Proměna

Já ani neumím přesně vyjádřit, jaký přesný pocit ve mně tato krátká novelka vyvolala. Už po přečtení Procesu jsem věděla, že Kafka nebude patřit k mým oblíbeným autorům, ačkoli chápu myšlenky, atmosféru, či co tím chtěl říci.
Příběh se může zdát být stavěný na absurditě, ale spatřuji v něm jistou tíseň, strach, obavy, beznaděj něco s nadálou situací dělat. Asi jako když jsme ve stáří, nebo kdykoli v průběhu života, upoutáni na lůžko a musíme jen čekat, zda se o nás někdo postará.
Řehoř Samsa se bohužel setká s odporem, nechutí a je celé své rodině na obtíž. Bylo mi ho opravdu líto, ale těžko říct, jak bychom se my sami v této situaci zachovali.

Možná že jsme Řehoř Samsa a že si jenom namlouváme, že naši blízcí nás "milují." Kdo by obstál v této hmyzí zkoušce? A když naší příbuzní zestárnou a stanou se brouky, kteří leží na zádech a hýbají nožičkami, jak se zachované my? Tahle povídka je o nás.

Knížka bezesporu patří k povinné četbě. I tento poněkud depresivní Kafkův způsob psaní má něco do sebe a vede k zamyšlení...
Musím se přiznat, že Řehoře mi bylo hodně líto.

Když už nic jiného, je to opravdu originální a neotřelé. Ve své době z toho museli být lidi asi vedle, protože ani dnes to není žádné pohodové čtení. Přes očividně morální aspekt má kniha až hororovou atmosféru. Za totálně absurdní a ulítlý námět dávám o hvězdu více, protože originalita se cení :-)

Znáte rčení: "Co tím chtěl básník říct?" Tak přesně tato věta se mi celou dobu honila hlavou při čtení Kafkovy Proměny. Ano, hlavní postava se mění na nechutného brouka... a? A co? Proč? Co s tím mám dělat? Má tato proměna symbolizovat, že Samsa byl celou dobu nechutný a odporný a nyní se pouze mění ve svoji pravou podstatu? Nebo si Kafka chtěl jenom vypsat pár nechutných popisků? Díky bohu, že jde o tak krátké dílo.

Po celou dobu čtení této novely jsem si neustále připomínal nesmyslnost proměny člověka v brouka. Ať je to pojato jakkoli alegoricky, právě postava odporného brouka mi knihu znechutila. Rovněž se mi nelíbila naivita Řehoře, který si myslí, že když se ve dveřích objeví velký, odporný brouk, rodina ho s nadšením přijme. Ani závěr mě nijak neuchvátil - rodina si oddechne, že se Řehoře i nájemníků zbavila, a plánuje si šťastnou budoucnost. Asi jsem Kafkovy myšlenkové pochody nerozklíčoval...

Tohle čtení rozhodně není pro každého. Komu není blízký Kafkův životní pocit, náhled na svět a na vlastní místo v něm, ten asi tuto svéráznou alegorii těžko pochopí. Ale je úchvatná. Aspoň mně tak připadá. Nicméně možná je to pouze tím, že jsem podobně postižená jako Kafka (snad ne :)

Ehm. Stojím před úkolem napsat o "Proměně" smysluplný komentář, což není zas tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Před přečtením této povídky jsem se předem obrnil mnoha kratšími povídkami, které jsem se snažil zpočátku pomocí symbolů nějak interpretovat, ale pak jsem to vzdal a četl a představoval si významy vět přesně tak jak jsou napsány (bylo to dle mého mnohem záživnější, interpretace by mnohé z těch povídek změnila natolik, až by je zničila). Žasl jsem nad Kafkovým stylem, který nechával vše, o čem psal, v pár slovech a přesto pomalu ztrouchnivět, dokonce jsem mu ve své hlavě dával přídomek otec dekonstrukce.

A pak přišla Proměna. Možná kvůli své - na povídku - velké délce a vlastně pouze jednoho místa děje jsem si začal klást otázku, které jsem se při jiných, kratších, povídkách záměrně vyhýbal - co to vlastně všechno znamená?

Je asi mnoho úhlů jak na Proměnu nahlížet. Co mi přijde nejzajímavější, je ale pomíchat všechny tyto úhly dohromady, protože pak - podle mě - máme největší šanci zjistit, co Proměna skutečně je - resp. o čem vypovídá.

Muž se promění v hmyz. Přes veškeré obtíže, které mu jeho nová podoba přinesla, dost nečekaně v sobě stále nese obsesi svou prací. Ve stejnou chvíli, kdy se bojí, že při náročném slézání z postele rozbije hlavu, se snaží uklidnit své rodiče a svého nadřízeného. Velmi mě zaujal ten rozpor - dlouhý omluvný monolog Řehoře-pracujícího a mezitím jeho trápení s novou podobou. Jako kdyby oba tyto aspekty měly pro Řehoře stejnou váhu. Jako kdyby nepochopil, že jako hmyzu mu dělá problém vylézt z postele, když se snažil nadřízenému namluvit, že půjde do práce ihned, co vstane - sám Řehoř si tímto byl dokonce jistý. Každé ráno vstávání ve 4 ráno a honem na vlak a na "obchodní cesty", vidím v tom člověka, který si na něco zvykl, k něčemu se svým zvykem přimkl natolik, že ani něco tak zásadního jako proměna v brouka s ním ani nehne.

U čeho bych se chtěl dále v krátkosti zastavit je změna hlasu Řehoře a změna komunikace. Řehoř se sice stal broukem, ale myslel stále jako člověk (tedy, pokud jeho strojový život, který vedl předtím považujeme za "lidský") a to, že mu lidé nerozuměli, neznamenalo, že on nerozuměl jim. Popravdě to pro mě bylo vcelku překvapení, protože jsem čekal něco na způsob popisu existenciální opuštěnosti člověka - uvědomění si toho, že nikdo nikomu nerozumí. Ale co Kafka popisuje, je mnohem tragičtější. Rodinu Řehoře totiž ani nenapadlo, že by jim Řehoř-brouk mohl rozumět, vždy když nad tím jen letmo přemýšleli, tuto myšlenku zavrhli, vždyť Řehoř byl přece obludou a když mu nerozumíme my, nerozumí ani on nám. Zde se ztrácí veškerá naděje, kterou známe z různých příběhů o lidech komunikujících pouze mrkáním nebo malíčkem nebo kdoví čím ještě. Ale co je důležité naděje se neztrácí z vnější - osudové - příčiny, ale ze strachu přijetí změny ze strany rodiny a snad i z její pohodlnosti a především "přijetím osudu". Když se stalo něco tak absurdního - a tak osudového - jako že se náš syn změnil v příšeru, tak se prostě nedá nic dělat. Nedá se nic dělat. Často odvrhujeme možnost, že by nám mohl někdo/něco pro svoji naprostou odlišnost porozumět a je těžké zkusit si přiznat, že nám tento někdo/něco rozumí - a možná je to tak, že nám rozumí, až poté co tuto možnost mu porozumět odvrhneme.

A v mém komentáři poslední - ale celkově zdaleka ne poslední, jen už jsem příliš unavený a myšlenkově vyčerpaný - aspekt je spojenost osoby se svým tělem. Když se Řehoř stal broukem, postupem šlo vidět, že se jím "stával více a více", tak nějak začínal s tělem souznívat, což šlo např. dobře vidět v pasáži, kdy ho bavilo lézt po stropě nebo když mu chutnalo jiné jídlo než jako člověku. Jde o to, že je krásně ukázáno, že nejen duch svým způsobem dokáže ovlivňovat tělo, ale i tělo ducha. Řehoř proměněný v brouka byl původně brouk pouze tělem, pak se ale pomalu stával i duchem. Možná v tom vidíme svižnost materiálních změn a zdlouhavost těch psychických, co je ale nejdůležitější, je opravdu to, že se člověk začíná bát, zda je jeho duševní lidskost dostatečně pevná a zda nás snad jen naše těla - což si asi málokdo kdy přizná - nechrání předtím, aby byly naše duše nezřízenými zvířaty. (jak krásně je to obrácené od obecných myšlenek nad vztahem těla a duše :-) )

Tedy - co to vlastně všechno znamená?
Nevím. Je vidno, že v každém aspektu, které jsem se snažil popsat, jde vidět jak komičnost (často skrytá kritika maloměšťáctví, ale i jiná - "věčnější" komičnost) tak tragika. Až nevím, zda se smát či plakat, filozoficky bych rád ukončil tak, že jediné co vím, co dělat, je přemýšlet - ale má to smysl, když je vše tak dvoj(až nekonečně)sečné a přijít k jedinému smyslu Proměny je tedy nereálné?

Od této knížky jsem nečekala sice nic úžasného, ale i přesto mě dokázala zklamat.

Nevím, jestli to bylo mojí představivostí, nebo Kafkovým popisem, ale při čtení se ve mě střídal smích se smutkem než naopak.

Nové čtení přineslo zcela nové zážitky, najednou jsem v textu objevovala věci, kterých jsem si dříve nevšimla. Žasla jsem, nakolik je Proměna groteskní, dříve jsem ji vnímala jako výhradně tragickou.

Kafkovsky depresivní a tíživé.

Narozdíl od Procesu je pro mě Proměna zklamání. Zatímco Proces je ještě realistická knížka, tak tady je pouze absurdita.

Každý kdo o Kafkovi alespoň něco ví, chápe, že je to částečně existenčně laděný text, jelikož sám Kafka trpěl existenční krizí. Text nám ukazuje Kafkovu dobu, tak jak jí on vnímal (s přihlédnutím k této skutečnosti se třeba nemůžeme divit tomu, že nastala 2.sv.v.). Kafka vnímá sebe i ostatní lidi jako pouhou součást mašinerie (jen "součástku," která je součást stroje - např. v práci) - toho si můžeme všimnout i u Řehoře, když jeho první myšlenka po proměně není, co se mu stalo, ale jak se dokáže dostat do práce. Také jeho rodiče ho pouze využívají - vidíme u nich naprostý nedostatek jakéhokoliv kladného citu k jejich synovi (je pro ně pouze ten, kdo je živí, ne součást rodiny). Pokud si Řehoř (nebo i my) klade nějaké otázky, nedostane na ně žádnou odpověď -např. proč se proměnil, co je to za brouka, je to jen sen?? = přirovnání k životu (ani my nedostaneme odpovědi na své otázky např. jaký je smysl našeho života). Řehoř se závěrem utrápí k smrti a my můžeme vidět další ukázku nelidskosti světa, ve kterém Řehoř, ale i Kafka žil (jako brouk byl Řehoř rodině k ničemu a překážel jim, jeho smrt uvítali). Text tedy vypovídá především o životě, o nelidském životě lidí Kafkova století.

Na to, co všechno se vlastně odehrálo, byla i tato kniha příliš dlouhá. Ne že by 100 stran byla pro mě hrozně dlouhá kniha, ale zde autor děj místy zbytečně protahoval. Kdyby zůstaly v knize jen ty podstatné části, byla bych s ní maximálně spokojená. Na povinnou četbu se to ale dalo.

Pražský Palahniuk se rozepsal o rozdílu mezi láskou a parazitěním.
Nejprve parazitovala rodina na Řehořovi, pak se role obrátily. Jenže Řehoř má svou rodinu opravdu rád...

Hodně lidí si tuto knihu velice chválí. Dlouho mě zajímalo proč, a tak jsem si jí také přečetla. Upřímně, kromě tíživého pocitu, který musel Samsa, jakožto brouk, prožívat (ta neschopnost s vlastní proměnou cokoliv udělat a strach, jak na to bude rodina reagovat), mi dílo nic moc neříkalo. Alespoň je velkým plusem fakt, že se autor děj nesnaží zbytečně natahovat. Stane se, co se má stát a tečka. Žádné zdlouhavé pasáže, kdy bych musela nenápadně přetáčet strany a doufat, že ta hrůza brzy skončí.

Knížka mi nejdřív připadala zvláštní, jak to bylo vypravováno z pohledu brouka, ale pak jsem pochopila pointu příběhu.
Měla jsem přečtenou nečekaně rychle na to, že to byla klasika. Můžu říct, že jsem ráda, že jsem si ji konečně přečetla. Sice konec byl trochu smutnější a dílo bylo depresivnější, ale i tak se mi to líbilo.
V knihovně jsem na ni narazila úplnou náhodou, tak jsem se rozhodla, že přišel její čas a že si ji zařadím do seznamu k maturitě.
Začátek knížky se mi docela líbil, pak mi to přišlo zvláštní, ale pak se mi to zase začalo líbit. Řehoř mi postupně přirostl k srdci, ani nevím proč. Nelíbilo se mi to, jak se k němu chovala rodina, samozřejmě kromě jedné výjimky - Markétky. Ta byla hodná, že se o něho starala.
Ilustrace se mi opravdu líbily, krásně dokreslovaly knížku.
Nevím, co bych ještě o téhle té knížce řekla. Za mě ji můžu k maturitě jedině doporučit - je krátká a dá se o ní a o autorovi krásně povídat.

Proměna je pohled na morálku člověka. Není to jen o proměně na brouka, nebo nestvůrný hmyz. Je to o člověku, kterému se jednoho dne změnil svět. Mohl spadnout ze stromu a zlomit si páteř, nebo být jinak zdravotně postižen. Kafka nám v této knize zdařile předvedl strastiplnou cestu postiženého jedince k jeho nevyhnutelnému konci života. Není nikdy tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. Po Řehořově smrti nové slunce a vysvobozující pocit pro jeho rodinu. Začíná další etapa jejich života. Útlá kniha, ale velice zdařile napsaná. Doporučuji.