Paví hody
Jan Štifter
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/497742/bmid_pavi-hody-cBt-497742.jpg
4
436
436
Venkovská románová kronika. Velké dějiny hýbou nebývalou silou i malými městečky – Horní Jelení je toho důkazem. Podivná sešlost, při které se místní obyvatelé oddávají pavím hodům, oživuje dávné démony, rodinná tajemství a především touhy, bez nichž by svět utonul v nehybnosti. Jak žít a přežít, když kolem bouří historie? Dramatické osudy první poloviny 20. století vás zavedou do jelenské divočiny, do krásné vily po Němcích v Trutnově i do luxusního hotelu ve válkou zmítaném Trenčíně.... celý text
Přidat komentář
Románová kronika Paví hody jsou pro mne přečtenou prvotinou Jana Štiftera a hned potvrdila, že si od autora musím přečíst i další knihy.
V románu se spojují dějové linky, uvádí čtenáře do souvislostí, všechno do sebe nakonec zapadne. Autorův styl je poetický, důkladně popisuje atmosféru. Kniha se mi proto četla velmi dobře.
Určitě zajímavá kniha, která může odradit obyčejným příběhem, ale věřte, že autor ho rozhodne udělal neobyčejným :) Bude to kniha i pro náročné čtenáře, neboť i autorům styl psaní je poměrně náročný, a to hlavně na soustředění. Jakmile jsem myšlenkami trochu utekla, tak jsem se musela vracet, protože mi čtení nedávalo smysl. Se spoustou postav jsem sympatizovala (Janík, Jaruna..), ale některé jsem zase nemohla ani vystát (Alžběta, soudruh Květák..). Od konce jsem asi dostala to, co jsem očekávala, ale vyvstaly v mé hlavě další otázky “proč” :D Knihu hodnotím průměrně, ale jen kvůli stylu psaní, který mi příliš nesedl.
Kniha pojednává o době po první světové válce a pak v průběhu druhé světové války. Musím vyzdvihnout hlavně autorův styl a krásnou češtinu, kterou je kniha psaná. Tím na mně dýchla doba dávno minulá.
V knize je poměrně dost postav, ale dá se v tom orientovat. Jen se musí člověk trochu víc soustředit, kór když se skočilo v čase dopředu nebo zase pak dozadu. Já ale tohle skákání v čase v knihách miluju, takže jsem si to užila.
V příběhu jsou zajímavé a výrazné některé postavy. Mnohých mi přišlo hrozně líto, jaký osud je postihl, ale tak už to v životě chodí. Zasáhl mne osud Jaruny, ale i malé Aninky.
Velmi zajímavé mi přišla i místa v knize. O Jelení jsem nikdy neslyšela, ani o pavích hodech. Zase jsem si rozšířila obzory. Naopak se mi líbilo, když autor mluvil o Trutnově, Dvůr Králové, mně známým místům. I mi přišlo zajímavé, jak byli v domě po lidech, kteří tam museli vše nechat. Jak se tam necítili doma, i když to byl krásný dům. Moje prateta také takhle získala dům, že si o něj řekli a měli ho téměř zadarmo. Ale nevím, jak moc se těm lidem tam dobře žilo. Těžká doba přinášela těžké rozhodnutí.
Knize dávám plný počet hvězd v hodnocení. Zaslouží si to.
Má třetí kniha od Jana Štiftera! Paví hody jsou dalším přírůstkem edice Tvář nakladatelství Vyšehrad, kterou jsem nemohla minout, jelikož mě autorova tvorba moc baví...
Paví hody jsou na plné čáře nejlépe napsanou knihou Jana Štiftera. Ten jazyk!
Co se děje týče, tak to nebylo vůbec špatné, ale podobných příběhů jsem už četla vícero a tento pro mě bohužel ničím nevybočoval...
Podtrženo, sečteno nejsem zklamaná a tvorbu autora určitě mohu doporučit
Já mám moc ráda historické ságy, či jim můžeme klidně říkat románové kroniky, miluji číst si o osudech obyčejných lidí na pozadí dobových událostí. PAVÍ HODY zachycují období let 1918 až 1946, ne však chronologicky, občas tady skáčeme v čase, ale vůbec ničemu to nevadilo. Pomalu, ale jistě se nám před očima skládají střípky událostí, které časem pochopíme. A potom přijde konec, kdy to všechno pěkně hezky do sebe zapadne. Smutné, ale krásné čtení, jedinečné díky autorově práci s jazykem, i když tomu se nedá říkat práce, to je láska k rodnému jazyku, úcta, hold jemu vzdávaný...
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Od Jana Štiftera jsem přečetla všechno. Zatím vedl Sběratel sněhu, ale teď jsem s Pavími hody tedy hodně na vážkách - parádní jsou obě dvě, těžko vybrat, která je lepší. A ten konec! V kostce: Paví hody jsou nádherná knížka s ještě krásnější obálkou, prostě taková luxusní literární bonboniéra.
Celou knihu pro mě nevýrazný příběh se spoustou otazníků..Až poslední stránky byly to na co jsem.od Štiflera zvyklá a kvůli čemu mám jeho knihy ráda.
“Kdykoli sejdu z cesty a dotknu se trávníku, cítím, že jsem propojený se vším, co tu okolo roste a žije, s tou dokonalou soustavou, která sama sebe obnovuje, již nedokážeme ovládnout ani pochopit, protože je nekonečně vyšší než my všichni dohromady, tvoří podestu i baldachýn nad hlavami a je krásná v detailu.”
.
Horní Jelení, český venkov, rozpletenec příběhu, který se ve správný čas jako cop splete dohromady, jazykem a stylem tak barvitým, že máte pocit, že se jelenskými lesy procházíte taky. Moc jsem si to užila a do vypravěčskýho stylu autora se zamilovala. Dejte si
Opravdu krásně napsaný příběh,téměř až poetickym jazykem,jakým se dneska už skoro vůbec nepíše.
Při čtení se člověk musí více soustředit aby mu něco neuniklo.
Doporučuji všema deseti.
S románovými rodinnými kronikami se na českém knižním trhu letos doslova roztrhl pytel, četla jsem v posledních měsících například Šťastné Samotářky, Wilkové Až uvidíš moře, Horáčkové Rozpůlený dům a koneckonců i Tučkové Bílá Voda by se dala za takovou románovou rodinnou kroniku v určitém směru považovat. Jelikož mám tenhle typ literatury nanejvýš ráda, vůbec mi nevadilo, když na seznam přibyla další položka, kterou Paví hody jsou.
Od autora jsem četla povídky Světlo z Pauliny a novelu Café Groll, oboje bylo fajn, ale toužila jsem po tom, aby napsal něco delšího, do čeho bych se mohla pořádně ponořit, protože se mi líbilo, jak Štifter píše, a bylo vidět, že má v rukávu schovaných určitě spoustu zajímavých příběhů a že je dokáže lákavě zpracovat.
V Pavích hodech se to všechno potvrdilo.
Autor svými slovy a větami umí vykouzlit poetickou atmosféru, vytváří místy až lyrickou prózu, krásně se to všechno čte. Zároveň přináší originální a často spletité příběhy lidí (které jsou nejednou skutečné, v jednom rozhovoru říkal, že v této knize vypráví o životě svého pradědečka, kterému se opravdu říkalo Tarzan a který žil v Horním Jelení ve východních Čechách), nepíše úplně jednoduše, neservíruje vám všechno na zlatém podnosu, musíte dávat při čtení trochu víc pozor, aby vám některé souvislosti došly, což mě ale moc baví, nechybí ani napětí; konec knížky jsem doslova hltala, protože jsem se chtěla dozvědět, jak to všechno bylo.
Zkrátka nádherná kniha!
Kromě Jiřího Hájíčka jsem neměla jiného oblíbeného českého spisovatele (spisovatelek mám oblíbených hodně), Jan Štifter si teď ale definitivně zabral vedle Hájíčka své místo.
Konečně si taky musím přečíst autorovu prvotinu Sběratel sněhu, ta mi ještě chybí.
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐ a vzkaz: Do téhle knížky rozhodně jděte!
P. S. Obálka samozřejmě nádherná!
Tato kniha mi od autora sedla asi nejmíň. Četla jsem ji relativně dlouho a nedokázala jsem si ani oblíbit žádnou postavu.
Přes jakousi zastírací lyriku se mi nějak schovával nosný příběh. Zbyla opět zajímavá atmosféra, ale jsem od Jana Štiftera zvyklá na lepší :).
Když jsem Paví hody začínala číst, měla jsem docela problém se do knihy začíst, ponořit se do příběhu a sžít se s postavami. Pořád jsem měla pocit, že se tak nějak vznáším nad tím textem a ne a ne s do toho dostat. Po dalších stránkách jsem si ale už zvykla na styl psaní autora bylo to mnohem lepší. Ve výsledku mi byl tedy předán zajímavý příběh z velmi charakteristického prostředí, který mě zaujal, ale musím říct, že ne tolik, jako například osudy lidí, o kterých píše třeba Karen Lednická. U Pavích hodů mi chybělo celou dobu to sžití s postavami, i když jsem na ně a na celý děj třeba myslela, když jsem nečetla. Bohužel se mi to celé ale nedostalo tak úplně pod kůži.
Tahle kniha ale rozhodně nebyla špatnou volbou, ale jsem jednoduše na vážkách. Proto si jsem ale v tuto chvíli jistá, že od Jana Štiftera musím zkusit i jeho další tvorbu.
Venkovská románová kronika napsaná krásným stylem, mnohdy až poetickým jazykem. Na pozadí dramatických událostí první poloviny 20. století sledujeme osudy několika obyvatel malého východočeského městečka a především jedné rodiny. Zlomové historické události výrazně mění jejich životy. Děj se odvíjí postupně od roku 1918 do roku 1946.
Paví hody přináší příběh o žití v nelehkých časech, o síle rodinných pout, o síle kořenů, které poutají k určitému životnímu místu. Jde o pomalu vyprávěný jímavý příběh, kde převažuje melancholická atmosféra, který však svojí silou dokáže čtenáře zasáhnout.
Souhlasím s dřívějšími komentáři, že tato kniha nesedne každému, tento styl vyprávění potřebuje své čtenáře.
70%
Paví hody mají opravdu nádhernou obálku, která zaujme na první pohled. Uvnitř najdete další ilustrace od Sabiny Chalupové. Musím říct, že moc povedené.
Kniha podle mě není úplně pro každého. I já jsem k ní hledala cestu, která byla ze začátku trochu trnitá, ale postupem času rozkvetla a úplně mě pohltila. Pan autor má svůj specifický styl psaní. V knize najdete hodně přirovnání, pocitů, přání a zajímavých myšlenek. Někdy se můžete ve všech těch myšlenkách až ztrácet. Budete si muset přečíst odstavec ještě jednou, aby Vám něco neuniklo, ale má to svou hloubku. Spousta vět vede k zamyšlení a je zde vidět krásná hra se slovy. Jednou se nad knihou zasmějete, podruhé můžete uronit slzu. Je to kniha plná emocí a životních křižovatek. Vypráví o tom, jak plyne život na vesnici v meziválečném, válečném a poválečném období.
Děj se odehrává převážně v Horním Jelení, kde se odvíjí život několika místních obyvatel, především jedné z rodin. Kniha nás provází obdobím mezi lety 1918 - 1946. Je zde vykreslený klasický život té doby. Jak byli lidé poznamenáni první světovou válkou a jak se připravovali na válku, která měla přijít, jaké měli touhy a jak se jim žilo. V některých situací z období druhé světové války až mrazí. A co jsou vlastně Paví hody? A jaké životní zvraty nám kniha přinese?
Za mě knihu určitě doporučuji. Ne každému sedne styl psaní, ale určitě stojí za vyzkoušení. Své čtenáře si bezpochyby najde. Při čtení knihy jsem měla pocit, že život ubíhá závratnou rychlostí a člověk si nestíhá užít vše, co by chtěl. Nikdy nevíme, co nám osud přichystá, kam nás zavede a na jak dlouho to bude. Je to pro mě svým způsobem zvláštní kniha, ale tak nějak krásně zvláštní.
Kdysi dávno, jsem viděla film Želary. A zařekla se, že už se na něj nikdy nepodívám. Působil na mě tmavě a ponuře, některé scény ve mně vzbuzovaly dokonce odpor. Proč, to nedokážu vysvětlit. Možná je to tím, že jsem snílek. Věci ve svý hlavě si mnohdy dost idealizuju. Tak třeba – když se řekne malá česká vesnice. Vidím domečky zalitý ranním sluncem, lidi s upřímnou povahou a ochotou si pomáhat, krásnou přírodu všude okolo. Ale to všechno jsou jenom představy. Mnohdy to tak nebylo a ani být nemohlo. Chod dějin udělal své.
Tenhle příběh měl pro mě hrozně dusivou a tíživou atmosféru. Právě proto se mi v souvislosti s ním hned vybavil film Želary. Měla jsem pocit, že je v tý knížce permanentně zataženo a hustě prší. Všude jsou obrovské kaluže, bláto, špína. Lidé žijí a zároveň tak nějak přežívají. Každý se snaží urvat si pro sebe aspoň kousíček něčeho lepšího. Jakkoli. Práce a zase práce. Tvrdá dřina. Vztahy a rodinné vazby. Vlastenectví, odvaha i strach. Idyla skrytá syrovostí. Četla jsem pořád dál a hledala světlý, hřejivý moment. Nenašla jsem ho.
Byl to velmi zvláštní a zároveň intenzivní čtenářský zážitek. Všechno se do mě tak nějak podivně propsalo. Paví hody mám neustále před sebou a asi je jen tak z hlavy nevymažu. A nejen je. Nicméně se nemusíte bát, příběh se čte velmi dobře. A pokud na něj budete mít dostatek času, proletíte jím, ani nebudete vědět jak.
Za sebe můžu rozhodně doporučit!
Jednoznačně nejlepší kniha Jana Štiftera. Bavilo mne, jak se příběh postupně rozkrýval a pospojovaly se jednotlivé dějové linie. A i když vám třeba až časem došlo, jak spolu souvisejí, nijak to neubralo na srozumitelnosti a čtivosti.
Kniha nás vezme do předválečného Horního Jelení, válečného Trenčína a poválečného Trutnova. Na všech místech sledujeme, jak velké dějiny zasáhly do života běžných obyvatel.
Autor povedeně zachycuje jednotlivé postavy, nikdo není černobílý, všechno jsou to lidé z masa a kostí se svými slabostmi, přednostmi a problémy.
Líbí se mi neokázalý styl autora. Když čtete a čtete a najednou vám dojde, že se právě stala nějaká velká věc nebo se něco vysvětlilo či odtajnilo.
Může se zdát, že knih s tematikou osudů obyčejných lidí v 1. polovině 20. století, hlavně v období před a po druhé světové válce, vychází velké množství. Ať už je to pravda nebo ne, Paví hody patří k tomu nejlepšímu, co s danou tematikou vyšlo.
Kronika jedné rodiny, jedné vesnice. Dostáváme se do východních Čech, do vesnice Horní Jelení a sledujeme zdejší obyvatele, jejich tajemství, démony i to, jak se oddávají pavím hodům. Příběh nás zavede i do Trutnova a Trenčína a budeme netrpělivě čekat na vyvrcholení jednotlivých částí příběhu.
Miluji knihy z edice Tvář od Vyšehradu, i knihy Jana Štiftera. Když je navíc situována do východních Čech, poblíž mého bydliště, tak je jasné, že si mě kniha Paví hody získá. A je to tak, čtení jsem si neskutečně užila.
Od prvních stránek mě příběh zaujal. Ač je začátek tajemný, nevíme, kdo jsou hlavní postavy, ani proč jsou tam, kde se právě nacházejí. Ale právě proto, jsem potřebovala zjistit a odhalit více, jsem se okamžitě ponořila do příběhu. Střídají se tu různí vypravěči, na různých místech, v různou dobu, ale vše je jasné a přehledné.
Při čtení se ve mně střídaly pocity radosti i smutku. Chvíli jsem se usmívala, chvíli se mi chtělo brečet. Kolikrát autor dokázal šokovat a v poklidném příběhu bylo najednou tolik smutku. Tajemství nám odkrývá postupně. Při čtení jsem byla napnutá a autor vždy ve správnou chvíli odhalil zase další kousek, další střípek skládačky.
Moc mě bavily barvitě popsaná místa (a to doslova). Vše mi vyskakovalo před očima, vše jsem viděla a prožila a rozhodně mě to nenechalo chladnou, nejedna slzička ukápla. Konec byl pro mě nečekaný, avšak nebyl překvapivý.
To, jak autor píše, jak skládá věty, jaká používá přirovnání, to je taková nádhera. V jeho knížkách si užívám každé napsané písmenko, vždy mě to pohladí po duši. Miluji jeho styl.
Název knížky a obal ve mně vyvolal určité představy, ale po dočtení se na celou knížku budu koukat jinak.
Nádhera.
Paví hody vás zavedou na českou vesnici do první poloviny minulého století. Jednotlivé osudy obyvatel Jelení dohromady utváří jeden bolestný příběh, který dokazuje to, jak byl osud k našim prarodičům a praprarodičům krutý .
I přestože historických románů z českého prostředí přibývá poslední dobou jako hub po dešti, Jan Štiftr nám dokazuje, že toto téma ještě vůbec není vyčerpané a pořád nám má co nabídnout.
Mě osobně Paví hody nejvíc učarovaly stylem vyprávění příběhu, který bych přirovnala k Zuzaninu dechu od Jakuby Katalpy. I když může odtažitý styl vyprávění někomu dělat problém v začtení se, nakonec začne bedlivý čtenář vnímat všechny ty myšlenky a osudy hlavních hrdinů, které nám autor podává tak trochu mezi řádky.
K Pavím hodům si tedy sedněte, až na ně bude mít čas. Až budete mít čas a náladu pomalu číst slovo od slova a obdivovat krásu českého jazyka a to, co vám knížka předá, aniž byste si to doslova přečetli.
Venkovský historický román, příběh se odehrává v letech 1918 - 1946 a co je zajímavější, vychází ze skutečných událostí.
Nacházíme se ve vesnici Jelení nedaleko Pardubic a sdílíme osudy několika málo obyvatel. Začátek je příjemný, řeší se běžné starosti venkovského života. Někdo má život lehčí než druhý. Někdo má rodinu, někdo žije sám a osud mu hází pod nohy jeden klacek za druhým.
Postupně roky plynou, děti rostou, probíhají svatby, pohřby a schyluje se k válce. Až nastane chvíle, kdy válka opravdu je. Jak ji prožívají obyvatelé Jelení se moc nedozvíme. S vypravěčem se přesuneme na jiné místo a prožívám s ním hrůzy války jinde.
Je to krásně napsané, pár stránek jsem si na styl psaní musela zvykat, ale pak už se to četlo samo a stránky utíkaly jedna za druhou. Věřím, že někdo se stylem může mít problém. Bude to asi čtenář od čtenáře. Také to pro někoho nebude úplně lehké čtení co do obsahu. Ale každý máme tu citovou hranici jinde.
V knize sledujeme osudy hlavně jedné rodiny a jejich příbuzných, sousedů či přátel. Někteří mi k srdci přirostli více, jiní méně. Někdo překvapil, někdo zklamal. Hodně jsem to s nimi prožívala a přála si, aby některé věci dopadly jinak a tím nemyslím nutně období války. Smutné, dojemné, a jak jsem již zmínila příběh vychází ze skutečných událostí.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Sběratel sněhu |
| 2022 | Paví hody |
| 2016 | Café Groll |
| 2020 | Světlo z Pauliny |
| 2014 |  Kathy |
Paví hody byly pro mě po delší době zase malinko vystoupení z komfortní zóny. Chtěla jsem zkusit i jiný žánr a dřív jsem tyto tipy knížek naopak četla častěji… Každopádně to byl můj první příběh od tohoto autora a teda velmi milé překvapení. Někdy se zkrátka vyplatí přečíst si i něco jiného a objevit tak úplně jiné příběhy… Kniha odkrývá historii našeho národa v první polovině 20. století. Poznáváme jednotlivé osudy obyvatel vesničky Jelení a jejich příběhy… V 320 stránkách nás Paví hody zavedou do života za první republiky a za druhé světové války, ale objevujeme tady i velmi citlivé témata jako jsou lidské hodnoty. Velmi mě oslovil styl, kterým Jan Štifter píše, a i když se kniha četla pomaleji, tak i po přečtení nad ní budete ještě chvilku přemýšlet a vstřebávat všechny ty důležité myšlenky. V některých recenzích jsem dokonce viděla, že Paví hody jsou zatím nejlepší knihou od tohoto autora, což bohužel nemám jak přirovnat.. ale údajně na ní pracoval dva roky.
Opravdu silné čtení a můžu jenom doporučit.