémy, které se ve vztazích objevují. Také se zabývá i přátelskými vztahy, které se v literatuře pro dospělé úplně běžně nevyskytují. Kniha byla velmi poutavá a četla se velmi snadno.
Skoro bych doporučil tuto knihu přečíst svému mladšímu já. Otákou je, zda-li bych si ovšem odnesl poznatky, které mě tak zaujaly v dnešních dnech.
Kniha je jednoduchá, ale přitom duševně komplikovaná. Vtipná, ale vlastně strašně smutná. Má depresivní konec, co je zároveň i částečný happy end. Asi tak na mě působila...
Norské dřevo byla první kniha od autora, kterou jsem přečetl (ty krátké, ilustrované povídky nepočítám), a moc mě zaujala především tím, kolik zcela odlišných emocí autor předložil čtenáři. Jak jsem zjistil například při četbě Kafky na pobřeží, tohle je pro Harukiho (takhle se jeho jméno skloňuje?) typické. Ne všechny postavy mi byly sympatické, ale zato mi všechny připadaly opravdové a tím pádem jsem se s nimi lépe ztotožnil. Moc se mi líbí, jak Haruki zvládl téma sebevražd mladistvých, které se pokouší přenést do moderní literatury každý druhý autor, ale často mladistvým spíše uškodí například nevhodně použitými slovy a spojeními.
Rozhodně se chci ke knížce někdy v budoucnu vrátit, protože se mi líbí ta hořkosladká atmosféra, kterou autor nastavil. Ta mi vlastně hodně připomíná atmosféru stejnojmenné písničky od The Beatles - díky knížce jsem písničce úplně propadl... Jak je možný, že jsem ji nikdy dřív neslyšel?
Kniha plná smutku, melancholie, beznaděje a zvláštní lásky. O tom, že studenská léta nemusí být vždy plná bezstarostnosti. O tom, že se člověk neustále hledá a brouzdá tak nějak v sobě. O tom, že osudy druhých neovlivníme. Zvláštní jak se kolem nezaujatého a neškodného hlavního hrdiny motali převážně jedinci s depresivním uvažováním. Kniha jakoby vám něco vezme, něco co vás táhne o tom pořád smutně přemýšlet... ale taky vám hodně dá.
Skvělý Murakami.... a vlastně , co jsem jiného čekala???? MOŽNÁ VÍC OPTIMISMU, mládí a studentská léta přeci voní láskou, zamilovaností, bezstarostností. A najednou ne???? Ano, tady - u tohoto čtení si totiž každý sáhne na své vlastní dno. I přesto jsem u čtení byla naprosto fascinována dějem a díky Murakami, bylo to čtení bez nádechu. A díky Dádul za půjčení, jednou, až si budu s mým vnoučkem povídat o knihách, všechno mu budu vysvětlovat a doporučovat, už se na to těším.
Norské dřevo patří k těm realističtějším a přehlednějším Murakamiho románům, i když už tady se objevuje okrajově např. motiv studny, který hraje důležitou roli v magickorealistické Kronice ptáčka na klíček. Životní cesta hlavního protagonisty je navíc výrazně ovlivněna psychickou poruchou dvou z jeho tří přítelkyň, což taky není moc z tohoto světa. Takže ano - je to Murakami.
Tahle kniha je zhmotněná melancholie. Není to žadný povzbudivý románek, po kterém budete mít chuť běhat v polích s větrem ve vlasech.
Styl psaní bych popsal jako odosobněný, a to nejspíš umocnilo můj výsledný dojem, který překvapivě nebyl ryze depresivní. Murakami to zkrátka napsal tak, jak to je, aniž by do toho pletl nějaké další složité psychologické pochody.
To, co si mě získalo velice rychle, byly dialogy. Jsou totiž neuvěřitelně...svěží? Líbila se mi na nich ta neotřelost a nepředvídatelnost. Některé se mi v hlavě dosud přehrávají, i když si myslím, že mi spoustu myšlenek uteklo. Často jsem měl pocit, jako bych nerozuměl všemu, co mi autor chce říct. Možná to je záměr? Koneckonců si dokážu představit, jak čtu tuhle knihu znovu.
Celé to plyne v takové podivně pomalé, hypnotické atmosféře. Nutí to přemýšlet a brouzdat tak ve vlastní hlavě. Písničky od Beatles už nejspíš nebudu moct poslouchat, aniž bych si na tuhle knihu nevzpomněl.
Mám k tomu výhrady. To ano. Ale stejně si myslím, že jsme si s Murakamim napoprvé sedli. Přestože trochu jinak, než jsem si to původně představoval. Co tam máš dál?
První setkání se spisovatelem a přiznám se, že na základě této knihy bych ho k oblíbeným nezařadila. Určitě by to chtělo přečíst ještě další díla, ale k tomu jsem se ještě neodhodlala. Knihu jsem četla před delší dobou, nevybavím si už všechny podrobnosti, celkový dojem, který to ve mě zanechalo, byl takový melancholicky depresivní. Ale zřejmě to byl záměr.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Slova plynou, příběh teče a vše tak příjemně, nežně, lehce, až na to smutné téma. Krásná kniha. Překvapila mě!