O dívce Grace
Anthony Doerr
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/358805/bmid_o-divce-grace-V8u-358805.jpg
4
520
520
David Winkler, tichý chlapec okouzlený nestálostí počasí a posedlý sněhem, žije na Aljašce ve městě Anchorage. Někdy vidí události ještě předtím, než se stanou ? muže s krabicí na klobouky srazí autobus, sám David se v supermarketu zamiluje do krásné ženy. Sen o tom, že se mu nepodaří zachránit svou malou dceru při záplavách, ho naprosto zdrtí. Odjede tisíce mil daleko, opustí svou rodinu, domov i budoucnost, aby vyplnění tohoto snu zabránil. Na ostrově v Karibiku, kde skončí sám a bez peněz, navíc netuší, jestli jeho dcera přežila a jestli mu manželka útěk kdy odpustí, mu poskytne přístřeší rodina s mladou dcerou. A právě ta ho nakonec probudí zpět k životu a přiměje ho hledat všechny, jež opustil. Doerrovy postavy jsou plné smutku a nenaplněných tužeb, ale také laskavosti. Jeho pochopení pro lidskou slabost je až neuvěřitelně jímavé.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno:
2017
,
MOBA (Moravská bastei)
Originální název:
About Grace, 2004
více info...
Přidat komentář
Přesně jak píše Anniie126, neměli bychom Dívku Grace srovnávat se Světly, autorův styl se v průběhu vyvíjí. Ačkoliv na tomto románu je vidět, že jde o autorův první velký počin, není to nudné čtení, některé části jsou vleklejší, hodně hloubavé, sondy do lidské duše a krás přírody, ale příběh plyne vcelku dynamicky. Je pravda, že hlavní postava Winklera se občas chová pro mnohé nepochopitelně, ale je potřeba to brát tak, že ten člověk je prostě velký introvert, který neumí moc vyjadřovat city, z čehož pramení jeho neschopnost vyjádřit se v důležitých situacích. Někdo hodnotil Winklera až nepříjemně, ale mně naopak přirostl k srdci, úplně chápu, proč se nevydal hledat dceru dřív, přesvědčil sám sebe, že je mrtvá, jeho forma řešení je prostě útěk od reality. Pro mě osobně román O dívce Grace mimo jiné také vyjadřuje fascinaci přírodou, je nádherné s jakou vášní se do zkoumání pouští jak Naalyah, tak Winkler. Velmi inspirující a k zamyšlení je také vidět, že i po dvaceti letech není pozdě na to zkusit navázat zpřetrhaná pouta. Mám prostě ráda to, jak autor dokáže mezi řádky nasadit čtenářovi do hlavy právě takové trochu filosofické myšlenky.
Román O dívce Grace trpí neustálým srovnáváním se Světly, a tak ho nikdo pořádně neocení za to, jaký doopravdy je. Ale musíte si uvědomit, že Grace byl Doerrův PRVNÍ velký román, napsal ho o deset let dřív než Světla, ke kterým se časem "propsal". Ano, chápu, že je docela jiný román, ale i autor prošel vývojem a mě hrozně mrzí, když všichni pokaždé uzavřou recenzi s tím, že se jim to nelíbilo, protože Světla byla lepší a že čekali víc a proč to vůbec číst. Ale Grace nemá být stejná jako Světla a ani dost dobře nemůže, protože ji psal úplně jiný člověk v úplně jiné době. Má jiné téma, jinou strukturu, jiný záměr. To, že ji napsal stejný autor, ještě neznamená, že bude stejná. Světla jsou Pulitzer, Grace je začátek cesty.
Až vyjde příští rok Doerrův deník/paměti/fejetony o jeho roce stráveném psaním Světel v Římě, taky to všichni odhodíme s tím, že to nejsou Světla a Doerr zklamal?
Začátek- asi dvě stě stran knihy, mi připadal úžasný. Bylo v něm tolik emocí a citu, popisů vztahů mezi dvěma osobami, útrapy, do toho popisy přírody a dějů v ní, přesto děj ubíhal a byl poměrně napínavý. Mě tedy dost zajímalo, co se stalo. Jenže poté se do děje přidávala spousta absurdit, přes které jsem se nemohl nějak dostat a nakonec jsem přeskočil na konec, když už jsem nějak ztratil zájem.
Od autora jsem četl Jsou světla, která nevidíme, někdy před rokem, a vím, že jsem si dost oblíbil autorův styl psaní, kdy máte skoro až pocit, že každé slovo je pečlivě vybráno a má v knize svůj vlastní smysl. Jsou světla, která nevidíme, jsou na jiném levelu než O dívce Grace, děj se rychleji posouvá a nestojí na místě. O dívce Grace navíc byla vydána podstatně dříve než kniha, za kterou později získal Pulitzerovu cenu. Tato kniha je napsána podobně, líbí se mi styl psaní, popisy přírody, jevů a... já nevím, hmyzu, mi vůbec nevadily. Zaujalo mě, že autor píše tak, že do děje vtáhne něco z přírody a alespon mně to připadá tak, že z ní udělá něco jako vedlejší postavu, která do jisté míry hýbe dějem. Jenže tady to moc nehýbalo, spíš postávalo na místě a ne a ne se hnout z místa. :/
Spoilery:
První, nad čím jsem nadzdvihl obočí, byl fakt, že hlavní postava pořád někde "troskotala" a nevěděla, co dělat dál a ztrhlo ji to natolik, že se málem nechala zabít vnějšími podmínkami. Bloudění na pláži, pak když hledal Sandy a Grace... To bylo dost zvláštní. :/ A proč se je vydal hledat až po dvaceti letech? Na to se v komentářích ptá už hodně uživatelů, ale mě stále zajímá odpověd, protože to nechápu... Winkler byl vlastně, upřímně, občas dost nepříjemný. V jedné chvíli se přeci - takřka - vloupal do domu jedné hledané Grace a šmejdil jí tam. Chápu, že chtěl najít svojí dceru, ale tohle bylo trochu moc. :/
Konec spoilerů.
Okolo strany 300 jsem nevydržel a přešel o sto stran dál a posléze i na konec a připadalo mi úsměvné, že jsem se okamžitě napojil a věděl, kde jsem, co se děje, takže se mi potvrdilo, že se nic tolik závratného nestalo a já nějak o nic velkého nepřišel.
Nemyslím si, že by kniha byla nějak špatná, ale je někdy tolik zdlouhavá a popisná. Příběh a myšlenka jsou senzační, ale neuškodilo by knize, pokud by byla o nějakých sto, možná i dvě stě, stran kratší. Nelituji, že jsem ji četl, protože některé autorovy úvahy stojí za to, proto mě mrzí, že mě kniha přestala bavit a já ji přeskočil. Věřím, že své příznivce, kteří budou hltat úplně každé slovo, si kniha najde. :)
Tak tohle bylo zvláštní. Téma mě nadchlo tak, že jsem si po dlouhé době knihu koupila. Čtení už mě tak nenadchávalo. V půlce knihy jsem četla už jen ze setrvačnosti, a taky proto, že ve své knihovně nechci koukat na něco, co jsem jako jediné v životě nedočetla. Nevadilo mně, že příběh byl pomalý, ale nad rozhodnutími a činy hlavního hrdiny jsem kroutila hlavou a někdy je k pobavení rodiny nahlas komentovala. Kdyby mu váhání nad tím, zda se chce dozvědět pravdu o své dceři trvalo pár měsíců, nic neřeknu, ale přes 20 let? Ten jeho únik co nejdál od domova, jak to, že ho tak dlouho nenapadlo postavit se svým prorockým snům a snažit se je změnit....? A to jeho pátrání po Grace, způsob, jak se ztratil v pustině a dovolil, že málem zemřel. Pak ale přišla poslední čtvrtina a ta mě pohltila a dost jsem si ji užila. Dceřina zloba, láska k vnukovi a další věci (nechci prozradit vše), to vše bylo popsáno tak citlivě, že jsem knihu nemohla odložit.
Nějak nevím co napsat. Pro mě to na 5* nebylo. Příběh hezký, ale spousta "zbytečných" stránek. Dočetla jsem hlavně proto, že knihy neodkládám.
Knihy pana Doerra miluji, avšak u této se musím přiznat, že z ní mám velice rozporuplné dojmy.
Prvních 200 stran mi trvalo než jsem se vůbec začetla, druhá polovina knihy byla svižnější, zajímavější, avšak celkově na mě příběh sám o sobě působil tak nějak nezáživně, pomale, bez spádu, těžce a ikdyž jsem si našla pár pasáží, které mně oslovily, nemohu hodnotit více než 3*
Čtivé, zajímavé, ale mně osobně iritovala neschopnost komunikace. Proč se David nevyjádřil jasně? Proč nevysvětlil dceři své chování. Proč ji nehledal dříve? Proč ho manželka odmítla? Řekla že je mrtvý? Možná jen neumím pořádně číst nebo prostě nerozumím mužům. Nedokázala jsem však pochopit jednání většiny postav.
Je dar vidět, co se stane, nebo je to prokletí? Je slabošství, opustit někoho, koho nade vše milujeme, nebo je to sebeobětování?
Zadumaná kniha, niterná, s detailními až rentgenovými popisy nejen přírody, ale hlavně myšlenek a úvah hlavní postavy Davida Winklera, která jde hodně do hloubky. Pro introverty jak dělaná. Kdo ale potřebuje rychlé akce a spád, bude se nejspíš trochu nudit. Je to jedna z těch knih, které mají schopnost něco přinést, něčím obohatit. Kniha o hledání, o vztazích, o síle člověka. S výrazným poselstvím "nevzdávej to, dokážeš to".
Přesto, že je to kniha bezesporu hodnotná, David mě občas štval svou nemluvností, zadumaností, neschopností vysvětlit. A to i v tak vypjatých situacích, kdy by snad promluvila (a vysvětlila) i mrtvola.
A ještě něco, co mi opravdu vadilo: nepochopila jsem, proč zde autor opět použil dívku, hlásící do rádia jakési šifry. Stejně jako ve Jsou světla, která nevidíme, ale tam to mělo sakra opodstatnění. Tady tápu. Nebylo to pak nijak rozpracováno, vysvětleno. Jestli máte někdo vysvětlení, prosím, napište.
Mám Doerra ráda, dávám 4*, ale "Světla" se mi líbila víc.
Kniha má moc pěknou atmosféru a poslání, na mě byla ale moc dlouhá a místy nudná.
Citlivé vyprávění o lásce, zoufalství, hledání, naději a jako vždy u tohoto autora také o vodě a přírodě, zde zejména o sněhu. Pro mě velký čtenářský zážitek, který přináší optimismus a přesvědčení, že nikdy nic není ztraceno.
Anthony Doerr a já nejsme stejná krevní skupina. Bohužel. Kvality kniha určitě má, nedokážu je ale rozluštit, pochopit a ocenit. Knihu jsem dočetla vyloženě s odporem.
Jako prvotinu od Anthony Doerra jsem přečetl "Jsou světla, která nevidíme" a kniha mě nadchla. Proto jsem se dost těšil na tuhle, ale... nakonec to bylo trošku trápení.
Nemám teda nic proti popisnému stylu psaní, občas je to docela vhodné a do knihy ideálně zapadá. Ale čeho je moc, toho je moc. Po prvních asi 80 stranách jsem si říkal "o čem že to vlastně je?". Po dalších 100 stranách se ten pocit bohužel moc nezměnil. Pořád nějaké sny, úvahy, popisy...
Příběh špatný není, pokud se člověk prokouše až na konec a pochopí všechny souvislosti, ale popisu je na mě příliš. Nemusím vědět, jak všelijak vypadají kapky vody, sněhové vločky, jaké druhy hmyzu kde žijí a spoustu dalších věcí. Také filozofických úvah na mě bylo až moc.
V podstatě opravdu zajímavá byla asi až poslední zhruba čtvrtina knihy, kdy se konečně začíná víc dít a méně uvažovat. A překotné tempo posledních kapitol, kdy se vzájemně překrývají osudy všech zúčastněných do jednoho velkého finále, dalo příběhu konečně ty správné grády. Podobný konec se objevil i ve světlech a je vidět, že tento styl autorovi sedí. Chápu, co se touto knihou autor nakonec snažil sdělit, nicméně, mohlo to být na zhruba polovičním počtu stran a hloubku by to i tak neztratilo.
I když je tak příběh trochu naivní a David má až moc štěstí na to, aby to bylo uvěřitelné, nakonec má svou hloubku a pojednává o ztrátách, nerozhodnosti, zbabělosti (ale současně i neuvěřitelné odvaze), neutuchající víře, sebeobětování, životní moudrosti a nakonec i odpuštění a vřelé lidskosti.
Takže nakonec 3*, i když teda trochu silnější, ale na 4 to bohužel nebude. A je to škoda.
Táto kniha ma vždy po pár stranách uvrhla do limba. Funguje lepšie ako Oxazepam.
Příběh, který člověk pochopí s věkem.
Láska, odpuštění, pochopení, moudrost, hloupost, lidskost.......obyčejnost neobyčejného.
Těším se na dalšího Anthony Doerra a jeho....život.
Děkuji.
Knihu jsem nedočetla. Nebavila mě. Neměla jsem nutkání, jako u jiných knih, se s natěšením ke knize vrátit.
Kniha předčila mé očekávání, kniha o hledání a sebepoznaní, o velkých ztrátach a ještě větších nálezech, síle vlastní osobnosti. Hlavní hrdina ač slaboch tak neskutečně silný a odhodlaný. Pro mne dokonalá one-man-show.
Štítky knihy
Aljaška americká literatura hledání smyslu života rodinné vztahy rodičovství sníh, vločky společenské rományAutorovy další knížky
| 2015 |  Jsou světla, která nevidíme |
| 2017 |  O dívce Grace |
| 2016 | Zeď vzpomínek |
| 2016 | Sběratel mušlí |
| 2018 | Čtvero ročních období v Římě |
Mně se knížka líbila. Četla jsem recenze, takže předem jsem se oprostila od srovnávání se "Světly" .