V jednej osobe
John Irving
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/164649/bmid_v-jednej-osobe-164649.jpg
4
581
581
Irvingov trinásty román je rozprávanie o túžbe, o tajomstvách, o hľadaní sexuálnej identity a o nenaplnenej láske – manifest inakosti a ďalší autorov bildungsromán, ktorého ústrednou postavou a zároveň rozprávačom je Billy Abott, úspešný takmer sedemdesiatročný spisovateľ. Billy vyrastal v neúplnej rodine, otec ho opustil hneď po narodení, a to za záhadných okolností, „o ktorých sa doma mlčí“, jeho matka bývalého manžela naoko nenávidí a znovu sa vydá za miestneho učiteľa, Billyho teta Muriel nenávidí každého a všetko, jej manžel je alkoholik, starý otec má pílu a hrá v mestskom amatérskom divadelnom súbore, do ženských šiat sa však neprezlieka len na javisku, ale aj v civilnom živote. Je teda jasné, že Billy si od raných liet kládol zásadné otázky nielen o svojej rodine. Pod vplyvom jednej zo svojich lások, slečny Fosterovej, knihovníčky v miestnej knižnici, ktorá má tiež svoje veľké tajomstvo, Billy sexuálne precitne a užíva si naplno svoj život. ... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , Slovart (SK)Originální název:
In One Person, 2012
více info...
Přidat komentář
Mně se kniha líbila, není to jednoduché čtení, autor se stále vrací do minulosti a občas přeskočí do budoucnosti. Tématika pro tuto publikaci je zajímavá, jelikož problematika homosexuality, transvestitů a nakažených HIV ve 21. století není ani z poloviny taková, jako bývala v době z románu. V Irvingových románech se člověk musí prokousávat hodně stránkami, aby se pořádně začetl, ale to je John Irving.
Zdá sa , že pán Irwing nestráca dych ani na staré kolená. Skvelý román o háklivých témach, ale hlavne o tolerancii. 4hviezdy len preto, že Garpovy som dal 5.
Jak mám Irvinga ráda, tak tohle jsem prostě nedala, Život podle Garpa a Pravidla moštárny jsem zhltla jak první jahody v sezóně, ale tato kniha mě od začátku nebavila. Neustále opakování informací, které už byly řečeny, jak kdyby měl mít čtenář krátkodobou paměť, scény z divadla mě taky nudily... Dočetla jsem do strany cca 170 a poté jsem se rozhodla, že už knihu neotevřu. Nač se nutit do něčeho, když mě ani po 170 s. nezajímá, jak to celé dopadne. Škoda...
Nevím, jestli má Irving takové knihy všechny, tohle je moje první zkušenost, ale tahle kniha je prostě zvláštní... nemůžu říct, že by se mi vyloženě líbila, ale nesmírně mě zaujala. Je to nejspíš originální tematikou, ale i prostředím, s ničím z popisovaných skutečností jsem se ve svém životě nesetkala, takže to na mě působilo trochu jako příběh z úplně jiného světa. Pro mě to bylo nejen nové, ale i neotřelé a velmi dobře zpracované; sice žádné takové to "nemůžu se odtrhnout od čtení", ale spíše pomalé pohlcování až do okamžiku, kdy prostě "musím vědět, co bude dál".
No čekal jsem od toho víc vzhledem k hodnocení, byla to má první kniha, kterou jsem od Irvinga četl, nemohu tedy srovnávat s ostatními. Kniha na mě působila celkem pesimistickým dojmem, jako by se vše důležité odehrálo v prvních 18letech života a pak už to bylo jen paběrkování. Myslím že z daného tématu by šlo vymáčknout více.
Irvinga a jeho knihy mám ráda, nikdy mě nezklamal, Ale u této knihy jsem se musela do čtení nutit. Nijak mě to nezaujalo, i když téma je zajímavé. Asi nebyla ta pravá doba pro tuto knížku.
K této knize jsem přistupovala neutrálně, neměla jsem žádná očekávání. Autor nezklamal, tentokráte bylo sice vyprávění v "ich formě", ale upoutalo mě a vůbec jsem neměla pocit, že se první 200 stran nic neděje, resp. že je to o ničem. Pravda, kniha byla na můj vkus poněkud monotematická, nicméně neuráželo mě ani téma, ani jeho zpracování. Závěrečná třetina mě přiměla k zamyšlení nad počátky poznávání propuknuté HIV/AIDS epidemie. Psychologický aspekt vyprávění, úryvky z divadelních her a prvek přátelství, neméně důležitý než milostné vztahy mezi hlavními hrdiny - to už byly jen pověstné třešničky na dortu :-)
Celkem zklamání. Kniha je místy nudná, podle mě z těch slabších od autora. Jediné co mě zajímalo bylo gay tématika a epidemie HIV v USA.
Knihu jsem četla velmi dlouho na to , jak rychle jsem přečetla jeho předchozí. Povzbudil mě kometář paní, která psala, že se do ní pořádně začtlla až po 200 stranách. Souhlasím. Myslím, že to není až tak jednoduché čtení, ale je z těch knih, o které budete přemýšlet.
Knížky Johna Irviga miluju , čtu je a vracím se k některým větám či pasážím zpět a čtu si je i nahlas a je mi u nich strašně smutno a jinde se směju a líbí se mi ty jeho obraty a podivnosti a jinakosti, ta jeho fantazie . V jeho knížkách je všechno láska, něha, melancholie, tajemství, smrt, víra, oběti, sex, politika, a láska k lidem a hrozně moc moudra a všechno je brilantně propojeno. A všechno, i to, co je hodně ožehavé a někdy hodně i drsné je podáno tak, že to neuráží, jako by i tu drsnou věc psal laskavě a s pochopení k těm , kterých se to týká a jako by chtěl, abychom i my to pochopili a přijali. Jeho hrdinové jsou tak málo dokonalí a přesto nebo právě proto jsou pro mne tak úžasní, že je miluji a chci je chránit.
Tahle kniha byla o jiné sexuální orientaci o problémech které to přináší, píše se v ní, že každý člověk má nárok prožít lásku a to s osobou jakéhokoliv pohlaví, ... no, ...tak to je ještě i dnes hodně ožehavé a ne vždy plně respektované. A cítíte, jak si spisovatel přeje vás požádat, že byste to respektovat měli a to i tehdy, když se s tím třeba nechcete ztotožnit. Při četbě pasáží, o umírání na AIDS mi běhal mráz po zádech.
Když kteroukoliv knížku od Irvinga dočtu, nechce se mi ji vracet ... ještě jednou ji prolistuji, znovu přečtu některé stránky a myšlenky, mám chuť vzít tužku a leccos tam zatrhnout, aby další čtenář nepřehlédl, aby toto či tohle důkladně přečetl... Já vím, že se to nesmí, nedělám to , jen píšu své niterné pocity. A tak i tuto půjdu a vrátím ... a pro sebe řeknu moc děkuji, moc /!/ za to, čím jste mne zase obohatil pane Irvingu a už teď se těším na další. Snad ...
Pozor! prozradím trochu z děje!
Někdo tu napsal, že ho kniha začala bavit až od 200. strany. A mě zase bavila po kapitolu Jediný chvat (která je ovšem excelentní)... Billovo mládí a dospívání je perfektní část a velmi povedené jsou scény v divadle (občas to samozřejmě chce trochu znalosti Shakespearea a Ibsena). Bill mi moc moc připomínal Homera Wellse (což nemyslím vůbec negativně).
Pobyt Billa v NY nehodnotím vůbec špatně, jen bych některé části mnohem více rozepsala - pak by čtenář mohl Billův návrat do Vermontu prožívat se stejnými sentimentálními pocity jako Bill - na mě byl prostě ten NY moc rychlý, na to co tam Bill všechno prožil...
A jako vrchol knihy jsem čekala spíše setkání s Billovou velkou tajnou láskou z mládí (zmínka o jeho smrti vyšuměla trochu do prázdna) než s jeho synem...
Ale jsou to jen drobné výtky, klobouk dolů před Irvingem...
Moje první kniha od Irvinga, sáhla jsem po ní jenom proto, že mám úchylku na gay tématiku. Naprostá dokonolast! Neskutečne mě to bavilo. Skvelý obsah, forma, styl...tomu není co vytknout.
Knihy J. Irvinga má ráda a ráda se k nim vracím. Kniha V jedné osobě patří dle mého názoru k jedné z jeho nejlepších.
Přidávám si ji ke knihám, ke kterým se ráda vracím.
S „J. I.“ jsem začal v dost mladém věku. Nechal jsem se zvědavě zlákat románem „Pravidla moštárny“. Následovala kniha „Rok vdovou“, „Čtvrtá ruka“ a potom všechny další, které byly vydány v českém jazyce. Jeho knihy jsou mnohdy plné absurdních postav nebo situací a to mne na tom baví. Často jsem se těmto místům i zasmál.
Občas se sexuální menšiny v jeho knihách vyskytují. Z nějakého důvodu jsem si ale myslel (a teď nerozklíčuji proč), že není k tomu tématu nějak více otevřený a to se týká i divadla (ale v některých jeho dílech se objevuje). V tomto směru je potom jeho poslední román překvapující. Jsou zde sexuální menšiny, o kterých se otevřeně hovoří (včetně jejich problémů), je tu plno divadla, dokonce i s obsahovým rozborem v paralele s obsahem přiběhu.
Kdo zná Irvingovu tvorbu podrobněji, pak si během čtení určitě vzpomene na některé jeho romány, podobnost zde určitě není náhodná. Pozorný čtenář si jistě všiml, že ve své tvorbě Irving často řeší vztah s otcem a to ať ve smyslu pozitivního vztahu nebo absence otce v životě některé z postav.
Přiznávám, že ne všechny jeho romány jsem pobral a dočetl, možná na ně bylo brzo, a proto jsem jim nerozuměl, možná by se vyplatilo se k nim vrátit. „Poslední noc na klikaté řece“ a „V jedné osobě“ jsem si přečetl s velkou chutí.
Irving ve své vrcholné formě, už delší dobu jsem od něho nic nečetla, ale V jedné osobě bych zařadila klidně na úroveň Pravidel moštárny, Roku vdovou a Modlitby za Owena Meanyho. Krásná kniha se zajímavou tématikou a spoustou sympatických postav.
Četla jsem od svého "Miláčka" Irvinga všechno co u nás vyšlo..... A V jedné osobě rozhodně patří k jeho nejlepším knihám. Ti kdo dokáží nechat předsudky stranou dostanou do ruky úžasné dílo a Billa si prostě musí zamilovat a chápat ho, respektovat a dost často s ním soucítit ...... Mimo jiné mě kniha poučila o tom, že k těm kteří mají jinou sexuální orientaci a přiznají se k ní, cítím ještě větší respekt než dřív ....
Škoda, že na další novou knihu musím opět tak dlouho čekat .... doufám, že už na ní Irving pracuje :-)
dlouho jsem v ruce nečetla nic horšího a nezáživnějšího... po moc hezkých komentářích jsem se na knížku těšila... zklamaní však bylo obrovské... první a poslední kniha od Irvinga!!
Po přečtení 200 stránek mě kniha začala bavit a zhltla jsem ji rychle, ale do té doby jsem uvažovala, zda knihu neodložím a nebudu jí mít v sekce "nedočtené", kterou využívám jen velmi nerada.
Štítky knihy
homosexualita americká literatura sexualita transsexualita, změna pohlaví společenské romány BDSM transgender LGBT, queer, LGBT+ transvestitismus, crossdressingAutorovy další knížky
| 2003 |  Svět podle Garpa |
| 2005 | Pravidla moštárny |
| 2016 |  Ulice Záhadných tajemství |
| 1994 | Modlitba za Owena Meanyho |
| 2013 | V jedné osobě |
Asi to znáte. Občas Vám volají z banky s nabídkou pojištění proti ztrátě, občas z O2, někdy se Vás ptají jaký džus máte nejraději, nebo jaké nosíte trenky. Já odpovídám dle nálady a snažím se telefonistu poslat do patřičných míst, co možná nejslušněji, když mám rozvernější náladu snažím se být vtipný. Mezi takovéto telefonáty patřil i ten z knižního klubu, tady už jsem odmítnout nedokázal. Po hlase mladá slečna, nabízející první knihu za polovinu a tvrdíc, že nový Irving připomíná irvinga starého, zdůrazňující zejména Ich formu. Tvrdila, že ho četla, že je výborný, ale za to je zřejmě placená. Tak jsem k přišel k této knize, spíše ona za slíbenou cenu přišla ke mně poštou. Připoníná starého Irvinga, to je pravda, ale asi tak, jako Irvingův scvrklý penis jemu samému připoníná doby, kdy scvrklý nebyl. Náznak těch krásných a originálních příběhů ze Světa podle Garpa a Pravidel moštárny, zde je. Jenže přílišnou cílevědomostí a urputnou snahou rozebrat dané téma, pouze náznak.