Vděk
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415126/bmid_vdek-1AS-415126.jpg
4
684
684
U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.... celý text
Přidat komentář
Neskutečné, co autorka dokázala předat na 150 stránkách. Přečetla jsem za víkend a jsem nadšená. Je to moje první kniha od autorky a rozhodně ne poslední... Nádherný a dojemný příběh.. Je krásný, trochu smutný, vtipný, ale tak hezky a mírně.. a poselství vděku je zde nádherně znázorněno.. mohu velmi doporučit!
Delphine de Vigan dokáže napsat nádherné příběhy... Vděk je nádherný příběh o tom, jak důležité je poděkovat - z plného srdce poděkovat, správně poděkovat... a já děkuji, že jsem mohla se slzou v očích, prožít příběh Mišky, Marie a Jeroma.
Moje druhá kniha od autorky. A další dávka emocí, větší, než u knihy No a já. Všechny tři postavy mi byly velmi sympatické. I když je to velmi tenká kniha, tak mě velmi dojala. Pobrečela jsem si. Vděky moc.
Kniha vůbec neodpovídá popisku. Rozhodně se nejedná o humornou knihu, ani jednou jsem ani neusmál. Kniha je naopak smutná až depresivní, ani příběh nijak nenadchne. Umírání jedné ženy. Podle mě úplně zbytecné čtení.
Pár písmen, rychle uplynou... křehké, milé a smutné, byť předvídatelný děj, slzy prolity.
Krásná, dojemná a empatická kniha nejen o stárnutí, která vás sice každou chviličku dojme i slza ukápne a čte se jedním dechem. Silný, působivý příběh sympatické stařenky Mišky, která se přestěhovala do prominentního pečovatelského domu, kde jí pomáhá zvládat řečovou poruchu afázii logoped Jérome sice není veselý, ale přesto vyznívá optimisticky. Stařenku navštěvuje také Marie, která jako dítě bydlela ve stejném domě s Miškou a ta se o ni často starala.
Opravdu si uvědomujeme, že můžeme už zítra zemřít a víme jistě, že tu nezanecháme nějaký dluh? Nezapomněli jsme někomu poděkovat, vyjádřit vděk? Za pomoc, za pohlazení, za kousek radosti? Spisovatelka tu nabízí, že svůj dluh můžeme splatit i prostřednictvím jiných lidí, jiným lidem. Dávám si Vigan mezi své oblíbené spisovatelky a těším se na její knihy.
První kniha od této autorky a první kniha s tímto tématem. Je tak kouzelně smutná nebo hořce krásná? Doporučuji.
Velice laskavě a vtipně napsaný příběh o neúprosnosti stáří a o tom, že by člověk neměl promeškat čas k poděkování a vyrovnání se s minulostí. Musel to být překladatelský oříšek, ale povedlo se báječně. Dojemné a k zamyšlení.
Přečetla jsem všechny autorčiny knihy a tato je dle mého mínění ze všech nejslabší.
Další útlá knížka od Vigan. Stejně jako ty předešlé překvapí tím, kolik citu a myšlenek obsahuje. Zase jiné téma, tentokrát staří. Bez příkras a přitom s velkou pokorou. Krásná knížka určená starší generaci.
Krásná kniha, obdivuhodná práce překladatelky, akorát na mě trošku přeslazený závěr.
Není mnoho knih s tématem stáří a odcházení, a už vůbec je málo knih, kde je na pár stránkách řečeno tolik.
Delphine de Vigan takový příběh napsala, křehký a dojemně lidský, jenž se ale do vás zavrtá hluboko a velkou silou. Ani se mi nechce nějak více rozepisovat, tohle si v sobě po přečtení musí každý zpracovat sám.....
Tento román dokazuje, že není potřeba stovky stránek k sepsání příběhu, který si budete pamatovat do konce života. Čtení této knížky bylo jako hořkosladký tanec se slovy, přičemž Delphine de Vigan mě vedla a já si užívala každý krok. Děkuji, Delphine.
Ano, zde najdete vše, radost, smutek, naději, věty k zamyšlení. A na relativně malém prostoru. Velice krásné , komorní psaní. Přitom o velkých věcech, o kterých se moc nemluví, přestože se týkají tolik lidí . Přes své velké poselství mě kniha dokázala i rozesmát. A samozřejmě také rozplakat. Doporučuji. Jednalo se z mé strany o prvotinu paní autorky a rozhodně mě zaujala.
De Vigan vás dojme, rozesměje, nutí k zamyšlení. Umí vystihnout podstatu, tnout do živého. Umí říct mnohé, k čemuž jí přitom stačí docela málo stran, což některé romány nesvedou ani na dvojnásobku. Obsah se totiž rozšiřuje ve vaší mysli, čtením mezi řádky. Vřele doporučuji.
Nedokážu už napsat originální komentář, mluvíte mi všichni z duše a dokázali jste lépe vyjádřit moje pocity, než bych to zvládla sama.
Vděk se v dnešní společnosti vytrácí, stejně jako úcta ke stáří a pochopení, ochota být s druhým člověkem i v jeho těžkých chvílích. Lze jen doufat, že se svět dokáže poučit, jak důležitá jsou slova, kontakt s jiným člověkem, slušnost, čest, morálka a vděčnost.
Knihu vřele doporučuji všem a přečtu si i ostatní od autorky.
Příběh o tom, jak je důležité vnímat skutečný význam slova děkuji, jak je důležité být vděčný a dostatečně to říkat nahlas.
Hlavní hrdinkou knížky je Miška, svérázná stařenka, která se ocitá v pečovatelském domě. Trpí postupnou ztrátou řeči, paradoxem k tomu, že kdysi pracovala jako korektorka v novinách. Oporou jí je její chráněnkyně Maria i logoped Jérom. Kniha nám postupně odhaluje jejich osudy.
V knize se střídá dojetí i úsměvné části. Je to tak pěkně vyvážené, ale připravte se na to, že Vás kniha prostě dostane. Donutí Vás se zamyslet sami nad sebou.
Knihu jsem vzala do ruky v době, kdy mi odvezli babičku (93 let) do nemocnice. Nejdřív jsem si říkala, že to skutečně nebyl dobrý nápad, kniha mě úplně emočně rozložila. Ale až když jsem ji dočetla (což Vám zabere jedno odpoledne), pochopila jsem, že kniha přišla v pravou chvíli. Člověk se zamyslí nad životem svým i svých blízkých. Dokud není pozdě, běžte a buďte vděční a buďte tu pro své maminky, tatínky, babičky a dědečky. Jednou se Vám to vrátí přes Vaše děti.
Tuhle knížku jsem určitě nečetla naposledy. A dala bych ji do povinné četby všude, kam se dá.
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři rozhlasové zpracování vděčnost stárnutí domov důchodcůAutorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Knihu jsem přečetla na jeden zátah a mrzelo mě, když skončila.
Tato kniha obsahovala vše, co od knihy očekávám: čtivost, vtip, lehký smutek a hlavně pointu. Na konci se podle mě každý zamyslí.
Jedná se o mou druhou knihu od této autorky a opět jsem byla nadšená, takže rozhodně sáhnu po zbývajících.
Jednoznačně doporučuji.