V polévce miso
Rjú Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16529/bmid_v-polevce-miso-UIz-16529.jpg
4
500
500
Rjú Murakami, „enfant terrible“ současné japonské literatury, patří mezi nejvýraznější představitele japonské moderní prózy. Polévka miso je stejně jako tato kniha zvláštní směsí nasládlého, hořkého, kyselého a slaného. Hlavním hrdinou románu je mladík Kendži, který si na vysněnou cestu do Spojených států vydělává prováděním zahraničních, převážně amerických zákazníků nočním Tokiem. Jeho protipólem je zlověstně tajemný americký turista Frank, který si jej na několik dnů najme pro putování po těch nejpokleslejších podnicích a jehož osobnost vyvolá v Kendžim vlnu strachu a podezírání. Kniha je zároveň profesionálně zpracovaným thrillerem a promyšleným psychologickým románem s bohatým, až vizuálně působícím jazykem. Čtenář, který začne postmoderní balení thrilleru plného krutého násilí a sexu postupně loupat jako cibuli, objeví příběh o samotě, lásce a přátelství. O strachu ze života i smrti. O ztrátě vlastního já. O pokrytectví světa, ve kterém žijeme.... celý text
Přidat komentář
líbí se mi příspěvky od uživatelů Stammel a pet-kyval, byť jsou výrazně kontrastní. jednoduše odráží čtenáře, jež mají kladný či negativní literární zážitek z pozřené Polévky. nenapsala bych nijak jinak další (můj) příspěvek aniž by to nebyla pouhá echolálie.
Polevka miso asi nebude muj oblibeny pokrm, ale verim, ze mnohym muze zachutnat:)
Určitě více výraznější než Nekonečná, téměř průzračná modř. Sice potom, co jsem si přečetl několik recenzí jsem čekal opravdový masakr, ale že bych byl z knihy tolik znechucen, jak někteří píší, to určitě ne. Možná mě svojí brutalitou rozmazlil Chuck Palahniuk u kterého očekávám vždy maximum ohavností. (především chci poznamenat, že brutalita je v knize až dalším záchytným bodem, který by měl charakterizovat toto dílo, ne jak si někteří myslí opačně) Kniha svým způsobem není vůbec špatná. Začátek mne opravdu chytl a až ke konci u mé nadšení polevovalo. Možná až moc uspěchaný konec, možná se ani lepší konec nedal napsat. Nevím, každopádně druhý román od Rjůa Murakamiho se mi líbil, rozhodně sáhnu po další jeho knize. Je vidět, že autor si opravdu něčím prošel, ať už mluvím o prvním přečteném románu či právě o této výpovědi obyčejného průvodce.
Psychothriller odehrávající se v Tokiu okolo Silvestra 1996. Spousta popisů duševních stavů, explicitně popsané scény násilí. Je to sice docela čtivé, ale když to dočtete, tak vám v hlavě jako první zazní: "Bylo to divný." Jo, bylo, a také to o ničem moc nevypovídalo, ač se o to autor nejspíš snažil. Zkrátka nic moc, asi jako polévka miso.
Oproti Nekončené modři se mi V polévce miso zdálo spíš jako pohádka a brutální scény mne tolik nerozhodily. Přesto oceňuji námět a psychologii celého příběhu, vážně se mi líbí zapasování do prostředí bordelů a špíny. Jsem ráda, že jsem Rjúovi nedala vale, protože tímhle si mne naprosto získal!
První kniha, u které jsem si kdy nedokázala přečíst doslov. Cosi ve mně odmítalo číst slova někoho, kdo autora (a knihu) analyzuje. Jak vysvětlil? Co k tomu řekl?
Ke knize jsem se dostala vlastně omylem - ale byl to úchvatný omyl, tak nevyhnutelně nutný.
Nejde o popisy vražd, vždyť ve spoustě knih i filmů jsou scény daleko horší. Popisy psychiky toho člověka mě fascinovaly. Člověk, který se vzbouřil. Měl slovo proti a dokázal ho činy. Odpor proti odporu. Vzdor proti vzdoru.
Neobvyklé pro dnešní "stádovou" společnost?
Když mi kniha přišla, omylem, ptala jsem se známého, který ji četl.Co je to za knihu? "Horor," řekl mi.
Nemyslím, že měl pravdu.
Tak já vám nevím, všude samé kladné recenze, lidé básní, jaká je ta kniha senzace. A já? Já jsem se po většinu času nudila, když už teda přišla ta očekávaná „pecka“, tak se mi dost zvedal žaludek, a nakonec to bylo tak rychle pryč a pak se zase nedělo pořádně nic. Postrádám větší napětí a spád děje. Z knihy jsem si odnesla, že Japonsko je plné sexu, mrtvol, které jsou každému ukradené, a Japonců, kteří nemají rádi cizince. Tam asi nepojedu…
[027/11] Pro spoustu lidí to bude nejspíš šok, protože se nejedná o primitivní horor, ale o cynickou výpověď moderní japonské společnosti. Narozdíl od samotných Japonců je nám tento svět naprosto zapovězen.
(064) Žít obyčejně vůbec není jednoduché. Rodiče, učitelé i stát nám vnucují nudný život, který připomíná otroctví, ale nikdy člověku nevysvětlí, co vlastně takový obyčejný život obnáší.
A právě negativní reakce zvnějšku vnímám s pochopením. I špatné hodnocení a zmatenost. Před pěti lety by mi bylo špatně, nerozuměla bych a vůbec bych knihu nedočetla, ale dnes, kdy se den co den snažím proniknout do smyslu a systému Asie, už chápu, (povrchně) rozumím a tamní mentalita mi není natolik cizí a šokující. Vůbec to vše vnímám s jistou dávkou poetiky.
(085) Jsem si jistý, že každý z nás určitě alespoň jednou v životě pocítil zvrácenou touhu někoho zabít. Ale něco vždy zatáhne za brzdu. Zlý úmysl, který se zrodí z lidské prázdnoty, se na dně této prázdnoty zastaví, nakonec je zapomenut a přemění se v cosi jiného, třeba v chuť k práci. Frank takový nebyl. Nevěděl jsem, jestli byl vrah, ale ta jeho prázdnota bezpochyby neměla žádné dno.
Co je pro mě zásadní, že mě kniha nenudila ani při druhém čtení. Zase jsem nalezla něco nového a zajímavého pro rozvoj vlastní osobnosti, zaujaly mě otázky na všeobecnou problematiku lidí a vůbec, násilnosti jsem vnímala úplně jinak, snad z nového úhlu pohledu.
Leckdo může říct, že je to pouhý žvást a snaha jednoho zvrhlého fetišisty na sebe upozornit, ale osobně vnímám něco víc. Něco, do čeho člověk musí dozrát časem.
(100) Proč jenom všichni tak lžou, pomyslel jsem si. Vypadalo to, jako kdyby bez lží nikdo ani nedokázal žít.
Je to sice relativně zábavná a čtivá exploatační novelka (tedy pokud máte hodně černý smysl pro humor a dekadentní atmosféru). Jenže kdykoli se to začalo tvářit, že tam jde o něco víc než radost z estetiky brutality, tak jsem z té křeče musel obracet oči v sloup.
Vynikající, vynikající a ještě jednou, vynikající. Miluji styl a prostředí Murakamiho knih. Ta jejich syrovost, špína Tokijských ulic a nočních klubů, páchnoucí zákoutí, utajované a potlačené sexuální choutky. Chcete-li se opravdu ponořit do Tokia po setmění a pocítit jeho atmosféru, vřele doporučuji.
Kniha so skvelou atmosférou. Kto chce spoznať nočný život v Tokiu, ani nemusí ísť ďaleko. Stačí skočiť do knižnice. Pri tejto knihe sa zaručene budete báť;)
Kniha mě příjemně překvapila. Přistupovala jsem k ní se značnou skepsí, protože jsem čekala něco na způsob Harukiho Murakamiho, jenž bývá s Rjúem často srovnáván a který mě ani v nejmenším nezaujal, ale Rjú se ukázal být zdatnějším autorem (alespoň pokud jde o mě). Jeho pojetí násilí se mi líbilo, japonská společnost vypadala realisticky a i jednání postav mi přišlo smyslupné (což není zrovna obvyklé, pokud jde o kombinaci mé osoby a japonské literatury). Frank byl nesmírně zajímavá postava a trochu mě mrzí, že jeho řádění nevyšlo na více stránek.
Autorovy další knížky
| 2008 |  V polévce miso |
| 2009 | Čáry |
| 2011 | Nekonečná, téměř průzračná modř |
| 2012 | Piercing |
líbilo se mi to. Přečetla jsem to jedním dechem. Je to brutální, šokující přesto velmi dobře psychologicky popsané. Taková kniha k zamyšlení... Je to hnus ale velmi dobrý hnus)