Vděk
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415126/bmid_vdek-1AS-415126.jpg
4
684
684
U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.... celý text
Přidat komentář
Vděk... pocit, který se v dnešní uspěchané a suverénní době už téměř nenosí. Úcta člověka k člověku... postoj, který se nelítostně kousek po kousku vytrácí z dnešního světa. Láskyplnost... emoce, která má tendence se schovávat před lidskou bezohledností a zlobou.
A právě proto je třeba pobýt nějaký ten čas se ztrácející se Miškou a nasát do sebe veškeré lidství tohoto milého příběhu. Tohle je totiž přesně ten důvod, proč mám Delphiiny příběhy tak hluboko pod kůží... ta krystalická esence života je prostě dokonalá ♥
Vděk je sice smutný, ale není tak depresivní jako Pouta. A co je důležité, i přes neodvratný konec skrývá v sobě naději. Doporučuji také přečíst doslov Olgy Stehlíkové.
Další kniha autorky zabývající se mezilidskými vztahy, tentokrát na téma vděku a hlavně stárnutí a poklidném odcházení. Kniha dává nahlédnout i na život starých lidí v domovech pro seniory. Delphine de Vigan se stala mou nejoblíbenější spisovatelkou, moc se mi líbí ,jak dokáže popsat, psychologii svých postav.
Chvílemi jsem se smála neologismům hlavní postavy, chvílemi jsem se dojímala. Krásná kniha.
Empatická, nádherná kniha, která svým smutkem pohladí. Ano, jde to! Byla to 1.kniha od této francouzské autorky a už mám na seznamu její další, protože se umí dostat k jádru věci v řádcích i mezi nimi, dostane se pod kůži a když jste na konci nevěříte, že je konec…..
Knih na téma stáří (takto) pojatých je jako šafránu. Určitě doporučuji, aby si knihu přečetli rodiče a po té ji předali „puberťákům“, dobrovolně, ne jen jako knihu, jež by měla být v povinné četbě. Každý si myslí, že je to daleko, ale stáří čeká!!! a kéž by se děti ke svým rodičů a prarodičům chovali podle toho…..
Krásná kniha, kterou jsem četla 2 dny z jediného důvodu - brečela jsem od začátku do konce a pro samé slzy jsem musela knihu v polovině odložit.
Příběh je jakýmsi připomenutím, čeho by si měl člověk vážit a o čem život je, a že přátelé mohou být lepší rodinou než rodina sama.
Toto je třetí kniha od autorky, kterou jsem četla a velmi mě baví její styl a náhodné míjení osob, které by spolu měly/mohly žít...
Jedinou hvězdu ubírám za velmi malý počet stran, přičemž je spousta popsána ani ne z poloviny nebo jsou listy zcela prázdné. Takže "reálně" má kniha ani ne 100 stran.
Útlá kniha s krátkým příběhem, který má až poetický nádech. Prolíná se tu téma konce života spojené se vzpomínáním staré paní a jejího současného života v pečovatelském domě. Potýká se s rostoucími zdravotními deficity, především zhoršováním kognitivních funkcí, afázií. Nicméně vše je popsáno a prožíváno s určitou noblesou. Na pozadí se prolínají střípky z jejího dětství spojeného s holocaustem, vděčnost lidem, kteří se jí, coby židovské holčičky ujali. V jejím životě se objevují lidé, kteří ji mají rádi a pomáhají jí projít těžkým obdobím i tím, že si je vědoma svých ubývajících schopností. Závěr zůstává otevřen. Dílo o tématu, kde by člověk úplně neočekával poetiku. Nutno dodat, že toto není běžný obraz života seniora v české společnosti (rodině) a v systému sociální péče u nás. Každopádně každý z nás v tomto příběhu může najít určitou inspiraci pro vztah ke svým stárnoucím blízkým.
Dojemná kniha, která se čte jedním dechem. Hlavní hrdinka je dáma na sklonku života, doživající v domově pro seniory se svými peripetiemi, co přináší staří. Kniha působí optimisticky, zaměřuje se na mezilidské vztahy a emoce. Stojí za přečtení.
Vděk je útlá knížečka o tom, jak nás všechno opouští, přesto s láskou vzpomínáme na příležitost, které nám někdo poskytl a laskavost můžeme projevit někomu jinému.
Knihu jsem měla přečtenou během pár hodin a dodala mi přesně, co jsem čekala: malý lidský příběh o lidské dobrotě, vzpomínkách a o tom, jak si vážit všech těch drobných věcí, které se nám dostávají. Četla se mi dobře a hezky.
Nádherná knížka o stárnutí, odcházení. Autorka umí psát o vážných tématech s neuvěřitelnou lehkostí.
Vděk je krásný a dojemný příběh jedné stařenky, který stojí za to si přečíst.
Vděk je knihou o podzimu života bez příkras. O tom, jak těžké je přijmout pomoc, když jsme ji ještě nedávno nepotřebovali, jak těžce snášíme, když za nás najednou někdo téměř ve všem rozhoduje, kolik úsilí stojí každý den vstát a usmívat se na svět, když ve skutečnosti možná chceme jediné: další takové ráno už nezažít.
Miščin příběh promlouvá jednotným hlasem tisíce seniorů, kteří kdysi bývali jako my: silní, pevní, ohební, soběstační. Bez šedin na skráních a hlubokých brázdách na tváři. Delphine se svým vyprávěním snaží posvítit na nepříjemnou, ale evidentní skutečnost. Život je o vlnách a proměnách. Dnes jsme silní a nepřekonatelní, zvládáme mnohé. Zítra se ale cyklus začne uzavírat. Řekli jsme vše, co jsme chtěli? Dokud ještě můžeme otevřít oči, i když už třeba s vypětím všech sil, pořád je čas…
Nádherné jako vše od této autorky. Krásný jazyk, ohromující vcítění, prostor k zamyšlení a domýšlení. Toto je skutečné umění, skutečná literatura, tolik odlišná od záplavy povrchních příběhů, jimiž je zaplavený knižní trh. Nevím, proč podobných knih nevychází více, to se nepíší, anebo jen nepřekládají do Češtiny?
Krásné, dojemné, smutné a něžné zároveň. A tak pravdivé. Chytne za srdce a nepustí.
Další z knih Delphine de Vigan, která je "slabá" počtem stránek, ale neskutečně "silná" svým příběhem. Přečteno jedním dechem se slzami v očích, protože paní spisovatelka opravdu umí. Umí se ponořit do nitra svých hrdinů. Moc se mi líbilo, že v tomto díle je jen málo postav, ale o to víc jsou napsané tak, že máte pocit, že je znáte. Těžké, ale úžasně popsané, období posledního úseku života. Smekám i výbornému a určitě nelehkému překladu dvorní překladatelky této autorky. A slovo VDĚK jsem si přikázala více v životě dokazovat.
Ak by som bola spisovateľka, presne takto by som chcela písať. Delphine nepotrebuje obsiahle vysvetľovania a zdôvodňovania toho ako postava myslí, ako sa správa, čo prežíva vo vzťahu k druhým. Napriek tomu sú jej postavy vnútorne bohaté, krásne, napísané tak, že aj zo 150 strohých strán si ich viem obľúbiť. Páčia sa mi témy, ktorých sa v svojich knihách dotýka....samota, staroba, smrť, strácanie, ľudskosť....
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři rozhlasové zpracování vděčnost stárnutí domov důchodcůAutorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Moje pátá kniha od Delphine de Vigan a zase až na dřeň. Všechny ode mne dostaly pět hvězd, ale téhle bych dala i víc.