Paví hody
Jan Štifter
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/497742/bmid_pavi-hody-cBt-497742.jpg
4
436
436
Venkovská románová kronika. Velké dějiny hýbou nebývalou silou i malými městečky – Horní Jelení je toho důkazem. Podivná sešlost, při které se místní obyvatelé oddávají pavím hodům, oživuje dávné démony, rodinná tajemství a především touhy, bez nichž by svět utonul v nehybnosti. Jak žít a přežít, když kolem bouří historie? Dramatické osudy první poloviny 20. století vás zavedou do jelenské divočiny, do krásné vily po Němcích v Trutnově i do luxusního hotelu ve válkou zmítaném Trenčíně.... celý text
Přidat komentář
Do románu jsem se ze začátku "zakousla", ale zhruba od popisu příběhu ve válce a na Slovensku se čtení stávalo obtížnějším. Možná to bylo i tím, že jsem nečetla knihu na jeden zátah a pauzy byly znát, nenavazovalo se mi lehce. Knihu nehaním, příběh má a je potřeba se na ni soustředit.
Souhlasím s Ctenar1202, že je kniha psaná náročněji a některé pasáže jsem musela přečíst dvakrát, abych pochopila význam.
Poezie v proze, prostě nádhera doplněná luxusními ilustracemi... styl pana Štiftera je velmi osobitý, připadá mi, že jeho příběhy jsou celé takové zamlžené, ne úplně ostré, tajemné, tu se dotkne vyprávění té postavy, pak naťukne jinou a po nějakém čase se linie příběhu tak nějak propojí, ale zase ne úplně jasně, jen tak letmo, čtenář se buď chytí nebo ne ... náznaky, šepot, krása, uhrančivost, smysl pro detail... edici Tvář od Vyšehradu si chci zkompletovat, protože všechny knihy z této edice jsou něčím zvláštní a výjimečné a to mám moc ráda...
Paví hody je literární delikatesa. Na příběhu se mi nejvíc líbila autorova krásná čeština, jeho styl, který byl až poetický a pak nádherné zpracování knihy s ilustracemi. Čtení této rodinné kroniky pak vyžaduje čtenářovo zvýšené soustředění, které je způsobeno prolínáním času i množstvím postav.
Paví hody si musíte vychutnat, ostatně jako každou lahůdku, číst pomalu, s rozvahou a nechat se pohltit osudy a příběhy, které dávno odvál čas.
Osudy rodin Horního Jelení v období lmezi svetovymi válkami. Nutno číst pozorně. Většina postav mi byla nesyppatických. Přála jsem Jaruně lepší život. Historka s narozením byla děsivá.
Příběh odvyprávěný krásnou češtinou, s množstvím metafor a s dávkou napětí, které probublává mezi zdánlivě nevzrušenými řádky. Několik postav, jejichž provázanost je silnější, než to na první pohled vypadá... Několik časových rovin, jež od sebe nejsou až tak vzdáleny - a přesto mnohé se ztrácí, mění, mnohé upadá do zapomnění... Jan Štifter zraje jako víno, sleduji si ho a hodlám to dělat i nadále. A ilustrace Sabiny Chalupové jsou skvělé.
"... vnímám sebe samého jako falešnou vzpomínku někoho budoucího, který může stát za sto let v našem obýváku a představovat si u jídelního stolu mě a moji rodinu. Nakonec si říkám, jestli se to všechno skutečně neděje současně, jestli se navzájem nepřekrýváme, jestli nepotkáváme sami sebe ze včerejška, každým dnem jen přidáváme nové trajektorie, nová slova a slovům nové významy." (Jan Štifter v rozhovoru pro iliteratura.cz)
Styl psaní a nádherná čeština pana autora mě dostává do kolen. Již třetí kniha, kterou jsem od něj přečetla a jsem stále stejně nadšená. U této knihy musím také vyzdvihnout překrásnou obálku knihy, i ilustrace uvnitř knihy. Jakmile jsem si v anotaci přečetla, že se jedná o kroniku jedné rodiny, potažmo jedné vesnice, tak jsem měla hned jasno, že ji číst musím, protože přesně tato témata čtu velmi ráda. V této knize jsem se dočkala i velmi barvitých popisů všeho a všech. Tím nemyslím zdlouhavých popisů, ba naopak, barvité bylo vylíčené, které ve mě vzbuzovalo velkou představivost a kniha se mi před očima odehrávala vlastně jako film. Za sebe můžu, a chci, velmi doporučit.
Krása, Jan Štifter opět nezklamal. jeho jazyk krásně plyne a hladí, příběhy, které píše, jsou zdánlivě obyčejné, ale přitom mají velkou sílu. Paví hody stavějí na autorově osobní zkušenosti, resp. vyprávění jeho předků a rozjíždějí se do více směrů, přičemž se nakonec stejně spojují u jelenských. Jelikož pocházím nedaleko od "místa činu", krásně mi tam leccos secvaklo - tedy některé z vyprávěnek předků mých. Skvělá knížka, velmi doporučuji.
U této knihy je dobré se soustředit, jinak děj nedává smysl. Je to ovšem velmi zdařilý román. Oceňuji opravdukrásné malby olejovým pastelem.
Další velmi dobrý autorův román, který je opět hodně dějově zamotaný a jehož četba vyžaduje nemalé soustředění. Už jak tu padlo, asi se vám nejednou v průběhu jeho čtení stane, že se budete muset vrátit k předchozím pasážím a číst znovu. Pokud vás to tedy neodradí. Mně to kupodivu nevadí, mám složitěji vystavěné romány ráda. Je to skvělé, jak vždy autorovi do sebe všechno pěkně zapadne jak dílky do skládačky. A ten skutečný význam pavích hodů? Super. Klobouk dolů, to by mě teda nenapadlo...
Paví hody byly moje první setkání se Štifterem. A možná byla moje očekávání až moc velká, ale po dočtení mám lehce rozporuplné pocity.
Příběh byl zajímavý, ale občas jsem se ztrácela v postavách a jménech a z nějakého důvodu mi neseděl ani jazyk, který byl sice krásný, ale v celkovém kontextu příběhu mi nějak nezapadal.
(SPOILER)
Každý obyvatel má svoji minulost, své tajemství a my poznáme několik z nich. Příběh je zasazen do první poloviny 20. století, kdy nejdřív sledujeme život za první republiky, poté hrozbu druhé světové války přes kterou se přeneseme až do odsunu Němců. Je to kus naší historie podaný prostřednictvím několika postav, které žijí své tvrdé životy. Jednou za čas se obyvatelé městečka Horní Jelení sejdou, aby i v dobách nouze uspořádali hostinu či oslavu s názvem Paví hody. Baví se, jsou rádi, že jsou spolu živí a zdraví a představují si, že jedí pávy...K tomu se nám odkrývají osudy několika postav, které jsou více a méně bolavé. Spíš více. Navíc můžeme sledovat jednotlivé charaktery postav a říkat si, aha, tak tohle bych já udělal/a neudělal/a jinak. Ale jak bychom se zachovali a co vše bychom obětovali v těchto přetěžkých dobách se nedozvíme, protože tyto roky jsou naštěstí pryč...
Autor na knize pracoval dva roky. Dva roky historie a lidských osudů. Přesto se mu musím velice omluvit, ale knížka pro mě byla oříškem. Obrovským. Od začátku jsem se s příběhem prala, protože mi nesedl styl psaní a navíc se v knize skáče v letech a mně to dělalo v hlavě chaos. Ani jedna postava mi nepřirostla k srdci, bohužel. Navíc i košaté věty plné přirovnání a odbíhání pro mě byly tentokrát spíš rušivé. Pár scén se mi však při pohledu na knihu vybaví vždy. Například jedna opravdu děsivá s novorozencem. To mi téměř vypadly oči z důlků.
To, že mně příběh v knize nesedl, ale neznamená, že by nebyla hezká. Ona je, ale je psaná prostě náročněji a tak se připravte na to, že si některé pasáže budete muset přečíst třeba dvakrát než pochopíte pravý význam.
Naprosto dokonalé dílo. Kdyby šlo dát 10 hvězdiček, dám jich dvakrát tolik. Jan Štifter má neskutečný dar skvělé práce s českým jazykem, umí tak překrásně a barvitě vypravovat! Upředl román ze střípků vzpomínek své babičky, a i když se občas zdá, že jednotlivé příhody spolu nesouvisí, tak všechny jsou spojeny jemnými vlákny, která se postupně zaplétají. Navíc ta pointa s pavími hody! Výtečné!
Jan Štifter mě dostal a už teď se těším na další jeho dílo.
Musím ocenit i krásné grafické zpracování. Celá tato edice je vynikající počin od nakladatelství Vyšehrad.
Knížka, která mě zaujala svým krásným obalem a moje první setkání s autorem. Které tedy rozhodně nebude poslední, protože jsem z knížky opět nadšená. Četla jsem ji po Eugenii od Jany Poncarové a něčím mi tito dva autoři přijdou podobní. Řekla bych, že poetickým a velice barvitým popisem děje i míst. Tenhle styl vás připoutá k příběhu a nepustí. Většina knihy Paví hody se odehrává ve vesničce Jelení. Tady žijí všichni hlavní hrdinové příběhu, který se před námi postupně rozvíjí. Dva kamarádi Tonda a Václav, nešťastná Jaruna a její příběh, osudy několika rodin, do kterých zasáhne válka. Máte-li rádi silné příběhy, pak jsou pro vás Paví hody tou pravou knihou.
Na tuto nádherně vypadající knihu jsem si brousila zuby hned, jak spatřila světlo světa.
Stěžejní událost celé knihy je podivná sešlost, při které se místní oddávají pavím hodům a zároveň oživuje dávné démony a rodinná tajemství. Jak žít a přežít, když kolem bouří historie.
Dramatické osudy první poloviny 20. století nás zavedou do jelenské vsi, divočiny, ale zároveň i do krásné vily po Němcích v Trutnově nebo do luxusního hotelu ve válkou zmítaném Trenčíně.
Tato kniha pro mě byla překvapením. Nečekala jsem, že se mi bude tak líbit, že ji budu číst s takovou lehkostí i přesto, že některé části byly hodně těžké, troufám si říct, že až brutální. Osudy některých hlavních postav byly bolestné. Nejednou se v knize setkáte s tím, že budete cítit mráz po zádech. A po přečtení na ty děsuplné pasáže už nikdy nezapomenete…
Autorův styl psaní mi sedl nejspíš proto, že jsem na těžkosti a složitosti v textu zvyklá. Metafory a personifikace naprosto zbožňuji. Pro nenáročné čtenáře by jazyk textu mohl být oříšek.
Knihu obohatily ilustrace kreativní ilustrátorky a grafičky Sabiny Chalupové. A já jsem nyní přesvědčená, že zanedlouho sáhnu po starší knize od Jana Štiftera - Sběratel sněhu.
Kniha s obálkou nezajímavou, ale dokonale zpracovaným obsahem. Styl jakým to je napsané mě ohromil a postavy jsem si oblíbila. S postavami jsem prožívala jejich trable a radovala se ze štěstí.
Je spoustu příběhů, které se liší obálkou, originalitou, zápletkou, ale když nějaká kniha vybočuje stylem psaní, tak je to méně časté a já to velmi oceňuji. Přímo tady jsem narazila na poklad co se jazyku týče. Autor v jedné větě dokáže obsáhnout několik let, okoření text bohatými přirovnáními a jeho myšlenky jsou obdivuhodné. Jeho styl sestavení vět bych přirovnala k Radce Třeštíkové.
Celá kniha se odehrává v rozpětí skoro tří desítek let a popisuje životní cesty dvou generací z různých míst a odlišných úhlů pohledu.
V první části se nacházíme v době krátce po první světové válce a seznamujeme se s postavami Jaruny, Tondy a Václava. Jarunin osud mi přirostl k srdci a opravdu mi jí bylo líto. Tonda a Václav mi naopak vůbec nesedli, ale i tak jsem si čtení pasáží kde se vyskytovali velmi užívala. Tam kde nepomohly postavy, vyrovnalo to právě psaní nebo například popisy barev a květin.
Druhá část je opředena strachem z 2. světové války a následně přímo událostmi za války, kde figurují především potomci několika postav, s kterými máme tu čest o pár stran dříve. Všechno je vzájemně propletené, mnohdy více než se zdá, a občas se vám nedostane ani jasného vysvětlení, ale jen určité náznaky.
V celé knize jsou popsány životní osudy a cesty lidí, které spojuje minulost a místo. Nezapomíná se na jejich milostné vztahy, problémy a radosti. Postavy ukazují sílu i slabost a jsou reálně vykreslené. Umocnění atmosféry určitě dopomáhají i texty ve slovenštině, kdy se právě na scéně objevuje postava této národnosti. Jednoduše : tohle se vám zapíše do paměti.
Jan Štifter je velmi chválen za svůj román Sběratel sněhu. A právě tato jeho nejnovější kniha mě navnadila na předešlé.
4,5/5⭐
Příjemné překvapení...na knihu jsem narazila úplnou náhodou a mohu jen doporučit.
Vesnický román, ve kterém sledujeme osudy rodin Horního Jelení v období let 1918-1946. Moc ráda čtu knihy z českého prostředí, zvlášť když se zakládají, alespoň částečně, na skutečných událostech. Trochu mi vadilo a rušilo skákání v čase a tím i rychlá změna postav. Často trvalo, než jsem se znova zorientovala a nemohla se tak úplně vcítit do hlavních postav. Ale ten jazyk, kterým je kniha napsána, je skvostný, dokreslující danou dobu. Jde o náročnější čtení, vyžadující plnou soustředěnost, ale určitě doporučuji k přečtení.
Krásně napsaná kniha, postavy vykreslené, člověk se do děje opravdu vžije. Doporučuji.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Sběratel sněhu |
| 2022 | Paví hody |
| 2016 | Café Groll |
| 2020 | Světlo z Pauliny |
| 2014 |  Kathy |
Nevím, co si o Pavích hodech myslet. Na základě referencí v knihovně jsem cekala, že je to o úplně necem jiném, než je. Alegorie možná trochu satyra o vesnici lidí, kteří pořádají různé večírky, kde předstíraji, že jsou honoraci a slechtou. Zklamání vedlo ke zpomalení čtení, v polovině už mě Paví hody začaly uspávat a nudit.
Autorův styl mi vůbec nesedi. A bohužel není první, u kterého jsem se s tím setkala. Podivne syrové, strucne i košaté zároveň kvůli zvláštním primerum, i dost naturalistické (cítím její pot, podpaží a nemyté vlasy... Tohle tam opravdu nechci a nehledám, už u Katalpy a jejich Němců mi to příšerně vadilo) a kromě zmíněné Katalpy s tímto druhem popisu a vyprávění děje přichází místy i Šikmý kostel.
Ne ode mne dostala Katalpa, Dvořáková a teď i Stifter.