Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385820/bmid_svuj-vuz-i-pluh-ved-pres-kosti-mrtv-qrt-385820.jpg
4
559
559
Román Olgy Tokarczukové by bylo možno označit za „morální thriller“. Hlavní hrdinkou příběhu je Jana Dušejková, stavební inženýrka, která si musí vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny na škole v Kladské kotlině na česko-polském pomezí. V zimě pracuje také jako správkyně letních bytů. Její vášní je astrologie a nadevše miluje zvířata. Snaží se jim všemožně pomáhat a chránit je, bojuje proti lidem, kteří jim ubližují. Varuje před nerozvážným ničením přírody, vidí lidské osudy vepsané do hvězd. Patří k okruhu nadšených čtenářů anglického básníka Williama Blakea (název knihy je citát z jeho básně). Jednoho dne je Janin soused nalezen mrtvý. Následuje další vražda a pak další… Pytláci i významní členové společnosti záhadně umírají. Jen zvířata jsou němými svědky. Hrdinka o těchto vraždách něco ví, policie ji však neposlouchá — jenže Jana Dušejková dokáže číst ve hvězdách…... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno:
2018
,
Host
Originální název:
Prowadź swój pług przez kości umarłych, 2009
více info...
Přidat komentář
Velmi umné využití žánrových postupů, přestože je po pár stranách jasné, že poslední, o co Tokarczuk jde, je thriller.
Velmi sympatická je vyšinutost několika postav – s vypravěčkou se zájmem o astrologii v čele: setkáváme se s ajťákem, který překládá Blakea (jehož verše tvoří motta ke kapitolám, ostatně daly název i knize), prodavačkou v místním second handu, zapáleným entomologem, samotářem pomalu odkrývající svůj charakter. Tokarczuk neoplývá nějakou přímou psychologizací postav, ale vlastně jsem si všechny dokázal dost živě představit. Lidé, zdánlivě nepotřební, trochu outsiderského rázu, ale každý ve svém koloritu.
Vypravěčka Jana Dušejková oplývá silnou vazbou k přírodě, přičemž je jí lesní živočich dražší než obyvatel nedalekého městečka. Představuje tak nějakou protiváhu k antropocentrismu, bezohlednosti vůči nemluvnosti zvířat, zároveň je ve svém konání idealistická a emočně silnější než sofistikovaností výrazu (dopisy na policii plné astrologických vysvětlivek jsou ale skvělý). Bohužel se v těchto momentech často autorka neubrání moralizování. Jo, je jasný, že tohle chování je špatně, ale nestačí jej zkrátka zobrazit, nikoliv dále obkecávat? Mnohem důmyslněji na mě působí obecnější motiv ohleduplnosti ke slabším, k těm, kteří nemají hlas – těm ho vypravěčka dává, a to nemusí být pouze zvíře, ale kdokoliv, kdo není privilegovaná elita. Podřazenost se rázem stává silnou stránkou, protože může budovat odpor. Pokud je člověk svobodný člověk, kde je hranice toho, kdy svobodu zas nebereme nikomu jinému?
Beru i neobvyklé použití kapitálek ke zdůraznění rovnosti skutečností (potažmo všech zvířat i jiných věcí), psané je to svižně a přitom šikovně, byť občas mě rušily ustrnulé "filozofování", kdy jde Tokarzcuk k věci až moc napřímo. Kontrast mezi striktně konzervativní polským obyvatelstvem a poněkud extravagantní Janou Dušejkovou vytváří humorné situaci, při nichž si uvědomujeme, že podivnost vypravěčky je vlastně v porovnáním s "normalitou" vlastně úplně v pořádku ("Asi bys nechtěla, aby tebe našli zrovna takhle. V takovém stavu. Vždyť je to nelidské." Aha, ale lidské tělo je nelidské. Hlavně mrtvé tělo.).
Mám ascendent v rybách.
Dion našel na Internetu krátký film. Měl zhruba minutu. Mohutný Jelen útočí na lovce. Vidíme ho, jak stojí na zadních a předníma nohama kope Člověka. Lovec padá, ale Zvíře nepřestává, vztekle na něj skáče, takže Člověk se nemůže odplazit z jeho dosahu. Pokouší se chránit hlavu a uniknout po čtyřech, ale rozzuřený Jelen ho zase sráží na zem.
Ta scéna nemá konec, takže nevíme, co se s lovcem a s Jelenem stalo dál.
Když jsem uprostřed léta ležela ve svém tmavém pokoji, viděla jsem ten film snad tisíckrát.
(s. 195)
To bylo jako zjevení, jako sen nebo spíš možná noční můra, aspoň místy. Autorka má dar předat pocity velice silným, niterným způsobem. Kniha je pro mě nezapomenutelná, jen slabším povahám bych ji nejspíš nedoporučila.
Ojojoj, tak toto bavilo poriadne! Mám rada atypické postavy a hlavná postava práve takou bola. Trošku rádoby bláznivá, trošku proti prúdu, miluje prírodu a má tak trošku problém s ľuďmi. Čítalo sa to jedna radosť a na začiatku som sa aj ja nechala oblbnúť rečami hlavnej postavy, že kto mohol tieto vraždy vykonať. Veľmi slušné dielo, budem rozhodne odporúčať ďalej!
Pokrytectví. Zloba. Odplata. A především bezděčný podprahový pocit viny za prachobyčejnou existenci a všudypřítomnou tělesnost. Snad žádný román ve mně nevyvolal podobné pocity... provinění, hnusu, lítosti i překvapení. Nemusíme se vším souznít, sympatizovat, ba ani souhlasit, avšak Olga Tokarczuková se díky svému mimořádnému jazykovému nadání a úderným a snad i kontroverzním názorům navždy vryje do našich hlav a srdcí. Najednou dostávají pojmy jako morálka mnohoznačný a často odporující si význam.
Moje první seznámení s polskou literaturou a hned jsem trefila do černého.
Geniálně zpracované myšlenky autorky, nad kterými se zákonitě musíme zamyslet také. Budu se opakovat, ale lépe se to vyjádřit nedá - Morální thriller. Není to žádné lehké čtení, ale určitě nesmí tato kniha chybět ve vaší knihovně.
Znamenitá originalita! Z nadhledu astrologa jsem se proletěla planetárním prostorem, z pohledu biologa se radovala z nádherné Kladské samoty, z podhledu psychologa se seznámila s velmi osobitými postavami a z průhledu eticko-filozofického se potěšila spoustou krásných myšlenek... Tenhle ´monolog jinakosti´vřele doporučuji, aby se mohl jednou proměnit v ´dialog rovnosti´!
Je to první kniha od této autorky a trefa do černého!!! Některé pasáže, snad i celou knížku, si přečtu ještě jednou. Nejde to všechno vstřebat najednou: tu atmosferu, ty myšlenky nebo citáty od Blakea... Opravdu doporučují!!!
Nádherné čtení s atmosférou někdy tak hustou,že máte pocit, že se topíte ve vlastním balastu.Hlavní postava je svérázná bytost,potrhlá bába, neskutečně křehká žena hledající spravedlnost v dnešním světě..Děj je nabitý překrásnými metaforami a myšlenkami .Knihu jednoznačně doporučuji.
Nádherná kniha, kterou okamžitě po dočtení začínám číst znova, protože si nemohu pomoci. Nevím, jak vysvětlit ostatním, co za kouzelné čtení to je - z ukázek, které připojuji, dostatečně neplyne, jak je příběh silný, ani jak krásně je napsaný... Tak snad jenom dodám dvě věci. Za prvé - ačkoli jsem celkem rychločtenářka, tyto "kosti mrtvých" jsem překonávala skoro měsíc, po malých kouscích, aniž bych mezitím byla dokonce schopná číst něco jiného. Za druhé - hrdinka příběhu, jakkoli je to bláznivá osoba, je u mne vědma jak se patří, a paní autorka Olga Tokarczuk, nositelka Nobelovy ceny za literaturu - je jistě vědma tuplem.
Vřele doporučuji náročnému čtenáři a teď ty ukázky:
- Stála jsem na svažitém náměstí a pomalu mě zaplavoval silný pocit sounáležitosti s ostatními lidmi. Všichni byli bratry a sestrami. Byli jsme si strašně podobní. Křehouncí, zranitelní, nestálí. Sebevědomě jsme si žili pod nebem, z něhož nemohlo přijít nic dobrého.
- Konkrétně se domnívám, že lidská psychika vznikla proto, aby nás chránila před spatřením pravdy. Abychom nemohli vidět celý mechanismus. Psychika je náš obranný systém. Snaží se, abychom nikdy nepochopili to, co nás obklopuje. Zabývá se hlavně filtrováním informací, protože možnosti našeho mozku jsou obrovské. Veškeré vědění by bylo nesnesitelné. Každá, i ta nejmenší část světa se totiž skládá z utrpení.
- Večer pozoruji Venuši, pečlivě sleduji proměny té krásné Dámy. Mám ji raději jako Večerní hvězdu, když se zčistajasna objeví, jakoby mávnutím kouzelného proutku, a zapadá dolů za Slunce. Jiskra věčného světla. Právě za Soumraku se dějí nejzajímavější věci, protože se ztrácejí prosté rozdíly. Mohla bych žít ve věčném Soumraku.
- Zimní rána jsou vyrobená z oceli, mají kovovou chuť a ostré hrany. Ve středu v sedm ráno v lednu je zřejmé, že svět nebyl stvořen pro Člověka, a určitě ne pro jeho pohodlí a radost.
- Dívala jsem se na černobílou krajinu Plošiny a pochopila jsem, že smutek je v definici světa důležité slovo. Leží u základů všeho, je pátým živlem, jeho podstatou.
- Líbí se mi satelitní snímky a tvar Země. Takže je pravda, že žijeme na povrchu koule, vystaveni pohledům planet, ponecháni ve velké prázdnotě, v níž se po Pádu světlo roztříštilo na malé střepy a rozptýlilo? Je to pravda. Měli bychom si to každý den připomínat, protože zapomínáme. Máme pocit, že jsme svobodní. A bůh nám odpustí. Osobně si myslím, že je to jinak. Každý čin, proměněný v drobné chvění fotonů, nakonec vyrazí do Vesmíru jako film a až do konce světa si ho budou prohlížet planety.
- Nejlépe si Člověk stejně popovídá se sebou. Alespoň nedochází k nedorozuměním.
- „Proč jsou někteří lidi špatní a falešní?“ položil řečnickou otázku Boros. „Saturn,“ odvětila jsem. „Tradiční starověká Ptolemaiova Astrologie říká, že je to vliv Saturnu. Že ve svých neharmonických aspektech má moc tvořit malomyslné, zbabělé, osamocené a ufňukané lidi. Jsou zlí, podlí, bez svědomí, ponuří, neustále intrikují a mluví primitivním jazykem, nedbají o své tělo. Pořád chtějí víc, než mají, a nic se jim nelíbí. Takové lidi máš na mysli?“
- Žádný Bůh se tím nebude zabývat, žádný nebeský účetní. Jedna osoba by jen těžko mohla snést tolik utrpení, zvlášť vševědoucí, myslím, že by se pod náporem takové bolesti rozpadla, ledaže by se předem vybavila nějakými obrannými mechanismy, jako Člověk. Jen stroj by byl schopen uzvednout celou bolest světa. Jen dokonalé ústrojí, jednoduché, efektivní a spravedlivé. Ale pokud by se vše mělo odehrávat mechanicky, k čemu by potom byly naše modlitby?
- Můj vlastní Horoskop je tisícím v pořadí a často nad ním sedím a snažím se ho pochopit. Kdo vlastně jsem? Jedno je jisté. Znám datum své smrti.
Knihu jsem si chtěl už dlouho přečíst a jsem nakonec rád, že se mi konečně podařilo. Příběh mě naprosto strhl a knihu jsem si opravdu užil. Skvěle popsané myšlení hlavní postavy ,plus trocha astrologie a básní Williama Blakea.
Kniha se hlavně točí okolo ochrany přírody, ke které má hlavní hrdinka velmi kladný vztah a podřizuje tomu svůj život a činy. V knize je i hodně zajímavých myšlenek.
Velmi dobrá kniha a od autorky si rád ještě něco přečtu.
,, Novinám jde o to, aby nás udržovaly ve stavu neustálého neklidu, abychom své emoce prožívali jinak, než bychom měli. Proč bych se měla podřizovat jejich moci a myslet tak, jak chce někdo jiný.''
Nebylo to až tak depresivní, jak jsem očekávala. Dokonce bych řekla, že je to napsané skoro až poeticky. Přes jistou strohost stylu se to čte moc hezky a některá přirovnání či obraty jsou opravdu krásné. Jen ta velká písmena na začátku slov mě dost rušila. Bylo jich příliš a v dobrých osmdesáti procentech dle mého naprosto neopodstatněně. Do hlubokomyslných úvah o ceně života jakéhokoli živého tvora se tu pouštět nebudu. Je na každém, aby se s daným tématem vypořádal sám. Poselství knihy je celkem jasné, ale má to i své ale... Mně osobně se kniha hodně líbila a s hlavní hrdinkou jsem se v mnoha věcech dokázala ztotožnit. Do tří čtvrtin jsem si dokonce myslela, že dám plný počet hvězd. Ovšem konec to zazdil. Bylo by mi milejší, kdyby autorka třeba i nechala věci otevřené. Nebo pokud nutně potřebovala vysvětlení, tak bych spolkla i nějaké to nadpřirozeno. Ale tím, že z hlavní hrdinky na konci udělala bláznivou starou ženskou, která si vlastně nepamatuje, co dělá, z mého čistě subjektivního pohledu celou knihu úplně shodila. Nicméně zbytek knihy si ty čtyři hvězdy zaslouží.
„To na lidech nejvíce nesnáším – chladnou ironii. Je to velmi zbabělé; všemu je možné se vysmát, vše je možné ponížit, do ničeho se nezaplést, nijak se nezavázat. (...) Výzbroj nemohoucího. Ironici přitom mají vždy nějaký názor, který vítězoslavně hlásají, ale když začne být Člověk zvědavý a začne se zajímat o detaily, ukazuje se, že je složený jen z trivialit a banalit.“
Je toho spousta, co paní Dušejková nesnáší na světě, který kolem sebe vidí. V mnoha věcech bychom s ní jistě souhlasili. A jedním dechem dodali, že je škoda, že se s tímhle nebo tamtím nešvarem nedá nic dělat. Jenže paní Dušejková se u takového konstatování nezastaví. Má totiž nutkavou potřebu konat, když jí její morální kompas ukáže, že jsou věci v nepořádku. A koná, i když jí to přináší nepohodlí, nepochopení, vyčlenění ze společnosti. Koná, i když tím překračuje všechny meze.
Když se na vše podívám svým dospělým, uvážlivým pohledem, tak samozřejmě vidím, že paní Dušejková v právu není. Protože i když na ni nahlížím se shovívavou sympatií, nemůžu nevidět, jak je přepjatá, umanutá, ano, vyšinutá. Jak reaguje naprosto neadekvátně. Takže bych jí nejraději poradil, aby nebláznila, smířila se s tím, jak věci jsou, že mně je přece taky zvířat líto, ale že svět už je holt takový. Jenže... jenže podobný konflikt mezi „vždyť vidíte, že s tím nejde nic dělat“ a „vždyť vidíte, že s tím musíme něco dělat!“ se neodehrává jen v kladském lese a nehraje se vždy „jenom“ o životy zvěře.
Olga Tokarczuk ve své skvěle napsané knize vykresluje svoji radikální hrdinku tak působivě, že jsem si ji v hlavě okamžitě přiřadil do společnosti starozákonních proroků nebo tvrdohlavých československých disidentů. Tedy lidí, u kterých vždy touha po spravedlnosti převážila nad pudem sebezáchovy. A spolu s nimi mi znovu připomíná, že náš problém není v tom, že se chováme nelidsky k bližním, ale v tom, jak snadno nám nějaká skupina Božích tvorů vypadne z množiny těch, kteří v naších očích požívají právo na lidské zacházení. Možná to teď přeženu, ale tahle otázka mi po dočtení přišla jako ta nejvíc podstatná: Když dnes mávneme rukou nad brutální vraždou srny, nemávli bychom jí i včera nad vraždou Žida, předevčírem nad vraždou afrického otroka a zítra třeba nad smrtí nějakého toho migranta nebo bezdomovce?
„Smutek, velký a nikdy nekončící smutek za každé mrtvé Zvíře. Po jednom přijde druhé, takže mám neustále smutek. Je to můj trvalý stav. Klečela jsem na zkrvaveném sněhu a hladila drsnou srst, studenou, ztuhlou.“
Svět viděný očima jiného člověka, který staví zvířata na úroveň lidí. A zároveň tak trochu detektivka a astrologická příručka. Mné samotné se kniha moc líbila, doporučuji.
"V určitém slova smyslu jsou lidé jako ona, ti, kteří umí psát, vlastně nebezpeční. Okamžitě mě napadlo, že takový Člověk není sám sebou, je jen okem, které neustále pozoruje, a co vidí, promění ve věty; tak okrajuje skutečnost od toho, co je na ní nejdůležitější, od toho, co je nevyslovitelné."
Neuvěřitelný zážitek - děkuju za spoustu skvělých komentářů, za všechny jen dva pro mě nejúdernější: marrrsch a Aghatte. A když jsme u těch neotřelých slovních spojení, tak třeba tohle (jako jedno z mnoha) mě dostalo:
"Je zvláštní, jak noc ignoruje všechny Barvy, jako by takovou extravaganci světa vůbec nepovažovala za důležitou."
Mrazivý thriller z polsko-českého pomezí, vyprávěný poněkud svéráznou dámou. K tomu velmi rozsáhlý bonus v podobě astrologie, ekologie a poezie. Já z těch tří "-ie" mám o ekologii poněkud jinou představu než paní Jana a astrologie mne (na rozdíl od astronomie) nikdy neoslovila, takže pouze odkazy na Blakeovu poezii mne docela zaujaly. Proto dávám celkově jen 3,5 * plus půlhvězda za úsměvné - neustále připomínané - přesvědčení polské vypravěčky, že v Česku je všechno lepší než v Polsku.
Nic podobného jsem nečetla - zajímavé, snové, neskutečné, morální, citlivé, něžné, brutální, obnažené, nemocné.... jako my všichni. Ale každý nejde s kůží na trh a nebojuje za Dobro.
Plno úžasných myšlenek a neotřelých slovních spojení. Lahůdka pro čtenáře.
Moc pěkný román o trochu podivínské samotářce a jejímu boji za spravedlivější svět.
,,O úrovni země svědčí Zvířata. Vztah ke Zvířatům. Pokud se lidi chovají krutě ke Zvířatům, nepomůže jim žádná demokracie a vlastně vůbec nic."
4,5
Velmi osobitý styl vyprávění o jedné hodně zvláštní podivínce žijící na samotě kousek od česko-polských hranic, s mě velmi sympatickým názorem na myslivce. Magická, tajemná, podobně výborná kniha jako Do tmy Anny Bolavé, nebýt té otravné astrologie dala bych jí pět hvězdiček. Určitě však nezapomenutelná.
Pořád tuhle knihu nedokážu nějak specifikovat. Ano, bavilo mě to, ano, bylo to zajímavé, ale thrillerem bych ji nenazvala. Závěr byl pro mě překvapivý, ale není to detektivka, která vás drží v napětí napříč jednotlivými stránkami. Doporučila bych ji k přečtení, ale příliš hluboký zážitek ve mě nezanechá.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno zvířata, fauna polská literatura pytláci lesy astrologie rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Je to takové lyrické. Paní Jana mne bavila. Samozřejmě s některými názory nesouhlasím, ale to ničemu nevadí... Přečetla jsem to jedním dechem, což je vlastně nejvyšší hodnocení.