Sklenený zvon
Sylvia Plath
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245902/bmid_skleneny-zvon-fVk-245902.jpg
4
740
740
Esther Greenwoodová, výborná a talentovaná študentka literatúry, odchádza do New Yorku na stáž. Pobyt vo veľkomeste výrazne zapôsobí na jej krehkú psychiku: pocit nečakanej slobody v nej zápasí s výchovou vštepeným pocitom zodpovednosti. Ester túži byť sama sebou a zároveň nechce sklamať očakávania blízkych. Návrat domov jej psychický stav zhorší, navyše ju neprijmú do kurzu tvorivého písania, po čom veľmi túžila. Matka ju donúti vyhľadať psychiatrickú pomoc. Napriek terapii Esther upadá a má pocit, akoby „uviazla pod skleneným zvonom a lapala po vzduchu“.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Slovart (SK)Originální název:
The Bell Jar, 1963
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Sylvia Plath, prevažne vnímaná ako vnímavá poetka, napísala významný americký román 20. storočia, v ktorom sa zamerala na karikaturistické typizované opisy ľudí (podobne ako to robil román Kto chytá v žite, s ktorým zdieľa prakticky aj záver), na liečbu depresie v prostredí psychiatrie (prostredie podobné Preletu nad kukučím hniezdom) a súčasne dokázala nenásilne podávať svoje feministické stanovisko a názory na vzťahy medzi mužom a ženou.
Príbeh je v zásade autobiografický, s upravenými menami a zrejme aj situáciami, keďže sa sama rozhodla napísať „bestseller“, ktorému napomohla tiež nasledovná samovražda autorky, ktorá môže vrhnúť veľmi zvláštne svetlo na situáciu hlavnej postavy, ktorá taktiež nad samovraždou premýšľa a pokúša sa vyslobodiť spod „skleneného zvonu“ depresie. Román je však kvalitný aj sám o sebe, no je pravda, že ma k nemu dostala skôr autorkina poézia v posmrtne vydanej zbierke Ariel. Hlavná postava Esther navštevuje školu, vždy verila vo svoje ambície a postupne sa počas života prehryzovala školou. Získavala štipendiá a posúvala sa ďalej a ďalej, mala príležitosti, ktoré sa dostávali máloktorej z jej rovesníčok. Bola na stáži v New Yorku. No aj tak necítila uspokojenie, cítila prázdnotu, vyprahnutosť v živote, ktorý viedla. Postupne prichádza o schopnosť písať, čítať a vôbec – existovať, prežiť vo svete dospelého človeka. Sklamáva sa v mužoch, vždy novými spôsobmi. Napokon sa ocitá na úplnom pokraji, keď sa vráti domov k matke a celé noci nemôže spať. Ocitne sa najprv v rukách nie veľmi dobrého psychiatra, pokúsi sa o samovraždu a skončí v rôznych liečebných priestoroch, až sa napokon začne vracať sama do seba, ale v novej „vyčistenej“ verzii.
Nedokázal som sa vyhnúť porovnávaniu s dvoma dielami: Prelet nad kukučím hniezdom, ktorý ale použil priestory psychiatrie viac ako bojisko manipulátorov a utláčaných a hru Psychóza 4.48, ktorá zas vniká do mysle samotnej, do hlavy človeka liečeného na depresie, človeka pred samovraždou. The Bell Jar sa zaoberá depresiou ako skúsenosťou/stavom, ktorý touto formou pochopí aj čitateľ bez skúseností s depresiou, ľudí zobrazuje typovo a s nadhľadom až cynizmom, kedy mixuje komédiu aj tragédiu v pútavom pomere. Čo však dielu ubližuje, je samotná smrť autorky, ktorá uberá z nádeje, ku ktorej hrdinka smeruje v závere knihy. Občasné poetické metafory potešia, atmosféra a „citovateľné“ pasáže vytláčajú takmer všetku vatu.
Jestli jsem to pochopila tak, jak autorka zamýšlela ? Ještě nevím, nechám si to ještě v hlavě dozrát. Chtěla jsem si to přečíst už dlouho a mám z toho trochu, trochu víc, smíšený pocity. Každopádně Skleněný zvon jeho těžkost a určitý slovní obraty, přirovnání se mi fakt zavrtaly pod kůži.
"Barevné ladění celého sanatoria připomínalo játra. Tmavé zamračené dřevo, tmavě hnědá kožená křesla a stěny, které byly kdysi bílé, ale od té doby podlehly plíživé nákaze plísní a vlhkosti. "
Určitě si budu chtít přečíst ještě Ariel.
Americká padesátá léta, mladá Ester, která se plácá ve svém životě a je toho na ni v hlavě moc. Díky autobiografickým rysům sledujem reálný příběh holky, která upadá do klinické deprese, a to bez skandální přehnanosti. Krom toho nabízí kniha spoustu dalších témat k zamyšlení - otázka feminismu, předsudků, zařazení a škatulkování společnosti, sexuality.
Věřím, že v době vydání vzbudila kniha velký rozruch a i dnes má co nabídnout.
P. S.: Strašně jsem trpěla u popisu elektroterapie, nesnáším tu představu, odjakživa.
Podle anotace, komentářů a informací, co jsem četl na netu, jsem čekal něco fakt ponurého, depresivního, co mě pohltí. Ale opak je pravdou.
Z počátku jsem moc nevěděl, co vlastně čtu. O holce ze střední třídy, která sama neví, co chce. A pak upadne do deprese a zkouší všechny možnosti jak se zabít. Do toho ještě ta zápletka ohledně panenství..
Kniha ve mě nezanechala nějak hluboký dojem, ale přečíst se dala.
Do četby jsem se pouštěla s velkým očekáváním. Na základě kusých informací z dob studií jsem si ale nejspíš vytvořila o autorčině tvorbě mylný obrázek. Po několika stránkách přišlo zklamání. V první polovině se odehrává jakási anabáze zhýčkané, frustrované slečny z vyšší střední třídy. Moc jsem nechápala, co to vlastně čtu - připadalo mi to jako deník nevybouřené ženy, rozčarované tím, že život není takový, jaký by si ho přála mít. V druhé polovině se děj přesouvá do psychiatrické léčebny, kdy byla četba trochu zajímavější, ale nijak hluboko se mě nedotkla.
Velmi se mi líbily trefné metafory, nad kterými jsem se nemusela půl hodiny zamýšlet, co vlastně znamenají a nakonec jim stejně neporozumět.
Asi jsem se nedokázala na Sylvii dostatečně naladit a ponořit se jí do hlavy. Rozhodně nechci bagatelizovat problematiku psychických problému. Jen mne neoslovilo autorčino zpracování tématu a její výpověď tak pro mne zůstává zastřená. Tak možná příště, Sylvie.
Tak jsem během svátků zhledla Queen's gambit, což regulérně označuji za jeden z nejlepších seriálů v tomto roce a odložila jsem v okamžení knihu s Vánoční či hihnací tématikou a ponořila znovu do jedné z me oblíbených knih abych ten rok ukončila jak se patří. Kniha mi visela v hlavě celou dobu sledování seriálu. Sylvia Plath si zaslouží dle mého názoru velký respekt, tahy kterymi zavladne v hlavě a to zejména vaší jsou nepopsatelné, ačkoliv tomu na konci - ci ke konci- možná nebudete chtít věřit, ale nebude to tim ze by jste to nevěděli.
Knížka se zvláštním názvem, ale co to jen znamená...?
Po dvou dnech čtení už VÍM. A jsem ráda, že VÍM. Zdá se, že jsme si s Esther padly do noty. Řádila jsem s ní v NY a neopustila ji ani když přišlo rozčarování. Bohužel i to občas přijde.
Velice citlivě napsané, ale je tam i něco, co mě jako člověka moc bolí.
"Ale úplně jistá jsem si tím nebyla. Vůbec jsem si tím nebyla jistá. Jak jsem mohla vědět, jestli jednoho krásného dne - na škole, někde v Evropě, prostě kdekoliv - ten skleněný zvon zase nesjede dolů, nepřidusí mě a nezkreslí mi pohled na okolní svět?"
Pod skleněným zvonem je považováno již za klasiku... Já si letos dala jako jeden z cílů právě tuto knihu přečíst a wow... Tohle byla síla... Ano, byla tam místa, která mě tolik neuchvátila, ale jako celek ve mně jak příběh, tak hlavní hrdinka něco zanechala... Určitě kniha není pro úplně slabé povahy, těm by mohla být místy nepříjemná, ale já jsem skutečně mile překvapená a dokonce si myslím, že se ke knize někdy v budoucnu vrátím...
Skvělý náhled do života s klinickou depresí. Paradoxně mi přišla méně depresivní než jiné knihy! :)
Sylvia to napsala vše za mě. Tolik těžko se popisujících situací dokázala čtenáři přednést s jakousi až lehkostí a bez vší té "omáčky" kolem. Prostě tak, jak se to v něčí hlavě má. Nehledě na to, že je mistryní přirovnání a metafor.
"To ticho mě deprimovalo. Přitom to nebylo ticho normálního ticha. Bylo to moje vlastní ticho."
Do poloviny knihy jsem si pořád říkala, kdy už to konečně začne? Esther v New Yorku jako influencerka padesátých let, co dostává kupu hadrů a kosmetiky, chodí na večírky a zajímavý obědy. Ale i tak je jí to málo. Vrací se domů, kde jí bouchnou plány na léto a zjišťuje, že neví, co chce dělat a nic neumí. Tak jí z toho trošku rupne v bedně. Konec příběhu.
Jako určitě nechci zlehčovat téma, samozřejmě každý jsme psychicky jinak odolní a každý máme jiné predispozice, apod., ale Esther reakce mi přišly přehnané, občas jsem se sice i usmála různým situacím, ale spíš jsem Esther tak nějak pořád za její chování omlouvala jinou dobou a prostředím. Každopádně psychiatrická léčebna v její době opravdu nebyla žádnej med.
Měla jsem větší očekávání a ta se knihou bohužel nenaplnila.
Sebestředná mladá holka psychicky neunese, že mezitím co život tiše plyne ona nedokáže udělat díru do světa. A to by jich chtěla udělat hned několik a najednou a pokud možno takňák jakože bez přičinění samo od sebe. Nemúže jen tak den co den létat na jednom blbý šutru vesmírem společně s několika miliardami pokrytcú, vždyť jaký by to mělo smysl?
No, líto mi jí není, ale sem tam to bylo vtipný a některá přirovnání byla opravdu povedená, takže za tři.
Moc se mi ta kniha nelíbila, čekala jsem od ní víc na to, jak dobré recenze má pod sebou. Jeden moment, kdy jsem si uvědomila, že se mohu ztotožnit s ne zrovna pěknou záležitostí. Z čehož vyplývá, že si mohu říct, tak vidíš, nejsi sama, druhá verze, je to ošklivý, jdi od toho. Takže alespoň tohle jsem si z knihy odnesla. Konec se docela rozesmutnil, říkala jsem si, co kdyby Esther nepotkala Irvina? Jaký by byl pro Joanu ten den?? Takže dvě hvězdičky a třetí za pohled do zrcadla.
Sklenený zvon je skutočne impozantná a poetická autobiografická kniha. Ak ste sa v živote stretli s človekom, ktorý trpí duševnou poruchou, kniha bude pre vás jednoduchšie stráviteľná. Mne z tejto knihy utkvelo v pamäti toto: "Ľudia sú totiž vytvorení zväčša z prachu a mne nešlo do hlavy, prečo by liečenie všetkého toho prachu malo byť lepšie ako písanie básní, ktoré si tí ľudia zapamätajú a v duchu si ich opakujú, keď sú nešťastní alebo chorí, alebo nemôžu spať."
Srovnávání rohoto díla se Salingerovým Kdo chytá v žitě je na místě, obě knihy zpracovávají podobné téma, tedy pocit odcizenosti a frustrující bezvýchodnosti života mladého člověka žijícího v Americe 50. let. Obě knihy budí dojem zpovědi, a to díky vyprávění v ich formě s bolestnou upřímností. Autorka zde vlastně nevypráví příběh jako sled událostí, spíše popisuje vlastní duševní pochody, které tyto události provázejí a podává nám tak svou představu světa, vnitřního i vnějšího. A navzdory tomu, že je předně básnířka, se zde odpoutává od svých básnických výraziv a hovoří k nám strohým až cynickým jazykem, přesto nádherným. Jistě, dílo je velmi poetické, ale je to námět co je poetické a to, jak je podaný, ne způsob jeho vyprávění. Autorka si dává pozor na pathos. Stačí, že vypráví příběh své duše, neboť je to básnická duše a to k vytvoření tak emotivního, působivého příběhu stačí. Sylvio, děkuji vám za tak krásnou a bolestnou zpověď.
Snad se neurazíte, když budu srovnávat. Kamarádům jsem ale Plathovou přiblížila jako Salingera s holčičími problémy. Americké novely mají zvláštního ducha a Pod skleněným zvonem není vyjímkou. Píše otevřeně o tématech, které v českých kniihách oblíbených mládeží nikde nenajdete tak "nepovrchně" (nemůžu přijít na slovo, které by to vystihlo bez té negace) popsané. Strach ze sexu, který se stejně nakonec nepovedl, deprese, ... Čtěte a doporučujte dál!
aj keď poznám osud autorky, pripadala mi kniha spočiatku ako jednoduchý romantický príbeh pre tínedžerky. opak je pravdou.
veľmi jemne a citlivo napísaná sonda do duše chorého človeka, bez škandalizovania a prázdnych gest.
spýtali ste sa už niekedy sami seba, čo tu vlastne hľadáme a ako sa to pokúšame nájsť? a čo potom, ak to náhodou objavíme?
Sklenený zvon je sondou do duše mladej ženy s duševnou chorobou. Dej začína pomerne pozitívne, keď hlavná postava Esther stážuje v prestížnom módnom časopise v New Yorku. Po návrate sa jej bohužiaľ nedarí tak, ako predpokladala. Upadá do hlbokých depresií a niekoľko krát sa neúspešne pokúša o samovraždu.
Kniha vyšla v 60-tých rokoch 20-teho storočia a spôsobila veľký rozruch najmä kvôli hodnotám a spôsobu života, ktoré v tom čase americká spoločnosť uznávala.
Dielo má autobiografické črty.
Posadnutosť smrťou a surové popisy rôznych spôsobov samovrážd, hlboký smútok - to všetko vás čaká ak sa rozhodnete prečítať si knihu Sklenený zvon.
Ze začátku se téma jeví jako snění s mnohdy realistickým nádechem, jehož se občas dotkne stísněnost a předsudky doby, ve které se autorka pohybuje. Časem ale dojde dech, srdeční tep se zrychlí a míra úzkosti hluboko v podvědomí naroste. Zpod tohohle zvonu neuniknete, pokud knihu nedočtete.
Štítky knihy
sebevražda psychiatrické léčebny deprese psychoterapie americká literatura odcizení Boston feminismus autobiografické prvky duševní poruchy, duševní nemociAutorovy další knížky
| 1996 |  Pod skleněným zvonem |
| 1997 | Deníky Sylvie Plathové |
| 1984 | Ariel |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 2003 |  Hrana |
Hodně komentujících píše, že knížka pro ně byla silný zážitek, ale mně moc zážitků nedala. Byla smutná, ale nijak mě nedojímala. Asi brzy nebudu vědět o čem jsem četla.