Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/409391/bmid_rekonstrukce-C7R-409391.png
4
1696
1696
Přežít ještě neznamená žít. „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Prožívá dětství v temné vile u samotářské tety a její osud nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech kolem. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nenašel se žádný dopis na rozloučenou, ti, kteří toho tragického dne matku viděli, si ničeho nápadného nevšimli. Eliška vyrůstá v desetileté prázdnotě, a když dospěje, rozhodne se najít odpovědi na stále neodbytnější otázky. Co se vlastně stalo? Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… Ve svém třetím románu píše úspěšná prozaička Viktorie Hanišová o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání houpe nad propastí.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Knihu jsem objevila v antikvariátu a vůbec jsem netušila, o čem je. Hned od první stránky mi bylo jasné, že to bude zajímavé čtení. Velice smutné a silně depresivní. Chvílema, při popisu vražd dětí vlastními matkami, se mi až chtělo tyto pasáže přeskakovat. Celou dobu jsem čekala rozuzlení, ale v duchu jsem si říkala, že vlastně není možné vymyslet uspokojivý závěr, protože většina teorií, proč matka Elišky udělala, co udělala, byla v knize nastíněna. Neuměla jsem si představit, co navíc by autorka vymyslela, aby to celé zaklaplo. Hlavní hrdinky mi bylo líto, protože ač to roky vypadalo, že bude moci žít normálním životem, rodinná zátěž ji přece jen dohnala. Pro sebe jsem si to uzavřela tím, že se zabít nedokázala, v hodně pomotané hlavě si nějak ještě srovnala, že pokud se nezbaví minulosti, špatně to dopadne a tak zničila vše, co jí minulost připomínalo a nechala si pouze fotku, na které se matka dívá na ni. Možná v sobě našla smíření a pochopení, proč matka udělala ten hrůzný čin a to jí částečně osvobodilo. Toť můj závěr :)
Hanišová má zvláštní styl psaní. Kniha vás doslova vcucne, píše svižně, čtivě. Mám její knížky moc ráda. Tato mě zasáhla hodně, Eliška byla v jednu chvíli doslova otrok svého pátrání a ten otevřený konec v knížce? Nemyslím si, že by se chystal další díl, spíš mi přijde, že tam byla rodová zátěž a Eliška to udělala....
Tak zklamaná tedy rozhodně nejsem. Kniha měla spád, styl psaní Hanišové je má krevní skupina. Pořád jsem tedy čekala to rozuzlení a snad i happy end, to byla ale naivní představa. Psychodrama s otevřeným koncem
U autorky jsem už zvyklá na smutek a depresi a byla jsem zvědavá, s čím přijde tentokrát, ač jsem věděla, že to nebude snadné čtení. Téma mateřství, které se neslo i Houbařkou a Anežkou, je v této knize završeno. A to velmi bolestivě. Zůstat sama po tom, co vaše matka zabije vašeho bratra a potom sebe, je jasné celoživotní trauma. Čtení knihy na dovolené mi dovolilo ji příliš neodkládat, knihu jsem hltala stránku po stráce a čekala na více informací a odhalení. Ale někdy za polovinou vyprávění začalo být zvláštní a Elišce jsem přestávala rozumět. Samotný konec mě, stejně jako u Anežky, velmi zklamal. Co to má znamenat? Opravdu autorka nechává jeho pochopení na čtenářově fantazii nebo už jen něvěděla kudy kam a tak příběh utnula? Z pohledu konců za mě bezkonkurenčně vítězí autorčina kniha Neděle odpoledne, u níž jsem měla pocit alespoň nějakého rozuzlení.
Moje první kniha od této autorky. Četlo se to dobře, líbil se mi námět v tom smyslu, že o ničem takovém jsem asi zatím knihu nečetla. Ke knize jsem se ráda vracela, byla jsem zvědavá, jak to dopadne. Konec byl do jisté míry zklamání, ale tak nějak jsem to v tomto duchu čekala.
Za mě čtyři hvězdy a těším se na další autorčiny knihy.
Viktorie Hanišová píše surové příběhy lidí, které trauma z dětství nepřestává pronásledovat ani v dospělosti. Nesnaží se v ději vymýšlet velkolepé zvraty a dodává spíše každodenní život. Tímto stylem dokáže zasáhnout početnou skupinu čtenářů. Když jsem Rekonstrukci začínala číst, vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. Autorka však nedokáže nikdy zklamat, ačkoli Houbařku jsem si oblíbila více. Rekonstrukce udržovala napětí po celou dobu, dokud jsem nedočetla a pochopila, že mě kniha vlastně zanechala s prázdným talířem, ale i mnoha myšlenkami o tom, jak nás okamžiky z minulosti dokážou pronásledovat celý život. Autorčiny postavy jsou nadmíru obyčejné a to dokáže vyvolat v příběhu krutou či smutnou realitu. Čtenáři lapající pouze po dechberoucím ději, dle mého názoru, z jejích knih nikdy nedokážou vytěžit tu pravou podstatu.
,,Matka se nedívá ani na svého údajného milence, ani z okna ven. V mdlém, mihotavém světle vidím, že se její ledové bleděmodré oči dívají přímo do těch mých.
,,Paměť nefunguje jako statické úložiště. Není to žádný hard disk, ale dynamická a také značně nespolehlivá záležitost. Paměť se mění spolu s tím, jak a co zažíváme."
Pod zavřenými víčky, jak plamen svíčky
blikají vzpomínky .
V rekonstrukci paměti, ztracená vzápětí ,
o pravdě nemá však ponětí...
V tomto příběhu jsem se v bludném kruhu úvah ztratila i já sama.
Schizofrenie, deprese kam se podíváš.Ke konci napětí, zda se záhada vyřeší.
Konec příběhu nejasný.
Co nám tím chtěla autorka říci?
Možná ani ona sama nevěděla.
P.S.: Není nic těžšího než vyjádřit významnou myšlenku tak, aby jí každý rozuměl.“ — Arthur Schopenhauer
Audiokniha: čte Marie Štípková odměřeně, s patosem smutku,
Zajímavé téma, příběh se četl dobře. Jen škoda toho rychlého a otevřeného konce.
(SPOILER)
Přiznám se, že jsem po přečtení nalomená - začátek byl úžasný a kniha mě chytla. Potřebovala jsem vědět, jak to dopadne a hlavou se mi honilo, proč se to všechno v knize stalo a třeba to nakonec bylo jinak a matka to neudělala.... Najednou v půlce přišel zlom, jak tu mnoho čtenářů píše a přijde mi, že se to nějak celé zvrtlo. Konec zvláštní a vlastně ho asi nechápu. Na tuhle knihu jsem se opravdu moc těšila a teď nějak nevím, co říct. Přišlo mi to jako směsice povídkové knihy paní Hanišové o sebevraždách a evidentně i hodně čerpala z knihy pana Mareše o vyšetřování vražd.
Oceňuji výběr tématu vzpomínek a jak si s námi může mysl hrát.
Ale jak to vlastně dopadlo a co mělo být řečeno koncem nechápu...
Elišce se v deseti letech celý život převrátí naruby. Její matka zabije jejího bratra i sama sebe, otec se zhroutí, a Eliška je adoptována nemluvnou tetou. Nyní, o deset let později, se Eliška dává do pátrání, co se tenkrát vlastně přihodilo, a proč hrůzný čin její matka provedla. Existoval k tomu nějaký důvod, nebo se to celé přihodilo jen díky nějaké psychické poruše...
S knihou jsem to měl jako na houpačce - poutavý začátek, který sliboval zajímavé pátrání po tom, co, proč, jak. Prostředek knihy mi přišel trochu jako z pera středoškoláka, který píše svůj první sloh - ale možná to byl od autorky pouhý záměr, aby ukázala rozpolcenost duše hlavní hrdinky (a nebo jen autorka chtěla, aby kniha byla o něco delší, a tak do prostřední části šupla cokoliv, co jí v tento okamžik napadlo). Několikrát jsem měl chuť knížku odložit, ale nakonec jsem se přemohl a dočetl ji - a ze samotného závěru jsem i nejsem zklamán. Sice to byl od autorky trochu "podraz", ale na to už jsem z knih a filmů zvyklý, že když se neví kudykam, tak se závěr nechá otevřený.
Hodně trpký a vlastně i drsný příběh o nelásce a cestě pryč z toho všeho. Eliškou bych být nechtěla, ale číst autorčiny knihy budu dál.
Po románech Houbařka, Anežka a Neděle odpoledne je Rekonstrukce už čtvrtou knihou, kterou jsem od autorky četla, poprvé jsem ale zvolila formu audioknihy. Děsivý námět, kdy se hlavní hrdinka Eliška snaží zjistit pravdu o tom, proč její matka jednoho dne zavraždila Eliščina mladšího brášku a následně i sama sebe, mě na knihu okamžitě nalákal.
Opět jsem ale při čtení narazila na stejný problém, jaký jsem měla u všech předchozích románů Viktorie Hanišové: výborný začátek, po kterém se ale děj začal točit v kruhu, až nakonec vyšuměl do ztracena. Tohle mi u knih Viktorie Hanišové zkrátka nesedí. Její otevřené konce pro mě zkrátka nejsou dost uspokojivé, často i musím přemýšlet, co tím autorka vlastně chtěla říct. A to je u tak skvělých námětů prostě škoda.
Poslechnuto jako audiokniha. Mě se to líbilo, dobrý námět až na ten konec. Ten mě nemilo překvapil a tak se budu těšit na "pokračování" ???
Pěkná kniha, čtivá, hodně táhla k zamyšlení. I po dočtení ji mám stále v hlavě a nutí mě k dalšímu a dalšímu zamyšlení. Ale ten konec.... nevím. Přečetla jsem si pár komentářů, jestli s tím koncem mělo problém více čtenářů. A mělo. Uzavřela jsem to jako Anastazie. Byl to účel spisovatelky, aby některé věci zůstaly pro čtenáře tajemstvím.
První kniha od paní Hanišové. A bavilo mě to.
Téma bylo napínavé a tajemné, četlo se to plynule a dobře. Super kniha na kterou člověk ještě chviličku po přečtení přemýšlí.
Jediné co mě asi zklamalo byl ten konec, kde některé věci zůstaly pro čtenáře tajemstvím, ale to byl pravděpodobně i účel :D
Ach jo, ty konce paní Hanišové..spíš nekonce. Zajímalo by mě, jestli je to záměr a paní Hanišová ví co tím chtěla říct, nebo jí dojde dech a tak to nechá nedokončené. Kniha mě zaujala od první stránky, je napsána velmi čtivě, takže doporučuji.
Smutné téma, ale dobře napsané, velmi čtivé, přečteno jedním dechem. Knihu doporučuji.
(SPOILER) Ke knížce jsem se dostala díky tajné štafetě, autorku jsem neznala (omlouvám se). Po přečtení prvních pár stránek jsem dostala strach. Detektivky ani žádné krváky nečtu. Přesto jsem se do toho pustila. Četlo se mi kupodivu moc dobře. Chtěla jsem vědět, co za tím vším vězí. Proč jsou všechny postavy v knížce tak zvláštní? Bez citů, empatie, emocí. Rvalo mi to srdce. Bolelo mě číst některé pasáže. Ke konci, kdy se Eliška zaměřila na podobné případy, jaký je ten o její rodině, jsem přeskakovala stránky. Jsem máma dvou malých holčiček (3 a 6) a opravdu mi nedělalo dobře to číst, obzvlášť, když jsem věděla, že je to reálné Ke konci jsem tušila, že k žádnému rozuzlení nedojde, ubrala jsem o jednu hvězdičku. Konec jsem vůbec nepochopila, ale to byl asi i záměr. Jsem moc ráda, že si ke mně kniha našla cestu a vím, že si ji budu pamatovat ještě hodně dlouho.
(SPOILER) Mám velice ráda styl psaní Hanišové, knihu hodnotím jako výbornou, ale přeci jen se mi asi více líbila díla Houbařka i Anežka. A to z jediného důvodu. Celou dobu jsem čekala na rozuzlení, na to, že se dozvíme, jak to celé bylo s matkou a bratrem. Hodně mě mrzelo, že jsme se nakonec vůbec nic nedozvěděli. Nakonec chápu, že cílem knihy bylo něco jiného, a to ukázat, jak události z dětství mohou ovlivnit člověka na celý život. To, že kniha úplně nesplnila má očekávání ale neznamená, že bych ji neohodnotila plným počtem hvězd.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkýchAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
(SPOILER) Chvílemi to bylo na 5*, chvílemi na 3*. Nadupaný začátek se postupně měnil ve zdlouhavé pátrání, které vlastně nevedlo nikam a nedozvěděli jsme se o moc víc, než jsme věděli od začátku. Autorka rozhodila několik zajímavých odboček v ději, které nakonec nikam nevedly. Byla jsem zvědavá, kdo nosil na hrob květiny, kdo byl tajemný muž na fotografii a nějaký opravdový důvod, proč by Eliščin otec dceru navždy opustil. Hodně jsem si slibovala právě od jejího setkání s otcem, které jsem ale nakonec ani nepochopila. Škoda, že si kniha neudržela tempo.