Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385820/bmid_svuj-vuz-i-pluh-ved-pres-kosti-mrtv-qrt-385820.jpg
4
559
559
Román Olgy Tokarczukové by bylo možno označit za „morální thriller“. Hlavní hrdinkou příběhu je Jana Dušejková, stavební inženýrka, která si musí vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny na škole v Kladské kotlině na česko-polském pomezí. V zimě pracuje také jako správkyně letních bytů. Její vášní je astrologie a nadevše miluje zvířata. Snaží se jim všemožně pomáhat a chránit je, bojuje proti lidem, kteří jim ubližují. Varuje před nerozvážným ničením přírody, vidí lidské osudy vepsané do hvězd. Patří k okruhu nadšených čtenářů anglického básníka Williama Blakea (název knihy je citát z jeho básně). Jednoho dne je Janin soused nalezen mrtvý. Následuje další vražda a pak další… Pytláci i významní členové společnosti záhadně umírají. Jen zvířata jsou němými svědky. Hrdinka o těchto vraždách něco ví, policie ji však neposlouchá — jenže Jana Dušejková dokáže číst ve hvězdách…... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno:
2018
,
Host
Originální název:
Prowadź swój pług przez kości umarłych, 2009
více info...
Přidat komentář
Tohle je už moje 5. kniha od Olgy Tokarczukové a byť autorka patří k mým oblíbeným, zpočátku jsem myslela, že ji nedočtu. Hrdinka mi byla opravdu nesympatická (už jen to používání velkých písmen, aby zvýraznila označení popisovaných událostí či postav - Zvíře, Člověk, Potíže, Záchvat, Hněv...opravdu patos) a zařadila jsem si ji mezi skupinu lidí, jejichž existence prosazování ekologie a práv zvířat spíše ubližuje, a které bych opravdu nechtěla osobně potkat. Ani ostatní postavy mi příliš nenadchly, byly hodně "jednobarevné" a zredukované na své místo v konzumní společnosti (neúspěšný a na okraji = hodný, dravý a prachatý = zlý). A místy dlouhé pasáže o astrologii pro mě byly srozumitelné asi tak jako svahilština. Pak mě ale děj postupně přece vtáhl a rozuzlení pro mě bylo překvapivé. Takže za 3 *. (ale možná bylo rozuzlení překvapivé jen proto, že tolik akceschopnosti a tahu na branku je u této hlavní postavy přece jen nepravděpodobné).
Nudné astrologické pasáže, popisy krajiny, na detektivku jsem to čekala víc detektivní. Ale dočetla jsem. Zdlouhavé, ale zápletka zajímavá. Zajímavý styl psaní polské autorky, na který si čtenář po chvíli zvykne.
Takhle už mě dlouho žádná kniha nechytla. Už jsem si myslela, že jsem ztratila tu schopnost z dětství a mládí nechat se knihou pohltit a nakonec si říct, tak to je ono! Téhle knize se to po dlouhé době povedlo…
Boj paní Dušejkové proti myslivecké a jiné mafii, a vůbec boj proti životu, který není v souladu s přírodou, je bojem s větrnými mlýny. Hlavní hrdinka, osamělá stárnoucí žena se svéráznou filosofií a odporem k zabíjení čehokoliv živého, i kdyby to byl jen brouk, je tvrdohlavá umanutá žena, která si žije po svém a po svém prosazuje svoje zásady.
Paní Dušejkové rozumím, i když samozřejmě její názory do úplných důsledků nesdílím. Nicméně když jsem včera po dešti přenášela roztomilé šnečky páskovky z chodníku a domlouvala jim, ať na chodník nelezou, že budou zašlápnuti, připadala jsem si stejně pošetile, jako hlavní hrdinka…
„Samozřejmě, že jsem měla baterku, ale kde, to jsem byla schopna zjistit až ráno, za denního světla. To už je úděl baterek, že jsou vidět jen ve dne.“
„Pro lidi v mém věku už nejsou na světě místa, která by milovali a kam by opravdu patřili. Přestala existovat místa dětství a mládí, kam jsme jezdili na prázdniny, parky s nepohodlnými lavičkami, kde jsme prožívali první lásky, stará města, kavárny, domy. Ještě bolestivější je, zachovala-li se jejich vnější forma, protože pak tato místa připomínají skořápku, která už nic neobsahuje. Nemám se kam vrátit.“
„Za všechny kočky, ježky, kterým zlomil hnát, teď musí se zvířátky účet vyrovnat.“ Jako by tuhle knížku napsal na motivy Fanánkova textu Miloš Urban. „Morální thriller“ (jak se zde píše), kritizující nenažranost moderní společnosti a její bezohlednost k tradicím či přírodě, je i jeho doména. Stejně jako atraktivní nápad, ale i trochu papírové, jednorozměrné postavy. K tomu trocha mystiky – William Blake, astrologie. A ten nápad? Myšlenka, že lhostejně či ze sportu zabitá zvířata by se - stejně jako ve zmíněné písničce Tří sester - mohla mstít. A že by to bylo docela po právu, alespoň v očích paní Dušejkové, když tedy nebudu ztotožňovat pohled vypravěče a autora. Bonusem jsou úvahy vypravěčky o idylickém Česku.
„V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásnou, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci; malí Zající hopsají v obilí a lidé na kombajny věší zvonečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu..."
Velmi dobrá a zajímavá kniha, která předčila mé očekávání. Originální příběh i zápletka se sice očekávaným rozuzením, které ale neubralo téměř nic ze své působivosti. Za poslední dobu jedna z top knih.
Luxus maximus.
Nečekaný objev, pro mne jedna z top knih. Pořád jsem z ní tak trochu paf....
Až nečekané ztotožnění se s hlavní hrdinkou - jo, jsem taky vegetarián, astrolog, nepřítel myslivců, ochránce zvířat a ....blázen (pro většinu společnosti), jak jinak. Skutečně mne potěšilo, že tu krutost, nadřazenost, lhostejnost a bestialitu většiny lidí ke všem a všemu živému okolo, která mne leckdy nesmírně deptá a ubíjí, vnímá úplně stejně i někdo další (byť by to byla pouze fiktivní literární hrdinka).
Obdivuju autorku za odvahu. Nevím jestli je v Polsku také tolik myslivců (co mají k "myšlení" a používání "mysli" asi tak daleko jako tučňák patagonský k subsaharské Africe) co u nás, ale pokud ano, smekám. Vyrobila si tak touto knihou více nepřátel, než možná tuší.
Svět je plný krásných knih
a tohle je jedna z nich.
Nečekaně nitěrní a blízké, vyjadřující pocity člověka, který se opomenul v dnešním světě a bolí ho neohleduplnost doby, vztahů, lidí a nelidí. Anna Bolavá se v knize velmi inspirovala...
Půjčila jsem si knihu a četla jsem a četla, četla jsem v čekárně u doktora, četla jsem před spaním, četla jsem před obědem a stejně mi trvalo docela dlouho než jsem knihu přečetla...
Nutila mě přemýšlet, nořit se do vlastních myšlenek a názorů, které nemusely vždy odpovídat názorům hlavní hrdinky... Za což jsem autorce moc vděčná, je fajn si u knihy i trochu zafilozofovat!
Celkově se mi líbil příběh i styl jakým byla kniha vyprávěna, opravdu jsem se cítila vtažena do děje a bavilo mě to. Takže první knihu paní Tokarczuk, kterou jsem přečetla, musím velice pochválit, uvidím jaké jsou další její knihy.
Většinou na komentáře ostatních nereaguju, ale tady si to neodpustím.
Kristleko: Za prvé bych smazala spoiler, takhle některým čtenářům zkazíš rozuzlení příběhu. Jinak si nemyslím, že by kniha říkala, že zabít lovce je správné a že tím člověk vyřeší lov zvěře. Jedná se přece jen o beletrii a ne o naučnou literaturu. Pochybuju, že se Tokarczuk ztotožňuje se vším, co postava paní Dušejkové říká a dělá. Ale samozřejmě každý to asi vidí jinak a rozhodně nechci nikomu vyvracet jeho názory - v rozmanitosti je krása (a svoboda).
Raffi: Musím také reagovat, protože jsem nedávno četla s Tokarczuk rozhovor, ve kterém narážela právě na idealizaci Čechů, kterou do této knihy použila, a ve kterém popisovala zvláštní pozitivní zkreslení České republiky Poláky, se kterým ona nesouhlasí. Takže to je snad odpověď na zamýšlení, jestli to autorka myslela vážně.
Kniha veľmi podobná Do tmy od Anny Bolavé. Ale tento poetický príbeh (je veľmi krátkozraké označovať ho detektívkou) sa mi zdá viac prirodzený, poctivejší. Zakomponovanie poézie Williama Blakea mu dodalo ďalší rozmer, ten správny šmrnc.
Jediné, čo mi vadilo, bolo porovnávanie, ako je to v Česku iné, krajšie a lepšie než v Poľsku (snáď to bolo myslené s veľkou dávkou nadsázky a irónie).
Kniha, která přiměje k zamyšlení a přehodnocení některých aspektů života, které už přijímáme s naprostou samozřejmostí, snad každého čtenáře. Velmi zajímavé zpracování tématu lidského přístupu ke zvířatům. Autorka knihou kritizuje lidskou pýchu, naprostou sebejistotu a neoblomnou víru v to, že člověk je zvířeti nadřazen a může se k němu chovat, jak se mu zachce. Hlavní postava je úžasně nepředvídatelná a rozhodně neobyčejná ve svých zájmech, přístupu k věcem, zamýšlení nad tím, nad kým se nikdo jiný nepozastaví.
Zaujalo mě i zasazení příběhu do neútěšného prostředí, ve kterém žije, popis procesů v přírodě v jejím okolí, odkázanost osady, ve které bydlí, na sebe, tedy určitá provázanost a nucená závislost na sousedech, přestože se někteří z nich nemají příliš v lásce.
A jako bonus si český čtenář užije úsměvnou idealizaci Čechů a jejich rajské země, ve které neexistují hádky, lhaní, podvody ani krádeže, natož ubližovaní zvířatům...
Velice inspirativní příběh.
Zpočátku mi příběh, způsob vypravování i povaha hlavní hrdinky připomínala Do tmy Anny Bolavé. Ale pak šla kniha odlišnější cestou.
Myslím, že Jana Dušejková o sobě píše a svůj příběh vypráví ne zcela poctivě a otevřeně. Když je žena schopna takových výstupů jako Jana před lovci a v kostele, není to jen taková mírná a tichá voda, jak působí při povrchním čtení.
Knížka na mě působila jako mnohovrstevný příběh, nenačančaný, nepodbízivý.
Kladsko, do Česka blízko, do Země zaslíbené, kde se lidé nehádají, silnice jsou hladké a bez děr a vůbec je tam krásně. Plošina, taková Pustina a v ní žijí docela běžní vesničané, zabývající se tím, čím už se tak obvykle zabývají. A také tu žijí Chalupáři. Někteří celoročně, jiní sezónně. Chalupářka Jana, která se Janou necítí být, je originální typ s originálním myšlením a originálními realizačními postupy. Olga Tokarczuková je také originální a mimořádná, takže rozhodnutí nechat si ujít některý z jejích textů, je bolestná ztráta, která mrzí i tehdy, když jí vůbec neznáte.
Božská mana pro mojí písmenkovou duši... utíkám z leckdy nesnesitelné civilizace do lesa každou volnou chvilku a našlápnutí do něj po této myšlenkové smršti se pro mě stalo až posvátnou záležitostí... stala jsem se hostem v tiché zvířecí říši... mé vnímání života jako takového se zase posunulo o kousek dál...
Být celé vyprávění rozsáhlejší, tak už nikdy nepozřu nic živého...scéna s kancem pro mě byla až fyzicky nesnesitelná... takovou sílu to celé Jany poselství pro mojí maličkost mělo...
Inu, je pár papírových příběhů, které se mi zavrtaly hluboko do srdeční chlopně a lehounce tam cosi "přeštelovaly" ... a tenhle mezi nimi získal čestné místo! Jen číst ho totiž nestačí!
Ke knize jsem se dostala hlavně díky filmu, na který jsem viděla ukázky. Po pravdě jsem přesně nevěděla co očekávat, přeci jen "morální" triller nečtu nijak často. A i teď po dočtení moc nevím co na knihu říct. Rozhodně byla zvláštní. Hlavní postava, ani ostatní postavy mi nebyli nijak sympatické a celé mi to přišlo takové divné, bez větší zápletky... Ale ten konec?? Něco jsem tušila už dřív, ale pak s jakým klidem byl popisován...a jen asi na 5 stránek... Kniha nebyla špatná, ale já osobně jsem čekala něco víc.
Oslava poezie Williama Blakea převlečená za polskou pohraniční detektivku s astrologickými přesahy. Unikátní projekt. Jaká škoda, že se o něj čtenáři začali zajímat, až když se v kinech objevilo filmové zpracování.
Kdo je vlastně Jana Dušejková? Stará, nemocná, osamělá, hodná žena, která žije na pomezí Polska a Česka. Má ráda Přírodu a všechny Bytosti v ní žijící. Je to bývalá stavitelka mostů, učitelka angličtiny a amatérská astroložka. Ale je v ní skrytý Hněv a Posedlost tím, že Zvířata se nesmí zabíjet. Oslovuje úřady, policii, ale nikdo ji nebere vážně a všichni ji považují za šílenou. Kromě této postavy, jejích pocitů, myšlenek a prožitků, v této knize najdeme obraz života v odlehlé horské části Polska a příběh záhadných úmrtí, která vypadají jako pomsta zvířat. Celé to vyprávění je tak nějak drsně poetické a přestože se odehrává v jakémsi mikrosvětě, dá se chápat, jako odraz života celé společnosti.
Připomnělo mi to trochu Jasno, lepo, podstín, zhyna a trochu Do tmy od Anny Bolavé. U všech třech jsem od začátku měla tísnivý pocit, že to nedopadne úplně dobře. Pro milovníky melancholických knih rozhodně doporučuji.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno zvířata, fauna polská literatura pytláci lesy astrologie rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Kniha má nenadchla. Zo začiatku som si nevedela zvyknúť na štýl písania a uvažovala som, že to zabalím. Postupne má však dej zaujal a koniec prekvapil.