Světlo z Pauliny
Jan Štifter
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432561/bmid_svetlo-z-pauliny-2r2-432561.jpg
4
331
331
Tohle je svět, tak žij! Není na co čekat – co nechytneš, uteče, k čemu nepřivoníš, zvadne. I půvabnou jihočeskou osadu Paulinu pohltil les, místo komínů ční k nebi stromy a všude je hrobové ticho. Ze starého světa však přece jen něco přetrvalo: příběhy, jména a dávná rozhodnutí, která mají vliv na naši přítomnost. Pohnuté lidské osudy jsou nejen cestou, ale i branou do minulosti, poznáním toho, co bylo a nesmí zůstat zapomenuto.... celý text
Přidat komentář
Krásná čeština, zajímavé lidské osudy. Čekala jsem nějaké propojení jako u Sběratele sněhu. Má chyba, že jsem si nezjistila, že jde o knihu povídek a ne román.
I když povídky čtu minimálně, tak tato kniha mě v tomto formátu nezklamala. Obzvláště povídka Mešuge. Autor má zajímavě pojatá témata.
Tohle je čistý požitek. Lehkost, s jakou vás autor vtáhne do příběhu na pár řádcích, je obdivuhodná. Nacházíte-li se zrovna v situaci, kdy máte pocit, že na čtení nezbývá čas, nebo energie, tahle kniha je skvělým pomocníkem. Krátké příběhy s velkou hloubkou.
V poslední době dávám skoro samé pětky, až je to divné, je to možné? Je fakt, že si knihy v knihovně vybírám většinou dopředu a hodně pečlivě, nebo sáhnu po již osvědčeném autorovi...
Tady jsem s hodnocením trochu váhala, ale zase mě nakonec - už potřetí - Jan Štifter dostal; je to poetické, silné, psané skvělým jazykem. Povídky jsou provázány všemi možnými souvislostmi, někdy až překvapivými - lidmi, předměty, domy... A opět typický Štifter; lidské pomíjivé osudy a příběhy, které tu zůstávají, ať už je pak připomínají jen domy, nebo třeba plakát, nebo skříň. Nebo výmalba pokoje. Nebo fotografický ateliér.
Nejvíc zapůsobily povídky Mešuge, Andrlíkovec, Rodinná sešlost, Žluté šaty z plakátu, Zpráva o nás třech. Potěšila nepatrná (a dvojnásobně smutná) souvislost mezi Rodinnou sešlostí a povídkou Dvakákáčko.
Dost mě zasáhla povídka Světlo z Pauliny. Zaniklé vesnice, které jsem sama prošla, mě vždy braly za srdce, ať už zanikly přirozenou cestou (zaniklá středověká vesnice Svídna v lese nedaleko Drnku na Slánsku) nebo měly osud podobný Paulině (obec Havraní, dříve Rabenstein u Žandova v Českém Středohoří).
Ty zbytky zarostlých zídek, anebo jen propadliny, které pohltil les, na mě vždy neuvěřitelně silně působily; teď je tu les a pustina, dřív tu ale žili lidé, vždy si říkám, jaké byly asi jejich osudy?
*
"Nevím, jestli lidé z vesnic, které pohltilo Lipno, jezdí na pramici, aby se přiblížili své vlastní minulosti. Nevím, jestli se lidé od Temelína objednávají na exkurze do elektrárny, aby byli zase na chvíli blízko své rodné chalupě, která není. Netuším, jestli lidé z Mostecka stojí nad odtěženými jámami a zažívají, co já dneska. Jsem doma. V tom lese. Rozhodla jsem se vrátit."
----------------
Plus za ilustrace! Proč vlastně nejsou knihy pro dospělé ilustrované, nebo jen výjimečně? Škoda...
Silne příběhy. Nebo jejich útržky, ke kterým si moje fantazie neco primyslela. Libilo se mi, ze byly povidky lehce propojeny, jen větou, skříní... Dojemné, lehce mysteriozni. O tom, ze vzpomínky jsou casto živé. O přítomnosti s minulostí
Nejsem úplně povídková, ale to není problém autora. Když je čtu, mám pocit, že mě chtěl někdo o něco okrást, že by tam mělo být víc. Tady jsem trpěla jako kůň, protože si myslím, že Štifter by toho měl sdělit prostě víc.
Dávám plný počet zejména za opět nádherné metafory, lehké i když všeobsažné dialogy, absolutně krásně vykreslené Budějovice a nenucené prolínání se v dějích.
Nejvíc se mi líbila povídka ze sídláku z dnešní doby, tam jsem úplně cítila realitu všedních dní single ženský, která si sama koupila 2kk. A pak kluk s malinami. Ta byla zas správně snová, magická. To samé babka potratářka. A pak všechny ostatní, jak jinak. Zase a znovu děkuji!
Každá ta povídka je příběh, osud, život, nad kterým stojí zapřemýšlet se. Je to má třetí knížka od autora a vždycky z jeho knížek cítím cit pro dané téma.
Komorní sbírka příběhů, které spolu vzájemně komunikují, se odehrává v časovém rámci téměř celého dvacátého století až po současnost a vykresluje osudy rozmanitých postav, které na první pohled pojí pouze zmíněné místo děje – České Budějovice.
To je ale jen prvotní zdání. Štifter povídky vzájemně provazuje celou řadou způsobů, očekávatelných i originálních, takže vzniká překvapivě kompaktní a konzistentní celek.
Děti a jejich rodiče, možnost je mít či nemožnost si je nechat, tíha osobních, ryze intimních rozhodnutí, která se prolínají s těmi zásadními dějinnými a hýbou našimi životy způsobem, jaký si často ani nedovedeme představit. To vše Štifter na malém prostoru dovedně vykresluje se stylistickou i jazykovou hravostí.
Povídky z pera pana Štiftera jsou mojí druhou knihou od něj a opět musím konstatovat, že je tam nádherná čestina. Obsahově je to kapánek slabší než Café Groll, ale některé povídky jsou skvostné. Problém bude spíše u mě, protože já primárně povídky nemám moc ráda. U některých povídek jsem měla pocit, že na sebe navazují (či jsou vzájemně propojené), ale nijak blíže jsem to nezkoumala, každopádně to bylo zajímavé a příjemné. K přečtení samotnému můžu ale určitě doporučit.
Jedním slovem: nádhera! Jsem rád, že jsem objevil tohoto autora a že jsem začal jeho povídkami. Skvostná čeština. Děkuji!
Autorův styl mě baví, určitě si přečtu další knihu. Obsah povídek byl průněrný, jako ve spoustě sbírek. Něco mě bavilo víc, něco míň.
Jan Štifter i edice Tvář si svoje místo na českém trhu našli. Většina titulů, která v tomto „kapesním“ formátu vychází, budí pozornost u čtenářů i odborné veřejnosti.
Světlo Pauliny autor opět umístil do svých oblíbených Jižních Čech, do pohraničí i měst, nebojí se proplétat minulost i přítomnost, povídky vzájemně propojuje v jednolitý celek. Spojujícím prvkem jednotlivých povídek je právě lokalita, genius loci Sudet, vnímání historie i vztah postav ke svým kořenům.
V rovnováze se v povídkách situovaných do 20. století střídají narativy, povaha i pohlaví vypravěčů, občas se objeví nějaký ten vkusně zařazený nadpřirozený prvek. Hned úvodní Andělíčkářka vás navnadí na další více propracované povídky, závěrečná Světlo z Pauliny plná nostalgie a melancholie nenechá na pochybách, proč kniha dostala právě tento název. Prim zde hrají rodinná témata napříč generacemi i věkem, od nenarozeného miminka v povídce Rodinná sešlost, po sudetskou seniorku Lucii ze Světla z Pauliny.
Jan Štifter nešetří metaforami, košatými přívlastky, mnoha synonymy a přesto děje povídek plynou přirozeně jako studený vzduch v prázdných domech obtěžkaných nepříjemnými událostmi. Někdy zvednou srst v zátylku, jindy nostalgicky pohladí po duši. S respektem i noblesou zachycuje pomíjivost přítomnosti (Toho dne šel městem Ježíš) i krásu dob minulých (Žluté šaty).
S jihočeským krajem bývá sice nejčastěji spojován Jiří Hajíček, pokud dáte Janu Štifterovi šanci, ukáže vám tento kraj v poetičtějším světle.
Deset pěkných povídek z autorova rodného kraje a města Českých Budějovic. Líbí se mi jak jsou povídky spolu propojené
Kdysi jsem četla od autora knihu Sběratel sněhu. Tehdy jsem vůbec netušila, co od knihy čekat. A byla jsem prijemne překvapená.
Dnes je to téměř stejné. Opět příjemné překvapení. Některé povídky mě až tak neoslovily, nebo mi z nich bylo víceméně uzko a smutno, ale povídky Mešuge, Zpráva o nás třech a Toho dne šel městem Ježíš, to bylo něco. Ale Světlo z Pauliny! Wau. To bylo něco. Příběhy z pohraničí mě fascinují, navíc jsem v obci Pohori byla, a zřejmě i v okolí bývalé Pauliny, i když to si nejsem jistá. Každopádně až se tam podívám příště, budu na krajinu koukat jinýma očima.
PS: Obří plus za krásnou ilustraci.
Moc hezké a propojené povídky. Povídky z míst, které mám moc ráda. Povídky, které připomínají dobu, kdy tu žít nebylo lehké. Máme tady na jihu ale opravdu šikovné spisovatele.
Pestrý soubor deseti kratších povídek, jedna lepší než druhá, a každá úplně jiná. V některých (Andělíčkářka, Mešuge) jsem vypozoroval Stifterovo realitu prostupující magično, které mě oslovilo ve Sběrateli sněhu; jiné byly takové "současné a civilní" (Dvakákáčko). Hodně se tu vyskytuje nostalgie po starých zaniklých ulicích a domech Budějc, jakož i nedořešené křivdy mezi Němci, Židy a Čechy. Ty nej povídky pro mě byly Světlo z Pauliny (asi i proto, že jsme nedaleko strávili pár intenzivních dní loňské dovolené) a úplně nej Rodinná sešlost, geniální pohled na vesmír!-) Doporučuji.
První (Andělíčkářka) a poslední (Světlo z Pauliny) povídka se mi líbila nejvíce, propojení starého, ukončeného a moderního, nostalgická vzpomínání. Úplně bych si odpustila povídku Rodinná sešlost, ale celkově se sbírka příjemně čte, rozvzpomíná. Velmi zajímavé ilustrace. Líbí se mi, v jednoduchých rysech zahrnují vše podstatné.
"Srůstáme s půdou, krajem a krajinou. Kořeníme na věčné časy. A potřebujeme se domova znovu dotknout."
Knihu jsem si koupila, protože si mne přitáhnul uhrančivý obraz z přední desky knížky... a zejména poslední příběh, Světlo z Pauliny, ke mně děním, atmosférou a esencí místa promlouvá nejsilněji. Asi i proto, že zaniklou osadu znám.
citace z knihy : " ... Jdu černým lesem a zapaluji svíčky v každé chalupě. Světlo v každém čísle popisném. Když lehce přivřu oči, můžu si představovat, že svítí za okny. Že každý dům má okno, záclonu a někoho, kdo si tam uvnitř svítí. Choulím se ve spacáku a dívám se na tu nádheru. Paulina září..."
Štítky knihy
povídky Sudety jižní Čechy české povídky
Část díla
- Andělíčkářka 2020
- Andrlíkovec 2020
- Dvakákáčko 2020
- Kluk za plotem 2020
- Mešuge 2020
Autorovy další knížky
| 2018 |  Sběratel sněhu |
| 2022 | Paví hody |
| 2016 | Café Groll |
| 2020 | Světlo z Pauliny |
| 2014 |  Kathy |
Myslím, že předchozí komentáře už vyjádřily vše důležité.
Knihu jsem si vzala do batůžku na dovolenou, abych při chození netahala bichli.
Jak už tu psali ostatní, některé povídky se mi líbily víc a jiné míň. Většina ve mně vyvolávala pocity a to je důležité. Moc se mi líbily ilustrace a souhlasím, že bychom potřebovali více ilustrovaných knih pro dospělé. Člověk se zadívá a nechává doznívat pocit z přečteného nebo si vychutnává očekávání, co přijde.
Jazyk Jana Štiftera se mi moc líbí, dokáže vystihnout to pomíjivé, kouzlo místa, fotky, obrazu nebo vzpomínky. Nejvíce se mi asi líbilo Světlo z Pauliny, to mě opravdu chytilo za srdce.
Doporučuji jemným duším.