Tiché roky
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/408674/bmid_tiche-roky-Vcp-408674.jpg
5
6909
6909
Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je jiný než ty předchozí. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky. Cenné na jejím psaní je nejen zvolené téma, ukotvené v autentické české minulosti, ale především práce s jazykem. Mornštajnové psaní je nesmírně citlivé, přitom však nikterak sentimentální, bez kapky sebelítosti, směřované k postavám.... celý text
Přidat komentář
Jak jedna zlá věta dokáže poznamenat dítě, jak jedno špatné rozhodnutí poznamená celý život, jak vás poznamená a změní tagédie, jakou obět umí žena přinést z lásky k dítěti...o tom ta kniha je a i když je smutná, tak je napsána citlivě a bez zbytečného klišé.
Proč to takhle skončilo? Chtěla bych ještě alespoň jednu kapitolu! Ovšem Tiché roky jsou velice zdařilým počinem odlišujícím se od ostatních autorčiných knížek tím, že se točí pouze kolem dvou postav. Příběh byl promyšlený a shrnula bych ho větou: Nikdy nevíš, co ti život nachystá. Je mi úplně jedno, jestli tvorbu A. M. někdo označuje jako "konzumní". Já už zkonzumovala všechny její 4 romány a přála bych si další!
Teda....opět skvělá kniha, kde jsem zaplakala , rozzurila se na Svatopluka, a to skoro pořád..... , no snad brzy vyjde další kniha Aleny Mornštajnové, protože tedy se mi tato kniha líbila stejně jako ostatní, kromě Hotýlku..
(SPOILER)
!!! POZOR SPOILERY PRO TY, KTEŘÍ NEČETLI !!!
CITÁT: Jsou různé druhy ticha. Ticho útulné, volající ke spánku, ticho těšící se na příchod blízkého člověka, ale i ticho tíživé, plné očekávání, že bude v příštím okamžiku přerušeno křikem nebo příkrou poznámkou. Ticho našeho domu bylo nervózní a křehké, naplněné nevyřčenými slovy. (...)
Musím přiznat, že Alena Mornštajnová mne hodně zaujala. I když třeba její knihy jen tak podruhé neotevřu, zanechaly ve mne hlubokou stopu a přiměly mne přemýšlení. Předně si lámu hlavu nad tím, jaký popud Mornštajnovou přivedl k psaní, neboť ten opakující se motiv odhalování rodinných tajemství, o nichž se nemluví, nemůže být náhoda.
Knížka měla podobnou strukturu jako ostatní, tj. na začátku je něco zmíněno, a pak se prolíná vyprávění z minulosti a současnosti. Tentokrát byla ale kompozice obohacena o opakování poslední věty či slov z jedné kapitoly na začátku kapitoly následující. Zprvu jsem v tempu čtení nechápala, proč jsou některá slova vytučněna, ale když mi to došlo a pro ověření hypotézy jsem zalistovala zpátky dopředu, musela jsem se vnitřně pousmát, jako kdyby šlo o soukromý vtip sdílený s autorkou. S ohledem na to, že názvy kapitol jiné knihy byly tvořeny částmi básně, jsem zvědavá, s čím na nás AM vyrukuje příště.
Kouzlo Mornštajnové tkví podle mne nejen ve čtivém a promyšleném jazyce, jímž vypráví, ale hlavně v tom, JAK vypráví. Svému čtenáři nic nevnucuje, události popisuje, ale nehodnotí, a je tedy na něm, s kým bude sympatizovat či která pasáž ho osloví. Připadá mi, že ať Tiché roky bude číst náctiletý, vysokoškolák, čerstvě vdaná žena, novopečený otec, pracující čtyřicátník nebo důchodce, každý si z knihy odnese něco svého. Ve mně tentokrát rezonovalo víc věcí, zejména:
- Vztah mezi rodiči a dětmi.
(Jak hluboce prožíval Svatopluk Blančin odchod, který ona zdánlivě vítala s lehkostí, přestože a) spáchala něco neodpustitelného, b) bylo víc než pravděpodobné, že rodiče už nikdy neuvidí.)
- Jak málo stačí, aby se něco pokazilo, a když některé věci zůstanou nevyřčené, dokážou způsobit mnohem víc bolesti, než kdybychom se o nich nebáli hovořit.
- Že, ač to třeba na první pohled nevidíme, nebo to přikládáme jiným příčinám, i naši nejbližší v sobě mohou mít nějakou bolest, kterou tají. My si jejich jednání vysvětlujeme tím, že jsou tvrdí a nemilují nás, i když bažíme po jejich náklonnosti, ale netušíme, co za jejich zatvrzelostí stojí ve skutečnosti.
- Že někdy je lepší neztrácet čas a pokud nás něco zajímá, zeptat se na to rovnou. Protože svědci minulosti mohou bez varování odejít a nám s nimi zmizí jeden z dílků skládačky...
Autorka si opět pohrávala s mými domněnkami, kdy jsem se dohadovala, o čem kniha bude a snažila se od počátku podvědomě najít nějaké zákonitosti, abych byla několikrát vyvedena z omylu. Bohdana o sobě mluví jako o jediném dítěti, které rodiče měli, otec je z pohledu dcery i manželky Běly podáván velmi nesympaticky (a přitom nahlédnutím do minulosti člověk zjišťuje, že byl velmi milujícím rodičem i manželem), a i to, v čem je Bohdana vlastně "divná" se člověk dozvídá cca ve 3/4 knihy a do té doby se jen dohaduje (Trpí nějakou úzkostnou poruchou, že se nerada baví s cizími lidmi? Má nějaký typ zdravotního postižení, a proto vyžaduje ve škole zvláštní přístup a musí chodit k psychologovi?).
Když Svatopluk přestal mluvit, měla jsem skoro slzy v očích - ještě tolik toho zůstalo nevyřčeno! Jakožto čtenář jsem podvědomě toužila po usmíření a dobrém konci, ale ani toho se mi nedostalo, protože konec je opět - stejně jako u jiných autorčiných knih - otevřený. Kdyby připsala ještě jednu, jedinou stránku nebo aspoň odstavec... ale ne, fantazie zůstala rozdrážděna a přání, jak by postavy měly skončit, nesplněna.
Velmi jsem si přála, aby to oslovení na konci bylo vyřčeno nikoli z Blančiných, ale Bohdaniných úst. A moc si přeju, aby tiché roky pro Žákovic rodinu již skončily a vzduchem se začala vznášet ta správná slova.
Dneska jsem dočetla Tiché roky od Aleny Mornštajnové. Její knížky se čtou samy, prostě je hltáte od začátku do konce. To je na nich bezva. Tiché roky jsou zatím posledním románem autorky, je vidět, že se stále posouvá dál. Kapitoly na sebe krásně navazují, střídá se příběh otce a dcery a my postupně pomalu odkrýváme minulost na pozadí příběhu. Nicméně stejně jako u Hany mi i u Tichých roků něco chybělo. Moc to něco neumím popsat, ale nejvíc se přikláním k tomu, že to bude tím, že s popisem postav nešla Mornštajnová úplně tak moc do hloubky, jak to mám ráda. U Hany mi docela dlouho trvalo, než jsem si k postavám našla cestu. Tady byla doba sbližování trochu kratší, ale pořád jsem s tím nebyla ještě tolik spokojená, abych dala knize třeba i těch 91% jako má na @databazeknih . Tichým rokům bych dala 80% nebo 4 hvězdičky z pěti. :) To porad znamená, že se určitě vyplatí si je přečíst. :) Ale já jsem se už setkala s jinými českými autorkami, které mi přirostly k srdci víc. Třeba Radka Denemarková nebo Lenka Horňáková-Civade. V jejich knihách se snoubí nádherná čeština s krásnými příběhy a když jejich knihy dočtete, místo abyste hned sáhli po další knize, máte naopak chuť jen tak sedět a přemýšlet nad příběhem, který jste díky jejich knihám měli možnost prožít.
Tichá sonda do historie jedné rodiny. Krásně rozmotaný uzel, který život zašmodrchal, autorka to umí s něhou a do hloubky.
Opět krásně napsaná kniha. Nikdy nevíte jaké osudy mají lidi kolem Vás......
Už se těším na další knihu
Krásné... Opět další krásná kniha od této spisovatelky. Vřele doporučuji.
Příjemná kniha, psaná velmi čtivou formou. Hezky vystavěný příběh, i když s dost předvídatelným koncem, který nutí číst dál a dál. Bylo pro mě těžké odložit rozečtenou kapitolu... Prolínání přítomnosti a minulosti je v příběhu velmi přehledné. Je vždy jasné, v jaké rovině příběhu se čtenář nachází. Příjemné odpočinkové čtení.
Pěkná kniha, ale zajímalo by mě, jak by kniha pokračovala dál, čekala jsem jiný konec.
Po knize Hana jsem nevěřila moc v úspěch, ale opět perfektní. Jednoduchost čtení opět prolínání dvou dobových linek. Smutný, ale svým způsobem krásný příběh. Autorka už má zkrátka své místo v mě knihovně
Vůbec si nepamatuji, kdy jsem naposledy přečetla knihu během jednoho dne. Krásný čtenářský zážitek!
Lehkost, s jakou se knihy Mornštajnové čtou, je prostě nádherná, a je pro mě ve zvláštním kontrastu s velmi nelehkými osudy postav. Opět obdivuji vystavění celého příběhu, retrospektivu, návraty do let dávno minulých, postupné odhalování faktů a událostí, krůčků osudu, které vedly k mnoha tichým rokům, kdy strach a obavy o osud blízkých, bolest z jejich ztráty, se přetavily ve smutek, výčitky, vztek a zatrpklost. \"Jak těžké je přiblížit se člověku, který se k vám neustále obrací zády?\" A uprostřed toho všeho hluboko pohřbená touha po lásce a laskavosti. Tiché roky mi byly pocitově bližší než Hotýlek nebo Hana. Přesto Hana asi zůstává knihou, která mi zatím učarovala nejvíc.
Jednoduchá, ale skvelá kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem !! Jen škoda toho konce, chci vědět, jak to všechno nakonec dopadlo....
Mornštajnová opět zabodovala a ukázala, že umí lehce psát i o těžších tématech. Nesentimentální a přesto citlivé, svým způsobem napínavé vyprávění o dvou rodinách, bezvadná psychologie postav a děj, kterého jsme součástí, nenechají člověka chladným.
Potíže v rodinách a trable postav mi nevadí, fiktivní svět je pak uvěřitelnější a vše je takové, jak to v životě opravdu chodí. Nejlepší je, že i když nejsou Tiché roky žádné odechové počteníčko na skvělou náladu, potěší čtenáře víc než přeslazený kýč s pseudoproblémy. Silný příběh, už osvědčená autorka, skryté tajemství rodiny a její historie, to nemohlo dopadnout špatně!
Po přečtení Hany, která mě nijak výrazně nenadchla, jsem díky výzvě sáhla po této knize. A přečetla ji na jeden zátah. Mnohem lepší, čtivější a záživnější. A protože jsem nečetla ani anotaci a o knize si nic nikde nezjišťovala, nevěděla jsem, co mě čeká a o to to asi bylo lepší.
Za mě - zatím nejlepší kniha od Mornštajnové. Děj byl zajímavý, nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Bohdanu jsem měla chuť vyhledat a obejmout... Velmi výjimečná kniha, která mi bude v mysli ležet ještě dlouho.
Opět výborná a naprosto výjimečná kniha od paní Mornštajnové. Jako první jsem četla Hanu. Tady jde o stejný druh vyprávění, ale naprosto jiný příběh. Jiná doba, jiné povahy, jiné osudy. Znovu jsem se nemohla dočkat každé další kapitoly a držela Bohdaně palce, aby byl její život co nejkrásnější. Ovšem život je život...
Štítky knihy
pro ženy psychologie česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány sociopatie rodinná tajemství podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Další dobře napsaná kniha, ale opět stejný scénář: prarodiče, rodiče a dětí. Jestli i další-pátá kniha bude takhle vystavěná, pravděpodobně sáhnu po jiném autorovi. Knihu ale doporučuji.