Sklenený zvon
Sylvia Plath
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245902/bmid_skleneny-zvon-fVk-245902.jpg
4
740
740
Esther Greenwoodová, výborná a talentovaná študentka literatúry, odchádza do New Yorku na stáž. Pobyt vo veľkomeste výrazne zapôsobí na jej krehkú psychiku: pocit nečakanej slobody v nej zápasí s výchovou vštepeným pocitom zodpovednosti. Ester túži byť sama sebou a zároveň nechce sklamať očakávania blízkych. Návrat domov jej psychický stav zhorší, navyše ju neprijmú do kurzu tvorivého písania, po čom veľmi túžila. Matka ju donúti vyhľadať psychiatrickú pomoc. Napriek terapii Esther upadá a má pocit, akoby „uviazla pod skleneným zvonom a lapala po vzduchu“.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Slovart (SK)Originální název:
The Bell Jar, 1963
více info...
Přidat komentář
Tahle kniha ve mně vyvolala spoustu pocitů. První část taková pozvolná vyprávějící o životě mladé slečny, která má svůj sen a zároveň studuje univerzitu. Vše začíná nevinně a klidně, to se ale postupně mění jak v rámci děje tak i v myšlení hlavní postavy a čtenář se během jedné kapitoly ocitá v naprosto jiném prostředí.
Plathová bravurně popsala pocity hlavní hrdinky Esther, možná také proto, že se jedná o autobiografický román. V knize krásně nastínila i předsudky, které v té době ve společnosti panovaly, pokud jste potřebovali odbornou pomoc s vaším duševním zdravím. Obávám se, že jisté stigma se ve společnosti ještě nachází...
Musím říct, že v určitých myšlenkových pochodech jsem se našla dokonce sama, což můj čtenářský zážitek jen posílilo, ovšem v některých ohledech to i člověka až trochu děsí.
Jsem ráda, že jsem si tuto knihu na doporučení svých kamarádek konečně přečetla a že jsem se tak vůbec seznámila s tvorbou někoho, jako byla Sylvie Plath.
Sylvia Plath opísala svoj životný údel cez jej knižné alter ago Esther Greenwoodovú, ktorá je hlavnou postavou románu Sklenený zvon. Práve tento názov je metaforou pre stav úzkosti, ťarchy a smútku, čiže stavy, ktoré sa cyklicky striedali vrámci jej diagnostikovej bipolárnej poruchy. Sklenený zvon, alebo v origináli „bell jar“ pre ňu predstavoval pocit, kedy sa dusí, nemôže dýchať, ani spať či jesť.
Esther sa vďaka výhre v poviedkovej súťaži ako stážistka dostáva do New Yorku, kde má našliapnuté na sľubnú kariéru poetky. Po návrate domov však upadá do veľmi hlbokej depresie. Veci, ktoré by jej na prvý pohľad mali vyvolávať pocity sťastia ju nechávajú chladnou, až sa po neúspešnom pokuse o samovraždu ocitá v liečebni. Všade prítomná paralela deja knihy s realitou v podstate neohraničuje, kde sa končí Sylvia a začína Esther. Oni sú jedna a tá istá. Premýšľa nad spôsobom odchodu z tohto sveta, často opisuje smrť utopením, čo považuje za ten najvľúdnejší spôsob. Je to preto, lebo tak odišla jej obľúbená autorka Virginia Woolf? Veľmi ju ovplyvnilo, že ako dieťa stratila otca, čo ju celý jej zvyšný život sprevádzalo pod známou frázou daddy issue. Nebola schopná nadviazať vzťah a v mužoch hľadala to, čo jej nedal otec.
Kniha sa venuje téme, ktorá bola v 60tych rokoch minulého storočia silne tabuizovaná, takže kniha vyvolala obrovský šok.
Nakoniec svoj nevyliečiteľný smútok zo života riešila samovraždou mesiac po vydaní tejto knihy. Vydala ju pod presudonymom Victoria Lucas. sama vzala život. Zanechala však prelomové diela ako jedna z hlavných osobností takzvanej confessional poetry
Velmi ponury ale pěkný jediný Roman od skvělé básnírky dost mrazí když pomyslím že autorka po napsání krátce spáchala sebevraždu
V knize je velmi zajímavě zachycen rychlý přechod člověka z poměrně stabilního stavu k těžké depresi. Myslím, že síla knihy vychází především z toho, že se Plathové podařilo zachytit existenciální pocity, které čas od času zasáhnou každého.
Dlouho jsem otálela, než jsem knihu začala číst. Bála jsem se........ Teď nastal ten správný čas a stálo to za to. První část lehčí a zábavnější, druhá temnější a bolestnější. Obě části ovšem výborné!
Popis deprese se sebeironií a překvapivou lehkostí mě opravdu zasáhl. Doporučuji!
Zaujal me lehce neobvykly styl vypraveni, zajimavy jazyk..ale obcas jsem se v deji ztracela.
Jediný román americké básnířky Sylvie Plath, který nejprve vyšel pod pseudonymem, mě lákal už dlouho a já ani nevím, proč jsem s ním tak dlouho otálela – Pod skleněným zvonem je skvělé!
Nosnou linkou je příběh Esther, kterou začne stravovat deprese. Čtení je stále více ponuré, ale pořád je to psané s lehkostí, dokonce se špetkou sebeironie a sarkasmu. Nejvíce ze všeho pak náladu románu vystihuje samotný název – skleněný zvon deprese Esther dusí a nutí ji k myšlenkám i pokusům o dobrovolný odchod ze světa. Já ten zvon vnímala i jako jakousi klec, do které ji uzavírala společnost se svými stereotypy – od dívky se totiž očekává, že bude slušně vychovaná, střídmě vzdělaná a jejím snem bude dobře se provdat a mít děti. Co když to ale není to, co si pro sebe dospívající dívka do budoucna přeje?
Jenže společnost se dál valí ve svých zajetých kolejích, a tak Esther, i když se vcelku snaží vyrovnat se sama se sebou a svým životem, nakonec dostane leda otázku, kdo si ji asi tak vezme, když byla v psychiatrické léčebně…
Mrazí mě při pomyšlení, že sotva měsíc po vydání tohoto románu si Sylvia Plath sama vlastní rukou vzala život. Bylo jí 30 let a zůstaly tu po ní dvě děti, přičemž její syn Nicholas se ve věku 47 let rozhodl pro stejný odchod ze světa. Nevím, jak ve vás, ale ve mně to vyvolává neskutečné pocity úzkosti a bezmoci.
Přiznávám, že jsem čekala jiný závěr, ale to vlastně nic nemění na tom, jak moc je potřeba všímat si těch, které máme rádi – vnímat je, naslouchat jim, být jim oporou – jedině tak jim lze pomoci.
Rychlý, strmý pád do sebevražedné deprese a cesta ven. Třebaže, spíše než hlubší příčiny autorčiny osudné nemoci, jsou popsány vnější okolnosti a neúspěchy, které románovou i životní etapu spustily, ti, kteří se o Plathové něco dočetli, mají jasněji...a snad i blíže jejímu pochopení než (bohužel nejen v románu) podivné představě, že pacienti psychiatrických zařízení, kteří objektivně nijak nestrádají, se prostě jen málo snaží být "normální".
Překvapilo mne, jak se kniha, navzdory tématu, snadno četla, ani v druhé, tíživější polovině jí nescházel sžíravý humor...a také jak se autorka nijak lehce uchopitelných básní dokázala hladce přeladit do vybroušeného prozaického projevu. O to víc mrzí, co všechno mohla vytvořit, nebýt její nemoci.
Pro mě byla kniha hrozně zvláštní, působila taková "plochá". Často mi u takových knih pomůže doslov, tady moc ne. Obvykle chápu, odkud ty interpretace pochází, tady jsem se vůbec nechytala. Ale literárním vědám nerozumím, tak třeba je to tím.
Jsem rád, že u nás tahle kniha konečně vyšla a může se tak dostat k mnoha čtenářům. Je to podivuhodné dílo, ve kterém se neodehrává nic mimořádného, přesto se Plath povedlo do textu dostat všechno. Marasmus, bídu, zkázu člověka, strach ze smrti, obavy z neúspěchu, nepochopení společnosti a nenalezení smyslu života. Jde o vrcholně depresivní text, který vás ale nutí, abyste ho dočetli celý a trpěli společně s hrdinkou, přestože s ní nemáte nic společného.
TOP! K Plath jsem se dostala přes její poezii, ovšem tohle, jako její jediný román, je něco neskutečného
Na to, že autorka knihu napsala rychle a nebyla s ní příliš spokojená, jde o bravurní román, který u čtenáře vyvolá spoustu emocí. Oblíbil jsem si styl psaní Sylvie Plathové, líbí se mi její cynismus, ale i smysl pro humor - postava Esther byla velmi lidská a uvěřitelná (hlavně proto, že velmi splývá s autorkou). První část - ta mírnější, sloužící skoro jako jakési tiché doutnání pod povrchem, které praskne v druhé části - se mi zdála živější a více mě i bavila. Druhá část byla na mě docela náročná tím, jak Plathová popisy a myšlenkami Esther udeřila na hřebík. (Sebevražedné monology se mi nečetly lehko, což je ale správné.) Ve výsledku perfektní dílo, škoda, že pouze jediný román od autorky.
"...já pak najdu správná slova a vylíčím mu, jaký mám strach, jako by mě něco strkalo pořád dál a dál do nějakého černého pytle, kde není žádný vzduch a odkud nevede žádný východ. Pak by se opřel v křesle, udělal by plůtek z prstů a pověděl mi, proč nemůžu spát a proč nemůžu číst ani jíst a proč mi připadá všechno, co lidé dělají, tak strašně nesmyslné, když nakonec stejně umřou." Sylvia popsala přesně to psychické dušení vlastního mozku, co trpí depresí, i po těch letech výborný náhled do smýšlení nemocného člověka.
Za mě velmi silná kniha, na kterou jsem narazila náhodou, když jsem četla článek top 10 knih, které musíte za svůj život přečíst. Je to nádhera, opravdu umělecké dílo. Napsané velmi čtivě. V určitých pasážích mě dohnala doslova k slzám, bylo tolik utrpení, co si autorka musela projít.. nehledě na to, že když se podíváte na její biografii zjistíte, že toho je vážně moc.
Fascinující kniha, fascinující autorka. Knmiha téměř nemá děj, nejsou tam překvapivé zvraty nebo propracovaná psychologie postav - tedy alespoň na první pohled/přečtení. Přestože se nikomu v knize neděje nic strašného, začne vás během četby obklopovat podivná tíseň, která bude nabírat na síle s každou další stránkou. Kniha, myslím, poskytuje skvělý náhled do duše nešťastné Plathové, je skvěle napsána, ale její přečtení doporučuji spíš v létě, kdy je všechno sluníčkové a nic vás netrápí.
Do této knihy jsem se vrhala s určitým očekáváním, ale bohužel se nakonec dostávám do menšiny (očividně), protože faktem je, že jsem knihu nedočetla. A dost mne to mrzí.
Kamenem úrazu byl pro mne styl, kterým je kniha napsaná a který mi bohužel vůbec neseděl, nedokázala jsem se do knihy vůbec ponořit. Vlastně jsem s tím bojovala už od začátku a nedokázala jsem knihu vnímat po obsahové stránce.
Snad to nevyznívá, že tím tak zlehčuji obsahovou stránku, tak to rozhodně nevnímám. Jen jsme se s autorčiným stylem psaní vůbec nepotkaly...
A je mi to líto, protože jsem žila v domnění, že zrovna tato kniha bude něco pro mne. Ale je možné, že jsem knihu prostě jen nečetla v tom nejlepším rozpoložení a nebyla jsem na podobný způsob tvoření příběhu správně naladěná.
Takže bohužel no. Snad někdy jindy. [Knihu logicky nechávám bez hvězdičkového hodnocení.]
Vypravěčka Esther na mě přelévala všechny své nálady a názory. Četlo se mi o to hůře, když jsem si uvědomila, že Esther je vlastně Sylvia Plath, o jejímž smutném životním příběhu jsem si přečetla před samotným čtením tohoto románu.
(SPOILER) Avizovaná podoba s “Kto chytá v žite” sedí, ale tento ženský štýl mi sedí viac. To viete, že čítate výnimočné dielo, keď začne návšetvou New Yorku, pokračuje samovraždou a končí stratou panenstva. Strašná škoda tej Plathovej, že to zabalila tak skoro.
Někteří přispěvatelé níž uvádějí, že je kniha oslovila tím víc, že předem znali spisovatelčin osud. Rozumím jim, ale myslím, že tahle provázanost funguje i obráceně. Kdyby autorka sama (naneštěstí) popsanou zkušenost neměla, nepůsobil by text tak přirozeně a nebyl by tak strhující.
Aniž bych se chtěla dotknout autora doslovu, zdá se mi, že některé významy textu přisuzuje nadbytečně. Sylvia Plathová dokázala patrně jít až na dno vlastních vzpomínek, ale neumím si dost dobře představit, že by kalkulovala s metaforami, aby s jejím skutečným příběhem lépe ladily. Je zřejmé, že symbolice a básnické představivosti dává větší prostor v pasážích, v nichž se u hlavní hrdinky Esther projevují psychické problémy. Zobrazení jejího postupného přechodu z jízlivé, bystré, úžasně přesné pozorovatelky s občasnými náznaky projevů psychického onemocnění do skutečné pacientky je ovšem vzhledem k autobiografickým rysům nesmírně odvážné – a jistě také náročné.
Nebýt (skvěle vykreslených) amerických kulis 50. let, mohla by být kniha pokládána za současnou. Ale právě popis ještě sevřeného prostředí, v němž snaha o prosazení a rovná práva inteligentní, schopné a atraktivní ženy zdaleka nejsou samozřejmostí, dodává vyznění další úroveň autenticity.
Příběhy o lidech, kteří mají velký potenciál, ale nemohou ho rozvinout, jsou vždycky smutné. Ale ve mně tentokrát zůstává především dojem, že jsem měla možnost pozorovat člověka, který se nevzdává a s vlastními strachy a hendikepy bojuje s obrovskou vnitřní silou a nasazením.
Štítky knihy
sebevražda psychiatrické léčebny deprese psychoterapie americká literatura odcizení Boston feminismus autobiografické prvky duševní poruchy, duševní nemociAutorovy další knížky
| 1996 |  Pod skleněným zvonem |
| 1997 | Deníky Sylvie Plathové |
| 1984 | Ariel |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 2003 |  Hrana |
Není divu, že se bezduchá, povrchní společnost a předpokládaný život vzdělané slečny, které Plath popisuje, zdají hrdince k nežití. Forma odpovídá obsahu - je dvourozměrná, bez hloubky. Klouzavý sled zážitků a banalit, které se přelévají jedna do druhé bez komentáře, bez reflexe. Večírek se příliš neodlišuje od pokusu o sebevraždu. Výrazných je jen pár bodů: konflikt, kterým skončí Estheřina newyorská stáž, a probuzení v nemocnici. Konec a začátek etapy.
Jistě je to záměrné pojetí, ladí to s Estheřiným depresí zploštěným vnímáním, ale absence psychologie v příběhu psychického zhroucení je zvláštní. V první části tomu rozumím, čistě vnějškový pohled na člověka, který ztratil (nebo nikdy nezískal) vlastní jádro, skutečnou osobnost, dává smysl. Ale ani v ústavu se Esther neobrátí k popisu sebe sama, nejvíc se tomu přiblíží srovnáním svého života s osudem Joan z vedlejšího pokoje. Ani přes udávané uzdravení a zdánlivý zájem o život nepopisuje terapie, vycházky, natož aby vyjádřila náhled na svou situaci (krom toho, že ji psychicky osvobodí zavedení pesaru - tahle jedna věc z knihy dělá feministický manifest, který snad ani největší konzervativci nemůžou zpochybnit!).
Pod skleněným zvonem mě zajímalo, ale byl to chladný, intelektuální zájem, spíš o formu než o obsah. Na podobné téma psali mnozí jiní (Styron, Barbara Gordon, Joanne Greenberg...) a byť mám k některým provedením výhrady, všichni bez výjimky mě citově oslovili mnohem víc.