Slová vďaky
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421451/bmid_slova-vdaky-xH1-421451.jpg
4
677
677
Úspešná francúzska prozaička (1966) vo svojej knihe opäť otvára Pandorinu skrinku našej doby: starnutie vo svete nesúcom v génoch skúsenosť z globálnych katastrof, ktoré pripravili Európanov o ich ľudskú autenticitu. Hrdinkou novely je žena v zlomovej situácii: bývalá jazyková korektorka Miška stráca kontrolu nad svojím životom, ale súčasne aj nad slovami. Napriek všetkému toto niekdajšie židovské dievčatko pokračuje v celoživotnom pátraní po osobách, ktoré ju pred rokmi nezištne zachránili pred holokaustom. Chce sa im poďakovať za ich šľachetný čin, ktorým riskovali vlastné životy. Autorkino vnímanie konfúznej zložitosti miléniového sveta sa prenáša najmä do dialógov v domove pre starých postihnutých ľudí, ktoré starenka vedie s dvoma blízkymi ľuďmi. S Máriou, sirotou, ktorej sa ujala po smrti asociálnej matky, a Jérômom, logopédom usilujúcim sa zmierniť následky jej postupujúcej stareckej demencie. Práve túto situáciu autorka využije nielen na zachytenie mentálne zložitého stavu citlivej ženy na hranici života a smrti, ale aj na načrtnutie sociálnych a morálnych problémov storočia.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , Ikar (SK)Originální název:
Les Gratitudes, 2019
více info...
Přidat komentář
Rozhlasová četba.
Celá škála emocí - humor, smutek, dojetí..
Krásný, dojemný příběh, na který ještě následně stále myslím.
Útlá, ale velmi silná kniha. V některých situacích lehce úsměvná a za chvilku hluboce smutná… nádhera. 5/5*
Umění ztrácet.
Tato přímá paralela s Elizabeth Bishopovou mě zcela ohromila. Byl jsem dojatý, i když moje matka ke stáru ztrácela zcela jiné věci než Miška. Také já začínám počítat své ztráty. Je to přeci tak bolestné. Ale náš život si nesmíme nechat proklouznout mezi prsty. To je jasné poselství.
Autorka napsala jednoduchou formou (zdánlivě vedoucí až ke komičnosti) příběh stárnoucí ženy a dává nám naději, že kolem jsou ještě lidé, kteří jsou ochotni pomoci. Příhoda s utajenými tabletkami na spaní má ohromující pointu. Když člověk trvá na své svobodě (alespoň tímto způsobem), zachová si alespoň pro sebe svoji důstojnost.
Je to silný příběh a touha poděkovat za život. Ten přicházející se nazývá Naděje. A Naděje umírá přece až poslední...
Musím říct, že tvorba Delphine de Vigan je pro mě obrovským překvapením. Ať už bych mluvila o knize „Podle skutečného příběhu“ či „Ani pozdě, ani jinde“, jde o skvělé čtení, které Vám zůstane v paměti dlouhou dobu. A ode dneška k těmto dvěma zmiňovaným pomyslně přiřazuji i „Vděk“.
Ačkoliv se jedná o útlou knížečku, kterou přečtete na jeden zátah, tak rozhodně půjde o velmi citlivé a nezapomenutelné čtení. Já píšu tuto recenzi rovnou po dočtení a jsem emocionálně rozebraná. Vím, že nad knihou budu ještě dlouhou přemýšlet a v myšlenkách se k ní vracet.
Pokud máte rádi knihy se silným, ale dojemně krásným příběhem, rozhodně tento příběh zkuste!
Delphine ve svých dílech vždy umí uhodit na citlivou strunu a dojmout čtenáře, zároveň ho však nutí k zamyšlení. Knížka přečtená na jeden zátah, za mě spíše novela než román. Oceňuji práci překladatele, za mě se mu práce moc povedla.
Je úžasné, kolik toho autorka do této útlé knihy dokázala vtěsnat. A všechno to je důležité poselství, i když na první pohled se může jevit podivně, možná až nesrozumitelně, a ano, někdy i komicky.
Plynutí života. Mládí, kdy nám stáří připadá tak vzdálené, že si nepřipouštíme, že všechno bude jinak. Že něco už zkrátka nepůjde a že nejde jen o chůzi o holi a svalový třas, ale že možná ani nebudeme umět říct, co cítíme, co si myslíme, co chceme... Stáří, kdy nám najednou připadá, že jen málo věcí v životě má skutečný smysl. A že tomu, co smysl má, jsme možná věnovali mnohem méně času než povrchnostem. Že jsou věci, které jsme chtěli stihnout – a z různých důvodů se to nepovedlo. Říkají nám, co bychom měli, jaké cvičení dělat, abychom zpomalili ztrátu sebe sama – ale poslouchat různé poučky a prognózy je to poslední, co chceme.
Z některých momentů v knize mrazí, aspoň když už člověk dozrál do věku, kdy stáří je na dohled, i když si stále říkám, že to není možné, vždyť dvacet mi bylo někdy včera... Ale najdou se i hřejivé momenty. Mezigenerační sounáležitost přece jen funguje a snad tomu tak zůstane, snad se staří lidé nebudou muset v závěru svého života obklopit roboty... Snad bude vždy čas i vůle dělat dobré skutky, i když někdy vypadají bláznivě.
Na Mišku, Marii a Jéroma asi jen tak nezapomenu.
Je to komické,až to není k smíchu.
Je v tom sladkost i skrytá hořkost.Zjihne úsměv,dlouze rezonuje.
Odkvétání,zapomínání,vzpomínání,vyrovnání se s minulostí.
Delphine de Vigan citlivě o vážně vážných splínových věcech.
Na druhou stranu,je vám tak nějak lehce příjemně.
Někdy stačí jen tak málo.Dotek,laskavost,příjemný hlas,porozumění.Těch obyčejných zdánlivých maličkostí,se tak nedostává.Tahle knížečka to připomíná měrou vrchovatou.
Dotýká se neviditelnou objímající rukou nás všech.
Až jednou příjde ta chvíle ...
Delphine de Vigan mě opět omráčila. Svým vytříbeným stylem psaní a pojetím náročného tématu, o kterém se zdráháme přemýšlet.
Pro mě je její VDĚK knihou o odcházení, o rozpadání se, o ztrácení, o smrti. Přes vážnost těchto témat není temná. Místy je dokonce i vtipná. Co je ale nejdůležitější - je laskavá.
Příběh je krátký, ale dokáže toho sdělit více než podobné knihy dvakrát delší.
Mám ho v srdci a pociťuji vděk vůči člověku, co mi knihu daroval i vůči samotné Delphine... Že se dosud nepustila pera a vytváří čím dál hodnotnější literaturu.
Moc bych si přála, aby se mi poštěstilo vidět Vděk na prknech Divadla Viola, kde se ho zhostili mí oblíbení umělci. Tak snad tento příběh prožiji ještě jednou, jinak, ale předpokládám, že stejně silně...
De Vigan mě pokaždé přiměje se zamyslet. I když musím přiznat, že tentokrát na mě byla až příliš strohá. Přesto vnímám, že pro každého, kdo viděl své prarodiče - nebo rodiče - stárnout, by tato kniha mohla mít smysl. Smysl, při kterém si představíte stisky rukou, "scvrkávání" blízkých, ztrátu smyslů a odcházení.
Vděk může na jednu stranu působit jako jednoduchý, prostý příběh. Ale právě ta jednoduchost je asi to, proč ta kniha je tak skvělá.
Důvod, proč mě kniha zaujala, byl ten, že mě samotnou během čtení začaly napadat myšlenky, jak to asi bude vypadat, až budu stará já a to se mi snad u žádné knihy nestalo. Myslím, že když je člověk v mladém věku, tak nepřemýšlí, co bude za 30 nebo 40 let a bere za samozřejmost, že není nijak omezován vlastním tělem nebo věkem, ale za těch 30, 40 let to tak být nemusí a kniha vás tak ponoukne k zamyšlení. Za mě je to tedy bravurně zpracovaný lidský a dojemný příběh o ztrátách a stáří a myslím, že kniha se dotkne hodně lidí, protože stáří se bude jednou týkat nás všech.
Dalším hlavním tématem knihy je právě samotný vděk. V knize se řeší, co vlastně znamená být vděčný, skutečně vděčný a tento pocit je tam také skvěle zachycen a vykreslen. Knihu tak určitě doporučuji.
Delphine mě zatím nikdy nezklamala. Vděk je poměrně útlá knížka, ale zanechá hlubokou stopu. Na chvíli se zastavit, zapřemýšlet nad schopností se dorozumívat, komunikovat. Necítit se sám. Zamyslet se nad rodinou, vztahy, životními prožitky a stářím s jeho ztrátami a beznadějí. Bylo to krásné čtení, ostatně jako vždy, když sáhnu po knize od Delphine de Vigan.
Moc pěkné zpracované téma stárnutí a zapomínání s velikou dávkou citlivosti až roztomilosti.
Kniha mě velmi zasáhla, donutila mě se zamyslet nad tím, co je v životě nejdůležitější a čemu věnovat svůj čas.
"Můžu spát u tebe? Necháš rozsvíceno? Zůstaneš tady? Necháš otevřené dveře? Zůstaneš u mě? Nezhasneš, že ne?"
Zavzpomínala jsem na naše staroušky, kteří mi často velmi chybí.
Je těžké se smířit s tím, že neexistuje "žádná výjimka z pravidla, nějaké jiné vyústění, nějaký směr B, který by umožnil vyhnout se té zkáze". Všichni zestárneme.
Slibuji, že svůj vděk rodičům sdělím.
Co bylo na knize dobré, byl její námět. Proto jsem si ji i vybrala ke čtení, ale zpracování mne bohužel neoslnilo. Bylo to o ubývání slov a chtělo to použít mnohem více slov, abych byla spokojená. Nevím, proč je tento úsporný styl v současné době tak populární, snad je to tím rychlým životem, kdy není čas rozebírat do detailu věci, ale rychle, stručně, povrchně vše "zkonzumovat" a jít od toho. Vše podrobné je zřejmě pomalé a nudné. Styl autorky možná čtenáři vnímají jako úderný, ponechávající prostor pro vlastní představy a vjemy, ale pro mě to není. Mám ráda, když je příběh košatý, plný sdílených pocitů a myšlenek, jedině pak ho mohu prožít natolik do hloubky, že mi to přinese zážitek a emoce. Tohle bylo, jako by mi někdo vyprávěl o staré paní a jejím životě - sice je to smutné, ale nic víc. A na konci knihy si čtenář může ověřit, nakolik byl vnímavý a zda text dobře pochopil, protože je tam zařazen doslov, který všechno, co chtěla autorka sdělit, vysvětluje... :-)
Ztracená slova, nová vytvořena. Oceňuji překladatelskou práci. Po přečtení nad knihou hluboce přemýšlím. Čas je velmi dráha veličina, tak ho věnujme těm na kterých nám záleží.
Silné téma, které nenechá jen tak někoho chladným. Vyprávění o stáří a zapomínání slov mě přimělo přemýšlet. Myslím si, že knihu by si měl přečíst úplně každý. Delphine de Vigan mi dokazuje, že současná francouzská literatura je pro mne jednou z nejkvalitnějších. Věřím, že se k příběhu Mišky jednou vrátím. Kniha je dojemná, ve své podstatě i zábavná - aniž by se kdo vysmíval stáří a nemohoucnosti. DOPORUČUJI!
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři rozhlasové zpracování vděčnost stárnutí domov důchodců
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Vděk je pôsobivým a hlboko ľudským príbehom, ktorý núti čitateľa zamyslieť sa nad hodnotou slov, významom pamäti a tichou silou vďačnosti. Delphine de Vigan opäť dokázala, že má jedinečnú schopnosť zachytiť tie najkrehkejšie momenty ľudského života a pretaviť ich do literárneho diela, ktoré zanechá silný emocionálny odtlačok.