Sklenený zvon
Sylvia Plath
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245902/bmid_skleneny-zvon-fVk-245902.jpg
4
768
768
Esther Greenwoodová, výborná a talentovaná študentka literatúry, odchádza do New Yorku na stáž. Pobyt vo veľkomeste výrazne zapôsobí na jej krehkú psychiku: pocit nečakanej slobody v nej zápasí s výchovou vštepeným pocitom zodpovednosti. Ester túži byť sama sebou a zároveň nechce sklamať očakávania blízkych. Návrat domov jej psychický stav zhorší, navyše ju neprijmú do kurzu tvorivého písania, po čom veľmi túžila. Matka ju donúti vyhľadať psychiatrickú pomoc. Napriek terapii Esther upadá a má pocit, akoby „uviazla pod skleneným zvonom a lapala po vzduchu“.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Slovart (SK)Originální název:
The Bell Jar, 1963
více info...
Přidat komentář
Překvapil mě aktjuální jazyk,vzhledem k tomu, kdy kniha byla napsaná. Autorka píše velmi cynicky a z části knihy na mě dýchala tíseň, ale zároveň tu bylo dost momentů, které mě upřímně pobavily.
Hlavní postava byla skvěle vykreslená. Nejde sice o knihu, kterou bych plánovala číst znovu, ale bylo to velmi zajímavé, přínosné setkání.
Původní obálka se mi nelíbí, ale ta nová je naprosto fenomenální!
Moja prva kniha od Sylvie Plath, pre mna jedna z najkrajsich knih o vnutornom svete...o depresii a smutku. V mnohom sa s nou stotoznujem. Knizka sa citala zvlastne krasne.
Hranice mezi stavy duševního zdraví a duševní nemoci je tak tenká. Pro mě osobně velmi špatně přehledná. Na začátku románu je mladá žena, úspěšná studentka, introvertní a životem ne příliš protřelá osoba (přestože její až jízlivé komentáře okolí ukazují na dobré pozorovací schopnosti a přesný úsudek). A pak se postupně od neveselé reality vzdaluje, propadá se a uzavírá do svého nitra. Je jí zle z kontaktu s přetvářkou, neupřímností vnějšího světa. Nenachází žádnou spřízněnou duši. Znamená to, že je nemocná? Asi ano. Ale kde přesně ten zlom nastal, v kterém okamžiku příběhu? A na konci přeci nemůže být „vyléčená“. Ten, kdo tohle jednou cítí, si přeci musí ten zážitek – pocit beznaděje nést s sebou celý život. Nakonec životopis SP to jen potvrzuje.
* Poletovala jako otupělý trolejbus...prázdná jako oko uragánu.
* Nebyl to ten příjemný déšť, co vás osprchuje do čista, ale spíš takový, co podle mě musí padat v Brazílii. Z nebe se snášely kapky velké jako podšálky, dopadaly na rozpálené chodníky a z lesklého temného betonu stoupaly oblaky páry.
* Nic tak neutuží přátelství, jako když se s někým společně vyzvracíte...
* Bylo to den po Vánocích....připadala jsem si přecpaná, otupělá a zklamaná....jako by všechny ty borové větvičky, svíčky, ....krocan a koledy.....nesplnily co naslibovaly....
* ......v hlavě mi vybublávaly reklamní texty, stříbřité a uvnitř prázdné. Na hladině pukaly s dutým prsknutím..
Tento román, na který Sylvia Plath dostala grant v roce 1961, krátce před svou smrtí, zásadně dokresluje znalost jejího životopisu, abychom mohli trochu pochopit propojení talentu a citlivosti při duševní nemoci.
Pomyslnou první polovinu příběhu před nástupem do léčebny, charakterizují v textu celkem jasně, přehledně a velice bolestně příčiny a následky ne zcela uspořádaného života mladé dívky, kterou (krom smrti otce v osmi letech, která v příběhu téměř nefiguruje) semele přetvářka, společenský tlak na úspěch a zejména specifický až osobitý typ uzavřenosti.
Introvertní rysy povahy, uzavřenost až neschopnost komunikace tak s veškerou parádou přichází ke slovu v druhé části, věnované pobytu v léčebnách, kde už je vše logickým vyústěním nemoci a určitá beznaděj byla pro mě často úmorná až děsivá. Stejně jako celkem tristní stav psychiatrické péče z pera této nešťastné, talentované mladé ženy, kterou publikování poezie zřejmě dlouho drželo nad vodou......
Bolestný příběh, který ilustruje křehkost duševního zdraví, potřebu moudrého řádu a zejména nutnost citlivé a poučené péče o duši.
Způsob Sylviina vyjadřování a popisu sama sebe je stejně jako v básních naprosto fascinující. Nadhled, ironie, lehkost co se stává tíží a hlavně nekonečné variace fantazie až fantaskního shazování vážnosti.
Tak často máte chuť jí obejmout a podat pomocnou ruku . . .
Sylvii Plathovou jsem poprvé kdysi dávno zaznamenala přes texty úžasné slovenské kapely Tornádo Lue. Překvapilo mě jak toto těžké depresivní téma je vyprávěno s lehkostí.
Silná kniha. Dočetla jsem ji včera a pořád přemýšlím o tom, co o ní napsat. Četla jsem již více knih s touto tématikou, avšak tuhle bych označila jako nejlepší. Nejlépe napsanou, na nic si nehrající. Nejen změna hlavní hrdinky, ale i pohnutí její mysli bylo popsáno takovým ryzím, čistým způsobem, bez nadbytečností. Kniha se mi opravdu těžko nějak hodnotí, není na ní nic, co by mi vadilo, skvěle se četla a rozhodně si své místo mezi kultovními romány zaslouží. Dala mi podnět k přemýšlení a zpětně bych si ji přála mít ve věku svého dospívání. Člověku leccos ukáže.
Bomžorno.
Bell Jar, alias Zvonek Hrnek, je o holce, která neměla Instagram - a tudíž má hodně času přemýšlet o sobě, životě a budoucnosti. Což je něco dost nebezpečnýho. Co má člověk dělat, když si nemůže vyfotit vlastní brownies a nebo brunch? Horor se tedy rozjíždí napůppůůůpppppppppppppplllllp=ů================p=p======ůpůpůůůůůůůůůůůůůůůůů=ú==lpů=pl==úúúúúúúépppppppppppúpoppúpoppopúopppúppp (toto je autentický přepis jak jsem na laptopu opravoval tlačítko p, nechám to tu pro případné budoucí analýzy mých textů studenty filozofické fakulty). No a teď nevím co jsem chtěl napsat. Právě jsem zavařoval okurky a vůbec nevím, jestli jsem tam dal dost octa. Kolik dáváte na jeden hrnek vody?
Zvonek hrnek jsem četl už někdy v osmnácti, ale to ještě neexistoval internet a já nebyl cereblita a nikam jsem si to nezapsal. Docela mě překvapilo, že Sylvie Plátková byla daleko vtipnější než jsem si pamatoval. Čekal jsem, že konec bude o něco lepší, ale tak pořád lepší než jíst brokolici.
7/10
Pro mne klasika světové literatury. Propad hlavní hrdinky do duševní nemoci se děje lehce a zároveň tak přirozeně, že jej vlastně téměř nepostřehnete, a pak ho už jen přijmete jako nevyhnutelný, i přes to, že Vám jeho důvody vlastně nejsou zcela zřejmé.
Na slavné podobenství s fíky si častokrát vzpomenu. Jak jednoduché, a jak pravdivé.
Sylvia Plath měla velký dar psát s lehkostí, nezatěžkaně a čtivě - fascinující, že knížka vyšla před nějakými 60 leti a při tom jazykově působí tak současně. Samotný obsah je fajn, ale nezanechal ve mě nic hlubšího, nezpůsobil žádnou úzkost, neznechutil ani nic jiného... Emoce se zkrátka nedostavily, což trochu zamrzí vzhledem k tomu, jak umně je to napsané. Ale postrádal jsem větší hloubku.
Já vlastně ke knize nemám co říct. Napsané to bylo dobře, pěkně se to četlo, děj ubíhal. Nezanechalo to ve mě nic, nad čím bych chtěl přemýšlet. Pro mě to byla taková jednohubka.
Autentický bezprostředně plynoucí děj, nic mně bližšího a čtivějšího jsem nikdy nečetla.
Zlomy v příběhu, který plyne rychle a jednodušše, byly pro mě nečekané. Nechávala jsem se unášet příběhem dívky a najednou jsem zjistila, že jsem v jiném světě. Plathová bez problémů zachycuje proměnu a návrat Esther - tak dokonale napsanou postavu jsem už dlouho nečetla. Co napsat? Za mě mistrovský dílo.
Po dočtení knihy stále přemýšlím,co to může být za nemoc nebo zlou sílu ,která dožene člověka k sebevraždě, a to dokonce ženu s malými dětmi.Na textu mne překvapil nadhled,ironie i zvláštní humor. Jsou tam i scény ze kterých mrazí ,např.popis elektrošoků nebo jejích vnitřních pocitů.Až je neuvěřitelné,že dílo napsala psychicky nemocná žena.Jan Zábrana ,který překládal Ariel se o ní zmiňuje v dopise Antonínu Přidalovi: "...ta holka je fakt šílená...Na internetu jsem se dočetl,že její syn také spáchal sebevraždu ve věku 47 let.Jedna z jejích vizí je pro mne nezapomenutelná a svým způsobem klíčová k částečnému pochopení psychicky nemocných lidí:
Připadala jsem si jako závodní kůň ve světě, kde nejsou žádná závodiště, nebo jako univerzitní fotbalový šampión, který se najednou musí vyrovnávat se skutečností Wall Streetu a s formálním oblekem a z jehož slavných dnů mu zbývá jenom malý zlatý pohár na krbové římse, s vyrytým datem jako na náhrobním kameni.
Představovala jsem si svůj život, jak se přede mnou rozvětvuje jako ten fíkovník z povídky.
Na konci každé větvičky mě lákala nějaká skvělá budoucnost jako velký purpurový fík. Jeden fík byl manžel a šťastný domov plný dětí, druhý fík byla slavná básnířka a třetí slavná profesorka, další fík byla É. Gé., skvělá vydavatelka, další byla Evropa a Afrika a Jižní Amerika, jiný byl Konstantin a Sokrates a Attila a parta dalších milenců se zvláštními jmény a nezvyklými povoláními, a ještě další fík byla šampiónka ženského olympijského týmu a kromě všech těchhle fíků tam visela ještě spousta dalších, které jsem ani nedokázala pořádně rozeznat.
Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat. Chtěla jsem je úplně všechny, ale vybrat si jeden znamenalo přijít o všechny ostatní, a jak jsem tam seděla a nemohla se rozhodnout, fíky se začaly scvrkávat a černat a pak mi jeden po druhém spadaly na zem k nohám.
Ztráta nadějí a iluzí o světě a naší budoucnosti není jednoduchá. Dospívání je mrcha. Na moment, kdy si vlastně uvědomíme, že vše co známe a víme je špatně se nelze nijak připravit. Naše vyhlídky a vize se rázem rozutečou do všech koutů a nám nezbývá nic jiného, než začít odznova a všechny je znovu posbírat...
Tato kniha se ovšem nezabývá pouze dospíváním, řeší i otázky postavení ženy v tehdejší společnosti, což je na dobu vzniku této knihy naprosto jedinečné a revoluční.
Deziluze, deprese, smutek, zmatek. To je to, co na nás při čtení tohoto románu padá jako klec a svírá stále víc a víc. Autorka, nebo chcete-li Esther, je mladá žena, která neví, co si počít se svým životem. Sbírá životní zkušenosti, které jí ani tak neobohacují, jako spíš srážejí na samé dno. A pak přichází onen strašák v podobě psychické nemoci, v jejímž vleku se ocitá a není schopná se mu vymanit. Onu kontrolu nad svým životem získá teprve sebevraždou. Chce si vybrat, jak a kde zemřít, život jí nebaví, jen ve smrti vidí řešení – únik od všeho a od všech, konečné vysvobození. Moci být svobodná, konečně.
Autorka využívá ich-formu, přesto je styl velmi čtivý, poutavý, místy doslova přetéká ironií, o to víc nás ale nutí přemýšlet. Přemýšlet o tom, jaké to je, jak se cítí člověk psychicky nemocný, o tom, co to znamená ocitnout se na pomyslném okraji společnosti a o tom, že se to vlastně může stát každému z nás.
Nemůžu si pomoct, ale zkrátka mi tam něco chybělo. Jakmile jsem dočetla poslední řádek, přišlo mi, jako kdybych to ani nečetla, nezanechalo to ve mně žádnou odezvu, vůbec nic.
Na druhou stranu se mi moc líbil autorčin styl psaní, jde vidět, že v srdci byla pravou básnířkou. Otevřený konec knihy mi přijde originální a postava hlavní hrdinky mi byla sympatická, ve spoustě věcech jsme se shodly.
Chyběly mi tam však její vnitřní pochody, skoky ze situace do situace mi přišly vynucené, stejně jako příběh samotný mi přišel takový umělý, jako kdyby autorka chtěla psát něco jiného a do tohoto se vyloženě nutila. Nevím proč, ale mám z toho zvláštní pocit.
Nebylo to silné dílo, čekala jsem víc.
Kdybych například měla porovnat s knihou Ano od Margarity Karapanou, která se také zabývá duševní nemocí a depresí, je tu podstatný rozdíl v emocích, myšlenkách a v celkovém pojetí duševní nemoci, ovšem Ano je na špičce, zatímco Pod skleněným zvonem se těžko sápe nahoru, i když to rozhodně nebylo špatné počtení.
Ale nezanechalo to ve mně stopu, což si myslím, je u uměleckého díla to nejdůležitější.
Štítky knihy
sebevražda psychiatrické léčebny deprese psychoterapie americká literatura odcizení Boston feminismus autobiografické prvky duševní poruchy, duševní nemociAutorovy další knížky
| 1996 |  Pod skleněným zvonem |
| 1997 | Deníky Sylvie Plathové |
| 1984 | Ariel |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 2003 | Hrana |
Ze začátku se téma jeví jako snění s mnohdy realistickým nádechem, jehož se občas dotkne stísněnost a předsudky doby, ve které se autorka pohybuje. Časem ale dojde dech, srdeční tep se zrychlí a míra úzkosti hluboko v podvědomí naroste. Zpod tohohle zvonu neuniknete, pokud knihu nedočtete.