Souostroví Gulag - 2. díl

03.06.2024

Ve druhém díle se autor přesouvá do samotných pracovních táborů a jeho upřímný popis těchto poměrů je až hrozivý. Ať už v transportech, nebo následně i v táborech, jde o naprostou degradaci lidství a na vězně není pohlíženo jako na nic jiného než pracovní sílu. Všichni navíc vědí, že přísun vězňů je takřka nekonečný, a proto je úplně jedno, kolik jich umře. Dozvídáme se tu i méně známé faktické věci - třeba to, že byly odsuzovány i velice mladé děti (od 12 let) a jak probíhala naprosto nesmyslná stavba Bělomořského kanálu, na které zahynulo množství vězňů. Děj je opět nesouvislý a jde o nahodilý soubor vzpomínek a názorů autora a jeho spoluvězňů, takže se kniha čte velice složitě, ale určitě za to stojí.

30.04.2024

Knížka je bohatou studnicí informací o životě v gulagu. Její záběr je opravdu široký, dozvíme se například kdy a kde začaly tábory vznikat, co bylo jejich účelem, jak se postupně vyvíjely, jakou práci vykonávali odsouzení, náplň dne mukla, jak vypadalo „ubytování“, perfektně je vyobrazen neustálý boj o jídlo, role práskačů mezi vězni atd. Gulag byl velmi hierarchizovaný, překvapivě velmi vysoko stáli zločinci, ti měli zpravidla privilegované postavení, naopak „političtí“ vězni (valná většina z nich neměla s politikou nic společné) byli na opačném konci žebříčku.

Co mě vyrazilo dech, bylo souzení dětí od 12 let výše. V gulagu pak vesměs tvořily dětské gangy, které se velmi pilně učily od kriminálníků. V knížce je i kapitolka věnující se stavbě Bělomořského kanálu, kde autor naplno ukázal brutalitu a nesmyslnost mega staveb. Celé vyprávění je proložené líčením osudů mnoha nespravedlivě odsouzených, vlastními úvahami autora, zamyšlením, zda se gulagy vyplatily z hlediska ekonomického, politického. Zkoumá i třeba to, jak se gulag podepsal na těch, co ho přežili. Je to drsné čtení, ale informací je tam opravdu záplava. Knížka se mi díky své nesourodosti četla trochu hůře. Celkově hodnotím 85 %.

Nedočteno. Možná se k ní ještě vrátím. Kniha sama o sobě je nesmírně zajímavá a plná informací, které jsou nesmírně cenné. Nicméně na mě je to poněkud náročnější čtivo.

Druhý díl, zde autor Solženicyn popisuje běžný život pracovního tábora Gulagu, těžké psaní, když si ty skutečnosti čtenář představil.

09.01.2023

„Železný lidový komisař Jagoda píše hlavnímu inženýrovi (stavby Bělomořsko Baltického kanálu) Chrustaljovovi: „Podle zpráv, které máme k dispozici“ (to znamená od práskačů a od Kogana – Frenkela – Firina), neprojevujete a necítíte v práci potřebnou energii a zájem. Rozkazuji, abyste okamžitě odpověděl, zda míníte okamžitě“ (to je jazyk, co?) „ … začít doopravdy pracovat … a donutit poctivě pracovat tu část inženýrů, která sabotuje a škodí …“ Co lze odpovědět šéfovi? Člověk chce žít … „Uvědomuji si svou zločinnou změkčilost … lituji vlastní nesoustavnosti …“

Epos pokračuje. Autor v další a dalším detailu popisuje systém gulagu. Nejsou to jen tábory v regionu Kolyma na kraji světa. Jsou to také gigantické sovětské megaprojekty, například naprosto šílený Bělomořsko Baltický kanál, při jehož budování zemřelo možná až 250 tisíc lidí / sovětských otroků. Nebo například počátky gulagu, první pracovní tábor – klášter na Soloveckých ostrovech, kdysi místo mnišských modliteb a rozjímání, za Stalinova teroru místo hrůzy a utrpení. Čtenáři se opět a opět nedostává dechu z všeho toho šílenství a prvoplánové krutosti. Komunismus prostě potřeboval místa, kde levně zabije tisíce, statisíce a miliony svých odpůrců, kritiků a jiných nekonformních jedinců. A samozřejmě, jak autor ukazuje, mnohdy nebylo nutné ani odporovat a kritizovat, a jedinec stejně skončil jako otrok s výhledem na tři měsíce nepředstavitelného utrpení, následované smrtí z absolutního vyčerpání. Vykonstruované procesy byly normou, závist, nenávist, mezi sousedská třenice, tak málo stačilo. Text je obtížný, nečte se snadno, čte se s těžkým srdcem – doslova, častý je pocit pohnutí nad osudy těch chudáků, které ničil tyranský režim, zároveň je však svým způsobem nesmírně naplňující a povznášející.

„Z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – pak ho už nepotřebujeme!“

16.10.2021

"Nedá sa opísať môj neuveriteľný život za tieto roky... Takmer nikomu som ich ešte nerecitoval - nemám komu... predstavil som si, že verše by sa mali dostať... do Vašich šikovných a rozumných rúk... Prečítajte si ich a ak sa dá, uchovajte...
Bielizeň čistú netreba,
neotvárajte dvere ver!
Zrejme som v skutočnosti ja
zakliaty divý zver!
Nevedno, ako k vám hovoriť,
a čím vás vlastne volať:
Ako vták spievať, ako vlk vyť,
vrešťať, či azda ručať...?"
(N. Davidenkov a jeho "posledný beznádejný výkrik", poslaný z Gulagov na lístku pre K. D.)

Kebyže bol poslaný mne, nesú ma na pohotovosť. Dosť bolí si čítať vôbec tieto riadky, kde človek hľadá v sebe ešte človeka. Vlastne nie, nehľadá už v sebe človeka, hľadá novú identitu, čím vlastne teraz je.

Druhý diel pokračuje v ironickom duchu, neúprosne opisuje kauzu Bielomorský kanál, ktorý odrovná každého čitateľa, rôzne skupiny ľudí, ktorí sa v gulagoch diferencovali do nejakej úlohy (zašiváci, banditi, táboroví šéfovia, atď.), tiež opisuje decká a mládež, to ma vôbec neprekvapilo a pri čítaní o ohavnej zverskosti, tak neskutočne prirodzenej pre deti a mládež, som si spomenula na krásny príbeh Pán (Boh) múch od W. Goldinga, veľmi pekné dielo so sociologickou výpoveďou, odporúčam. Ani neviem, či je horšia ohavnosť detí a mládeže, alebo dospelých. No dobre, dospelé zlo je už v mnohých prípadoch sofistikované, zahalené v odeve často a ťažko sa odhaľuje, asi by o tom vedel povedať niečo Gorkij, ktorý teda asi podstatu zla gulagov prehliadol pri prehliadke... ohavnosť detí je iba živočíšna, otvorená, nič neskrývajúca, fuj, desí... No nič, pokračujeme ďalej, autor ešte do tretice pribije klinec na obraz ruského pekla.

Niekto tu spomenul, že by v pekle počul ruštinu. Ja by som v pekle počula angličtinu. Hoci... vraví sa, že Zem je už tým peklom a angličtina je už bezpečne rozšírená po svete. :D

02.06.2021

1. díl se četl mnohem hůř, ale byl daleko lepší. Udělám si pauzičku a dám se do posledního dílu.

19.02.2019

Druhý díl Souostroví je více vypravěčský než první. Na jednu stranu se to možná snáze čte, na druhou jsou ale příběhy vzhledem k prostředí dost podobné a ke konci už trochu nudí. Přesto zajímavé čtení. Před třetím dílem dávám malou pauzu na odlehčení.

16.01.2019

Až jednou přijdu do pekla, mám takový pocit, že tam uslyším hodně ruštiny. Kolik udavačů, kápů, dozorců, velitelů, důstojníků, stranických pohlavárů a dalších nestvůr mělo podíl na tomto zvěrstvu, to už asi nikdo nespočítá. Nacisti je mohli dohnat, ale měli o moc méně času. K tomu pár citátů:

„Kanál musí být vybudován v krátké době a musí být levný! – to je pokyn soudruha Stalina. Dvacet měsíců, tolik povolil Velký Vůdce svým zločincům. Panamský průplav, dlouhý 80 kilometrů, se stavěl 28 let, Suezský, dlouhý 160 kilometrů 10 let a Bělomořský, dlouhý 227 kilometrů necelé dva roky. Kraj samý kámen a bažiny.

Autoři sborníku nejen zamlčují úmrtnost na Bělomořském kanálu, ale přímo píší, že na stavbě nikdo neumřel. Asi to počítají takto: sto tisíc začínalo budovat kanál, sto tisíc jej dokončilo. To znamená, že všichni přežili. Ale zapomínají na transporty, které stavba spolkla během krutých zim).

Mám smysl přít se o délku pracovní doby? Norma je větší pán než pracovní doba a když brigáda nesplnila normu, střídaly se včas jen stráže, zatímco pracanti zůstávali v lese do půlnoci ve světle reflektorů a teprve k ránu šli do tábora sníst večeři zároveň se snídaní – a znovu do lesa. Není nikoho, kdo by o tom pověděl: všichni umřeli.

Křesťanů bylo spousta, transporty a hroby, transporty a hroby – kdo ty miliony spočítá? Zahynuli neznámí, jako svíčky posvítili jen ve svém nejbližším okolí. Byli to nejlepší křesťané Ruska.

Ten, kdo popravuje výkvět národa, jeho koncentrované znalosti, energii, nadání, nemůže mít ani trochu lásky ke své zemi, musí to být hotový cizák.

Není důležitý výsledek. Ne výsledek, ale duch. Ne to, co bylo vykonáno, ale jak. Ne to, čeho bylo dosaženo, ale za jakou cenu.

Dalo by se to vyřešit jen tím, kdybychom přiznali, že smysl pozemské existence není v blahobytu, nýbrž v rozvíjení duše. Z tohoto hlediska jsou naši mučitelé potrestáni nejstrašněji: stává se z nich dobytek, klesají pod úroveň lidstva.

28.01.2018

V druhém díle Souostroví zůstáváme v běžném životě pracovního tábora, kdy některé části jsou poutavě zpracovány. Pobavilo mě, že mukly podle marxistické definice lze považovat za samostatný národ, obdivovala jsem autorův nadhled, ale vadilo mě, že se na některých místech ztrácí autorův osobní příběh. Přesto v kontextu celé trilogie dávám plný počet hvězdiček.