Pačinko
Min Jin Lee
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/405263/bmid_pacinko-lLa-405263.jpg
4
418
418
Pačinko je hazardní hra, kterou všichni hrají, ale společnost jí opovrhuje. Pačinko jsou peníze a jakuza. Sundža je negramotná dívka z malé jihokorejské vesnice, která za celý život pozná hodně dřiny a jen málo vlídnosti a pochopení. Těsně před válkou ji osud zavane do Japonska, kde se kromě bídy musí potýkat i s pohrdáním a diskriminací. Rodina je pro ni vším, požehnáním i prokletím. Svým dětem se ze všech sil snaží zajistit lepší život, ale vzdělání samo o sobě nestačí. Podnikat v pačinku je pro Korejce v Japonsku jediný způsob, jak zbohatnout, ale peníze nejsou zárukou štěstí. Strhující příběh korejské rodiny se odehrává na pozadí dramatických událostí, které ve dvacátém století změnily tvář Koreje i Japonska. Kniha, na které se stanete závislí stejně jako na pačinku.... celý text
Přidat komentář
Docela zajímavé čtení, jen mi trošku vadilo schématicky černobílé vylíčení postav. Všichni Korejci jsou líčení jako skvělí lidé a vzorní křesťané, až na jednoho jakuzáka, a (skoro) všichni Japonci jsou na ně zlí, nebo jim alespoň nerozumějí. Je to sice rodinná sága pro běžné čtenáře, ale vylepšená o mnoho japonských a korejských reálií.
Přiznávám bez mučení, že jsem před přečtením téhle knížky nevěděl co to vůbec pačinko je. Kromě toho jsem nevěděl vůbec nic o Korejcích žijících po generace v Japonsku jako trpění cizinci a jen velmi málo o Korejcích vůbec. A když už se tu takhle zpovídám, myslel jsem, že jediný nejaponský boss jakuzy byla O-Ren Ishii z Kill Billa. A to jsem byl teda vedle.
No, tahle korejsko-japonská sága mi spoustu věcí ukázala a vysvětlila, bylo to vážně moc zajímavé čtení. Nečekejte ale něco jako dějiny Koreje nebo Korejců, je to "jen" rodinná sága a sleduje skoro výhradně jen osudy členů jedné rodiny.
Nejvíc mě asi jako většinu bavila první polovina knihy od japonské okupace Koreje zhruba po konec druhé světové války. Ale ani druhá polovina není špatná, jen je ta doba chudší na nějaké prudké dějinné zvraty, poválečné Japonsko už prostě jen pomalu bohatne. Co se ale nemění, je přesvědčení Japonců o jejich nadřazenosti nad jinými národy a zejména opovrhovanými "česnekožrouty". Děj končí někdy kolem roku 1990 a tihle občané druhé kategorie stále nemají občanství a žijí v Japonsku jako cizinci, někteří už tři či čtyři generace...
Knih od jihokorejských autorů jsem za svůj dosavadní život moc nepřečetla. Vlastně, počkat, nepřečetla jsem ani jednu. Až donedávna. A byla to trefa do černého. Troufám si tvrdit, že za posledních pár let, přesněji od dob, kdy jsem četla Egypťana Sinuheta ve čtvrtém ročníku na střední škole, je to nejkrásnější kniha, která se mi dostala do rukou.
Pačinko vypráví příběh jedné korejské rodiny. Její osud, alespoň ten, který můžeme v knize sledovat, se začíná psát v roce 1910, kdy byla Korea ještě jednotná a předsudky Japonců vůči Korejcům čím dál znatelnější. Sundža, pocházející z malé jihokorejské vesnice, se měla narodit stejně postižená jako její otec. Osud jí ale naštěstí dopřál víc štěstí a stala se z ní, když už ne krásná, tak alespoň zajímavá dívka s trochu podsaditější postavou. Je negramotná, naivní a bojácná, a tak když se jednoho dne setká s mužem, který jí na první pohled učaruje, okamžitě mu podlehne. Může ji to však stát nejen pověst, ale i naději na lepší budoucnost.
Shodou mnoha okolností a náhod se nakonec přestěhuje do Japonska, kde dře bídu s nouzí stejně jako doma a ke všemu tam na ni všichni shlíží spatra. Je to přeci jenom obyčejná nevzdělaná Korejka, která se Japoncům nemůže v ničem rovnat. Její nucený úprk do Japonska ovšem není tím jediným důležitým životním zlomem, který ji potká. O mnoho let později ji totiž dožene minulost ve chvíli, kdy to nejméně čeká. Se Sundžinou rodinou zůstáváme až do roku 1989, kdy už je Korea dávno rozdělená ve dví a bývalí Severokorejci se nemají kam vrátit. Tedy mají, ale jen jednou a napořád. Avšak jsou to právě Korejci, kteří v Japonsku vládnou takzvaným pačinko hernám. Pačinko je hazardní hra, kterou hrají chudí i bohatí, Korejci i Japonci, ale společnost jí opovrhuje, a to hlavně proto, že je spojována s jakuzou, japonskou zločineckou organizací, kterou v našich končinách známe spíše pod označením mafie.
Min Jin Lee, autorka Pačinka a rodačka ze Soulu, debutovala v roce 2007 knihou Free Food For Millionaires, která byla literárními kritiky přijata velmi pozitivně. U nás ovšem zatím vyšla jen její druhá kniha, která spatřila světlo světa v roce 2017. O dva roky později jsme se jí dočkali i my. A buďme rádi, protože se nám dostává do rukou kniha, na kterou jen tak nezapomeneme. Silný příběh jedné rodiny se totiž odehrává na pozadí skutečných historických a společenských událostí, které navždy změnily nejen Koreu, ale po kapitulaci v druhé světové válce i samotné Japonsko. Min Jin Lee sbírala materiál pro tuto knihu od roku 1989. Vystudovala historii a práva, pak se ale rozhodla, že se bude věnovat Korejcům žijícím v Japonsku. Aby byl její příběh co nejreálnější, rozhodla se zorganizovat rozsáhlý výzkum a po přestěhování do Tokia absolvovala i rozhovory s desítkami Korejců trvale žijících v Japonsku. Čím déle se ale tímto tématem zabývala, tím si byla jistější, že životní příběhy Korejců nejsou vůbec tak jednoduché, jak si zpočátku myslela, a tak v roce 2008 začala psát knihu celou od začátku. Trvalo jí tedy bezmála třicet let, než Pačinko napsala ke své plné spokojenosti. I když v něm jsou osoby smyšlené, všechno, co se jim děje, se mohlo stát a také se stalo i ve skutečnosti. O to je tento příběh smutnější.
Podle knihy Pačinko se v současnosti natáčí seriál, ale doporučuji si nejprve přečíst knihu. Jedině tak se dokážete s příběhem a životními osudy čtyř generací jedné korejské rodiny sžít naplno a tak, jak si to zaslouží.
Nejprve jsem se do knihy nemohla začíst a po překonání první třetiny se děj rozběhl. Bylo zajímavé pozorovat vztah Japonců a Korejců.
Zajímavý námět, povedená kniha, četla se skoro sama. Téma pro mne objevné, Pačinko je první kniha o nelehkém údělu Korejců v době válečné a poválečné, která se mi dostala do ruky.
Výborný pohled na generace Korejců ne úplně dobrovolně žijících v Japonsku, kde jsou bráni jako občané druhé kategorie. Hodně zajímavá knížka a dobře napsaná.
Je to náhled na povahu korejců a japonců. Co znamenala čest, národní hrdost a také poslušnost manželek v dřívější době. Myslím, že se příběh moc neliší od zdejších dřívějších norem žití. Imigranti to nikdy neměli lehké v žádné době. Mít dítě bez manžela bylo hanbou ještě nedávno i u nás. Ten příběh nebyl ničím výjimečný.
Souhlasím s ostatními komentáři, takže můj nebude žádnou výjimkou. Krásný příběh, ve kterém autorka nastínila problematiku vztahů mezi Korejci a Japonci. Osudy rodiny, které sledujeme po čtyři generace, byly občas bolestné, občas šťastné. Doporučuji k přečtení.
Moc krásný,čtivý román,provázející generací jedné rodiny. Mě se moc líbila. DOPORUČUJI.
Knihu Pačinko jsem si vybrala hlavně proto, že jsem o daném tématu nic nevěděla. Otevřelo se mi úplně nové téma, o kterém doteď neměla ani ponětí. A nebyla jsem zklamaná. Kniha je navíc velmi čtivá, snadno se ztotožníte s hlavními postavami sea na její příběh je tak nezapomenete.
Povedená knížka, začala jsem se na to konto více zajímat o korejskou historii i japonsko-korejské vztahy. Ke konci jsem se už v postavách trochu ztrácela, více mě bavily první 2/3, klidně bych tu "nejmladší generaci" oželela a rozebrala bych více Sundžu a její nejbližší.
My máme své Habsburky a Germány, Korejci podle všeho zas Japonce. Pro mě bylo hodně poučné sledovat rodinnou ságu chudých Korejců, kteří se snaží vyrovnat s politickými změnami ve své vlasti. Vystěhovalci to neměli lehké nikde. Bojují o své místo na slunci s pokorou a mravenčí pílí. Rodinu drží nad vodou obětavé ženy. Několik generací ukazuje, že čas sice hrany otupí, ale pod povrchem i tak zůstávají staré křivdy i předsudky. Kniha se čte dobře. Vyprávěná prostým jazykem o všedním každodenním životě těch nejskromnějších. Jako bonus je zde náhled do zločinecké organizace Jakuza. Jen ten konec se mi jevil hodně rozvleklý a únavný.
Moc dobré. Uvěřitelné. A jestli to takhle opravdu nějak bylo, tak chudáci. Dřeli a dřeli. A stejně si nikdy nic dobrého nevydřeli.
Celkově ta kniha vyznívá dost negativně.
I přesto mě bavila. ale teď se raději pustím do něčeho humorného.
Černobílé a málo košaté: s chutí jsem se pustila do téhle moderní ságy, sice o Korejcích, ale víceméně dlících v Japonsku, s dle mého nepříliš vhodně zvoleným titulem. Ale ten nakonec nebyl to nejhorší, horší byla totální plochost charakterů, jednoduchost zápletky, chybějící košatost (pro románovou ságu zcela zásadní nedostatek) i dostatečně věrohodné ukotvení v čase.
Hlavní hrdinové byli naprosto neuvěřitelní - bez poskvrnky, hlavně hrdinky byly hotové světice, dřely do úmoru, nestěžovaly si a neměly ani hříšnou myšlenku, natož projev třeba odporu. Synové byli také zcela bez vady, poslušní, pracovití, s touhou po vzdělání. Prostě na nikom z korejské linie se nenašel ani chlup. Peripetie rodinné byly zato takové obyčejné, bez nějaké zásadní vazby na dobu a místo děje (i uvěznění se mohlo stát kdekoli jinde, odhalení pravého otce rovněž). I to napůl či plně vyznávané křesťanství mi moc nesedělo u všech krom pastora (přitom ta jména vybíraná pro syny: Noe, Mojžíš a Šalamoun...).
Protivné bylo opakování téhož, skoro stejnými slovy, třeba o dvě tři strany dál, nikoli o sto stran dál, kdy už čtenář nemusel přesně vědět, co četl. Poslední část byla odbytá, zhuštěná a jakoby stylem násilně posunutá - spousta sexu a divných nových postav, zejména ženských (vesměs ne-korejských).
Kniha mě přestala bavit v polovině, protože se mi neodbytně a nepříjemně vkrádala myšlenka, že autorka (Jihokorejka, ovšem od sedmi let vyrůstající v USA) se vší silou snažila představit Korejce v naprosto zářivých barvách, a ještě úpících pod útlakem (pokud vím, tak Korejci byli mezi východními národy odjakživa považováni za naprosto nejkrutější agresory...).
Škoda, zůstává mi z knihy pachuť jako ze špatně napsaného jednoduchého románu (natož ságy) okořeněného ideologií, "né". 50%
Osobní poznámka: v Japonsku jsem kolem heren pačinko, které byly snad na každém kroku, chodila s údivem a nejistotou, protože ty paláce svítily a hrály všemi barvami jak vánoční stromek, jak lákaly kolemjdoucí, a zevnitř se ozýval nepřetržitý hluk z hracích kuliček a strojů a množství lidí. Nikdy jsem si netroufla ani nahlédnout (co kdybych podlehla stejné vášni, kuličkovému šílenství, jako Japonci...;-).
Pro mne zajímavá sonda do historie a života lidí z Japonska a Koreje. Čtivá kniha, zajímavé osudy lidí, které mě rozhodně nenechaly chladnou. Jsem ráda, že jsem si knihu pro její exotický název náhodně vybrala v knihkupectví.
A při popisu všemožných korejských jídel jsem uplně měla hlad. Budu muset tyto jídla vyzkoušet.
Být Korejcem asi nikdy nebylo jednoduché. Pačinko pro mě byla po Hvězdě severu další sondou do nelehkých korejských dějin a odhalením japonsko korejské předpojatosti, o které jsem před přečtením románu, neměla žádné povědomí.
Knihu bych vyzdvihla především za její tematiku, méně pak za způsob zpracování a hlavní postavy. Příběhu opravdu občas chyběly emoce a poslední generace na mě působily odtažitým a uspěchaným dojmem. Přesto bylo více než zajímavé sledovat, jak se může život jedné rodiny proměnit během několika generací od strádání k blahobytu, stejně jako způsob výchovy dětí, kdy se hlavní hrdinka bála chválit vlastního syna, protože to bylo společensky nepřijatelné.
Navzdory všemu se autorce podařilo mě dojmout při vzpomínkách Sundži na svého mrtvého syna a poskytnout knize emotivní a důstojný závěr.
Veľmi rada si čítam o ázijskej kultúre a bolo veľmi zaujímavé vhĺbiť sa do generácií kórejskej rodiny ako menšiny v Japonsku. Ale, nemôžem knihu hodnotiť plnou päťkou, vadilo mi tam pár vecí. Štyri rodinné generácie viac-menej šťastie nezažili, a keď už po neviem koľkýkrát nastala kombinácia choroba-smrť, väzenie-smrť, dieťa-smrť, manželka-smrť, manžel-smrť, tak to začína byť otrepané. Áno, ja viem, že život je o tom, a nečakala som žiadne bláznivé osudy, ale očakávala by som v tom prípade, že autorka bude písať o prežívaní tých ľudí, ako ostatní navôkol vnímali stratu, a práve tie časti, až tak detailne popísané nie sú. Život je tým pádom len cyklicky opakujúci sa proces.
Ale teda tým viac rozhodujúcim dôvodom, prečo som strhla jednu hviezdičku, boli pre mňa otázniky o historických záležitostiach. Napríklad, overila autorka, či v 30.rokoch 20.storočia mali v Japonsku kondómy? A či sa aj používali? A či už aj v 40.rokoch mali školský systém nastavený tak, ako ho popisovala? Alebo naozaj boli v 50.rokoch parky, kde sa chodilo súložiť a nikto nemal problém s tým a neboli policajné razie a homosexuálni ľudia si tam mohli užiť? Pretože historické reálie mi neprišli uveriteľné a vyzeralo to občas, že autorka popisuje súčasnosť.
V doslove sme mali možnosť dočítať, že autorka tento príbeh písala 30 rokov, ale tie moderné vsuvky mi tam proste nesedeli...
Kniha mi přišla oddechová. Spousty zlých věcí se děje jen tak okrajově. Četla jsem i jiné knihy o podobném tématu, které byly daleko syrovější. Příběh je čtivý, postavy sympatické (někdy až moc) a hezky to ubíhalo. Moje kamarádka žijící v Japonsku potvrzuje, že Japonci byli pěkní rasisté (mají rádi turisty, ale běda, jak tam chcete žít a rovnat se jim třeba v práci), ale už se to prý trochu lepší. A to je v knize dobře ukázáno.