Podle skutečného příběhu
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/296357/bmid_podle-skutecneho-pribehu-1KD-296357.jpg
4
317
317
Fakt, že česky vychází již čtvrtá próza Delphine de Vigan, znamená, že tato francouzská autorka si u nás našla svoje početné věrné publikum. Vždy si však pro ně připraví nové překvapení: tentokrát je to román Podle skutečného příběhu, dramaticky gradující líčení vztahu dvou žen, které se postupně mění v opravdový psychologický thriller. Tajemná L., která razantně vstoupí do života spisovatelky, má všechny parametry, aby sklízela obdiv, zároveň však „je typem osoby, kterou by žádný spisovatel neměl nikdy potkat“. A ač se to zprvu nezdá, v tomto případě je to vážně nebezpečné - jde totiž o život.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2016
,
Odeon
Originální název:
D'après une histoire vraie, 2015
více info...
Přidat komentář
Kniha, která potvrzuje převládající názor, že každý umělec je trochu cvok. Někteří trochu víc než jiní. ;) Tvůrčí krize, sociální izolace, patologický vztah, narušená psychika... to vše může, ale nemusí být v případě Delphiny skutečné. Než jsem se dostala k předloze, viděla jsem film, takže jsem si hlavní postavy propojila s tvářemi herců, a díky tomu jsem se do knihy opravdu ponořila. Jako člověku tvůrčí profese je mi téma kreativce v úzkých blízké. Červenou nití jsou úvahy o hledání pravdy, jejího poznání a podání, které když se promýšlí do hloubky – čehož se autorka nebojí a nabádá k tomu i čtenáře – jsou znepokojivé i matoucí. A slovem „matoucí“ by se kniha dala asi popsat nejlíp. Matoucí a znepokojivá, zanechávající silný pocit, že vám něco důležitého uniká a přitom to máte na dosah.
Podle skutečného příběhu mě šokovala.
Bylo to chytré, emotivní, napínavé a šokující.
Moc se mi líbilo, jak si autorka pohrávala s realitou a pravdou. Mátla čtenáře tím, jestli je příběh jen vyprávění nebo skutečnost.
Kniha ve mně vzbudila spoustu otázek a velice na mě zapůsobila.
Po každé přečtené knize od autorky se zvedne laťka o něco víc než byla předtím. Kniha na mě ze všech knih od autorky zapůsobila nejvíc.
Zábavné, napínavé, chytré, propletené, intertextové.
Kde v autorském procesu začíná realita a kde končí? Kolik je autor ochotný dát čtenáři ze sebe, ze svého soukromí? Opravdu je to tak, že nejen že zvedne pokličku, ale ještě vám ten hrnec nakloní a podá vám lžíci, abyste ho mohli vyškrabat? Kolik lidí kolem sebe beze studu vytěží, jen aby se proslavil? Jakou cenu je ochotný zaplatit? Jak daleko zajít?
Anebo to bylo všechno jinak?
Kniha, která zanechává spoustu rozkošných otazníků si zcela úmyslně vypůjčuje nejen z omílané Kingovy Misery (a třeba i jeho povídky Jahodové jaro), si se čtenářem krásně hraje - a já se s chutí nechala povodit.
Tak ta teda byla.
Strhující, napínavý příběh .
Jak je tenká hranice mezi vyprávěním a skutečnosti? Nevšední čtenářský zážitek.
Dostala mě od začátku do konce!
Je to takový literární patchwork typického francouzského realismu, Kingovy Misery na předměstí Paříže ve značkovém kostýmku a detektivky jak podle pravítka.
A celou dobu jsem se sama sebe ptala - kam ta šílená de Vigan ještě zajde? Proč si se čtenáři takhle blbě hraje? A pokud nehraje, co teď s tim vším bude dělat proboha???
A dost jsem se bála, že sklouzne k takovýmu tomu teď modernímu typickému USA thrilleru, ale ustála to, a já ustála ten zběsilý konec s ní!
Tohle napsat chtělo odvahu. Chvíli jsem si myslela, že si Delphine vypůjčila motiv McEwanova Mlsouna, ale ona šla mnohem dál. Pravda a lež, fikce a dokument či autobiografie. Kde jsou hranice? A existují vůbec? Čert je vem, člověk se chová podle toho, co za pravdu považuje a čemu věří a ne podle toho, co je reálné a prokazatelné. Pár drobků:
- "Princezničko, a to je pravda, ta lež?" - jak zásadní otázka :o). (Babičky jsou jedny z nejdůležitějších bytostí!)
- Jasně, že jsem se v půlce knížky, když to bylo nabíledni podívala, jestli je na konci napsáno "KONEC*" :o).
- Jakožto blíženec naprosto chápu, že v každém z nás může bydlet víc bytostí, spíš mi přijde divné, že někomu to přijde jako nesmysl.
- Ach, jak se pamatuji na kurzy akademického psaní, kdy nám profesoři vykládali, že ta bílá Wordovská obrazovka děsí skoro každého a že je to normální.
- Musím si pořídit zápisník na nápady a myšlénky.
- Mimochodem: skvělý překlad do češtiny, to je na cenu!
Suma sumárum: autorka se vydala na tenký led a kromě toho, že se jí ho podařilo bravurně přejít, cestou ještě stihla zahýbat hranicemi prostorů a to si zaslouží uznání. Za mě: nevšední literární lahůdka, druhá knížka od deVigan a ne poslední.
Podle skutečného příběhu se řadí mezi nejlepší knihy, které jsem zatím od autorky přečetl. Když pominu to, že je napínavá a skvěle napsaná a podobné věci, které zmiňuje snad každá recenze, tak mne zaujal nejasný smysl knihy. Proč vlastně byla napsána? Dle mého kniha představuje jakousi hříčku, mistifikaci, už jen podle názvu.
Ze začátku se snad lze domnívat, že je kniha napsána podle skutečného příběhu, avšak později, když příběh záměrně metamorfuje do nadsazeného psychologického trhilleru, se fakta stávají fikcí a čtenář neví, čemu má věřit. Tento pocit se ještě umocňuje, když v závěru autorka zbořila prakticky všechny pilíře, na kterých knihu vystavěla.
Takový postup při psaní knihy je velmi riskantní. Však se taky autorka po celou dobu pohybuje na ostří nože, stejně jako její postavy.
A kde je vlastně hranice mezi autorkou, Delphine de Vigan, a hlavní postavou knihy jménem Delphine? Od začátku si máme myslet, že Delphine i Delphine jsou tytéž osoby, a je nasnadě, že hlavní postava skutečně je autorčiným autoportrétem. Knižní postava Delphine se v průběhu celého příběhu zabývá svou spisovatelskou kariérou a snaží se odhalit smysl literární fikce a faktů ve svých knihách, vyrovnává se se svým posledním románem napsaným podle skutečného příběhu a plánuje novou knihu. Její další kniha by totiž také měla být "podle skutečnosti", protože právě toho si čtenáři žádají.
V těchto aspektech je zřejmé to, že knižní postava Delphine je odraz Delphine-autorky knihy, a román Podle skutečného příběhu je právě ten román, který se knižní Delphine pokouší napsat. A právě v tom je smysl knihy. Autorka se zde velmi odvážným spůsobem vyrovnává se svou dosavadní tvorbou a vyjadřuje se ke smyslu faktů a fikce v literatuře.
Nezvládla jsem dočíst, a tak jsem se na ni těšila:-( pro mne těžká a moc zamotaná....po nadšení z Pout a Vděku, jsem trochu zklamaná. Ale v doslovu dobře vysvětleno... Počkám si, až vyjde třetí kniha do této "série" .
Zážitek z každé přečtené stránky a neuvěřitelné čtenářské potěšení. Podle mého hned po Vděku nejlepší de Vigan.
Knihy od této autorky mám moc ráda, tahle z nich ale byla zatím nejslabší. Příběh patologického vztahu dvou žen a spisovatelské krize byl sice zajímavý, ale na rozdíl od jiných autorčiných knih jsem v něm nenašla žádný přesah, nic co by mě přimělo o knize přemýšlet i po jejím dočtení.
Odkazy na Kinga naprosto chápu. Autorka coby variace na Paula z Misery a Tada z Temné půle, mírně stříknuté hlavními hrdiny ze Skrytého okna a Pytle kostí, ukazuje, jak se příběh na dané téma může lišit v momentu, kdy se místo mužů či muže a ženy setkají/ vykolejí/ utkají/ psychoticky zadřou dvě ženy. Ta zavilost, ta zákeřnost, ta mazanost - a je úplně jedno, z čí choré myslí se zrodí... A i když je konec předvídatelný, projít se temnotou ala de Vigan stojí za to.
Autorku mám moc ráda. Fakt. Na knížku jsem se strašně těšila. Taky fakt. Napsané to bylo pěkně, ale abych teda byla (fakt) upřímná: Už od brzkého začátku mi bylo tak nějak jasné, jak to dopadne, nebyla jsem tudíž ani moc napnutá a napjatá, takže... za mě o něco lepší průměr. Takovej lehce ušmudlanej od pocitu "to jsem teda čekala víc" :)
Moje premiéra s Delphine de Vigan. Rozhodně nešlo o krok vedle, naopak pochopila jsem, proč je autorka tolik oblíbená. Moc se mi líbil způsob, jakým byl příběh vyprávěn, že hlavní hrdinkou (možná) byla sama autorka. Čtivý styl, do příběhu šlo krásně vklouznout. Fascinovala mě tajemná L., přestože jsme od začátku věděli, že je "špatná," knížka nás udržovala v napětí až do konce. Přiznávám, že bych byla raději za nějaké velkolepější vyvrcholení, myslím, že tím, jak, byť naprosto mistrně, vyplula do ztracena, nebude ve výsledku pro mě úplně zapamatovatelná, každopádně velká spokojenost, určitě si v budoucnu od autorky ještě něco najdu.
Tahle kniha pro mě byla velmi zajímavou čtenářskou zkušeností. Nečetla se mi snadno a chvíli trvalo, než se mi do ní podařilo proniknout. Témata, která obsahuje jsou velmi zajímavá a zároveň závažná.
Pokud se do ní pustíte, doporučuji se při čtení nevzdávat. Věřím, že příběh z pera oblíbené autorky, má čtenářům rozhodně co předat.
Tak tohle byla vážně pecka! Moc se mi líbila temná atmosféra knihy (za mě daleko lépe vykreslená než v Poutech), hra se čtenářem a děj, který měl spád. Měla jsem z knihy obavy, ale o to víc jsem nyní nadšená. Příběh po prvních pár stranách vtáhne a nepustí vás až do samého konce, kdy budete vyplivnuti ven a uvažovat, zda to všechno je podle skutečného příběhu ...
Tak trochu jsem se čtením této knihy otálela, protože je tu hodnocena trošku hůře než ostatní knihy autorky. O to víc jsem ale byla nadšena. Delphine de Vigan ovládá své řemeslo dokonale a od první do poslední strany hraje se čtenářem svoji hru. Odložit knihu bylo prakticky nemožné, stejně tak jako opět nehledat paralelu se svým životem, se svými pocity. De Vigan pro mne patří k několika málo autorům s nezaměnitelným stylem, které bezpečně poznám po přečtení pár stránek. Pro výsledný dojem určitě doporučuji tuto knihu číst až po Noc nic nezadrží.
Další kniha od této autorky. Musím říci, že se mi četla hůř. Možná mi nesedl ten rozbor depresivních stavů. To neustálé matení čtenáře, zda se jedná o biografickou knihu nebo ne... Místy jsem si říkal, že napsat knihu o tvůrčí krizi a depresích, není nic moc originálního. I tak mě kniha vysloveně nezklamala. Ale vím, že se k ní nikdy víc vracet nehodlám... Znovu bych ty stavy s vypravěčkou prožívat nechtěl.
V každé knize je schopna ovládnout jiný prostor a poctivě ho čtenáři ukázat. Ta plíživost a nenápadnost, s jakou nás (mě) umí vtáhnout do příběhu, volá úplně stejně tiše jako hrdinka po pomocné ruce...a jako obvykle je veliké finále v našem rozhořčení, přemítání a uvažování...ne v posledních odstavcích:)...a Keyser Söse byl přímý zásah.
Nevím nakolik je to tím že neznám autorčino dílo Noc nic nezadrží ( které mě mimochodem stále velice zajímá) nebo tím že jsem jako první četla od Delphine Pouta (kde jak se mi zdá autorka graduje), ale v románu Podle skutečného příběhu jsme si spolu úplně nesedly a neudržela jsem plný zájem se stejně živým pocitem od začátku až do konce, což mě trochu mrzí. Kniha to není vyloženě nečitelná, to vůbec ne, jen tu z mé strany došlo k škobrtnutí.
Přitom v knize vše dává vcelku smysl, nic není vyloženě nepřehledné, jen mi to občas přišlo ( pardon) zbytečné.ačkoliv ten pocit mě neprovázel celou dobu, přesto ve mě na konci zůstal 3,5/5
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Od autorky moje druhá přečtená kniha, začátek pro mne trochu drhnul a čtení nešlo vůbec hladce, ale po nějaké době se to zlepšilo. Je kniha biografií autorky nebo se jedná o čistou fikci? Kniha je čtivá a k zamyšlení, nejedná se o žádnou oddechovou literaturu. Další díla autorky mám určitě v plánu.