První láska
Samuel Beckett
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/5541/mid_prvni-laska-uDi-5541.jpg
4
44
44
Tato kniha byla napsána v roce 1945. Kniha je zvláštní tím, že sám autor zde vyjádřil svou tvůrčí volnost a dovedl skrýt autobiografické rysy. Je to příběh spojený s konkrétní osobou a Beckett souhlasil s vydáním textu až po její smrti, tedy 25 let od jeho napsání. Román vypráví o bezdomovci, kterého vyštve vlastní rodina a nemá kam jít. Tudíž polehává každý letní den na lavičce v parku. Jednou tam přijde slečna Lulu, ale to jméno se bezdomovci nelíbilo, tak ji přejmenoval na Anne. Nejdříve ji nesnášel. Že ho prý rušila. Tak se bezdomovec sebere a odejde, ale po čase mu Anne začne chybět a on si uvědomí, že bez ní nemůže být...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2001 , Mladá frontaOriginální název:
Premier Amour, 1945
více info...
Přidat komentář
Čeká vás přímý, strohý a syrový příběh o seznámení se se ženou, nastěhování se k ní do bytu, i když jí nesnáší: "Co mě dorazilo, to bylo narození dítěte." Kdo nesnáší dlouhá souvětí v dlouhých odstavcích (často významově vlastně neukončených) a existenciální otázky, ať to ani neotvírá.
Ve své podstatě mi to připomnělo Waltariho Plavovlásku, jen se to ještě hůře četlo i když jsem tentokrát vydržel až do konce. Hnus a naturalistické výjevy čistě na efekt, děj bez většího smyslu směřování... Líbil se mi název, anotace a že je kniha útlá, ale její čtení jsem spíše protrpěl. Beckett u mě zůstane jako autor Godota asi už navždy.
"Kreslil bych její jméno na stará kravská hovna, kdybych ji miloval čistou a nezištnou láskou? A co můj prst, který jsem si navíc potom olizoval?"
Beckett mě zaujal. Poměrně zajímavě vyjádřený postoj člověka k okolnímu světa. Existenciální prvky jsou nepřehlédnutelné, text pro svoji krátkost nenudí. Tečka
Nevěřil jsem vlastním očím! Tolik naturalismu, nihilismu, nechuti a opovržení světem a lidstvím! Skryté pocity a noční můry promlouvaly skrze písmo!
Autorovy další knížky
| 2005 |  Čekání na Godota |
| 1996 |  Molloy |
| 1995 | Murphy |
| 1994 | Konec hry |
| 1998 | Nepojmenovatelný |
Asi tak to, co byste od někoho jako Beckett očekávali ohledně tématu lásky: existenciální, nihilistické, prázdné, upřímné opovržení, nechuť. Podívat se pravdě do očí, nebo hrát divadlo? Není to lehké čtení, ač je to přístupnější, než obvykle Beckett je, ale člověk se na to musí i tak soustředit. Několikrát mě ale rozesmál (čteno v angličtině, do které bylo z francouzštiny přeloženo samotným autorem):
"I didn't wait to be asked twice. under my miserable calves I felt her fat thighs. She began stroking my ankles. I considered kicking her in the cunt."(...) "She seemed warmly clad, her hands burried in the muff. As i looked at this muff, I remember, tears came to my eyes. And yet I forgot what colour it was." (...) "The more naked she was the more cross-eyed."
Motiv, kdy se hrdina, nebo postava, někam dostane, setrvá tam, a pak zase odejde, jakoby se linul celým Beckettem (pamatuju si na první setkání, 'Tso', orig. 'Watt', kdy se hlavní postava sluhy se jménem Tso slouží v domě pana Nitze, odtud dialog "Co?" "Nic.", ale po nějaké chvíli služby z domu zase odejde). Přijdeme, jsme svědky, odejdeme. Jednodušší to ani být nemůže a Beckett to přitom vždycky je schopen zamotat do těch nejabsurdnějších, nejnihilističtějších a nejprázdnějších motivů, kde občas probleskne s humorem, jen jakoby malou jiskrou. Pokaždé, když ho vidím na videu, nedokážu zjistit, jestli je to artový pozér, nebo týpek, co vypadá jak módní návrhář, nebo někdo, komu dočista hráblo a žije v jakési prázdnotě. Zvláštní autor hodně obtížných textů, na které mám upřímně málokdy náladu a které s věkem přidávají na své bezvýchodné depresivitě.