Slová vďaky
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421451/bmid_slova-vdaky-xH1-421451.jpg
4
678
678
Úspešná francúzska prozaička (1966) vo svojej knihe opäť otvára Pandorinu skrinku našej doby: starnutie vo svete nesúcom v génoch skúsenosť z globálnych katastrof, ktoré pripravili Európanov o ich ľudskú autenticitu. Hrdinkou novely je žena v zlomovej situácii: bývalá jazyková korektorka Miška stráca kontrolu nad svojím životom, ale súčasne aj nad slovami. Napriek všetkému toto niekdajšie židovské dievčatko pokračuje v celoživotnom pátraní po osobách, ktoré ju pred rokmi nezištne zachránili pred holokaustom. Chce sa im poďakovať za ich šľachetný čin, ktorým riskovali vlastné životy. Autorkino vnímanie konfúznej zložitosti miléniového sveta sa prenáša najmä do dialógov v domove pre starých postihnutých ľudí, ktoré starenka vedie s dvoma blízkymi ľuďmi. S Máriou, sirotou, ktorej sa ujala po smrti asociálnej matky, a Jérômom, logopédom usilujúcim sa zmierniť následky jej postupujúcej stareckej demencie. Práve túto situáciu autorka využije nielen na zachytenie mentálne zložitého stavu citlivej ženy na hranici života a smrti, ale aj na načrtnutie sociálnych a morálnych problémov storočia.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , Ikar (SK)Originální název:
Les Gratitudes, 2019
více info...
Přidat komentář
Naprosto úžasná kniha. I když útlá, tak předá tolik emocí, jako jiné knihy nedokáží na stovkách stran. Já osobně jsem spoustu pasáží obrečela. Celé vyprávění je velmi dojemné a nutí čtenáře k opravdovému zamyšlení. Chválím i překladatelku, která rozhodně neměla lehký úkol.
Velmi povedená kniha, která se sice věnuje nelehkému tématu, ale citlivě a lidsky. Autorka využívá kratších vět, takže je vše srozumitelné a bez zbytečných odboček. Knížka je taková útlá jednohubka. Určitě ale nabízí věci k zamyšlení - za co je člověk doopravdy vděčný, nevyhnutelnost stárnutí, pomoc a podpora potřebným, důležitost slov apod.
"Stárnout znamená ztrácet."
Moje první setkání s autorkou, a určitě ne poslední. Příběh je vcelku jednoduchý, až banální, ale napsaný velice poutavě a čtivě, ale zároveň i neuvěřitelně citlivě. Potěšilo mě téma slov, jejich postupné ztrácení bylo smutné i komické zároveň, sny tomu všemu dávaly ještě další rozměr. Kniha musela být velkou výzvou i pro překladatelku, která svou roli zvládla na výbornou.
Musím říct velké DĚKUJI Delphine de Vigan za tak velmi silnou knihu.
Pro mě dojemné a zároveň občas i humorné.
Bála jsem si přečíst konec knihy jako se bojíte o člověka, kterého máte velice rádi a víte, že umírá. Tak jsem si oblíbila hlavní postavu knihy Mišku a nechtěla jsem se s ní rozloučit.
Tahle kniha vás chytne za srdce a nepustí až do konce. Navzdory smutnému tématu to bylo opravdu čtivé. Já jsem od začátku přilnula k hlavní hrdince a přála jí to nejlepší, i když tušíte, kam to celé směřuje, stejně jí držíte palce a doufáte v opak. Téma stáří je tak křehké, a přesto k němu většinou každý časem dospějeme, i když si to jen těžko připouštíme. Už jsem četla pár knih s podobnou tematikou, a tahle mi opět potvrdila, jak je život krátký a pomíjivý.
Autorčin styl psaní mi moc vyhovoval - krásná citlivá práce se slovy, kterými zbytečně neplýtvala. Měl to být takový mix humoru a silného tématu - stáří a umírání.
Co se děje týče, bohužel to jsem asi v menšině, ale mě se, na rozdíl od většiny čtenářů, příběh nijak dramaticky nedotkl, žádné hluboké dojímání a mrazení se nekonalo. Teď když to píšu a vybavuji si, jaké recenze jsem už na tuhle knihu četla, připadám si trochu jako necita a že mám srdce z kamene, ale opak je pravdou! Já se kolikrát dojmu i u animáků, fakt! Ale v tomto případě to nebyla asi kniha úplně pro mě.
Abych ale nebyla pouze kritická - příběh je to moc milý, párkrát jsem se dokonce i od srdce zasmála :) Nevím no, třeba se ke knize za pár let vrátím a pocítím to, co mi prozatím zůstalo skryto.
Neskutečně nádherný, relativně krátký a dobře čtivý příběh mi znovu dokázal, že mezi těmi mými romantiky je občas potřeba si dát nějakou tu “odeonku” pro reálný pohled..
Miška už nemůže zůstat sama doma a stěhuje se do domova důchodců. S pomocí Marie sledujeme Mišky útrapy, které přišly se stářím.
Velmi se mi líbí filosofický pohled do nitra staré Mišky a v kombinaci s mladou Marii a jejími myšlenkami, to bylo velmi dokonalé. Miška měla problém s řečí a občas zaměňovala slova za jiné, což mohlo působit ze začátku komicky, jenže jak jde kniha dále, vlastně vás to spíš začíná bolet. Postupem knihy vám dochází, jak se ve stáří člověk cítí, že o spousty věcí přišel a přemýšlí nad tím, co vše mohl udělat jinak a zda tu byl opravdu pro všechny důležité v těch chvílích, když to potřebovali.
Krásný formát, úžasný překlad a volba slov, úsměvné přeřeky, krátké střípky života jedné úplně obyčejné dušičky. Výborné jako vždy. Krom toho kniha je dle mého mistrovským dílem, jelikož kdykoliv bych se do ní pustila, odnesla bych si vždy něco nového a jiného. Krásné, opravdu.
Moc krásná kniha o vděku, umírání, ale i naději. Naději, že svoje nevyřčené díky, svůj dluh, můžeme splatit prostřednictvím našich činů, skrz někoho jiného.
Plakala jsem. Strašně jsem plakala.
Po dočtení téhle příšerně těžké jednohubky, která mě v určitém slova smyslu doslova zlomila, jsem volala své babičce, abych ji poděkovala za všechno, co pro mě v životě udělala. A tiše doufám, že toho pro mě (ale hlavně se mnou) ještě hodně udělá.
"Člověk si pořád myslí, že má čas, aby věci řekl, a pak už je najednou pozdě. Myslí si, že stačí naznačit, ukázat, ale tak to není, musí se to říct.
Kdy naposledy jste někomu opravdu od srdce poděkovali?
Krásný, smutný a neskutečně dojemný příběh. Upozorňuje nás na fakt, že vděk máme projevovat ve chvíli, kdy můžeme. A jeho projevy můžou být různé. Neměli bychom na to ale zapomínat, může se totiž snadno stát, že další příležitost pro jeho projevení už mít nebudeme
"Starnúť znamená naučiť sa strácať. ... Príde deň, keď už nebudeme môcť behať, kráčať, zohnúť sa, zdvihnúť, nakloniť, skrčiť, obrátiť sa nabok, potom na druhý, zadkom alebo predkom, ani ráno, ani večer, ani nikdy. Ustavične sa prispôsobovať.
Strácať pamäť, strácať svoje orientačné body, strácať vlastné slová. Strácať rovnováhu, zrak, pojem o čase, strácať spánok, sluch, strácať hlavu.
Strácať to, čo je vám vlastné, to, čo ste nadobudli, čo ste si zaslúžili, to, čo ste si vydobili, čo ste si zaumienili mať naveky. "
Krásny, smutný, pravdivý príbeh.
Dočetla jsem a ještě mám vlhké oči. Stáří - každého se nás týká a stejně jakoby sme si jej nepřipouštěli. Patřím už do té více ohrožené skupiny, co jezdí hromadnou dopravou za levno a stejně ... třeba to zvládnu. Byla to nádherná kniha a bylo tady o ní mnoho pěkného napsáno. Souhlasím a kdo nečetl - doporučuji.
Útlá knížečka, kterou jsem četla dlouho. Někdy mě i kousek sebral, dojal nebo zasáhl natolik, že jsem ji zase musela odložit. Krásný i bolestný – ne příběh, jen krátký pohled – na stařenku Myšku, která už "odvázala kotevní lano", ale než odpluje za obzor, chce ještě zamávat, poděkovat, uzavřít vztahy, ve kterých "nebylo řečeno všechno". Nevzpomínám si, kdy mi naposled bylo při čtení tak často do pláče.
Příběh o závěru života, který je vždy nepříjemný.
Je uměním podat to bez patosu. Tahle kniha to dokázala.
Možná se nám jednou s postupujícím věkem začne svět zamlžovat, ztrácet a rozpadat pod rukama. Nebo se my začneme rozpadat v rukou světa. Soukolí našeho organismu začne zadrhávat, kolečka se budou naprázdno protáčet, informace nenajdou cestu do míst, kam by měly doputovat, myšlenky budou zastřené a my si bolestivě uvědomíme, že některé procesy jsou nevratné. Důležité je nebýt na to sám a mít oporu v někom blízkém.
Sledujeme příběh, který je smutný a nevyhnutelný, ale zároveň dojemný a plný naděje, že když něco odchází, tak vždy i něco nového vzniká. Koloběh života, kterému se nelze vyhnout ani vzepřít. Až jednou přijde náš čas, snad nebudeme sami.
Tahle kniha byla skvěla v tom, jak pojala a velmi dobře popsala, jak vypadá stáří v moderní době. Skvěle zachycuje, jak už se stařenka o sebe nemůže postarat a tak musí odejít do domova pro seniory a následně je krásně zachyceno, jak to tam chodí.
Dále ss kniha zabývá nemocí zvaná afázie, která je zde také dobře zachycena a popsána. Autorka tak seznamuje širší veřejnost s tím, co tato nemoc obnáší, což je skvělé.
A tím největším tématem je zde samozřejmě vděk. Stařenka celou knihu touží poděkovat své náhradní rodině a nedovolí si odejít, dokud to neudělá. Je to pro ni bytostně důležité. Kniha se tak pozastavuje nad tím, co vlastně znamená být vděčný, skutečně vděčný. Tento pocit je tam také skvěle zachycen a vykreslen, co to prostě znamená být opravdu vděčný.
Styl psaní a čtivost celé knihy byla také skvělá. Kniha se četla velmi snadno a rychle. Jazyk byl lehce složitější.
Všechny postavy jsem si naprosto zamilovala, hlavně Mišku, které mi až bylo líto. I Jerôme byl zlatý a milý a člověku přirostl k srdci. Hrozně se mi líbilo, jak autorka knihu zakončila a jaký konec Jerômovi dala.
I děj a příběh byly dobře vystavěny. Člověk má neustále potřebu číst, aby zjistil, co se stane dál. Děj se ani netáhl až by nudil, ale ani nebyl moc rychlý a uspěchaný. Ideální.
Celá kniha se mi velmi líbila a byla jsem z ní velmi nadšená. Pokud si chcete přečíst něco vážnějšího, doporučuju!
Moudré stáří, které ihned pozná, co člověka trápí? Trauma z minulosti, které se vyřeší těsně před smrtí? Tahle a spousta další otravných klišé příliš shazují jinak dobře napsanou knihu na neotřelé téma. Samozřejmě, že vás dojme a rozesmutní, jenže to přeci není automaticky známkou kvalitní literatury.
Znáte to, když se chcete smát situaci, která vlastně vůbec není vtipná, ale prostě si nemůžete pomoct, protože Vám vtipná přijde? Tahle kniha je takových scén plná.. a zároveň dojímá, rozesmutní a donutí se zamyslet nad tím, za co všechno jste vděční a zda to dáváte dostatečně najevo..
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři rozhlasové zpracování vděčnost stárnutí domov důchodců
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Útlý svazek velmi emotivního vyprávění. - Těší mě, že jsem nemusela spořádat nastavovanou kaši zbytečných slov. Dojem mi však zkazila (já to tušila od začátku, že se to tam nějak narve!) zas ta povinná zmínka o národu vyvoleném - ten milý příběh by se totiž velmi dobře obešel i bez téhle kličky. No, budiž, dnešní doba si to žádá, aby kniha vyšla, film se natočil, prostě se to prodávalo (a mně to leze krkem neb když mi kdokoli cokoli velmi vnucuje, produkuje ve mně pocity spíše nelibé. No a stáří je takové, jaké je. A, ano, oddalujme jej, jak chceme, ztráty nevyhnutelně přináší. Pozvolné. Malé či větší, obrovské. Jsou tu. Mám před očima vlastní rodiče, vidím, jak ztrácejí - a přitom je miluji víc než v jejich mladším nebo zralém věku. Za knihu děkuji - a překladatelka též odvedla pěkný kus práce.