Sklenený zvon
Sylvia Plath
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245902/bmid_skleneny-zvon-fVk-245902.jpg
4
740
740
Esther Greenwoodová, výborná a talentovaná študentka literatúry, odchádza do New Yorku na stáž. Pobyt vo veľkomeste výrazne zapôsobí na jej krehkú psychiku: pocit nečakanej slobody v nej zápasí s výchovou vštepeným pocitom zodpovednosti. Ester túži byť sama sebou a zároveň nechce sklamať očakávania blízkych. Návrat domov jej psychický stav zhorší, navyše ju neprijmú do kurzu tvorivého písania, po čom veľmi túžila. Matka ju donúti vyhľadať psychiatrickú pomoc. Napriek terapii Esther upadá a má pocit, akoby „uviazla pod skleneným zvonom a lapala po vzduchu“.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Slovart (SK)Originální název:
The Bell Jar, 1963
více info...
Přidat komentář
Není nad silnější dojem z knihy, když se dokážete naprosto stotožnit s autorem a jeho příběhem. Silvie, jak ti jen rozumím. Je mi smutno, že ti nikdo nedokázal pomoci, že se stal pro tebe život tolik nesnesitelný. Vždycky je cesta ven. Děkuji za tvoji upřímnou zpověď, která zůstane věčná...
Tak moc jsem se s jejími slovy sžila, že se až děsím přidávat další.
Čtu pořád dokola a naslouchám chlubivému hlasu svého srdce: jsem, jsem, jsem...
Upřímně, obávala jsem se, že se v této knize velmi zklamu. Proto taky ležela přes dva a půl roku netknutá. Ale jakmile jsem se nyní začetla do prvních stran, bylo mi jasné, že jsem autorčinu schopnost psát dobrou prózu velmi podcenila, a nakonec mi bylo líto, že kniha není delší. Ačkoli to není ten typ příběhů, které strhnou velkolepými scénami a odhaleními, má v sobě mnohem podmanivější sílu působit s každou další větou, až zjistíme, že najednou tolik nemyslíme na sebe a nebo naopak na sebe myslíme mnohem více - na to, co jsme vevnitř, v těch koutech mysli, kam nepouštíme jiné návštěvníky. Ano, je to tíživé čtení, ale člověk si tak uvědomí spoustu věcí. A já si zase uvědomila, jak je mi Sylvia Plathová blízká. Našla jsem tolik sdělení, u kterých se dalo jen v duchu dychtivě přikyvovat "Přesně! Přesně tak!". A to ve mně zůstane. Sice s příchutí melancholie, ale přece jen s touhou zůstat sama sebou, ač říkají ostatní, že "takhle se to nedělá".
Na chvíli se ocitnout v hlavě Sylvie Plath pod skleněným zvonem. Detailně popsány myšlenkové pochody zdravého člověka přecházející v jejich střípky člověka nemocného bez jasné hranice, díky čemuž sami začnete uvažovat, jestli jste ještě normální.
Upřímné, bez obalu, místy děsivé. Velmi, velmi nepříjemné čtení. Znovu už se do těchto vod pouštět nebudu.
Moc zajímavá kniha. Trochu mi připomínala Kdo chytá v žitě od Salingera (mladá hlavní postava v New Yorku, lehce teenagerovský slang, zdánlivě lehký příběh, který se pomalu změní v popis boje s psychickýmu problémy). Moc se mi líbilo, že nešlo jen o nějaké klouzání po povrchu, ale naopak o pořádné ponoření do hloubky. Přestože styl psaní a v podstatě i prostředí, ve kterém se začátek knihy odehrává, připomínají nějaký dívčí románek, celkem rychle se ukáže, že to tak není, ať už si čtenář hned na začátku všimne dokonalosti jazyka, který Sylvia Plath používá, nebo si počká na celkem potemnělou druhou část.
Dlouho jsem nečetla knihu, která by mě tak moc zaujala. V každém řádku, slovu, písmenu, bylo něco zvláštního, nic nepřebývalo, všechno bylo dokonale spojeno v jeden celek který se měnil podle autorčiných citů, ze začátku byl plynulý, ladný a zvláštním způsobem i veselý. Jakmile autorka propadla depresi, slova byla tak nějak zvláštní, věty rozházené a postupně se zase dávaly do normálu. Tu autentičnost jsem milovala. Určitě stojí za přečtení a i já se k ní určitě ještě mnohokrát vrátím.
Ako poetku, údajne vynikajúcu, ju nepoznám a nemôžem hodnotiť, mňa si však omotala okolo prsta „už len“ svojou prózou. Pokojne by som v duchu Skleneného zvona čítala aj o ďalšom jej živote a súdiac podľa toho čo je o nej známe, by veru bolo o čom. Prekvapil ma nadhľad s akým spracovala tému, ktorá sa jej bytostne dotýkala a ovplyvňovala jej každodenné bytie, a dala jej beletristickú formu, a ešte akú formu! Jej metodickosť je ohromujúca, prechody v jednotlivých odsekoch sú dômyselné a logicky vystavané, text je štylizovaný, vidno, že nebol napísaný len tak „na kolene“, ani nejde o neupravovanú verziu denníka. Je nečakane vtipná, ironizuje, nikdy sa neobhajuje, za nič sa neospravedlňuje. Je subjektívna a predsa nie je. Ona premenila čosi výsostne subjektívne na objektívne! Určite nejde o žiadnu rozprávku so šťastným koncom, na to je z každej jednej stránky knihy, aj z tých posledných, až priveľmi cítiť zacyklenosť, tiaž skleneného zvona, neustále pripraveného priklopiť sa... A úprimne, nepoznám nikoho, na koho by z času na čas nedopadla tiaž jeho vlastného skleneného zvona.
Snažila som sa, no bola som nesmierne sklamaná. No nebola som sama, nakoľko diskusia s niekoľkým známymi, ktorí sa s knihou stretli potvrdila, že nielen moje pocity sú rozporuplné.
Kniha bola natoľko medializovaná a ospevovaná, že moje prílišné očakávania sa po prečítaní niečo vyše 200 strán nenaplnili.
Pre mňa osobne - jediné plus sú autobiografické prvky, no inak napísaná úplne jednoduchým štýlom bez zvláštnych literárnych kvalít a invencie. Všetko bolo iba vymenované a vyratúvané ako v nejakej rozprávke so šťastným koncom. Ani neviem, či by som o niečo prišla, keby som ju nečítala.
Možno sa mýlim, no predpokladám, že kniha mala obrovskú hodnotu v dobe, v ktorej vyšla (čo viem dostatočne pochopiť, no nie oceniť), no v súčasnosti sa bez ťažkostí stratí v záplave kníh s podobnou tematikou.
Dokonalé, úchvatné, upřímné, místy děsivé, s autorkou jsem se naprosto sžila a v hodně věcem a situacích nacházela schodu názoru a myšlenek a kvůli jistým věcem až moc blízké...četla jsem poprvé a rozhodně ne naposledy...
Najsilnejšia metafora sa ukrýva v názve knihy.......... celá kniha núti zamyslieť sa v akom sklenenom zvone žijeme alebo nežijeme vlastne aj my.
Každý zřejmě tuto knihu Silvie Plath začne číst s pocitem, že jde v první řadě o básnířku. Což je samozřejmě pravda, ale byla to také vybroušená mozkovna s nadprůměrným IQ a sledovat její doslova nezadržitelně řítící se vlak úvah, názorů a myšlenek je hodně náročné. Kniha má poměrně jednoduchý děj a o to větší důraz klade autorka na emoční stránku svého díla. Její schopnost výstižné metafory je zachycená už v názvu díla - pocit, že je uvězněná pod skleněným zvonem, který v průběhu děje náležitě rozvíjí. A rozhodně bych litoval, kdybych si nechal ujít byť jen její pasáž o smyslu básní v lidském životě:
"Esther, víš, co je to báseň?"
„Ne, co?" já na to.
„Smítko prachu."
A sotva se začal usmívat a tvářit se pyšně, odvětila jsem: „To jsou i ty mrtvoly, co pitváš. To jsou i ti lidé, co si myslíš, že je léčíš. Jsou jenom prach a prach. Dobrá báseň podle mě vydrží mnohem dýl, než sto takovejch lidí dohromady. Lidé si je můžou zapamatovat a v duchu opakovat když budou nešťastní, když je bude něco bolet nebo když nebudou moci usnout."
A i tato kniha je takovým smítkem prachu, které vede alespoň k částečnému pochopení ženy tak zranitelné a sebedestruktivní, jakou byla Sylvia Plath.
Nerad odkládám knihy, a to ani ty, které mě tolik nezaujmou. Toto bohužel byla jedna z takových knih. Nicméně mě u této knihy zaujala provázanost s životem autorky a jiný pohled na život a svět - tedy ne vždy se kniha musí číst kvůli příběhu.
Z knihy vám jistě lehko na srdci nebude. Už první věta je, řekněme, šokující. Chcete vědět, proč to Rosenbergovým vlastně udělali a tak čtete dál a dál až… až do konce. Nebo do začátku?
„Já jsem, já jsem, já jsem."
Štítky knihy
sebevražda psychiatrické léčebny deprese psychoterapie americká literatura odcizení Boston feminismus autobiografické prvky duševní poruchy, duševní nemociAutorovy další knížky
| 1996 |  Pod skleněným zvonem |
| 1997 | Deníky Sylvie Plathové |
| 1984 | Ariel |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 2003 |  Hrana |
očekávala jsem konkrétnější sondu do života s psychickým onemocněním. Většina textu mi přišla jako omáčka, jakási výpln, bohužel opravdu citlivých a silných momentů bylo velmi poskrovnu. bez náboje, bez prožitku.