Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385820/bmid_svuj-vuz-i-pluh-ved-pres-kosti-mrtv-qrt-385820.jpg
4
559
559
Román Olgy Tokarczukové by bylo možno označit za „morální thriller“. Hlavní hrdinkou příběhu je Jana Dušejková, stavební inženýrka, která si musí vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny na škole v Kladské kotlině na česko-polském pomezí. V zimě pracuje také jako správkyně letních bytů. Její vášní je astrologie a nadevše miluje zvířata. Snaží se jim všemožně pomáhat a chránit je, bojuje proti lidem, kteří jim ubližují. Varuje před nerozvážným ničením přírody, vidí lidské osudy vepsané do hvězd. Patří k okruhu nadšených čtenářů anglického básníka Williama Blakea (název knihy je citát z jeho básně). Jednoho dne je Janin soused nalezen mrtvý. Následuje další vražda a pak další… Pytláci i významní členové společnosti záhadně umírají. Jen zvířata jsou němými svědky. Hrdinka o těchto vraždách něco ví, policie ji však neposlouchá — jenže Jana Dušejková dokáže číst ve hvězdách…... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno:
2018
,
Host
Originální název:
Prowadź swój pług przez kości umarłych, 2009
více info...
Přidat komentář
Poslední dobou se s čtivými detektivkami roztrhl pytel. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých není výjmkou. Nejenže čtenáře vtáhne a nepustí, ale dokonce nabízí i něco navíc. Snad je to typickým polským naturalismem, ale kniha jakoby člověka skutečně přenesla do opuštěné horské vesnice v pohraničí. Ledový vítr skučí mezi prameny vlasů a mezi těch pár přátel kolem patří divoká zvěř.
Jenže romantická idyla života na samotě se začíná rozpadat s každou další vraždou. Nepravděpodobná teorie plná horoskopů a zvířecí pomsty hlavní postavy Janiny začíná dávat větší a větší smysl. Jenže je to skutečně tak? Mohla zvířata konečně povstat a začít trestat hlavní viníky jejich nezaslouženého utrpení?
Kniha čtenáře napíná a nechává jej i přes zjevné indície tápad až do samého závěru. Kromě detektivního příběhu ale předkládá řadu otázek. Jaké je postavení outsiderů ve společnosti? Jsou špatní oni nebo většina? Kde je ta správná míra volnomyšlenkářství a konzervatismu. A hlavně jaký je a má být postoj člověka ke zvířatům?
Ačkoliv dílo může na první pohled působit až moralizujícím dojmem, je jasné, že se autorce podařilo dát dohromady knihu relativně hlubokou a zároveň čtivou. Zábavnou formou předestírá otázky, na které bychom se skutečně měli pokusit odpovědět.
"Dlouho jsem nemohla pochopit, co vlastně vidím. Najednou zavládlo ticho a já se ocitla přímo v něm. Dívala jsem se. Mé tělo se napnulo, byla jsem připravena bojovat. Točila se mi hlava a v uších zlověstně hučelo, jako by se ke mně blížila obrovská armáda, hlasy, řinčení železa, skřípění kol, všechno bylo vzdálené. Hněv způsobuje, že je mysl jasnější a pronikavější. Člověk vidí víc než obvykle."
Zdaleka ne ztotožnění se s vypravěčkou, spíš můj občasný souhlas, občasný nesouhlas až odpor, ale celkově? Pochopení - a ocenění, jak brilantně si autorka se mnou dokázala v tomhle směru pohrávat. Nejen za umění charakterizovat postavu tak, jak jsem se s tím asi nesetkala, dostává ode mě pět štědrovečerních hvězd, ale i za to, jak umí psát, jak mě od první stránky přitáhla a nepustila, jak přesvědčivě dokázala zachytit atmosféru místa, jak silně ve mně vyvolala pocit samoty – a jak tohle všechno uměla odlehčit humorem. Olga Tokarczuk se mi fakt líbí.
Přes veškerou úctu a respekt k životu nechápu, že s paní Pivoňkovou někdo sympatizuje. To, že se rozhodneme žít o samotě, že přemýšlíme jinak, než většina, nám nedává právo terorizovat společnost, ať už je jakákoliv. Od toho máme instituce (jasně že jsou v příběhu líčeny jako nefunkční). Nemůžu se zbavit dojmu, že události, o nichž Tokarczuk vypráví, se nachází už za hranicí toho, co lze tolerovat, ale perspektiva vyprávění je staví ještě před hranici. Takže čtenář odpustí. Mě se to ale úplně nedaří, třebaže zloduši dostanou, co si zaslouží.
Nobelova cenu udělala svou reklamu. O tom se nedá ani bavit. Ale udělala to dobře. Máme zde totiž autorku, o které bych se asi jen tak nedozvěděl a její styl se dá považovat za více než zajímavý. Určitá nadpozemskost, nadnesení a mystično vyprávěného příběhu, kde sledujeme takovou detektivku a thriller, ale trochu jinak. S nějakou tou astrologií, ekologií a právy zvířat a vlastně i nějakého toho tajemství spojeného s nimi. Kniha sama o sobě má onen svůj jedinečný psací styl, který jsem nějak čekal, že přijde. I tak musím nicméně říci, že u nejedné pasáže nemáte moc chuť se v tom zaobírat dále a chtěli byste nějakou část vypustit. V každém případě zde byl silný a potenciál a záměr. Ten mě ale v detailnějším smyslu bohužel dost obešel. Audio ČRo: Trochu zlepšení renomé. Audio mě dost bavilo a dodalo další hezké myšlenky, které mi unikly. Celkově vzato asi nejlepší Tokarczuk, kterou mám za sebou.
Hrdinka je sice bláznivá, afektovaná a často velmi trapná, ale dělá to z oddané touhy chránit vše živé. Asi bych s ní nebyla úplná kámoška, protože je na můj vkus moc extremní, ale jistě bych si jí dokázala pro spoustu věcí vážit. V knize je krásně nastíněna problematika legální myslivosti - pod rouškou péče o zvěř se děje vraždění posvěcené samotnými kněžími - v mnohém připomíná svaté války či holocaust. Zvířata nám přeci byla dána jako podřadná sorta, takže si s nimi můžeme dělat téměř co chceme. A kdokoliv tyto naše způsoby začne kritizovat, je okamžitě nazýván bláznem... Naštěstí se rozšiřuje okruh těchto "bláznů", kteří se na onom masovém vraždění a neúctivém zacházení nejen odmítají podílet, ale nazývají ho pravým jménem.
Celá kniha je řádně prošpikovaná originálními myšlenkami a astrologickými vsuvkami, což jí dodává zvláštní ráz.
Na závěr je sice zajímavé rozuzlení celého příběhu, ale pro mě byla kniha málo dějová.
Skvělá kniha. Velice rychle se mi vybavilo Do tmy od Anny Bolavé. Podobně zvláštní hrdinka, i když zde je více vykreslena její motivace. Stejně nezastupitelnou roli zde hraje příroda, jen je příběh roztažen do většího časového rámce.
Kniha mě pobavila, chvíli jsem ji četla už dost naštvaná, prostě vadí mi jednostranné pohledy. Třeba pohled na lov. Ale rozuzlení mě příjemně překvapilo, bylo to nápadité a celkem černohumorné...????
Napsat hodnocení této knihy pro mě není vůbec lehké. Nevyhnu se lehkým SPOILERŮM.
Líbil se mi humor a snaha autorky poukázat na chování společnosti vůči přírodě. Příběh pro mě byl ale utrpením. Přistihla jsem se, jak po přečtení 3 stran, nevím, co se odehrálo. Nechápala jsem přátelství hlavní postavy s Dionem. Na to jak radikálně postava jednala, zůstaly environmentální otázky jen na povrchu, zjednodušené, černobílé. Astrologie mě vyloženě nebavila.
Podivínství postavy mi připomínalo Annu z knihy Do tmy, ta mi přišla mnohem propracovanější, přesvědčivější.
SPOILERY
Rozuzlení a závěr mi přišel náhlý, uspěchaný a vlastně jsem ho celou dobu čekala. Jednání kamarádů už nerozumím vůbec. Když jednám v zájmu vyššího dobra, tak pro mě neplatí zákony?
Jsem ráda, že jsem ji přečetla, ale všeobecnému nadšení nerozumím. Četla jsem lepší knihy.
Nějakou dobu jsem nevěděl, jak tu Knihu číst. Jako filozofickou environmentální/holistickou Reflexi? Vždyť je v ní plno skvostných Myšlenek. Jako trochu podivnou Detektivku? Vždyť je v ní plno zvláštních Vražd. Teprve posléze jsem pochopil, že Klíčem, který mi ji otvírá je Humor! Já bláha, chce to číst pozorně: vždyť už první Věty ho predikují: "Jsem už ve věku a také ve stavu, kdy si pokaždé před usnutím musím dobře umýt nohy, pro případ, že by pro mě v Noci přijela sanitka." (str. 11) A asi nechtěně aktuální, kde jsem se popadal nad tou Ironií za Břicho: "Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám." S tímto Klíčem jsem pak s labužnickou chutí dočetl a přijal i s nečekaným Závěrem
To, jo. Nicméně mi to nedá, abych nevybral několik dalších skvostných Myšlenek. Nejdříve o Komunikaci: "Mnoho mužů s přibývajícím věkem začíná trpět testosteronovým autismem, který se projevuje pozvolným zánikem sociální inteligence a dovednosti mezilidské komunikace, ale rovněž postihuje jejich schopnost formulovat myšlenky." (str. 32/33).
A další v Pořadí, jak jdou za sebou v Knížce: " … smrt může být dobrá, spravedlivá, jako dezinfekční prostředek, jako vysavač." (str.16) "Vězení není venku, ale uvnitř každého z nás. Možná bez něj nedokážeme žít." (str. 40) "Nejlepší způsob, jak se zbavit nočních můr, je převyprávět je do záchodové mísy a pak spláchnout." (str. 111) "Psychika je náš obranný systém. Snaží se, abychom nikdy nepochopili to, co nás obklopuje." (str. 212)
Tohle je velmi zvláštní kniha. Bez debat bravurně napsaná a situovaná do zajímavého prostředí. Některým myšlenkám jsem musela dát za pravdu, z jiných mrazilo. Všechny ale nutily k zamyšlení, ať už nad tím, jak špatně se dnes někteří lidé k přírodě chovají, nebo nad tím, kam až může zajít (jakékoli) radikální myšlení.
Příběh je zvláštní, horoskopy mě neberou, ale paní Dušejková mě pěkně vodila za nos. I přesto jsem si to užila, za mě je to na 90 %.
Hezky napsané, moc dobře se to čte. Občas pěkné zamyšlení, které oceňuji jako přínos knihy. Bohužel na můj vkus, tam často byla tuna zbytečného astrologického balastu, pro dokreslení, že hlavní postava je divná, by stačilo i výrazně méně. Rozumím, když se kritizuje dvojí morálka při chováni k lidem a ke zvířatům, ale nevím proč hned vzápětí se použije dvojí metr na otázku zodpovědnosti za své činy.
Dospěla jsem k závěru, že stačí přečíst více jak 20 % z celkového obsahu, aby mě kniha přesvědčila, že ne/stojí za to pokračovat. S tímto příběhěm jsem opravdu bojovala, nechtěla jsem se vzdát, ale shledávám, že mě to, v čele s hlavní postavou, která mi byla protivná, porazilo a celou tuhle kapitolu bych uzavřela slovy: velký špatný. :)
Jsou knihy o divných lidech dělajících hrozné věci, které fungují jako anatomie zločinu a lidské duševní a morální patologie. Příkladem budiž Sběratel od Johna Fowlese. Zde jde ale o něco jiného. Olga Tokarczuková má zjevně ráda Blakeovu poezii, zvířata a astrologii, nejí maso a rozhodla se, že kombinace toho všeho v příběhu podivínské postarší ženštiny v Kladsku bude super. Tokarczuková sice výborně píše a nutí k zamyšlení, ale mě to prostě nebavilo. Hrdinka mi byla neobyčejně nesympatická, úvahové pasáže mi přišly úmorné (kdosi tu zmiňoval knihu S elegancí ježka, tak ta mi přišla podobně nesnesitelná) a celé vyznění knihy je opravdu děsivý manifest radikálního vegetariánství. (5/10)
První stránka mě zaujala humorem, další potom hloubkou myšlenek, popisem drsné venkovské přírody a svéráznými postavami. Nadsazený obrázek současné společnosti? Ani moc ne. Autorka skutečně velice pěkně kreslí slovy a snad ještě lépe myšlenkami. Mimořádná palba slov, píše Mijagi. Daří se jí zhmotnit atmosféru děje i vtáhnout čtenáře do svého světa. Vše se v zásadě otáčí kolem morálky, ekologie a vztahu člověka ke zvířatům.
Zcela jistě stojí za přečtení i za zamyšlení.
Moje nadšení bohužel nevydrželo. Mým osobním filtrem neprošla zejména astrologie a až příliš vyšinutá hlavní postava. Originálně napsané, ale pro mě snad příliš "morálně ekologický thriller s nejasnými konturami" :o)
Fantastický příběh, zcela moderní a aktuální takřka ekologický román. Líbí se mi, že obsahuje i české prvky, zmiňované v knize i ve filmu. Jediné co se mi tu opravdu hodně nelíbilo a doufám, že nikoho nenapadne v tomhle paní Dušinku následovat bylo vypouštění zvířat z kožešinových farem do volné přírody. Takovéhle nápady měly v 90. letech různé rádoby ochranářské spolky a od těch dob máme lesy plné nepůvodních invazních druhů jako jsou psík mývalovitý, norek americký, medvídek mýval a další, které u nás nemají přirozené nepřátele a stávají se významnými škůdci. Takže chránit přírodu samozřejmě ano, ale všechno s rozumem.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno zvířata, fauna polská literatura pytláci lesy astrologie rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Zvláštní kniha. Určitě není pro každého, ale tak je to se vším. Detektivní zápletka v knížce být úplně nemusela, rozhodně jsem příběh nepovažovala za krimi, což bych asi měla, když v ní pár lidi zemřelo ne úplně vlastním přičiněním. Trochu mně udivilo na konci knížky, že kázání faráře Šelesta je kompilací skutečných kázání mysliveckých kaplanů získaných z internetu. Pokud na sebe takto někteří myslivci nahlížejí, je to docela smutné.
Chápu, proč se hlavní postava jmenuje DUŠEjková.
" Líbí se mi satelitní snímky a tvar Země. Takže je pravda, že žijeme na povrchu koule, vystaveni pohledům planet, ponecháni ve velké prázdnotě, v níž se po Pádu světlo roztříštilo na malé střepy a rozptýlilo? Je to pravda. Měli bychom si to každý den připomínat, protože zapomínáme. Máme pocit, že jsme svobodní. A bůh nám odpustí. Osobně si myslím, že je to jinak. "