O dívce Grace
Anthony Doerr
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/358805/bmid_o-divce-grace-V8u-358805.jpg
4
520
520
David Winkler, tichý chlapec okouzlený nestálostí počasí a posedlý sněhem, žije na Aljašce ve městě Anchorage. Někdy vidí události ještě předtím, než se stanou ? muže s krabicí na klobouky srazí autobus, sám David se v supermarketu zamiluje do krásné ženy. Sen o tom, že se mu nepodaří zachránit svou malou dceru při záplavách, ho naprosto zdrtí. Odjede tisíce mil daleko, opustí svou rodinu, domov i budoucnost, aby vyplnění tohoto snu zabránil. Na ostrově v Karibiku, kde skončí sám a bez peněz, navíc netuší, jestli jeho dcera přežila a jestli mu manželka útěk kdy odpustí, mu poskytne přístřeší rodina s mladou dcerou. A právě ta ho nakonec probudí zpět k životu a přiměje ho hledat všechny, jež opustil. Doerrovy postavy jsou plné smutku a nenaplněných tužeb, ale také laskavosti. Jeho pochopení pro lidskou slabost je až neuvěřitelně jímavé.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno:
2017
,
MOBA (Moravská bastei)
Originální název:
About Grace, 2004
více info...
Přidat komentář
Je pro mě dosti těžké hodnotit tuto knihu. Je první od Doerra, kterou jsem četla a samotný příběh se mi moc líbil. Byl tak krásný, skutečný a snový. Bylo to hezké, dovědět se tolik o sněhu, sněhových vločkách, broucích... Ale pro mě toho už bylo nějak moc. Při čtení mě to svádělo k nepoctivosti, hop, přeskočím odstavec a hupnu raději hned do příběhu (ten byl parádní). Takže tak to cítím já... ale i přes ten zdlouhavý popis dávám knize čtyři hvězdičky !!
Anthony Doerr a jeho nejnovější počin O dívce Grace má v sobě zase to kouzlo života, kdy lidské osudy jsou srovnávány s přírodními úkazy. Jak těžké může být ztratit někoho, koho tak milujeme, i když jsme nezískali příležitost, poznat jej do hloubky. Každá kniha vypráví svůj příběh, někdy silnější-jindy slabší, tentokrát hodně retrospektivní a zároveň přítomný, kdy prostě nemáte ten pocit ztracenosti a zmatečnosti. Díky!
Kniha zajímavá svojí atmosférou. Tu rozhodně má. Časem se mi bohužel začal příběh ztrácet, uvadal. Úvah a rozjímání bylo až moc. Čím jsem byla dál, nelíbilo se mi jak se věci vyvíjely. Proč čekat čtvrt století, proč takovou dobu? Copak David čekal, že se život jeho rodiny zastaví a on se vrátí do času kdy utekl? Bylo v tom hodně zmaru a on byl tak nerozhodný, ani v závěru nepůsobil šťastně. Líbilo se mi povídání o sněhových vločkách, to mělo kouzlo. Naopak pasáže o hmyzu mě ani trochu nebavily, připadaly mi tam navíc. Kdyby měla kniha o polovinu stránek míň, myslím, že by jí to jedině prospělo. Úvah by bylo tak akorát a děj by se hýbal a žil. Takhle jsem se často přistihla, zvlášť ke konci kdy většinou knihy hltám, že nevím o čem čtu, že mi řádky nedávají smysl. Hodnotím kladně i když ne moc vysoko a jako jedna z mála se teprve teď chystám na Jsou světla, která nevidíme. Jsem na to zvědavá.
***
„Možná si nemůžeme vybrat, kým budeme. Možná, že místo, odkud jsme vzešli, nám diktuje i to, kde skončíme."
„Kolem Božích uší proletí každou vteřinu miliony proseb. Ať jsou to dveře číslo dvě. Ať se z toho Janet dostane. Ať se máma znova zamiluje, ať to přestane bolet, ať je to ten správný klíč. Když budu rybařit v téhle zátoce, oseju tohle pole, když vstoupím do temnoty, dej mi sílu to zvládnout. Pomoz mému manželovi, mé sestře, mně. Jakou hodnotu bude tenhle fond mít za třináct dní? Za třináct let? Budu za třináct let ještě tady? A pak ta nejméně splnitelná prosba ze všech: Nenech mě zemřít. A pak: Co bude potom? Světlo a hudba sfér? Hejna duší letící jako špačci oblohou? Věčnost. Začínat znovu jako bakterie, jako slunečnice, jako suchozemská želva. Nebo dusivá temnota? Konec všech buněčných funkcí?
Rozlamujeme sušenky se zapečenými věštbami, stoupáme do schodů k věštkyním, hledáme změť řek v našich dlaních. Pátráme na povrchu Marsu po známkách tekuté vody. Kdo by chtěl nalistovat svou poslední stránku? Nakouknout tam? Kdo si aspoň jednou nepřál: Prosím, aspoň jednou mě nech poznat, jak to dopadne."
***
Anthony Doerr má talent vybírat si do svých povídek i románů hrdiny velmi nestandartní až podivné, a vyprávět jejich životní příběhy způsobem zvláštním a vskutku originálním. A přesně to se mi na tomto autorovi líbí nejvíce. Je dokonale nepředvídatelný, stejně jako jeho literární postavy.
Román O dívce Grace není vlastně o Grace, ale o jejím otci - Davidu Winklerovi. Introvertním podivínovi, jehož život je určen a utvářen zvláštními sny předpovídajícími budoucnost. A to budoucnost nikterak veselou. V románu sledujeme takřka celoživotní pouť Davida, který se s obdivuhodnou urputností (hraničící s posedlostí) snaží napravit některé své (domnělé) chyby z minulosti a najít svou dceru Grace.
Román je psán velmi melancholicky, pocitově, vnitřně, přesto s intenzivní naléhavostí:
"Celý měsíc led mumlal, kvílel a hvízdal. Stromy mu odpovídaly ozvěnou a odrážely ten zvuk mezi sebou. Dohromady to znělo bolestně a zoufale, jako by zima nemilosrdně připravovala věci o život. Tu noc stál Winkler na louce a poslouchal jako v transu chladné, opakující se zvuky žalu, až už to nedokázal dál snášet. Spěchal do kůlny, zahrabal se do kožešin a usnul mezi Naaliyinými tisíci tvorečky podřimujícími zimním spánkem."
Čtenář se často ocitá mezi dvěma výraznými protipóly - tráví s ústřední postavou Davidem několik let na horkém karibském ostrově, aby o pár stránek dál prožíval spolu s ním kruté zimní období v nejsevernější části Aljašky. Dlouhé pasáže Davidovi strnulosti a přemítání jsou střídány hektickým dějem, kdy mu jde o život. Naprosté duševní zoufalství hraničící se smrtí je vzápětí zalátáno okamžiky dočasného (tak prchavého) štěstí. A vůbec to nepůsobí rušivě či nepatřičně. Děj plyne jako cumuly na modrém nebi, jako snášející se vločky sněhu, jako lidský život - pořád nezadržitelně kupředu.
Pro mě bohužel zklamání. Po Jsou světla která nevidíme se další Doerrova kniha hodnotí obtížně, ale rozhodně se kvalitou blíží bohužel spíše povídkovým knihám autora. Kniha je plná přemítání, filozofování a volného toku myšlenek a chvílemi už mě to prostě trochu nudilo. Navíc mi některé pasáže přišly až příliš povědomé právě ze Sběratele mušlí.
Strašně moc jsem se chtěla nechat unést do světa Davida Winklera a jeho neutěšitelné touze vypátrat Grace a sblížit se s ní, ale prostě se to nepovedlo. Autorovi se nepodařilo vtáhnout mě do děje ani mě přimět fandit Davidovi v jeho úsilí. Ne že by to bylo špatně napsané nebo že by neměl děj spád či nesympatické postavy. Tohle všechno je v pořádku, ale prostě to u mě tentokrát nezafungovalo.
Příběh o dívce Grace nebyl úplně tak příběhem o dívce Grace, ale vyprávěním o životě Davida Winklera. To mu však neubralo na působivosti. Doerr prokládá životní osud zajímavými vědeckými fakty (zajímalo by mě, jestli se těmi sněhovými krystaly inspiroval u Masaru Emota) a přibyl tak další pravdivý, dojemný a komplexní příběh do sbírky současné literatury tohoto druhu (Zlodějka knih, Jsou světla, která nevidíme, V šedých tónech apod.). Rozhodně zajímavé (byť lehce mainstreamové) dílo, Světla se mi ale líbila o něco víc. Líbí se mi, že autor zachycuje delší životní etapy hrdinů, sleduje jejich život po delší dobu, čímž pak celá knížka dostane na působnosti a od příběhu se těžko odtrhává.
Velmi zvláštně psaná kniha, ve které nejde asi tak úplně o děj, ale spíš o autorův velmi specifický styl psaní. Některé pasáže mě možná unavovali, přesto na mě jako celek působila velmi příjemně a její atmosféru jsem si velmi užívala. Bonusem je nádherná obálka, která byla společně s knihománií důvodem, proč jsem si ji koupila.
Prostě si představte, že stojíte na čerstvě zasněžené louce a pozorujete dopadající vločky sněhu. Přesně tak jsem se při čtení cítila - jako by se zpomalil čas. Nu ano, občas vyprávění protne sněhová bouře, ale tak to v životě, přírodě i v této knize chodí.
Ne, kniha není o dívce Grace, ale o samotě, osamění, opuštění, možná odpuštění.
Zvláštní knížka, jistě ne špatná, ale na mne je autorův styl tak nějak příliš jemný, příliš poetický, příliš...zasněný. Jeho "Jsou světla, která nevidíme" se mi líbila mnohem víc, což bylo určitě dáno i dobou a prostředím, kde se odehrával.
Tento příběh mne rozčiloval tím, že daleko spíš, než o dívce Grace, je o jejím otci. Otci, který v záblescích vidí budoucnost, a trvá mu čtvrt století než pochopí, že ji může změnit.
Myslím, že množství čtenářů bude knížkou nadšeno, možná stejně velký okruh lidí ale nazná, že dost bylo Doerra. :)
Čtení tohoto díla jsem si dokonale užívala. Spisovatel nikam nespěchal, Davida nechal před dosažením cíle zmoudřet a řádně zestárnout. I když David díky vlastním chybám mnoho ztratil, současně také mnoho získal.
Autor má ohromný dar vylíčit obyčejné věci fenomenálním způsobem. Prostřednictvím Davida Winklera Vás donutí zamyslet se nad dnešním uspěchaným životem.
Příběh postrádá akčnost, napětí a jakékoli nečekané zvraty, ale i tak má co nabídnout. Objevte kouzlo přírody a vědy. Nechte se unést pestrým líčením děje, nahlédněte do myšlenek starce a doprovoďte ho na cestě za odpuštěním. On Vás na oplátku naučí vidět věci, na které jste už dávno zapomněli.
Čtu O dívce Grace, za oknem šedivo, stromy už holé a mně je smutno. A celou dobu si říkám, že ta knížka je tak smutná, že nevím, zda ji neodložit do nějakého nadějnějšího období. Ale Anthony Doerr mi to nedovolil. Ač zádumčivě, přece jen úžasně mě vodil v patách Davidu Winklerovi, s ním hledal, poznával, osahával, očichával, poslouchal. Porozuměl mrakům, vodě, sněhu, hmyzu a lecčemus dalšímu. Jen ti lidé mu trošku dělali problém. Jak já byla na Davida Winklera kolikrát naštvaná, že je tak mlčenlivý a že nechá věci dojít zbytečně tam, kam vůbec dospět nemusely. Že ztratil tolik času. A taky mi ho bylo líto, ten smutek bych z něj nejraději vyhnala, ale to by zase nevznikl tak smyslů plný příběh, ta cesta skoro obyčejným lidským životem. Neměla bych pak chuť zkoumat vločky a zakuklené můry, sbírat to, co vyplaví moře a nemohla bych držet palce. Sice mám teď za krkem melancholickou deku, která je malinko těžší. Ale vlastně docela hřeje. Koukám z okna a padají obří vločky.
Román O dívce Grace vypráví především o pocitech. Já v tom vidím obrovskou přednost, ale je jasné, že se najdou i takoví čtenáři, které Doerrův styl bavit prostě nebude, protože si v něm nedokáží nic najít. Akce a napětí v něm skutečně není. Najdete v něm však touhu po novém životě a po změně, obrovskou osamělost člověka, jehož společníky byly hlavně knihy a voda, ale také lásku k životu.
Po Světlech, která nevidíme ani o Dívce Grace nezapře výjimečnost autora. Skvěle napsaná kniha, skvělý příběh k zamyšlení o osudovosti, pomíjivosti a zároveň předávání života stejně tak, jak je hlavní hrdina zaujat pomíjívou krásou sněhových vloček, jejich zánikek a pokračováním eistence v různých formách koloběhu vody, stejně tak, jak obětuje celý svůj život tomu, aby změnil osud, kterému chce zabránit v naplnění. Krásně napsáno, člověk vnímá každou větu svojí obsažností a barvitostí.
Zajímavá knížka. Vybočuje tak trochu z masového proudu. Je plná poetického vyprávění, různých popisů krajiny a zvířat, popisů pocitů, nálad a snů. Děj se pomalu vleče a v uspěchané době může být zajímavým zklidněním. Kniha dobrá třeba na dovolenou, v létě vás potěší víc jak sto stran o tom jaká je zima na Aljašce a v zimně vás zase potěší neméně stránek o tropickém ostrově. Kniha je o člověku který selhal a utekl od svého života, kniha je o hledání, o zničující nerozhodnosti, o odpuštění, o návratu, o naději, o lásce. A je to také o vodě, která hraje hlavní vedlejší roli, ale setkáme se i se starými známými rekvizitami jako jsou mušle a rádio. A také je zde zase propašovavá propagace vědy a nenápadně si rozšíříte znalosti z hydrologie, entomologie, hydrometeorologie.
Hodně zvláštně napsaná knížka, tak nějak poeticky. A taky dost smutný příběh. Chápala a hlavně jsem litovala hlavního hrdinu, který se dostal do bezvýchodné situace. Ale tímto způsobem napsaná knížka není úplně pro mě. Na mě to bylo moc poetické. Přesto napsané je to oravdu krásně a kdo má rád tento styl psaní,tomu se knížka bude líbit.
Ani přesně nevím co o knize napsat. Je krásně napsaná, má zajímavý nápad, ale mě teda nechytla za srdce. Pořád jsem četla a čekala kdy to přijde a nepřišlo... světla jsou skvělá! Vím že si je přečtu ještě několikrát, ale Grace bohužel asi ne... nebo je to ta kniha, která chce více přečtení aby ji člověk pochopil? Nevím, možná to ještě někdy zkusím...
Štítky knihy
Aljaška americká literatura hledání smyslu života rodinné vztahy rodičovství sníh, vločky společenské rományAutorovy další knížky
| 2015 |  Jsou světla, která nevidíme |
| 2017 |  O dívce Grace |
| 2016 | Zeď vzpomínek |
| 2016 | Sběratel mušlí |
| 2018 | Čtvero ročních období v Římě |
Na knihu jsem byla moc zvědavá, neb jsem četla zatím všechny vydané knihy...román měl poetické kouzlo, které nacházíme i v jeho povídkách, autor je nepřekonatelný ve vyjádření jinak snad nepopsatelných věcí, pocitů..asi bych vytkla až zbytečnou rozsáhlost a vyvolávala ve mě spíše otázky či úvahy typu..proč člověk takto promrhá kus života?, nebo nepromrhá, ale všechno chce svůj čas? a nebo je to o tom, že nikdy není pozdě.....