Vděk
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415126/bmid_vdek-1AS-415126.jpg
4
701
701
U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.... celý text
Přidat komentář
Moudré stáří, které ihned pozná, co člověka trápí? Trauma z minulosti, které se vyřeší těsně před smrtí? Tahle a spousta další otravných klišé příliš shazují jinak dobře napsanou knihu na neotřelé téma. Samozřejmě, že vás dojme a rozesmutní, jenže to přeci není automaticky známkou kvalitní literatury.
Znáte to, když se chcete smát situaci, která vlastně vůbec není vtipná, ale prostě si nemůžete pomoct, protože Vám vtipná přijde? Tahle kniha je takových scén plná.. a zároveň dojímá, rozesmutní a donutí se zamyslet nad tím, za co všechno jste vděční a zda to dáváte dostatečně najevo..
Kniha se mě dotkla mnohem více než všechny knihy o holocaustu. Snad proto, že stáří se potenciálně týká nás všech a všichni doufáme, že stárnout budeme pomalu, důstojně a že zůstaneme dlouho aktivní. I když všichni víme, že takový dar nedostane do vínku každý...
Vhled do mé blízké budoucnosti.
Citlivý a nepatetický příběh staré ženy, které se ztrácí zdraví a také slova... Cítí vděk za svůj dosavadní život a snaží se splatit svůj morální dluh. Poděkovat lidem, kteří ji během války ukrývali a zachránili před nacisty. Oceňuji její vnitřní sílu a snahu uchránit si poslední zbytky důstojnosti navzdory zvykům v "jejím" domově důchodců. Smutné, pravdivé, neřešitelné....
(SPOILER) Tohle ťalo do živého. Obsah jsem předem neznala. Přečetla jsem knížku za den těsně před dnem, kdy jsem se po dlouhé době dostala na návštěvu ke své dvaadevadesátileté babičce, která žije v domově pro seniory. Tenhle i díky knížce umocněný zážitek nikdy nezapomenu. Náhody neexistují.
Něžný příběh o konci života, o slovech a o tom, že i bez nich můžeme rozumět, když jsou srdce otevřená a odvážná.
To byla krásná knížka. Za jedno odpoledne přečtená, ale v srdci zůstane napořád.
Krátká novela, kde samotný příběh není tak podstatný, jako myšlenky v něm ukryté.
Po Poutech další čtenářský zážitek, na který jen tak nezapomenu.
Nevyslovitelný zážitek - ale právě proto přece máme knihy!
Text skvělé autorky, naprosto úchvatný překlad neméně skvělé překladatelky. Minimální rozsah knihy, maximální dosah (nebo zásah?). Jen pár postav, jen pár témat, a taková síla; Grace Kelly, ta by šuměla!
A přimlouvám se: určitě ne povinná četba, jen nabídka pro ty hloubavé a empatické.
"Čeká na mě v křesle.
Když na mě čeká, nedělá nic. Nepředstírá, že čte, plete nebo něco jiného.
Tady je čekání zaměstnáním samo o sobě."
Ano, čtení této knihy je opravdu zážitek. Je plný lidskosti, i když se odehrává v tak trochu 13. komnatě. Pojednává o věcech, o kterých se bojíme přemýšlet, poslouchat nebo je zažít. Skutečnost je určitě mnohem surovější, ale de Vigan je milosrdný vypravěč. Nabízí nám téma k hlubokým úvahám.
Nádhera, to byl opravdu čtenářský zážitek. Doporučuji přečíst, hlavně lidí co nemají úctu k starším lidem by to měli mít za povinnou četbu. Příběh paní Mišky byl opravdu moc hezký. Kniha má krátké kapitoly, takže za chvilku přečteno.
To byla krása. Pro mně osobně čtenářský zážitek....spisovatelka je pro mě objev, dosud jsem od ní nic nečetla. Hlavní postava Miška si získala mé sympatie, Marie i logoped rovněž. Kdyby i v reálném světě lidé měli tolik pochopení a empatie k seniorům....moc doporučuji
Mé druhé setkání s autorkou, které mi jen potvrdilo, že ve čtení jejích knih budu pokračovat. Vděk zpracovává téma, které bylo hlavně poslední měsíce pro mě velmi osobní. Musím říct, že patřím mezi čtenáře, kterým se zpracování textu strašně moc líbilo. Oceňuji, když autor i v tak úsporném formátu dokáže do hloubky popsat emoce, což se tu více než povedlo.
Tohle bylo tááák dobré! Je to moje první setkání s Delphine a jsem nadšená. Asi to bylo i tím pro mě blízkým tématem, kniha mi opravdu "sedla". Pracuji sice jako psycholožka s dětmi, ale jak je i v knize psáno, staří lidé jsou také jako děti. Téma stáří a umírání je mi blízké, už během studia psychologie mě to k němu táhlo. Vzpomínám na hodiny neuropsychologie, kdy jsme se o lidech s afázií učili.
Někdo si zde stěžoval, že kniha je krátká, taková uspěchaná. Jenže tak to prostě je. V jednom stádiu afázie dojde do takového bodu, že se ocitnete ve vozíku na horské dráze, která už vede jenom dolů a záleží na vás, jestli si zakryjete obličej a odevzdaně počkáte na konec, nebo zvednete ruce nad hlavu a budete si užívat vítr ve vlasech.
Jednohubka na jeden večer.
DdV jsem naposledy četl před lety a po Vděku jsem sáhnul tak nějak automaticky, s tím že se nespletu a měl jsem pravdu.
Osobně mi přijde nejsilnější první strana, za níž se už jenom rozprostírá krásný hořkosladký příběh o stáří a vděku.
Vděk .... nejkrásnější pocit.
... Kdy jste naposledy poděkovali životu samotnému?...
Mám z toho trochu rozporuplné pocity. Námět a ústřední téma bylo dobré, ale to zpracování mi uplně nesedlo. Bylo to příliš krátké a takové nějaké "ploché". Přišlo mi že to autorka už už potřebovala vydat a je to škoda, protože kdyby si s tím trochu více pohrála a šla trošku více do hloubky bylo by to určitě ke prospěchu. Možná je to tím, že jsem v poslední době četl knihy hrubší (cca 400 a více stran) a tohle mi prostě strašně rychle zmizelo, nevím, ale asi jsem od toho čekal trošku více.
Ale ať nejsem jen kriticky nastavený...zcela jistě musím pochválit překladatelku, která musela najít ty správné podobně znějící slova a také některé momenty v knize byly podnětné a přemýšleníhodné.
Příjemná knížka, která mě neurazí/nenadchne. Taková 160 stránková jednohubka. Četlo se to hezky.
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři rozhlasové zpracování vděčnost stárnutí domov důchodcůAutorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Tahle kniha byla skvěla v tom, jak pojala a velmi dobře popsala, jak vypadá stáří v moderní době. Skvěle zachycuje, jak už se stařenka o sebe nemůže postarat a tak musí odejít do domova pro seniory a následně je krásně zachyceno, jak to tam chodí.
Dále ss kniha zabývá nemocí zvaná afázie, která je zde také dobře zachycena a popsána. Autorka tak seznamuje širší veřejnost s tím, co tato nemoc obnáší, což je skvělé.
A tím největším tématem je zde samozřejmě vděk. Stařenka celou knihu touží poděkovat své náhradní rodině a nedovolí si odejít, dokud to neudělá. Je to pro ni bytostně důležité. Kniha se tak pozastavuje nad tím, co vlastně znamená být vděčný, skutečně vděčný. Tento pocit je tam také skvěle zachycen a vykreslen, co to prostě znamená být opravdu vděčný.
Styl psaní a čtivost celé knihy byla také skvělá. Kniha se četla velmi snadno a rychle. Jazyk byl lehce složitější.
Všechny postavy jsem si naprosto zamilovala, hlavně Mišku, které mi až bylo líto. I Jerôme byl zlatý a milý a člověku přirostl k srdci. Hrozně se mi líbilo, jak autorka knihu zakončila a jaký konec Jerômovi dala.
I děj a příběh byly dobře vystavěny. Člověk má neustále potřebu číst, aby zjistil, co se stane dál. Děj se ani netáhl až by nudil, ale ani nebyl moc rychlý a uspěchaný. Ideální.
Celá kniha se mi velmi líbila a byla jsem z ní velmi nadšená. Pokud si chcete přečíst něco vážnějšího, doporučuju!