Vděk
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415126/bmid_vdek-1AS-415126.jpg
4
674
674
U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.... celý text
Přidat komentář
Přečte-li 20letý, může se docela pobavit. Přečte-li 40letý, donutí ho kniha k zamyšlení. Přečte-li 50letý, půl knihy propláče. Jsem poslední kategorie a děkuji za tuto knihu.
Tohle pro mě bylo těžké. Hodně jsem během čtení myslela na svou babičku, která se postupně "ztrácela" podobně jako paní Miška. Vybavily se mi nějaké ztracené vzpomínky a docela jsem si poplakala. Knížka sama je pěkná, byť mi "neučarovala" (podobně jsem na tom s předchozími Pouty). Každopádně jméno Deplhine de Vigan je pro mě zárukou kvalitní a příjemné četby.
Delphine de Vigan neumí napsat špatnou knihu. Jednoduše každé její dílo je zcela odlišné a detailně propracované. Nejde o dramatický děj, nýbrž se zaměřuje na mezilidské vztahy či emoce. Zásadní vliv na vyprávění má diagnóza hlavní postavy. Neskutečné sledovat, jak se s afázií postupně mění mluva Mišky. Musel to být náročný úkol pro překladatele. Vyskytuje se zde plno nevyřčených věcí, které na čtenáře dokážou zapůsobit, aniž by si to uvědomoval. Sto padesát stránek uteklo příliš rychle a já měla knihu přečtenou v průběhu šesti vyučovacích hodin ve škole. Rozhodně se k ní někdy znovu vrátím.
„Když si představuju sebe samu jako starou, doopravdy starou, když se pokouším vidět se za čtyřicet nebo padesát let, to nejbolestnější, nejmíň snesitelné je pomyšlení, že se mě už nikdo nedotýká. To pozvolné nebo náhlé vymizení tělesného kontaktu.“
Kniha je moc smutná. Popisuje stárnutí v osamění. Čtenáře nutí k zamyšlení, jak asi bude stárnout a umírat on. Jen prostě nemůžu pochopit, jak se autorka dokáže tak fundovaně věnovat tématu ve kterém není odborníkem. Tak to má mimochodem ve všech svých knihách. Každá je úplně jiná. Jak se převtěluje do jiných osob...
Silné téma, krásný příběh. Vystiženo úsporně, zhuštěně a mistrně na malé ploše. Bez námitek pět hvězd.
Pravdivě a citlivě popsáno téma stáří. Důraz na sílu jazyka a řeči podaný originálním způsobem - komickým, ale i tragickým zároveň. Jednohubka přečtená za večer, dokáže ale zasáhnout.
Čeká nás to všechny? (Ptá se nejen Delphine de Vigan)
Hlavní hrdinkou je Miška, už samotné jméno je pro starší dámu něžné, ve spojení s její chorobou, kdy si zaměňuje slova, roztomilé. Proto je celé vyprávění o neveselém stárnutí spojené s nemocemi a samotou tak nějak příjemnější. Moc hezky vystavěný příběh, málo slov, spousta emocí, zajímavé náměty k přemýšlení.
Lidský a dojemný příběh o ztrátách a stáří.. Možná až příliš krátké pro tak silné téma, ale autorčin styl psaní dokázal vtáhnout do děje okamžitě.Hořkosladké čtení..
Křehký příběh o stárnutí a ztrácení z pera francouzské spisovatelky Delphine de Vigan.
Autorka nám dává vhled na sklonek života Mišky, která žije v domově pro seniory a která postupně ztrácí slova kvůli postupující afázii. Miška byla dříve korektorkou v novinách. Dalšími postavami jsou Marie - dívka, která za Miškou do domova dochází a Jerome, Miščin logoped, oba pomáhají Mišce dořešit důležitou záležitost z minulosti a zároveň mají v sobě také nedořešená témata.
Celým příběhem se vine otázka vděčnosti a už na začátku se autorka zamýšlí nad slovem děkuji. Také nad tím, že před smrtí lidé chtějí projevit opravdový vděk těm, kteří pro ně něco zásadního udělali.
Jedná se o příběh, který přečtěte na jeden zátah. Je krásný a dojemný a zároveň se mi líbí, jak se autorce podařilo rozbít ten sentiment komičností i v takto závažném tématu.
"Ztrácet to, co vám bylo dáno, co jste získali, co jste si zasloužili, o co jste bojovali, o čem jste se domnívali, že to máte napořád.
Přizpůsobovat se.
Nacházet jiný způsob.
Obejít se bez toho.
Přenést se přes to.
Už nemít co ztratit."
Delphine snad neumí zklamat. Silné téma, krátké kapitoly, útlá kniha, ale tak vystihující konec života Mišky a jejímu vyrovnávání se překážkou, kterou ztráta mluvy je a také další záležitostí, za kterou je vděčná, protože díky ní je tam, kde je.
Hned úvodní dvě stránky jsme si četla několikrát. Nadčasové, vystihující pocity snad všech, kteří ztrácí či již ztratili své blízké.
První setkání s autorkou. Přečteno za 1,5h , knížečka je velmi útlá, ale zaručuji hluboký zážitek. Rozhodně se vás dotkne.
V poslední době hledám inspiraci ke čtení na YT, k této knize (a spoustě dalších tipů ) mě přivedla Míša z radsiknihu :) Dekuji.
Útlá kniha, která toho má opravdu mnoho co nabídnout. I přesto, že má jenom 160 stran, zůstane ve vás ještě hodně hodně dlouho.
Téma stáří, které je hlavním motivem knihy, moc nevyhledávám, protože mě trochu děsí. Mám pocit, že se jednou probudím, budu stará a už nestihnu všechno to, co jsem ještě mohla stihnout. :-(
Vděk jsem začala číst, aniž jsem tušila, o čem bude. A řadím ho mezi to nejlepší, co jsem zatím tento rok přečetla.
Kniha je vtipná a smutná zároveň, je sice krátká, ale plná emocí a citu. Autorka naplno využívá každého slova, věty, každého malého příběhu stárnoucí paní a lidí kolem ní…
Moc děkuji za tuhle knihu.
Delphine de Vigan umí psát o vážných tématech velice čtivě. Z téhle knihy čiší lidskost je to dojemný příběh u kterého se budete pousmívat, ale také vás rozpláče.
A tak musím říct, že cítím vděk k Delphine de Vigan, která se nebojí psát o takových tématech a svým stylem psaní dokáže přilákat úplně každého. Pro mě je jednou z nejlepších autorek a vždy se k jejím knihám ráda vracím.
Moje prvotina od této autorky a rozhodně né poslední!
Na pár stránkách tolik moudra.. setkání mládí vs. stáří, očekávání vs. zklamání ..
Téma, o kterém se příliš nemluví a to je .. jaké to bude až my budeme staří? Jací budeme těžko někdo ovlivní, je třeba to přijmout a přistupovat k tomu s respektem..
“Věci se dají zpomalit, ale ne zastavit..”
Ach můj bože! Prostě úžasné. Jen mě dost mrzí a (dojem mi kazí) ta nejasnost žlutých pilulek…
Některé knihy mají tři sta stran a za měsíc po přečtení nevíte o čem byly. A jiné jsou vyloženě jednohubky, ale zůstanou ve vás napořád.
Vděk je ten druhý případ. Je to útlá knížka o stárnutí, obětavosti, porozumění a důležitosti poděkovat dřív, než bude pozdě. Přečtena za pár dní, přesto vás donutí k zamyšlení nebo vás rozesmuní, dojme nebo pohladí po duši. Nebo všechno dohromady. Každopádně tohle si chcete přečíst.
Vážné téma, ovšem napsané tak zlehka a čtivě, že jsem to slupnul jak malinu. Oceňuji, že de Vigan dokáže napsat o stáří tak, že se u toho člověk nemusí zmítat v depresích.
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři rozhlasové zpracování vděčnost stárnutí domov důchodců
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Knížku četla i moje 75 letá maminka, už vím, že to pro ní muselo být těžké čtení. Sama vidí, jak se její tělo i mysl čím dál víc zahaluje do stáří, i ona někdy těžce hledá správná slova a bojuje s nepružností a má vztek na to, že ne vše jde tak, jak by si představovala. S tím se asi každý smiřuje i vyrovnává jinak.
Rozhodně je knížka sice tenká co do objemu, ale co do obsahu je obrovská.
"Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát za den jste řekli děkuji? Děkuji za sůl, za otevření dveří, za informaci. Děkuji za drobné, za bagetu, za krabičku cigaret.
Taková ta automatická, mechanická poděkování ze zdvořilosti, ze společenské zvyklosti. Téměř bezobsažná.
Občas opomenutá.
Občas přehnaně zdůrazněná: Moc ti děkuju. Děkuji ti za všechno. Tisíceré díky.
Mnohokrát děkuju.
Pracovní poděkování: Děkuji vám za odpověď, za pozornost, za spolupráci.
Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát v životě jste poděkovali doopravdy? Vyslovili skutečné díky? Vyjádřili svou vděčnost, svůj vděk, dluh?
Komu?
Učiteli, který vás přivedl k četbě? Mladíkovi, který zasáhl, když vás na ulici někdo přepadl? Lékaři, který vám zachránil život?
Životu samotnému?"