Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/409391/bmid_rekonstrukce-C7R-409391.png
4
1696
1696
Přežít ještě neznamená žít. „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Prožívá dětství v temné vile u samotářské tety a její osud nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech kolem. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nenašel se žádný dopis na rozloučenou, ti, kteří toho tragického dne matku viděli, si ničeho nápadného nevšimli. Eliška vyrůstá v desetileté prázdnotě, a když dospěje, rozhodne se najít odpovědi na stále neodbytnější otázky. Co se vlastně stalo? Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… Ve svém třetím románu píše úspěšná prozaička Viktorie Hanišová o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání houpe nad propastí.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Četla se docela dobře, v průběhu knížky jsem se fakt těšila až bude Eliška přicházet všem záhadám na kloub, až zjistí, kdo je pan Neznámý, kdo dává na hrob ty žluté tulipány, no prostě až se to celý rozlouskne. Ale jak se blížil konec, měla jsem neblahé tušení, že závěr zůstane otevřený stejně jako u Houbařky a Anežky, no a taky že jo, nedověděli jsme se bohužel vůbec nic.
(SPOILER) první část čtivá, zvědavost přetrvává, ale v druhé půli začne víc psycho a překvapivě se nedočkáte odpovědi, to mě tedy docela zklamalo ...... kniha Houbařka byla o něco lepší, celkově dost ponurá témata, asi už stačilo ....
Rekonstrukce se mi dostala do ruky na velké doporučení kamarádčiny maminky. Popis nejranějšího dětství mi přišel lehce zdlouhavý, ale pak mě příběh pohltil a knihu jsem dočetla takřka bez dechu. Musím smeknout před autorčiným vypravěčským stylem. Čtenář sleduje obyčejný život zasažený velkou bolestí. Vyprávění je tak osobní a autentické, že má čtenář pocit, že nahlíží do deníku. Na konci příběhu se Eliška postupně propadá do jisté formy šílenství a člověk má pocit, že i on sám s ní propadá. A hlavně že by na jejím místě dopadl úplně stejně. Konec jen podtrhuje reálnost knihy, protože mnohé životní situace a lidské činy prostě jasné vysvětlení nemají.
Jsem moc ráda, že mi byla kniha doporučena, určitě brzo sáhnu i po dalších knížkách autorky.
(SPOILER) Z knihy mám rozporuplné pocity. Styl psaní mi vyhovoval, četlo se to samo. Námět byl dobrý - jak (nevyřešená) vražda bratra a sebevražda mámy dokáže ovlivnit zbytek života? Do toho opuštění otcem a život s „divnou tetou". Děj měl docela rychlý spád, ani ne v půlce knihy už byla hlavní postava po maturitě a já nevěděla, co by se tam ještě mohlo dít? Vážně jsem čekala, že se pořádně pustí do pátrání v archivu, na internetu anebo že nakonec důvod zjistí skrz příbuzné. Namísto toho se neustála plácala v tom samém, na nic nového nepřišla. Část s dávnou přítelkyní její matky mi přišla absurdní - konec světa a nějaké logicky záhadné důvody, proč zabila sebe i dítě? Jak byla Eliška těhotná podruhé tak to bylo už úplné psycho. Připravte se, že postavy vám k srdci nepřirostou - Eliška je ke konci bláznivka, David má divné názory, teta Leonie se nedokázala přenést přes minulost a totálně se uzavřela do sebe, Romana se nedokázala odpoutat od toxické matky ( i když ke konci, jak se přestěhovala a chtěla být sama tak jsem jí chápala), možná nejvíce jsem měla ráda tetu Martu. Konec mě hodně zklamal - čtenář nic nezjistí, má z toho chaos v hlavě. Takže snad jen za styl psaní a fajn námět dávám 3 hvězdičky. Ráda zkusím od autorky i Houbařku, která snad nebude takovým zklamáním.
Poslouchala jsem to jako audioknihu. Nebylo to tak špatné jak píšou některé recenze. Je pravda, že téma nebylo veselé, ale byl to zajímavý pohled na život člověka, kterého ovlivní děsivá událost z jeho dětství. Jste poznamenána na celý život a musíte se s tím vyrovnat, a to je opravdu na zbláznění, svým způsobem její matka něco zabila i v ní a žijte s tím. No ještě,že o tom jenom čtu ...jak mně bylo té holky líto
Četla jsem zdejší recenze, takže jsem věděla, že to nebude úplně nejlíbivější dílo, ale za sebe teda musím říci, že já jsem moc spokojená. Hodně mě bavil námět, styl vyprávění a nevadil mi ani ten nekonkrétní konec. Padá z toho na vás tíseň, postavy si nejspíš neoblíbíte, ale je to napsané čtivě, hezkou češtinou.
Od autorky jsem zatím četla jen před lety Anežku, která se mi celkem dostala pod kůži, a myslím, že sem tam si takhle vzpomenu i Rekonstrukci. Na další knížky se určitě chystám, jen je třeba si to asi dávkovat.
(SPOILER)
Knížka byla fakt divná. Hlavní postava úplně mimo realitu, ostatní postavy mi přišly absolutně nereálné.
Eliška byla nemocná? To byly všechno bludy? Co ten její otec? A co ty tulipány na hřbitově?
Navíc styl psaní mi vůbec nevyhovoval a nutila jsem se knížku dočíst.
Za mě fakt slabota, nevypsaná autorka, mdlé, nudné, nepochopitelné a nepochopené.
No, docela psycho. Ale čtivé. Jediná výtka, zase další kniha s neurčitým, divným koncem.
Vůbec nic proti autorce, ale už nikdy tuto knihu číst nebudu.
Málokdy jsem se musela tak moc přemáhat, abych knihu dočetla. A dočetla jsem ji spíše jen proto, že jsem chtěla vědět jak to teda dopadne ...
Eliška se mi zdála naprosto nesympatická osoba, sebestředná a posedlá touhou objasnit téměř neobjasnitelné ... i když jsem se ji snažila všemožně omlouvat a nahlížet ze všech stran, tak cestu jsem si k ní nenašla ani náhodou. I když se v knize nabízelo spousta důvodů proč by to maminka mohla udělat - např. to že byla zcela vyčerpaná péčí o řvoucí dítě a manžel stále pryč, tak Eliška tuto možnost 100% vylučovala, protože to přece není důvod ....
Ostatní postavy v knize mi přišly taky dost zvláštní, viděli, že se v tom Eliška plácá a nikdo si neudělal větší práci ji donutit svoji posedlost léčit, probrat s odborníkem ...
Prostě všechno dost divné.
Před čtením této knihy jsem měla asi vysoká očekávání, protože jedno dobu Viktorii Hanišovou všude všichni propagovali. Příběh byl zajímavý a originální, ale způsob vypravování a psaní mi moc nesedl a místy jsem se se čtením prala. Určitě dám ale ještě autorce šanci.
Začatek mě vtáhl do děje ,ale pak se to nějak podivně rozplizlo, já přeskakovala odstavce a nemohla se dočkat konce .
Moje první knížka od V. Hanišové a už se těším na další. Píše dobře, čtivě, má to spád.
(SPOILER) Rekonstrukce je pro mě bohužel jedno z největších zklamání tohoto roku. Na knihu jsem se díky zajímavé anotaci těšila a předpokládala jsem, že příběh trumfne Houbařku. Nestalo se tak. Z celého příběhu mám dojem, že autorka nejprve vymyslela začátek a konec, přičemž následně tyto krajní póly potřebovala vyplnit prostřední částí, která však (alespoň za mě) absolutně nevedla k vytouženému cíli. Místo toho, aby vše na konci zaklaplo a já byla ze závěru paf, došlo k rozpadu celého narativu. V průběhu čtení jsem postupně ztrácela o děj zájem a konec působil dojmem, že k prostřední části příběhu vůbec nepatří. Mrzí mě, že se autorka nedržela detektivní linie - opravdu jsem čekala, že většina knihy se bude točit kolem pátrání hlavní hrdinky po své minulosti a na konci se dočkáme rozzuzlení. Možná proto jsem i tolik zklamaná - zkrátka jsem nedostala to, co jsem očekávala. Kniha je dobře napsaná, příběh má zajímavý námět a své silné momenty. Celkově však musím říct, že Rekonstrukce měla na víc.
Rekonstrukce jednoho dne a jednoho domu.
Knihu "Rekonstrukce" jsem právě dočetla a mám pocit, že ji budu ještě určitě několik hodin/dnů vstřebávat, než se budu moct s čistou hlavou pustit do nějakého jiného příběhu.
Na začátku knihy se seznamujeme s devítiletou Eliškou, jejíž matka způsobila rodinnou tragédii. Leitmotivem celé knihy je psychické zdraví - Eliška řeší motiv činu své matky; chování příbuzných; svou schopnost navazovat vztahy či obavy ze své budoucnosti a opakování "rodinného prokletí". S hlavní postavou prožíváme období dětství, dospívání, nástupu na vysokou školu a založení vlastní primární rodiny. Co se na počátku jeví jako "rozjezd" kriminálního příběhu nakonec vyúsťuje v psychologické drama s rozporuplným závěrem.
Autorku jsem neznala, zavadila jsem o ní u jiné knihy, kde ji někdo srovnával, tudíž jsem ji vyhledala v naší skvělé knihovně, kde mají v podstatě vše, co potřebuji, a pustila se do čtení.
Někde zde bylo uvedeno, že je to kniha na jedno odpoledne, já se s ní trápila více než týden,
několikrát jsem ji už chtěla odložit, ale hnala mě touha dozvědět se tedy, CO SE VLASTNĚ STALO, tudíž jsem ji s nechutí přežvýkala až do konce.
Myslím, že citově plochý strohý dokumentární styl vyprávění hlavní hrdinky byl zvolen dobře. Věřím, že trpěla PSP, tudíž její uvažování odpovídalo bublině, ve které se potácela od jednoho studeného hladkého vypouklého konce k druhému bez možnosti si odpočinout.
Rodinu si nevybíráme, ostatní můžeme.
Její volba kamarádky i partnera nebyla moc šťastná, David mi pil krev, a jeho rodinka ještě víc, nechápu, jak s ním mohla vydržet a myslet si, že to bude dobré. Sobec a manipulátor, ale je to logické, silná a sebevědomá žena by s ním brzo vyběhla ze dveří.
Kamarádka, sama zraněná duše - tak nějak si samy na sebe zbyly, a naučily se vedle sebe žít.
Úplně děsivé mi připadaly reportáže, vůbec mě to nebavilo číst, důležité věci byly zmíněny pár slovy, a pak na x stránkách psáno kdo, kdy, kde a jak koho zabil. Vím, že to byl záměr, stále více jsme pronikali do hlubin šílící duše, ale pro čtenáře to bylo holé utrpení.
První vztahy zde nebyly popsány vůbec, první vážný přítel, člověk pochopil mezi řádky, že se asi už něco událo, a u Davida jsem byla nucena sledovat i jak mu rostou chloupky v nose...
Kniha se mi nelíbila, a nikdy bych si ji nekoupila, víckrát už ji číst nebudu.
Je těžkopádná. Nevím, jak jinak to popsat.
Ale to neznamená, že autorka není dobrá. To bych neřekla. Dobrá je. Ale ne pro mě.
Půjčím si ještě jinou a budu mít možnost srovnání, zda je to námětem, mnou, nebo stylem psaní.
Autorka píše velmi dobře Kniha se mi líbila, akorát dávám přednost jasnému konci. Ale je to rukopis autorky .
Aniž bych si toho všimla, četla jsem knihy Viktorie Hanišové chronologicky tak, jak vznikaly, tedy nejdřív Anežku, potom Houbařku a teď naposledy Rekonstrukci. Měla jsem tedy možnost sledovat vývoj autorčina psaní.
Oproti Anežce a Houbařce, kde mi vadila neuvěřitelnost děje, ačkoli se jednalo o jinak velmi uvěřitelné motivy, mi děj v rekonstrukci připadal vesměs realistický. Zde naopak stěžejní událost knihy je něco, co většina z náš nezažila, ale téma z ní vyplývající je mnoha lidem až nepříjemně známé.
Téma táhnoucí se jako červená nit knihou není téma tragické události*, ale otázka, kterou řeší snad každý traumatizovaný člověk a to- PROČ SE (MI) TO STALO?
Sice zde opět máme několik karikaturních nebo až příliš jednostranných postav (Davidova rodina, do jisté míry i David a teta Leonie), ale hlavní hrdinka a ostatní mateřské postavy jsou vyobrazeny poměrně lidsky.
Dokonce stupňující se šílenství hlavní hrdinky na mě až do konce působilo přirozeně, až na několik úletů (kopání plastovou lopatičkou ve zmrzlé zemi o Vánocích).
Děj je kotven v reáliích Prahy a velmi dobře zachyceným studiem architektury.
A konec knihy? Tam není žádné rozhřešení, jen potvrzení cykličnosti tragických událostí v rodině a to, že takováto věc svým způsobem nikdy nekončí. Také nepříjemně nastavuje zrcadlo a pokládá otázku; opravdu jsme tak jiní, než naši rodiče, kterým něco vyčítáme?
Za mě příjemné překvapení.
*Myslím, že tady vznikl rozkol v očekávání čtenářů, kteří nebyli spokojeni s koncem knihy. Čekali totiž detektivku a tedy i konečné rozuzlení a pomyslnou odpověď na otázku kdo je vrah, kterou od psycho sociálního dramatu nemohli dostat.
Přesto všechno, co Eliška jako malá zažila, dokázala vystudovat vysokou školu, pomoci své kamarádce v těžkých chvílích, založit rodinu, i když ji její minulost stále dohání. Zajímavá kniha, jen škoda toho otevřeného konce.
Moje druhá kniha od Hanišové a musím říct, že celkem zklamání. Na můj vkus až moc patlání se v ničem. Kdyby to alespoň k něčemu bylo - tím myslím, že by čtenář dostal nějaké rozhřešení. Ale to u Hanišové nečekejte. U Houbařky jsem si sice také stěžovala na otevřený konec, ale přeci jen dával alespoň trochu smysl. Tady jsem ho vůbec nepobrala. Kdybych knížku četla a ne poslouchala, tak nevím nevím, jestli bych dočetla.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkýchAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Jako vždy zajímavé téma, o kterém se málo mluví, přestože je nedílnou součástí života (a smrti). Opět vyvstává otázka, zda či do jaké míry člověka ovlivňují geny, anebo je to prostředí a události, které ho utváří. Elišce jsem nejdřív fandila a držela jí palce, a ke konci jsem si říkala, ježkovy zraky, holka, už toho nech, vybodni se na to a žij, stává se z tebe naprosto nesnesitelná, egoistická osoba... Takže úspěch, paní Hanišová, zase se vám to povedlo!