Poslední příběhy přehled

23.05.2023

Román Olgy Tokarczuk sestávající ze tří samostatných, ale propojených povídek otevírá téma smrti a umírání. Tokarczuková byla vždy melancholická, takže by mě tíha, malomyslnost a beznaděj tohoto textu neměla zaskočit, ale buďto sestoupila ještě o několik schodů níže nebo jsem se změnila já a moje vnímání světa. Román není špatný, v prvních dvou povídkách jsem našla i několik pěkných pasáží, dvě z nich níže opisuji. Třetí povídka na mě působila jen jako intelektuální cvičení zahořklé a nešťastné duše. Dokonce jsem se přistihla při myšlence, že se mi moje oblíbená autorka jaksi vzdálila a sympatie, které jsem k ní vždy cítila, mě opouštějí.
Majitelé tváří na portrétech se vsákli do země, rozplynuli se, už nejsou žádné stromy u cest, ani ten malý pejsek zírající se zájmem z rohu obrazu. Hedvábné královské šaty zetlely, malé ruce se propadly, sklouzly z nich prstýnky, přestaly existovat studené, vonící květy pivoněk, nezůstala po nich ani stopa, změnily se v hromádky prachu, voda se odpařila, barva se rozpadla na sloučeniny železa, oxidy, vůně se vznesla nahoru ve formě dlouhých částic zachycených pak kapkami vody, které vytvořily potůček, a voda se proměnila na několik generací hmyzu, který požírají ryby, a ryby žijí v chovných rybnících, odkud se dostaly jako hnojivo do holandských skleníků, kde se změnily v jahody a broskve, a staly se součástí zmrzliny, kterou kdysi jedla s dcerou, a šla spát, aniž by si uvědomila, že v sobě nosí částice vůně zvěčněné na obrazu s pivoňkami.
---
Potom ji pokládají na její břicho, na prsa, cítí na svých prsou drobný, kluzký předmět, bojí se, aby nespadla, a dotýká se dlaní malého těla. Je šťastná, že bolest pominula. Berou si dítě a nechávají ji na pokoji. Leží jako prázdná loutka, povlak, z něhož se vysypal obsah, branka na pantech, kterou právě někdo prošel, někdo, kdo se objevil ve falešném, směšném a dojemném převleku novorozeněte. Ale ve skutečnosti je cizí člověk. Zaplavuje ji vlna soucitu. Má pocit, že porodila sestru, ne dceru. Nejsou matky a dcery, otcové a synové, rodiče a děti, jsou jenom sestry a bratři.

17.09.2020

Olga Tokarczuková mě opět okouzlila svou poetičností a hloubkou myšlenek, které spřádala ve třech "ženských" příbězích. Všechny se nějakým způsobem dotýkaly smrti.Snad nejvíce toto téma rezonovalo v příběhu Parka, který hodnotím jako nejzdařilejší. Hlavní hrdinka, stará žena, po smrti svého manžela si útržkovitě vybavuje svou minulost. Její charakter a jednání svou vykresleny velmi plasticky a barvitě, sama se ve svých vzpomínkách vůbec nešetří. Na pozadí jejího příběhu se objevují také některé epizody odehrávající se před a v průběhu 2. světové války, konkrétně nucené vysídlování Poláků po okupaci Polska sovětskou armádou, dále pak následná okupace Němci.
Kniha rozhodně stojí za přečtení, zvláště pak pro příznivce autorky (ke kterým se s radostí přidávám) by se mělo jednat o povinnou četbu.