Slová vďaky přehled
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421451/bmid_slova-vdaky-xH1-421451.jpg
4
703
703
Úspešná francúzska prozaička (1966) vo svojej knihe opäť otvára Pandorinu skrinku našej doby: starnutie vo svete nesúcom v génoch skúsenosť z globálnych katastrof, ktoré pripravili Európanov o ich ľudskú autenticitu. Hrdinkou novely je žena v zlomovej situácii: bývalá jazyková korektorka Miška stráca kontrolu nad svojím životom, ale súčasne aj nad slovami. Napriek všetkému toto niekdajšie židovské dievčatko pokračuje v celoživotnom pátraní po osobách, ktoré ju pred rokmi nezištne zachránili pred holokaustom. Chce sa im poďakovať za ich šľachetný čin, ktorým riskovali vlastné životy. Autorkino vnímanie konfúznej zložitosti miléniového sveta sa prenáša najmä do dialógov v domove pre starých postihnutých ľudí, ktoré starenka vedie s dvoma blízkymi ľuďmi. S Máriou, sirotou, ktorej sa ujala po smrti asociálnej matky, a Jérômom, logopédom usilujúcim sa zmierniť následky jej postupujúcej stareckej demencie. Práve túto situáciu autorka využije nielen na zachytenie mentálne zložitého stavu citlivej ženy na hranici života a smrti, ale aj na načrtnutie sociálnych a morálnych problémov storočia.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , Ikar (SK)Originální název:
Les Gratitudes, 2019
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Slová vďaky. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (199)
Dojemná kniha, kterou přečtete rychle, ale zamyšlení zůstane dlouho. Kromě vděčnosti ve mě zanechala pocit laskavého humoru i špetku hlubokého smutku. V neposlední řadě fakt, že pro zachování osobní důstojnosti, je nezbytné mít v rukou možnost volby dobrovolně ukončit svůj život. Jo a smekám před před překladatelkou, protože tohle byl neuvěřitelný jazykový oříšek!
Kniha krásná, poučná. Paní v životě dostávala a byla vděčná, poté dávala a byli vděční jí. Milá štafeta. K přečtení na dvě hodiny, k přemýšlení na hodně dlouho....
Související novinky (1)
Knižní novinky (38. týden)
16.09.2019
Citáty z knihy (7)
„Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát za den jste řekli děkuji? Děkuji za sůl, za otevření dveří, za informaci. Děkuji za drobné, za bagetu, za krabičku cigaret. Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát v životě jste poděkovali doopravdy?“
„Dívám se na ně a říkám si: i ona i on milovali, křičeli, prožívali rozkoš, potápěli se, utíkali, co jim stačil dech, vybíhali schody po čtyřech, tančili celou noc. I ona i on jezdili vlakem, metrem, chodili do přírody, po horách, pili víno, ráno si přispávali, povídali si o všem možném. Rád si prohlížím jejich fotky, když hleděli do objektivu a neměli ani ponětí o tom, jaké škody jednou utrpí - nebo když tahle myšlenka byla jen čistou teorií -, když stáli zpříma a nepotřebovali oporu.“
„JÉROME: Antikvář, prodavač gramodesek, knihkupec, umělecký truhlář. Jaké nadřazené slovo je spojuje? MIŠKA: Vymírání?“
Více citátů z knihy najdete u autora.
Kniha Slová vďaky v seznamech
| v Právě čtených | 4x |
| v Přečtených | 879x |
| ve Čtenářské výzvě | 221x |
| v Doporučených | 76x |
| v Mé knihovně | 272x |
| v Chystám se číst | 428x |
| v dalších seznamech | 4x |
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři rozhlasové zpracování vděčnost stárnutí domov důchodcůAutorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
„Občas mám chuť se jich zeptat: pohladí vás ještě někdo? Obejme vás někdo? Jak dlouho jste nepocítili dotyk něčí kůže na své? Když si představuju sebe samu jako starou, doopravdy starou, když se pokouším vidět se za čtyřicet nebo padesát let, to nejbolestnější, nejmíň snesitelné je pomyšlení, že se mě už nikdo nedotýká. To pozvolné nebo náhlé vymizení tělesného kontaktu.“
Delphine de Vigan v téhle útlé knize znovu dokazuje, že nepotřebuje stovky stran, aby člověka rozložila na součástky. Tentokrát se vrací k tématu, kterého se moderní společnost raději nedotýká – k osamělosti stáří. Píše o tom, jak se lidé mění v neviditelné postavy, kolem kterých se jen spěšně prochází. Jak pomalu mizí nejen jejich přítomnost, ale i jazyk, kterým by mohli volat o pozornost. Jak důležitý je dotek – nejen jako gesto, ale jako důkaz existence.
Některé pasáže jsou až něžně kruté, zvlášť v konfrontaci s bezmocí postavy, která si stále uvědomuje, co se s ní děje. A přesto tu lze najít i humor, snad jako poslední záchrannou síť, která chrání Mišku i čtenáře před úplným propadem do beznaděje. Zařazuji na poličku Doporučuji.