Světlo z Pauliny
Jan Štifter
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432561/bmid_svetlo-z-pauliny-2r2-432561.jpg
4
346
346
Tohle je svět, tak žij! Není na co čekat – co nechytneš, uteče, k čemu nepřivoníš, zvadne. I půvabnou jihočeskou osadu Paulinu pohltil les, místo komínů ční k nebi stromy a všude je hrobové ticho. Ze starého světa však přece jen něco přetrvalo: příběhy, jména a dávná rozhodnutí, která mají vliv na naši přítomnost. Pohnuté lidské osudy jsou nejen cestou, ale i branou do minulosti, poznáním toho, co bylo a nesmí zůstat zapomenuto.... celý text
Přidat komentář
První (Andělíčkářka) a poslední (Světlo z Pauliny) povídka se mi líbila nejvíce, propojení starého, ukončeného a moderního, nostalgická vzpomínání. Úplně bych si odpustila povídku Rodinná sešlost, ale celkově se sbírka příjemně čte, rozvzpomíná. Velmi zajímavé ilustrace. Líbí se mi, v jednoduchých rysech zahrnují vše podstatné.
"Srůstáme s půdou, krajem a krajinou. Kořeníme na věčné časy. A potřebujeme se domova znovu dotknout."
Knihu jsem si koupila, protože si mne přitáhnul uhrančivý obraz z přední desky knížky... a zejména poslední příběh, Světlo z Pauliny, ke mně děním, atmosférou a esencí místa promlouvá nejsilněji. Asi i proto, že zaniklou osadu znám.
citace z knihy : " ... Jdu černým lesem a zapaluji svíčky v každé chalupě. Světlo v každém čísle popisném. Když lehce přivřu oči, můžu si představovat, že svítí za okny. Že každý dům má okno, záclonu a někoho, kdo si tam uvnitř svítí. Choulím se ve spacáku a dívám se na tu nádheru. Paulina září..."
Konečně trochu náhled do české moderní literatury. Ještě v celku vydařený. Ve formě povídek se kousek po kousku člověk dostává pod hladinu různých příběhů, které nabízí autor svým milým, vtipným a neotřelým jazykem. I když někdy zájmem tématicky pro mě povídky váznou, je to minimálně skvělé pohlazení po duši. Takovýto úvod jsem si mohl jen přát.
Jedna povídka silnější než druhá. U každé bych klidně uvítala mnohem obsáhlejší příběh, ačkoli těch pár stran jim toho dodá patrně mnohem víc. Nečekaný zážitek, tohle bylo naprosto skvělé.
Bylo i pár slabších záseků, ale ty nebyly nikterak rušivé oproti zbytku povídkové knihy, proto dávám za 5*. Jan Štifter, který mě oslovil naprostou náhodou v jednom povídkovém výběru, mi Sběratelem sněhu posléze potvrdil, že mě bude bavit. A se Světlem z Pauliny tomu není jinak. Autor se se slovy laská, píše poeticky a čtivě, vnáší do vět impresi a náladu. A krásně navodí atmosféru té které doby. Povídky byly z různých dob, ale drobně propojené takovými malými náznaky a záchvěvy. Záchvěvy jsou pro mě to, co mi knížku charakterizuje. Takové mírné, jako když zašustí listí na stromě, jako když pták mávne křídlem, květina se pohne ve větru, kočka nahrbí hřbet... dojmy jsou to, co vnímám ze Štifterových počinů. Ten zlomek vteřiny, kdy zmáčknete spoušť vlastní duše.
Nejvíc utkvěly povídky Kluk za plotem, Toho dnes šel městem Ježíš, Rodinná sešlost, Andrlíkovec. Nejmíň pak Dvakákáčko a Zpráva o nás třech.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Knížka, která zaujme krásným přebalem, evokujícím impresionistické malby a zajímavým názvem, ukrývá deset povídek. Každá z deseti povídek se různě na přeskáčku posouvá v čase (což autor dělá i v některých povídkách) a spojeny jsou prostředím jižních Čech, což je pro Štiftera typické. Podívat se tedy můžeme na počátek 20. století, do Protektorátu, období socialismu, ale i do doby moderních technologií.
Přestože se zdá, že povídky spolu budou souviset jen úzce, není tomu úplně tak. Většina povídek je propojena stejnými motivy i tématy. Asi nejsilněji do popředí vystupujícím tématem jsou mezilidské vztahy, respektive téma vztahu muže a ženy. Toto je společným pilířem téměř ve všech povídkách až na Andělíčkářku a Světlo z Pauliny. Zde autor ukazuje svou silnou stránku, protože mezilidské vztahy mu dobře a hlavně uvěřitelně fungují i na malém prostoru povídek. Zároveň je ve všech dílčích částech cítit melancholii z nějaké ztráty - domova, vztahu, dítěte.
Tím se dostávám k několika zajímavým příběhovým prvkům, kterých jsem si během čtení všiml. První není ani tolik překvapivý - Štifterovi hraje v každé povídce roli konkrétní dům, byt, garsonka, osada... Pravděpodobně jeho zájmové/oborové postižení. Druhým a již zvláštnějším prvkem je smrt dítěte, která se objevuje v minimálně polovině povídek. Těžko říct, zda si to autor vůbec uvědomoval. Dvě z deseti povídek jsou na tomto tématu dokonce vystavěny - Andělíčkářka, Rodinná sešlost. Za zmínku stojí i to, že přestože se jedná o příběhy odehrávající se napříč časem, jsou v několika případech propojeny skrze některou z postav, i když to pro děj nemá pražádný vliv.
Na začátku jsem zmínil impresionistickou obálku. Stejně jako impresionisté se Štifter pokusil zachytit náladu a dojem, ve Štifterově podání náladu a dojem v určitém skromném kousku života různých lidí a to se mu povedlo. Za mě však vcelku průměrná sbírka melancholických povídek o osamocených, odstrčených lidech, jež ztráta iluzí vede k rozjímání o tom, co bylo, je a mohlo by být.
Na závěr si dáme pár nej. Z celku bych vypíchl Andělíčkářku, která oplývá nejlepší atmosférou a spolu s Andrlíkovcem mi přijde nejvíce "štifterovská". Nejzajímavějším počinem vyhlašuji Rodinnou sešlost, i když nápad s vyprávěním příběhu z pohledu nenarozeného dítěte není nejnovější, také nemohu autorovi upřít koule ohledně závěru této povídky. Na nejhorší povídku bez váhání nominuji Zprávu o nás třech. Možná je chyba na mé straně přijímače, ale tohle on-ona-ono odosobněné zpracování povídky ve spojení s nepochopenou návštěvou a "éterickou" náladou mi naprosto nesedlo a asi jsem ani nepochopil, co bylo Štifterovým záměrem. Nejnedocenější povídkou se pro mě stává samotné Světlo z Pauliny. Odsun Němců je pro mě prostě něco, na co mám striktní názor, a plakání nad rozlitým vínem mi v případě těchto událostí pije krev. Rád bych ocenil celkovou poetiku touhy a smutku nad ztraceným domovem, závěrečný obraz se svíčkami v ruinách mi určitě zůstane v hlavě dlouho, ale tuhle povídku jsem takříkajíc protrpěl... Bohužel. Nejlepší a nejoriginálnější povídkou sbírky se pro mě stala Toho dne šel městem Ježíš. Příběh o pseudo insta Ježíši, kterého potká profesionální fotograf, kterak si dělá selfie s Janem Nepomuckým u slepého ramene Malše, a následně se spolu opijí vínem (povídka obsahuje i další hříčky s biblickými událostmi) a řeší, proč fotograf přišel o svou přítelkyni. Povídku mi částečně rušila forma rozhovoru ve třetí čtvrtině děje. Pořád dumám nad tím, proč jej Štifter pojal takto. Možná opilost? Každý občas potřebujeme svůj večer s panem Jägrem, tedy pardon, s Ježíšem.
Malá knížečka v sobě skrývá deset povídek, které však mají velkou sílu. Spojuje je téma ztraceného domova i ztráty rodiny. Nejvíc na mě zapůsobily povídky Mešuge (střídající se a nedobrovolně mizející partaje jednoho činžáku), Rodinná sešlost (nenarozené dítě a jeho rodiče), Zpráva o nás třech (vánoční povídka o návštěvě Ježíška) a úplně nejlepší je poslední perla Světlo z Pauliny (o zaniklé pohraniční obci Pavlína a její poslední obyvatelce).
Vynikající povídková kniha.
Každý příběh je unikátní, ač v maličkostech propojený s jiným a mou nimravou duši to neskutečně bavilo hledat a objevovat.
Moc se mi líbily i literární hry, kterými je nejedna povídka protknuta a některé věty byly tak nádherně poetické, že bych je mohla číst stokrát.
Přestože jsem v Českých Budějovicích byla všehovšudy třikrát, mám díky knihám Jana Štiftera pocit, že je znám.
Kniha z edice Tvář se mi opět moc líbila. Po grafické stránce je kniha také moc pěkná. Těším se na další z této edice :-)
Povídkové knížky Jana Štiftra si cením zejména pro její zasazenost do jihočeského prostředí (coby příznivec tohoto kraje a původem vlastně částečně i "rodák") a nesmírnou empatii, s níž se vžívá do různých postav a oživuje duši a paměť různých míst. Přívětivá a nebanální četba nejen pro Budějčáky.
Světlo z Pauliny je v pořadí pátou knihou z edice Tvář. Tentokrát se jedná o povídkovou knihu z pera spisovatele Jana Štiftera.
Snad kromě jedné povídky - Zpráva o nás třech - se mi líbily všechny. Každá měla svoji atmosféru, vždy pod rouškou nějakého tajemství. Bavilo mě u povídek sledovat návaznost a spojení, které mezi sebou měli, vždy řečené jen v malých náznacích. U druhé poloviny knihy mi náznaky pak chyběly, nebo jsem je nebyla už shopna z náznaků rozluštit.
Vyzdvihla bych pak povídky Mešuge, Světlo z Pauliny a Žluté šaty z plakátu.
Některé povídky se mi líbily více, jiné méně. Nejvíc titulní Světlo z Pauliny a pak ta o hostinci Andrlíkovec. Asi by mě od autora bavila sbírka, ve které by byly jen poetičtější z jeho kousků. Každopádně oceňuju obrovskou empatii, pozorovací talent, cit pro detail, schopnost vtáhnout čtenáře do atmosféry příběhu. Cítíte se, nejen jako byste tam byli, ale jako byste to vše také prožili. Víc takových knížek.
Moc hezky napsané povídky, i když ne všechny mě oslovily. Ale klobouk dolů před panem Štifterem.
Zprvu mě zaujala povedená obálka a pak už jsem nedokázala přestat číst. Líbil se mi autorův styl a povídky měly krásnou atmosféru.
Většinu povídek si určitě ještě někdy přečtu, hned úvodní Andělíčkářka mi z hlavy jen tak nezmizí. Krásným, lehkým jazykem napsané působivé, volně propletené příběhy z různých časů.
Jen ta Rodinná sešlost mi tam nějak nepasovala, připadala mi jako z nějakého zaprášeného, katolického magazínu.
Sice se mi některé povídky až tak nelíbily, ale některé mě naopak natolik dostaly, že si celkově kniha nezaslouží stržení jediné hvězdičky.
Jazyk Jana Štiftera se mi moc dobře čte. Zatím se mi líbilo všechno, co jsem od něj četla a určitě budu chtít přečíst i další. Autor už se pro mě stává sázkou na jistotu.
Edit: a nejvíc se mi líbí Rodinná sešlost. Pro mě nejsilnější z celé sbírky.
Já se tedy vůbec nedivím, že tahle získala ocenění. Obdivovala jsem autorův jazyk, za mě krása.
Pro mě tak trochu jiné zvláštní, místy tajemné a místy i trochu smutné povídky, ale líbily se mi, od autora si určitě ještě nějakou knihu vyhledám.
Asi nejsem na povídky:o( Nevím proč se kniha tak opěvuje, ale každý máme své oblíbené styly… Přečtení útlé knížky moc času nevzalo, ale bohužel nic nedalo. Snad z dáli úvodní povídka. Autorovi dám šanci jinou knihou - Sběratel sněhu.
Část díla
 |
Andělíčkářka 2020 |
|
Andrlíkovec 2020 |
|
Dvakákáčko 2020 |
|
Kluk za plotem 2020 |
|
Mešuge 2020 |
Autorovy další knížky
| 2018 | Sběratel sněhu |
| 2022 | Paví hody |
| 2016 | Café Groll |
| 2020 | Světlo z Pauliny |
| 2014 |  Kathy |
Pestrý soubor deseti kratších povídek, jedna lepší než druhá, a každá úplně jiná. V některých (Andělíčkářka, Mešuge) jsem vypozoroval Stifterovo realitu prostupující magično, které mě oslovilo ve Sběrateli sněhu; jiné byly takové "současné a civilní" (Dvakákáčko). Hodně se tu vyskytuje nostalgie po starých zaniklých ulicích a domech Budějc, jakož i nedořešené křivdy mezi Němci, Židy a Čechy. Ty nej povídky pro mě byly Světlo z Pauliny (asi i proto, že jsme nedaleko strávili pár intenzivních dní loňské dovolené) a úplně nej Rodinná sešlost, geniální pohled na vesmír!-) Doporučuji.