Těžké duše
Iva Hadj Moussa
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/542797/bmid_tezke-duse.jpg
4
175
175
ROMÁN O ŽIVOTNÍCH PŘEŠLAPECH, MUZICE A STŘETU BOOMERŮ S MLADOU GENERACÍ Johanesovi táhne na padesát. Živí se vyklízením bytů, má za sebou rozvod a ve střídavé péči dospívající dceru. A na krku jeden sexuální skandál. A především tři kamarády, s nimiž ho spojuje láska k heavy metalu i frustrace ze současného světa, kterému z různých důvodů přestávají rozumět. Johanesův stereotypní život, zaplněný tvrdou fyzickou prací a hospodským tlacháním, pravidelně narušuje jen dcera Žofie. Oč víc je nezkušená, o to progresivnější názory na otce a život jeho generace zastává. Zvlášť když Johanes nemá problém s konzumací masa a na ženy se pořád dívá jako na objekty. Horší ale je, že ani on sám se v sobě nevyzná — je jen obyčejný chlap, který souhrou nešťastných okolností tak trochu selhal, nebo zavrženíhodný sexuální predátor? A záleží víc na tom, jak se ke svému prohřešku postaví sám Johanes, jeho dcera, nebo snad celá společnost? A jak mu v tom všem pomáhá humor, nadhled — a taky znovuobjevená elektrická kytara?... celý text
Přidat komentář
Ztratila jsem slova. Od knihy jsem neměla nijak výrazná očekávání, ale tohle byla bomba! Při každé stránce jsem se musela minimálně pousmát, ale spíše mi vylétly koutky hodně vysoko nad prořízlým slovníkem a narážkami Johana. Prvotřídně vyšperkovaný román o jednom obyčejném všedním životě mnoha z nás. S Johanem jsem názorově často víc než souznila, přitom si uvědomuji, že kdyby stál vedle mě, poleze mi za chvilku na nervy :-) (asi čas se nad sebou zamyslet). Skvělé čtení, s hloubkou, protože vás to donutí se nad sebou samým zamyslet, nad životem, co od něj chceme, jestli nám stačí to, co momentálně máme a co děláme. Za čím se vlastně pořád pachtíme? Mysleme raději více na sebe a naše blízké, ku*va!
To je jedinečnej generační román přímo pro mě. Stejný věk,miluju metal a hudbu mám pořád v hlavě. Byl jsem s hlavním hrdinou a jeho kumpány stále na stejné vlně. Přečíst si tuto knihu může kdokoliv. Je čtivá,zajímavá chvílemi smutná někdy zas veselá.A z tvrdého reálného života.Jen mě byla o kus bližší.
Iva Hadj Moussa má na kontě knížek už několik. Já se však s její tvorbou setkala úplně poprvé...
Johanes, nebo - Honza, je-li vám toto oslovení milejší bude zanedlouho slavit padesátiny. Je rozvedený, živí se vyklízením domů, volno tráví nejčastěji u piva a jeho byt průběžně okupuje pubertální dcera Žofie.
Když během jednoho pracovního dne objeví v garáži kytaru, probudí se v něm vzpomínky a taky dávná láska k heavy metalu, kterou aktivně prožíval se svými třemi kamarády.
Jenže život nám dost často hodí klacky pod nohy, když to nejmíň potřebujeme - ozve se minulost, někoho potkáme nebo nás pohltí vlastní polemika nad životem. A u Honzy to není jinak...
Musím řict, že před autorkou smekám. Pustit se do psaní příběhu a vyprávět ho z pohledu muže/ů možná chtělo větší dávku odvahy, než se zdá. Zvlášť v dnešní době :)
Kniha se mi moc líbila, vnímala jsem přesah (např. soudobé nešvary společnosti, komunikace mezi mladými lidmi, přístup ve výchově dětí, generační rozdíly...) a hrozně moc jsem si oblíbila Žofii :)
Jen jsem si nějak nedokázala v hlavě vytvořit obrázek hlavního hrdiny, ale to už je vlastně nepodstatný detail :)
Doporučuju!
Jako první a nedůležitější věc je třeba zmínit, že kniha byla fajn a její četba splnila to, co jsem očekávala: pobavila mě.
Nicméně mám dvě drobné výtky.
První, méně zásadní, výtkou je, že hlavní hrdina je tak trochu šablonovitý. Samozřejmě, že je to pochopitelné, a je mi jasné, co autorka chtěla ukázat a co chtěla říci, takže jí odpouštím, že je hlavní hrdina hodně odhadnutelný - má názory jako "typický" padesátník, který se živí fyzicky, je rozvedený a nemá vysokou školu (ne, že by to vypovídalo něco o míře inteligence, ale dokresluje to právě tu šablonovitost) a je tak trochu "rebel". Na druhou stranu samozřejmě chápu, proč je hlavní postava taková, jaká je - je to proto, že pak může mít názory, které od ní očekáváme, které k ní prostě "sedí" a se kterými můžeme (ne)souhlasit, aniž by nás nějaký jeho názor překvapil či šokoval. Ale je třeba přiznat, že to funguje. Napadá mě: fungovalo by to stejně dobře, kdyby hlavním hrdinou autorčina románu byl například Bruty?
Druhou, trochu větší, ale pořád nijak zásadní výtkou, jsou znalosti výše uvedené postavy (a nejen její). Nevím, zda by lidé této sociální skupiny (názorů, jazyka, postojů apod.) citovali Goetha nebo nějakého filozofa "s legračním jménem Sofokles", případně trousili poznámky o klimatickém žalu, věděli, kdo hrál hlavní postavu v Gladiátorovi, naráželi na méně známé citáty z Hamleta (doba vymknutá z kloubů šílí), přidali k lepšímu, že byl Kipling misogyn, nebo věděli, jaký účes nosila Amélie z Montmartru.
Ke knize samotné řeknu, že je smutná, místy dost depresivní a mnohdy až křehce dojemná, jako sám život. Je vidět, že autorka není jen životní teoretik a necucá si své postřehy z prstu. I když za sebou nemám sexuální delikt, nejsem rozvedený a nezemřela mi sestra, přesto jejímu Johanessovi v mnohém rozumím. Při čtení jsem si často říkal „ Ty vole Ivo, to je tak přesný.“ Ano, i muži mají své sny, strachy a fobie. A stárnoucí muži o to víc. „ Co já vůbec o dnešku vím? Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou ,jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde se musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho. „ Johaness je normální chlap a já mu rozumím, stejně jako jeho frustraci ze sebe sama chápu i jeho komplikovaný vztah k dceři. „ Můžu ti nějak pomoct?“ Vysoukám ze sebe a potím se. Hlavně nic nepokazit. Ptát se, ale ne moc. Nehodnotit. Netlačit na pilu. „Snad to budu umět.“
Vlastně vůbec nechápu jak Iva Hadj Moussa dokázala tak perfektně vyhmátnou mužskou duši. Před tím prostě smekám. Ale abych nemlel jen o vztazích a duševních pochodech, které jsou logicky nedílnou součástí knihy. Velká část románu je věnována vzniku a klopýtavému znovuzrození Johanessovy kapely Heavy Souls. Autorka je fanynkou blackmetalu a je vidět že není jen pasivní posluchačkou. Probíráme se pestrou nabídkou jukeboxu, jednoho z posledních v Praze: "Mám tam dát Fear of the Dark, nebo Number of the Beast?" chce vědět Fakáč. "To je jako vybírat si mezi svíčkovou a vepřem knedlem zelem," kroutím hlavou. "Tak víš co? Já bych poprosil pořádnou flákotu. Vraž tam Run to the hills." "Jak je libo. Skvělá volba pane!" Za chvíli si prozpěvujeme:
White man came across the sea
He brought us pain and misery
Před časem jsem četl knihu Hendrixova kytara, která taky popisuje životní příběh kluka, který se jako bigbíťák snažil přežít v socialistickém Československu. Těžké duše na rozdíl od výše zmíněného románu popisují jeden rok v životě stárnoucího bílého muže který má rád metal, přesto mi jsou bližší než kniha Kateřiny Dubské.
Tak to bylo asi o mě nebo tak něco, stárnoucí muž s kytarou. Snad jen toho heavy metalu, ač jsem ho celkem poslouchal, tam i na mne bylo až moc. Na druhou stranu dojemné a trefné. Na to že to psala žena, tak toho pana Šoupu trefila dokonale :)
Už ani nevím, kdy naposledy jsem četla knihu, která by mě pohltila od první do poslední stránky.
Autorka v knize citlivě otevírá spoustu témat, která zasazuje do každodenního života, ať už jsou to vztahy v rodině, láska či bolest.
Přečíst si o životě a myšlení stárnoucích bílých mužů byl zážitek. Ne úplně běžně vykreslované literární postavy, které jsou ale v reálném světě všude kolem nás.
Děkuji za literární zážitek.
Štítky knihy
Praha humor česká literatura ze života krize středního věku hard rock, heavy metal black metal generační rozdíly
Autorovy další knížky
| 2021 |  Démon ze sídliště |
| 2022 | Havířovina |
| 2020 | Šalina do stanice touha |
| 2024 |  Těžké duše |
| 2020 | Hlavně na to nemysli |
"Letni cteni k vode." Ano, rozhodne nejsem cilovkou. Cetlo se to pomerne dobre, vztah s dcerou byl pro me osobne nejzajimavejsim clankem. Druha kniha od Hadj Moussy behem jednoho mesice, lepsi, nez Havirovina.