Poslední příběhy
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16344/bmid_posledni-pribehy-iPd-16344.jpg
4
48
48
Olgu Tokarczukovou si čeští čtenáři oblíbili již pro její předchozí romány Pravěk a jiné časy a Denní dům, noční dům, které byly plné podmanivé poetičnosti a intimity. Poslední příběhy přinášejí tíživější téma. Tři ženy, vnučka, matka a její matka, potkávají na své cestě smrt. Stanou před nevyhnutelnou potřebou znovu spatřit celý svůj život, najít své místo na zemi. Je to velmi ženská kniha. Příběhy vypravují ženy a hovoří o vlastní identitě, těle, vztazích mezi muži a ženami. Kniha má tři části. V první se hrdinka po autohavárii vydá na snový výlet do vlastní paměti, vzpomínek na dětství a mládí, v druhé je smrt záminkou k vyprávění o osudech ženy, která se provdala spíše náhodně a nechtěně. Třetí část je obrazem vztahu mezi dospívajícím synem a matkou, dilemat nezávislé současné ženy, silné, ale přesto ztracené kdesi v tropech. Autorce se opět podařilo překvapit čtenáře i kritiky, a to neobyčejně propracovanou psychologií postav. Přinesla zcela nové téma, inspirované buddhistickou filozofií — téma smrti a umírání, které je v západní společnosti stále silně tabuizované. Po přečtení této knihy hrdinky Olgy Tokarczukové neodcházejí, zůstávají se čtenářem a získávají na významu. A nezapomíná se na ně snadno.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , HostOriginální název:
Ostatnie historie, 2004
více info...
Přidat komentář
Olga Tokarczuková mě opět okouzlila svou poetičností a hloubkou myšlenek, které spřádala ve třech "ženských" příbězích. Všechny se nějakým způsobem dotýkaly smrti.Snad nejvíce toto téma rezonovalo v příběhu Parka, který hodnotím jako nejzdařilejší. Hlavní hrdinka, stará žena, po smrti svého manžela si útržkovitě vybavuje svou minulost. Její charakter a jednání svou vykresleny velmi plasticky a barvitě, sama se ve svých vzpomínkách vůbec nešetří. Na pozadí jejího příběhu se objevují také některé epizody odehrávající se před a v průběhu 2. světové války, konkrétně nucené vysídlování Poláků po okupaci Polska sovětskou armádou, dále pak následná okupace Němci.
Kniha rozhodně stojí za přečtení, zvláště pak pro příznivce autorky (ke kterým se s radostí přidávám) by se mělo jednat o povinnou četbu.
Tři novely. Tři ženy- babička Paraskaja,dcera Ida,vnučka Mája.Téma smrti a umírání,inspirováno budhismem.
(2009)
Do této knihy jsme se nemohla zacist, i když jinak knihy od autorky mám velmi rada
Tokarczuk ve skvělé formě. Co je na rozhraní života a smrti? Jaké životy jsou nám dány v běhu osudů světa? Co předáváme lidem kolem sebe, abychom v tom (snad) žili dál?
Bylo to, jako když se ráno probouzím...v prvním příběhu mnu si oči a vracím se po řádcích zpátky, abych udržela nitku, ve druhém u čaje už s očima umytýma zaostřuju a vychutnávám každý lok (a větu) a třetí si užívám sbíhajíc ze schodů do slunečného dne...
Velké zklamání.
Mrazilo mě - to ano, ale z neschopnosti hlavních "hrdinek" postavit se svým bludům, představám, předpokladům, vlastní slabosti.
Téma smrti? Nedalo se přehlédnout.. bylo všudypřítomné. Jak souviselo s těmi ženami jsem mezi řádky nevyčetla.
Z jakého důvodu se chovaly a myslely jak bylo předloženo jsem taky nevyčetla.
/ nějaké vnitřní trápení autorky?/
Pokud někoho baví číst "myšlenky", asociace a úvahy postav z knihy přijde si na své:o).
Toto tvoří v knize většinu.
Děj se vlastně odehrává uvnitř hlav.
Škoda že si ženy byly tak podobné.
Kdybych skákala mezi kapitolami nepoznala bych že se jedná o jinou ženu - pokud- pozor spoiler! bych náhodou nenarazila na odstavec kdy žena mluví se synem.. to bych se divila kde ho vzala. Když se jí nenarodil.
Pro mě trochu zklamání, čekala jsem, že tématu smrti a umírání se autorka bude věnovat více a podrobněji rozpracuje, jak se postavy vyrovnávají se smrtí blízkého nebo připravují na smrt vlastní. Ale jinak pěkné čtení o nelehkém životě tří generací žen. Nejvíc se mi líbila druhá část - Parka.
Ufff, nelehké to bylo čtení. Vyžaduje od čtenáře velkou míru soustředění i času, nedá se uspěchat. Na pozadí tří příběhů tří žen spřízeněných rodovým poutem autorka rozvíjí nesmírné množství úvah nejen o smrti (a tím pádem i o životě), ale i o vztazích - jak mezilidských, tak k sobě samému, tak třeba k procesu umírání.
Na první pohled je celé vyprávění jedno velké spletité klubko, ze kterého si čtenář vybere tu svou nitku, tu, kterou chce následovat, a které chce porozumět. Těch nitek je nepřeberné množství, věřím, že kdybych četla knihu ještě dvakrát či třikrát, najdu další a další myšlenky či střípky, za kterými se pustím a objevím zase nové pohledy a pravdy.
První příběh Idy pro mne byl nejtěžší. Mrazilo mne z něj až do hloubi duše. Kdo ví, jaké asociace z mého života mi vlastně připomněl a co si z něj nakonec, až si sedne na to správné místo ve mě, vlastně vezmu...
Druhé vyprávění o stařence Paraskevje a smrti jejího muže Petra ve mne zanechalo pocit tiché melancholie a velkého smíření.
Poslední část, odehrávající se na ostrově v Jihočínském moři mne oslovila nejvíc. Ač jsem nikdy na takovém ostrově nebyla, pocity horka, potápění, zvuků a vůní byly při čtení nesmírně autentické.
"Moře se skládá z vrstev, jemných, proměnlivých, neviditelných. Je možné ho cítit jen tělem, celou jeho velikost. Kdo pronikne mezi ně, pocítí úlevu, jako by se vrátil do dávno ztraceného domova, do skoro zapomenutého velkého společného těla. Zelenomodrá barva vody kompnezuje ostré bodavé slunce. Malé bublinky plují z hlubin na hladinu jako zhmotněla znamení radosti."
Příběhy z rodinné kroniky 3 generací žen? Kdepak, Tokarczukové se opět podařila sonda do ponurých světů lidské existence (či konce existence), které spojuje spíše než genetika samota v různých formách (i ve vztahu), život ovlivněn cestou či cestováním a společenská odloučenost.
Ať už se příběh odehrává v prostředí polorozpadlého domu v zimní horské vesnici mezi těžebními haldami či v bungalovu na horkém tropickém ostrově, v obou případech bolestně odhaluje niterní pocity a společenskou izolaci.
Tokarczuková ve svých knihách odhaluje mnoho témat, problémů a obrazů a já mám pocit, že jsem přes veškerou pozornost pochytila jen několik z nich. Jako když se snažíte vylézt po síti - vždy si vyberete jen určitá oka. To je na jejich příbězích tak přitažlivé.
Na knihu jsem se těšila, ale bohužel vůbec nesplnila má očekávání. Působila na mě velmi depresivně a dočetla jsem ji pouze z toho důvodu, že jsem byla na cestě a nic jiného jsem s sebou neměla. Velké zklamání.
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Román Olgy Tokarczuk sestávající ze tří samostatných, ale propojených povídek otevírá téma smrti a umírání. Tokarczuková byla vždy melancholická, takže by mě tíha, malomyslnost a beznaděj tohoto textu neměla zaskočit, ale buďto sestoupila ještě o několik schodů níže nebo jsem se změnila já a moje vnímání světa. Román není špatný, v prvních dvou povídkách jsem našla i několik pěkných pasáží, dvě z nich níže opisuji. Třetí povídka na mě působila jen jako intelektuální cvičení zahořklé a nešťastné duše. Dokonce jsem se přistihla při myšlence, že se mi moje oblíbená autorka jaksi vzdálila a sympatie, které jsem k ní vždy cítila, mě opouštějí.
Majitelé tváří na portrétech se vsákli do země, rozplynuli se, už nejsou žádné stromy u cest, ani ten malý pejsek zírající se zájmem z rohu obrazu. Hedvábné královské šaty zetlely, malé ruce se propadly, sklouzly z nich prstýnky, přestaly existovat studené, vonící květy pivoněk, nezůstala po nich ani stopa, změnily se v hromádky prachu, voda se odpařila, barva se rozpadla na sloučeniny železa, oxidy, vůně se vznesla nahoru ve formě dlouhých částic zachycených pak kapkami vody, které vytvořily potůček, a voda se proměnila na několik generací hmyzu, který požírají ryby, a ryby žijí v chovných rybnících, odkud se dostaly jako hnojivo do holandských skleníků, kde se změnily v jahody a broskve, a staly se součástí zmrzliny, kterou kdysi jedla s dcerou, a šla spát, aniž by si uvědomila, že v sobě nosí částice vůně zvěčněné na obrazu s pivoňkami.
---
Potom ji pokládají na její břicho, na prsa, cítí na svých prsou drobný, kluzký předmět, bojí se, aby nespadla, a dotýká se dlaní malého těla. Je šťastná, že bolest pominula. Berou si dítě a nechávají ji na pokoji. Leží jako prázdná loutka, povlak, z něhož se vysypal obsah, branka na pantech, kterou právě někdo prošel, někdo, kdo se objevil ve falešném, směšném a dojemném převleku novorozeněte. Ale ve skutečnosti je cizí člověk. Zaplavuje ji vlna soucitu. Má pocit, že porodila sestru, ne dceru. Nejsou matky a dcery, otcové a synové, rodiče a děti, jsou jenom sestry a bratři.