Vděk
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415126/bmid_vdek-1AS-415126.jpg
4
684
684
U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.... celý text
Přidat komentář
Aneb jak jde s minimem postav napsat dílo, které se z paměti jen tak nevymaže. Vyprávění o stáří, o tom, jak člověk schází, jak přichází smrt. Je to čtení na jeden večer, ale velice emotivní. I slza mi ukápla.
Mé první setkání s autorkou a opět je to díky Čtenářské výzvě. Vlčí mák – kniha s květinou na obálce.
Chtělo by se říct, taková malá jednohubka, kniha na jedno odpoledne, …..lusk a je to pryč. Není to pryč a určitě chvilku nebude. Při čtení mi ukápla nejedna slza a v hlavě ožilo tolik krásných, ale i bolestných vzpomínek, že budu mít problém usnout.
„Pracuji se slovy i s tichem. S nevyřčeným. Pracuji s ostychem, tajemstvím, lítostí. Pracuju s nepřítomností, se zmizelými vzpomínkami i těmi, které se vynoří, když se mihne nějaké jméno, obraz, vůně. Pracuju s někdejšími bolestmi i s těmi současnými. S důvěrnými sděleními. A se strachem ze smrti“
Vděk, to je moje vzpomínka na babičku a maminku.
Má babička každý den cítila vděk a nebála se jej říci nahlas. V modlitbě děkovala Pánu Bohu za vše co má a prosila nejen o zdraví a Boží ochranu. Každý den se modlila za klidnou, rychlou a včasnou smrt v bezpečí domova. Bála se být na obtíž. Bála se umřít v ústavu či nemocnici, sama. Žila a modlila se opravdu dobře! Byla vyslyšena. V ten svůj poslední den, kdy mohla být s námi, dokopala brambory, umyla nádobí, pak sebe, ulehla a odešla….
Nebojme se říkat nahlas slova vděku, dokud to jde!!!!
Málo slovy trefně popsané ubývání sil, studie postupujícího stáří a související ztráty kognitivních a vyjadřovacích schopností. Autorka přesto nezapomíná zviditelnit stářím naopak nabyté, nové schopnosti- třeba odhadnout slabá lidská místa.
Vděk je kniha o slovech, o tom, co pro nás znamenají a co se stane, když docházejí. A de Vigan opět dikazuje, že je mistryní slova...
Abych řekl pravdu, Pouta mě oslovila více, ale to bude asi námětem, přece jenom Pouta jsou syrový a smutný příběh, kdežto Vděk je velmi křehká kniha, což mimochodem skvěle vystihuje přebal. Je křehká a na pomezí melancholie a laskavosti, de Vigan je zde ke svým postavám mnohem vlídnější. V některých pasážích, které měly nádech tragického humoru, mi tato iniha připomínala Fredericka Backmana, což bych po zkušenosti s Pouty od de Vigan načekal. Co mne naopak nepřekvapilo byl zkratkovitý, vybroušený styl psaní který mne u autorky oslovil už dříve a který pouští na stránku přesně tolik slov, kolik je potřeba. Autorka téměř vypouští popis prostředí a soustředí se pouze na postavy, které díky střídání vypravěčů v ich formě (jak odvážné!) dokáže vykreslit precizně z více úhlů.
První kniha od této spisovatelky a velmi příjemně mne překvapila... jde o útlou, křehkou, oduševnělou novelu, malinko okořeněnou humorem, plnou krásných, pravdivých ve své podstatě velmi smutných postřehů o životě a stárnutí, kdy hlavní hrdinka trpí afázií, jazykovou poruchou, nemocí, kdy starý člověk zapomíná slova a ke konci se už vůbec nedovede vyjadřovat, což si ovšem sám velmi dobře uvědomuje...ztrácí pojmenovávací schopnost a namáhavě hledá slovní označení pro různé pojmy, které chce vyjádřit, tento tragický proces je v knize skvěle ilustrován jazykovou formou, kdy slova , která měla být řečena, hlavní postava nahrazuje jinými, což má někdy až komický efekt, je tím zde skvěle vystižen v podstatě ten smutný rozpad osobnosti ... kniha mi v tomto velmi připomínala Růži pro Algernon od Daniela Keyese, kterou jsem četla kdysi dávno asi před 30 lety :-) ...
"Stárnout znamená naučit se ztrácet.
Vyrovnat se s tím, že každý nebo skoro každý týden přijde nějaká nová ztráta,něco dalšího se zhorší, něco jiného se poškodí.. až nakonec se ve sloupečku pozitiv nenachází už nic.
Ztrácet to, co vám bylo dáno, co jste získali, co jste si zasloužili, o co jste bojovali, o čem jste se domnívali, že to máte napořád. Přizpůsobovat se. Nacházet jiný způsob. Obejít se bez toho. Přenést se přes to. Už nemít co ztratit..."
Jemný a přitom úderný příběh o nejen o stárnutí..naprosto splnil má očekávání, která vzhledem ke kladným ohlasům čtenářů rozhodně nebyla nízká. Vigan v této podobě - na rozdíl od knížky Podle skutečného příběhu - mám mnohem radši. Obálka vkusně doplňuji toto křehké svědectví.
Krása, smutek a plno emocí, které se na mě valí z této útlé knihy.
Doporučuji.
Kniha je skvělou ukázkou toho, že není potřeba mnoho stránek, aby měl příběh všechno. Smutek, milý humor, skvělý příběh i postavy a skvělou pointu, to tam zvládla autorka všechno vložit. Tak krátký příběh a má v sobě tolik rovin! Navíc oceňuju naprosto bravurní překlad.
Moje první setkání s Delphine tedy dopadlo na výbornou. Co, na výbornou, jsem naprosto uchvácená! A tuhle knihu řadím na poličku vedle Muže jménem Ove a budu se k ní, stejně jako k němu, neustále vracet.
Deprese, neodvratnost, odcházení a přitom i laskavost, smíření, pohlazení...vše na nemnoha stránkách této útlé knihy. Milovala jsem Mišku, zbožňovala Jeroma, vcítila jsem se do Marie. Víte, jak to musí dopadnout, ale nechcete, aby ten zmar a to odcházení toho já v nás bylo tak rychlé. Kéž by takových Jeromů bylo v našich ústavech víc. Krásně vložená nitka o židovském děvčátku a Jeromo objevu na závěr.
Velice krásný příběh o konci života jedné staré dámy, ale pro mne tím hlavním motivem knihy je její název.Vyjádření vděku, ať už za život jedné malé židovské holčičky cizími lidmi ve válečné době a touha na konci životní cesty je najít a moci jim vyjádřit vděčnost za záchranu života, nebo vděk mladé svěřenkyně za péči, kterou jí stará dáma (v pravém smyslu slova) věnovala a ona se jí to snaží alespoň trochu oplácet svou příchylností. Nebo také vděčnost logopeda, který ji v rámci své profese věnuje čas, za to, že díky jí dokáže ve svém srdci odpustit svému otci utrpěná příkoří. Každý z nás má jistě pocit, že potřebuje někomu vyjádřit vděčnost.
Tak i já jsem se nechala nalákat na knihu Vděk, ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli se do ní chci vůbec pustit. A nakonec se mi i tady stalo přesně to, co se mi stalo u předchozích dvou knih, co jsem od Delphine de Vigan četla.
Autorka i zde píše velmi úsporným, minimalistickým stylem a člověk musí hledat spoustu nevyřčeného mezi řádky. Tento styl psaní se mi líbí, baví mne. Tematicky se kniha věnuje hodně vážnému, těžkému tématu stárnutí, které je provázeno stařeckou demencí. Hlavní hrdinka s každým dnem čím dál víc zapomíná slova, nedaří se jí komunikovat. A čtenář tak sleduje její nemohoucnost, bolest a zoufalství, které pociťuje. Zároveň se autorka věnuje tématu vděku a tomu, jak důležité je někomu poděkovat a myslet to zcela vážně a upřímně. Tohle mi dalo hodně podnětů k zamyšlení. A už jen z toho důvodu jsem ráda, že jsem si knihu přečetla.
Úplně asi nerozumím tomu, proč je kniha v anotaci označena za humornou, protože já na této knize nic humorného neviděla. Naopak mi to přišlo jako tíživé, bolestivé a skoro depresivní čtení. Tak nevím, jestli jsem to jen nechopila či mi něco uniklo...
Nicméně - nevím, čím přesně to je, ale ani tato autorčin kniha mne nezasáhla tolik, abych ji dokázala ohodnotit na plný počet hvězd. Určitě je to hodně silné čtení o důležitých a vážných věcech, ale asi jsem po tom hajpu kolem knihy opět čekala něco víc. A to samé se mi stalo od autorčiných předchozích dvou knih. Tak nevím, v čem je přesně ten problém, ale asi to tak s touhle autorkou už budu mít...
Nádherná nádhera! Jak je možné, že jsem tuto autorku zatím neobjevila? Krásu, křehkost a hloubku jejího projevu? Teď to napravím a zhltnu každou její knihu. Už začínám číst další. :-) S vděkem, že dokáže vykreslovat tak lidsky a empaticky zdánlivě obyčejné příběhy zdánlivě obyčejných lidí.
asi to nejlpeší v poslední době, Odeonu se povedl majstrštyk podepsat Deplhine de Vigan, její knihy jsou emociálně působivé a zachycuje témata, která jsou dost těžká a odmítaná většinovou společností, opět krátký rozsah, o to větší hloubka
Je to až k neuvěření, ale dočetla jsem svojí první odeonku! Dlouhou dobu mi nešlo se do žádné začíst a mohl za to z velké většiny font, kterým jsou odeonky psané. Delphine de Vigan mě ale tak moc vtáhla do příběhu, že jsem na nějaký font po pár stránkách úplně zapomněla.
Velká chvála všude kolem, velká očekávání. Bohužel naplněná jen zpola.
Je to knižní jednohubka. Kapitoly jsou šíleně krátké a v podstatě třetina knihy je prázdný papír. Hlavní myšlenka je pěkná, ale jaksi nedotažená. Přijde mi, že po motivu vděku se jen tak klouzalo po povrchu (nebo to ve mně jen nezanechalo tu správnou hloubku?). Rozhodně bych vyzdvihla překlad. Hrátky se slovy překládané z francouzštiny do češtiny jsou skutečně povedené.
Celkově ale průměr, který mě nenalákal ke čtení dalších knih od Delphine de Vigan.
První kniha co jsem četla od této autorky. Původně jsem si ji půjčila pro téma knižní výzvy a nelituji. Krásná kniha o smutných věcech, ale i tak je v ní plno humoru. Nelze čekat pusu od ucha k uchu. Ona totiž není jen o umírání a smrti, je to i oslava života, oslava lidských hodnot, na kterých by nám mělo hlavně záležet. Těším se na další knihu autorky, už leží na stolku.
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři rozhlasové zpracování vděčnost stárnutí domov důchodcůAutorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Jednohubka, která opravdu stojí za to. Smutné téma umírání je zpracováno s přesahem, nadhledem a poetikou, která je opravdu nezapomenutelná. Dokonce jsem se přistihla, že se některým slovním formulacím směju...