Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
Román Olgy Tokarczukové by bylo možno označit jako „morální thriller“. Hlavní hrdinkou příběhu je Janina Duszejko, stavební inženýrka, která si musí vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny a zeměpisu na škole v Kladské kotlině, na česko-polském pomezí. V zimě pracuje také jako správkyně letních bytů. Její vášní je astrologie a nade vše miluje zvířata. Snaží se jim všemožně pomáhat a chránit je, bojuje proti lidem, kteří jim ubližují. Varuje před nerozvážným ničením přírody, vidí lidské osudy vepsané do hvězd. Patří k okruhu nadšených čtenářů anglického básníka Williama Blakea (název knihy je citát z jeho básně). Jednoho dne je Janinin soused nalezen mrtvý. Následuje další vražda a pak další... Pytláci i významní členové společnosti záhadně umírají. Jen zvířata jsou němými svědky. O těchto vraždách hrdinka něco ví, policie ji však ignoruje – jenže Janina Duszejko dokáže číst ve hvězdách...... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2010 , HostOriginální název:
Prowadź swój pług przez kości umarłych, 2009
více info...
Přidat komentář
Fajn, ale vedle jak ta jedle. Kopejte si a řvěte, jak chcete, jen to více utáhuje oprátku. :D
Zvláštní, velmi křehký příběh. Jeho vypravěčka je podivínka s extrémním vztahem ke zvířatům, ale její svět a jeho popis jsou tak poutavé a křišťálové (jiné slovo to snad ani nevystihuje), že s ní musíte souznít a chápat jí. Je to smutný příběh, ale umí přinést i radost a uspokojení. Janu musíte prostě milovat.
Mimochodem moje první setkání s polskou literaturou, která mi od té doby přinesla nejednu radost.
Mnoho poznamenání-si-hodných myšlenek, příjemná atmosféra horské samoty, překvapivá detektivní linie, specifická poetika spíše než mysterium, aneb obtížný alternativní život hlavní postavy, přírodní aktivistky, důchodkyně, paní Dušejkové.
Vrčení, štěkání i řev,
to o nebe v nich bije hněv.
Kůň, který na ulici zdech,
volá k nebi o krev nás všech.
pes žebrákovi, kočku vdově,
nakrm je a tak přidáš sobě.
nádherná kniha. svět je plnej zrůdnejch, nelogikejch věcí, a myslivci s hubertem tomu kralujou. Je paní Tokarczuck jako její postava? Aspon trochu? Taky má tak ráda zířata a česko? Doufám.
Asi přehodnotím názor na Poláky, mám tam totiž kamarádku.
O detektivku nejde ani omylem, jde o pomstu, přátelé!
A taky o ostatní věci, třeba jak je důležité být sám sebou, být nepřizpůsobivý.
"Chytil Srnu do smyčky, zabil ji a její tělo rozčtvrtil, upekl a snědl. Jedna Bytost požírala druhou, v tichosti, v Noci, beze slov. Nikdo neprotestoval, z čistého nebe nezahřmělo. Trest však démona stejně dostihl, i když smrt nepřišla cizí rokou."
Tento morálny triler z prostredia lesnej pohraničnej osadky poľských Stolových hôr ma okamžite vtiahol do deja svojou príjemnou atmosférou a príbehom. Neagresívne pojednáva o nerozvážnom ničení prírody a o pomoci zvieratám. Teda, nie príbeh, ale hlavná hrdinka, ktorá ho rozpráva. Všetky postavy sa správali úplne prirodzene, ale ona mi bola sympatická najviac, napriek jej hendikepu. Aspoň som sa viackrát z chuti zasmial, nie výsmešne, ale pobavene, na jej výrokoch. Bol to vlastne hendikep, alebo dar vidieť veci inak ako ostatní? Vysloví tiež niekoľko mimoriadne citovo silných a niekoľko naozaj múdrych myšlienok. Niektoré z nich som si dokonca zapísal. Už 38 strán pred koncom som sa dovtípil, kto bol vrahom, a mojou reakciou bol natešený úsmev. Sám neviem prečo, obete boli aj tak vrahovia a chlípnici. Bolo to v kapitole o sv. Hubertovi, patrónovi poľovníkov, a poľovníci nebudú patriť k tým, ktorí budú z tejto knihy nadšení. Mne z nej zostali pozitívne pocity.
Nejprve jsem si musela zvyknout na sloh knížky , ale po chvilce čtení nádhera. Atmosféra,příběh no a ten konec tak z toho jsem byla překvapena. Doporučuji.
Působivá kniha, skvěle psaná, plná krásných myšlenek, poezie a astrologie.
Nemohu jinak, než dát nejvyšší hodnocení.
Hrdinka mi trochu připomíná domovnici Renée z další skvělé knihy S elegancí ježka. Zatímco Renée je plná filozofie a japonské poezie, Jana Dušejková tíhne k astrologii a Williamu Blakeovi. Ovšem ve své oduševnělosti hrají obě dámy stejnou, a to nejvyšší ligu.
Také mě zaujal velmi kladný až "překladný" pohled na ČR; setkal jsem se s ním u vícero Poláků (kupř. M. Szczygiel). Je to zvláštní: oni nás mají rádi a my je zrovna dvakrát nemusíme (zobecněně řečeno). Když čtu ty idealizované pasáže, musím se hořce usmívat, protože bohužel vím, že to vůbec není pravda.
Námět a zpracování super. Příběh nutí ne přemýšlet,ale zamýšlet se. Postava mi byla blízká nejen astrologiií, vegetariánstvím a dalšímy znaky osobnosti. Velmi překvapivá kniha. Zajiskřila v tom výčtu přečtených v tomto roce. Dávám plný počet a pro mne je to kniha roku.
Nemohla jsem se odtrhnout, příběh mě hodně bavil. Možná i proto, že s hlavní hrdinkou bych si nejspíš rozumněla. Ne tedy úplně ve všem, třeba na horoskopy nevěřím a posedy bych taky neničila:) Ale za překvapivý závěr plný počet.
Skvěle vylíčená horská atmosféra míst, kde lidé pomalu přestávají bydlet. Trochu ujetá detektivka ve stylu příbuzném Miloši Urbanovi. Zábavné poznámky o tom, jak na druhé straně hranic, v Čechách je vše ideální...Dobrá knížka.
Spíš než jako detektivku jsem knížku vnímala jako mírně nadsazený obrázek současné společnosti, s níž se (po svém) dokáže vypořádat jen osoba mírně vyšinutá. Na pozadí nerovného boje přitom celou dobu působí klidná a hojivá moc přírody, která je vlastně hrdinčiným největším spojencem.
Ospalý zimní den je pokradmu přemáhán šerem a stopy Holek se pomalu ztrácí ve špinavém sněhu. Nad koncem světa, na česko-polském pomezí, se vznáší duch Williama Blakea - tak nějak sem patří.
Jsi-li zapáleným nimrodem, budeš pravděpodobně mít problém se ztotožněním se s myšlenkovými pochody hlavní postavy tohoto víceúrovňového románu. Budeš pravděpodobně nesouhlasit s označením z anotace "morální thriller" s argumentem, že na zabíjení zvířat není nic nemorálního, ba naopak - jedná se o čin přirozený, zakotvený v historických kontextech. Jsi-li však nimrodem citlivým a vybaveným silnými empatickými sklony (protimluv?), může se v tobě při čtení probudit zásadní ideové schisma. Ale jak jedna ze současných, nejčtenějších polských autorek zmiňuje: "bez rozporu není pokroku".
Myslím, že by mi stačila povídka a ne číst tento sice krátký, ale přesto, pro mě, téměř nic neříkající pseudo-filosoficko- etický román.
A to mám zvířátka rád! :-)
Ale alepsoň mě kniha inspirovala k přečtení Blakových veršů a za to děkuji.
Román se podobá i vymyká severskému populárnímu detektivně ponurému stylu... Baví mě náhled autorky na náturu Čechů (měl bych ho prokonzultovat s někým z Polska:-) Po dočtení nejsou myšlenky jednosměrné - Kdo byl teda v Právu...? Která strana si zaslouží větší Trest? Je postoj hlavní hrdinky obhajitelný a nebo jde o čirý extremismus...??? Co se má obhajovat spíš? - Právo na život, Zvyky společnosti a nebo nadřazená role Pána Tvorstva??? Zkuste si přečíst... A udělat si názor...
Tuhle knihu jsem našla vloni pod vánočním stromečkem a musím říct, že mi udělala velkou radost. Jednak tím, že je to další kniha z brněnského nakladatelství Host od mého oblíbeného knižního úpravce Martina Peciny, a jednak samozřejmě svým obsahem a příběhem. Zaujala mě už svým zvláštním názvem a ačkoli byla avizovaná jako detektivka, já ji považuji za velmi poetický příběh s trochu drsnějším koncem. Jana Dušejková, hlavní hrdinka, se mi skutečně dostala pod kůži a knihu jsem přečetla jedním dechem. Rozhodně si ji nenechte ujít, její čtení je skutečně velkým prožitkem.
Souhlasím, je to vyjímečná kniha, která mne nadchla a donutila či nakopla přemýšlet o spoustě věcech. Doporučuji všem, protože je to nádherný zážitek.
V poslední době jsem měl štěstí na knihy, kvůli kterým má člověk pocit, že čtení je jedna z nejkrásnějších věcí, které lidstvo ve své pošetilosti vymyslelo. A přesto se kniha Olgy Tokarczukové z té hromady na mě potutelně usmívá, pomrkává na mě a říká: „To jsem tě dostala!“ A má pravdu, vůbec jí nemohu vyčítat přeceňování sama sebe.
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvým – název tvoří verš Williama Blake – je pro Olgu Tokarczukovou výjimečná tím, že její obsah netvoří mozaika drobných příběhů, je to ucelený román s kontinuálním dějem. Zápletka je poněkud detektivní, ale netvoří podstatu knihy. Ostatně pokud by chtěl čtenář odhalit vraha, je to možné již v první třetině knihy. Ale přemýšlením o nepodstatných věcech by si člověk mohl kazit požitek z četby. To co mi přineslo největší potěšení z četby je způsob, jakým autorka popisuje hlavní postavu - Janu Dušejkovou a maličký svět, ve kterém žije. To, jak se odráží autorčin vztah ke Zvířatům, který je v knize vyhraněný a neakceptovatelný, ale pochopitelný.
Je to výjimečná kniha, tak už se do ní pusťte!
Štítky knihy
vraždy zfilmováno zvířata, fauna polská literatura pytláci lesy astrologie rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
2010 | Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
2008 | Běguni |
2016 | Knihy Jakubovy |
2007 | Pravěk a jiné časy |
2020 | Bizarní povídky |
Zajímavá kniha, už těmi černobílými ilustracemi nebo používáním velkých počátečních písmen v textu (a už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy četla polskou literaturu). Ale toto není důležité, hlavní je téma a hrdinka, postarší žena se svými zdravotními problémy a umanutostí. Má ráda zvířata, bere je za lidem rovné, příčí se jí jakékoli ubližování živým tvorům a proto se třeba pouští do marného boje s místními myslivci, pytláky a netečnou policií. Paní Dušejková je zvláštní, ale ne zase tolik, aby se úplně vyhýbala lidem a dokáže věnovat svůj čas a síly tomu, co považuje za smysluplné a nutné. Stojí o přátelství s osamělým sousedem, ale nevnucuje se, je hodná. Má svůj malý okruh lidí, svoji minulost a přítomnost, svoje pevné názory a zajímavé (někdy i vtipné) úvahy. Také se věnuje astrologii, což jsem zrovna já-čtenářka moc neocenila. Nakonec všichni dostali to, co si zasloužili. Děkuji autorce za odvahu a kritiku falešné morálky a nadřazenosti jedinců i části společnosti (běžné i u nás, jak víme, jakkoli jsou zmínky o Česku kladné). Knížka mi někdy trochu vázla, ale po dočtení, mám chuť ji číst znovu. Kladsko už nebudu mít spojené jen s Babičkou. (Srnky mi pravidelně na zahradě okusují kdeco, nikdy bych žádné z nich neublížila, jsou krásné, patří sem.)