Slová vďaky
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421451/bmid_slova-vdaky-xH1-421451.jpg
4
678
678
Úspešná francúzska prozaička (1966) vo svojej knihe opäť otvára Pandorinu skrinku našej doby: starnutie vo svete nesúcom v génoch skúsenosť z globálnych katastrof, ktoré pripravili Európanov o ich ľudskú autenticitu. Hrdinkou novely je žena v zlomovej situácii: bývalá jazyková korektorka Miška stráca kontrolu nad svojím životom, ale súčasne aj nad slovami. Napriek všetkému toto niekdajšie židovské dievčatko pokračuje v celoživotnom pátraní po osobách, ktoré ju pred rokmi nezištne zachránili pred holokaustom. Chce sa im poďakovať za ich šľachetný čin, ktorým riskovali vlastné životy. Autorkino vnímanie konfúznej zložitosti miléniového sveta sa prenáša najmä do dialógov v domove pre starých postihnutých ľudí, ktoré starenka vedie s dvoma blízkymi ľuďmi. S Máriou, sirotou, ktorej sa ujala po smrti asociálnej matky, a Jérômom, logopédom usilujúcim sa zmierniť následky jej postupujúcej stareckej demencie. Práve túto situáciu autorka využije nielen na zachytenie mentálne zložitého stavu citlivej ženy na hranici života a smrti, ale aj na načrtnutie sociálnych a morálnych problémov storočia.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , Ikar (SK)Originální název:
Les Gratitudes, 2019
více info...
Přidat komentář
Vhled do mé blízké budoucnosti.
Citlivý a nepatetický příběh staré ženy, které se ztrácí zdraví a také slova... Cítí vděk za svůj dosavadní život a snaží se splatit svůj morální dluh. Poděkovat lidem, kteří ji během války ukrývali a zachránili před nacisty. Oceňuji její vnitřní sílu a snahu uchránit si poslední zbytky důstojnosti navzdory zvykům v "jejím" domově důchodců. Smutné, pravdivé, neřešitelné....
(SPOILER) Tohle ťalo do živého. Obsah jsem předem neznala. Přečetla jsem knížku za den těsně před dnem, kdy jsem se po dlouhé době dostala na návštěvu ke své dvaadevadesátileté babičce, která žije v domově pro seniory. Tenhle i díky knížce umocněný zážitek nikdy nezapomenu. Náhody neexistují.
Něžný příběh o konci života, o slovech a o tom, že i bez nich můžeme rozumět, když jsou srdce otevřená a odvážná.
To byla krásná knížka. Za jedno odpoledne přečtená, ale v srdci zůstane napořád.
Krátká novela, kde samotný příběh není tak podstatný, jako myšlenky v něm ukryté.
Po Poutech další čtenářský zážitek, na který jen tak nezapomenu.
Nevyslovitelný zážitek - ale právě proto přece máme knihy!
Text skvělé autorky, naprosto úchvatný překlad neméně skvělé překladatelky. Minimální rozsah knihy, maximální dosah (nebo zásah?). Jen pár postav, jen pár témat, a taková síla; Grace Kelly, ta by šuměla!
A přimlouvám se: určitě ne povinná četba, jen nabídka pro ty hloubavé a empatické.
"Čeká na mě v křesle.
Když na mě čeká, nedělá nic. Nepředstírá, že čte, plete nebo něco jiného.
Tady je čekání zaměstnáním samo o sobě."
Ano, čtení této knihy je opravdu zážitek. Je plný lidskosti, i když se odehrává v tak trochu 13. komnatě. Pojednává o věcech, o kterých se bojíme přemýšlet, poslouchat nebo je zažít. Skutečnost je určitě mnohem surovější, ale de Vigan je milosrdný vypravěč. Nabízí nám téma k hlubokým úvahám.
Nádhera, to byl opravdu čtenářský zážitek. Doporučuji přečíst, hlavně lidí co nemají úctu k starším lidem by to měli mít za povinnou četbu. Příběh paní Mišky byl opravdu moc hezký. Kniha má krátké kapitoly, takže za chvilku přečteno.
To byla krása. Pro mně osobně čtenářský zážitek....spisovatelka je pro mě objev, dosud jsem od ní nic nečetla. Hlavní postava Miška si získala mé sympatie, Marie i logoped rovněž. Kdyby i v reálném světě lidé měli tolik pochopení a empatie k seniorům....moc doporučuji
Mé druhé setkání s autorkou, které mi jen potvrdilo, že ve čtení jejích knih budu pokračovat. Vděk zpracovává téma, které bylo hlavně poslední měsíce pro mě velmi osobní. Musím říct, že patřím mezi čtenáře, kterým se zpracování textu strašně moc líbilo. Oceňuji, když autor i v tak úsporném formátu dokáže do hloubky popsat emoce, což se tu více než povedlo.
Tohle bylo tááák dobré! Je to moje první setkání s Delphine a jsem nadšená. Asi to bylo i tím pro mě blízkým tématem, kniha mi opravdu "sedla". Pracuji sice jako psycholožka s dětmi, ale jak je i v knize psáno, staří lidé jsou také jako děti. Téma stáří a umírání je mi blízké, už během studia psychologie mě to k němu táhlo. Vzpomínám na hodiny neuropsychologie, kdy jsme se o lidech s afázií učili.
Někdo si zde stěžoval, že kniha je krátká, taková uspěchaná. Jenže tak to prostě je. V jednom stádiu afázie dojde do takového bodu, že se ocitnete ve vozíku na horské dráze, která už vede jenom dolů a záleží na vás, jestli si zakryjete obličej a odevzdaně počkáte na konec, nebo zvednete ruce nad hlavu a budete si užívat vítr ve vlasech.
Jednohubka na jeden večer.
DdV jsem naposledy četl před lety a po Vděku jsem sáhnul tak nějak automaticky, s tím že se nespletu a měl jsem pravdu.
Osobně mi přijde nejsilnější první strana, za níž se už jenom rozprostírá krásný hořkosladký příběh o stáří a vděku.
Vděk .... nejkrásnější pocit.
... Kdy jste naposledy poděkovali životu samotnému?...
Mám z toho trochu rozporuplné pocity. Námět a ústřední téma bylo dobré, ale to zpracování mi uplně nesedlo. Bylo to příliš krátké a takové nějaké "ploché". Přišlo mi že to autorka už už potřebovala vydat a je to škoda, protože kdyby si s tím trochu více pohrála a šla trošku více do hloubky bylo by to určitě ke prospěchu. Možná je to tím, že jsem v poslední době četl knihy hrubší (cca 400 a více stran) a tohle mi prostě strašně rychle zmizelo, nevím, ale asi jsem od toho čekal trošku více.
Ale ať nejsem jen kriticky nastavený...zcela jistě musím pochválit překladatelku, která musela najít ty správné podobně znějící slova a také některé momenty v knize byly podnětné a přemýšleníhodné.
Příjemná knížka, která mě neurazí/nenadchne. Taková 160 stránková jednohubka. Četlo se to hezky.
Moc jsem se na knihu těšila. Už jen z hodnocení zde na DK jsem si představovala, jak se střídavě budu usmívat a dojímat se a jak mě kniha vezme za srdce a dlouho po jejím dočtení o jejích nastolených otázkách budu uvažovat, přemýšlet a převracet je ze všech stran. Už jen kvůli tomu, že jsem v podobné situaci, jsem doufala, že mi kniha ukáže jistý směr, jakým bych se mohla v komunikaci vydat. Bohužel, nic z toho se nestalo. Příběh měl velký potenciál a možná, kdyby kniha měla více stran, budu spokojená. Za mě to bylo ploché. Hlavní postavy příběhem proplouvaly a pořádně jsme je nepoznali. Miška měla být neobyčejná žena, ale na mě tak nepůsobila, protože neřekla nic, co by mě dostalo do kolen. Pracuji se starými lidmi a podobné příběhy slyším často, možná proto mě to nezasáhlo, ale myslím, že to jen nebylo dotažené do konce. Příběhy všech 3 hlavních postav mohly být mnohem více rozvedeny. Mně zde chyběly emoce a když přišel konec, přišlo mi to jako utnutí v půlce. Je mi to líto. Jsem zvědavá na další knihy autorky, tohle byla od ní má první, ale rozhodně jí chci dát ještě šanci.
Tohle byla první kniha, kterou jsem od autorky četla a měla jsem poměrně vysoká očekávání, jelikož je u nás velmi vychvalovaná a nezklamala. Delphine de Vigan píše velmi čtivě a umí vás vtáhnout do příběhu, který se zaměřuje hlavně na psychiku postav, která je opravdu dobře zpracovaná. Rozhodně plánuju přečíst i další knihy autorky.
Kratičká povídka o stáří a o konci který následuje. Bohužel stárnutí se nevyhneme, čeká nás to všechny a každý z nás si ve skrytu duše přeje, aby zemřel důstojně, nejlépe ve spánku. Když si to člověk bude hodně přát, tak se to určitě splní, ale o těhle věcech by se mělo přemýšlet až na samém sklonku života.
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři rozhlasové zpracování vděčnost stárnutí domov důchodců
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha se mě dotkla mnohem více než všechny knihy o holocaustu. Snad proto, že stáří se potenciálně týká nás všech a všichni doufáme, že stárnout budeme pomalu, důstojně a že zůstaneme dlouho aktivní. I když všichni víme, že takový dar nedostane do vínku každý...