Vděk
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415126/bmid_vdek-1AS-415126.jpg
4
684
684
U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.... celý text
Přidat komentář
To jsem se zas dojala. Nikoli pateticky, ale tak jako lidsky, nad osudem, co potká prakticky každého z nás.
Psát o stáří takhle lyricky, ale zároveň realisticky, protože od začátku čtenář ví, jak to skončí, to umí snad jen de Vigan. Opět mě překvapila, asi jako u každé její knihy.
A lingvistická strana knihy je absolutně excelentní.
Kniha má ještě jednu přidanou hodnotu, kdy správný sociální pracovník nebo kdokoli, kdo pracuje rád se seniory, se v knize musí najít. Stejně tak se v knize najde každý, kdo doprovázel seniora na jeho poslední cestě. A pokud to byl milovaný senior, o to se čte kniha autentičtěji.
(Můj dědeček měl po mozkové příhodě vidiny a slyšiny - po nočním stolku mu lezly bílé myšky, protože uklízečka v nemocnici nechtěla uklízet a byla líná, a navíc byl přesvědčený, že ten mladej ženatej doktor každý večer za závěsem przní sestřičku a nevšímají si pacientů. Svým způsobem ty historky miluju, ačkoli jsou smutné a jde o stejný princip, na kterém de Vigan postavila Mišky nemoc.)
Ač je kniha útlá, řekne toho tolik! Neskutečná hra se slovy místy až pobaví, byť situace je neveselá. Přesto z knihy číší naděje.
"Kam mizí slova,
vzpurní zrádci,
dezertéři
staré bárky
před ponorem?
Kam mizí slova,
naše plachty,
naše kotvy,
spásné kruhy
v čase zhouby?"
(La Grande Sophie)
Úvodní báseň z knihy velmi výstižně definuje ústřední téma příběhu. Příběhu o ztrácení slov, společně se ztrácením se ze života. O stárnutí, odcházení a vděčnosti. O mimořádné síle slov.
Knihy si většinou nevybírám cíleně. Obvykle ke mě přicházejí samy, svou cestou a v čase, který uznají za vhodný. Za poslední měsíc je to již druhá kniha na téma stárnutí, nemoci, chátrání těla i myšlení, odcházení.
Zatímco Úterky s Morriem mne lehce pohladily a zanechaly ve mě tichý pocit klidu, Vděk mne objal jako mohutný říční proud emocí a unášel mně skrze ostré výčnělky myšlenek, pohoupal mou duši v klidnějších vlnách soucitu, potopil mne v hlubinách výčitek a vděčnosti, až mě zmáchanou, znavenou a omletou říčními oblázky zanechal na kamenité pláži plné slunečních paprsků.
Delphine de Vigan to umí. Umí vdechnout do slov to podstatné, zachytit nepolapitelné.
Děkuji.
Když jsem přečetla první věty, viděla jsem to hodně skepticky, ale nějakým záhadným způsobem jsem knihu nedokázala odložit a za 2 hodiny měla přečteno. Možná je tohle přesně ta kniha, která by měla být součástí povinné četby ve škole. Náročné to není, ale přinutí vás to se hodně zamyslet.
…Stárnout znamená naučit se ztrácet...…….
I o smutných věcech se dá psát krásně a s citem....tato knížka je toho důkazem.
Jestli bude tento komentář obsahovat spoilery je diskutabilní. Když píšu své hodnocení, nikdy přesně nevím, co do něj dám, i když mám nějakou přípravu. Všechny níže uvedené popisy vám/nám něco z knihy představí. Stejně jako když jsem chodila do nemocnice jako dobrovolník ke starším lidem, kteří po úraze rehabilitovali a z vyprávění, které jsem zažila od svého dědy jsem si potvrdila, že občas jsou to bláznivý starečkové ale mnohdy jejich vzpomínky jsou nedoceněné. Chce to jen tak nezaujatě poslouchat. Nenastavit hned tomu všemu mladé vědomí a mylšenku toho, vždyť dnes je to už dávno jinak. Mnoho věcí zůstává stejných (například v mezilidských vztazích).
Knihou se částečně prolíná nejen péče o seniory v domovech ale téma dávných rodinných vazeb nebo také postupná ztráta kompetencí k vlastní osobě.
Odeon výborně zpracoval celou knihu, od volby překladatelky až po návrh obálky knihy. Vděk má černo červenou barvu. Vděk je květina. Rozkvétá a odkvétá s mnoha dalšími aspekty. Stejně jako v knize jistě cítila i Miška v době, kdy se musela skrývat vděk, na který zapomněla a který jí vykvetl ve stáří s přicházejícím odchodem. Hra se slovy autorky i překladatelky je svůdná, nikoli však snadná.
Krátký popis, jak De Vigan vidí péči o seniory: " Tak tohle tě tedy čeká, MIšulko: malé krůčky, malé porce, malé svačinky, malé vycházky, malé návštěvy. Změnšený, omezený život, zato dokonale nalinkovaný."
Osobně s vděkem nemám problém. Děkuji říkám ráda. Mám za to, že by měl člověk vědět, kdy jsem ráda, že něco pro mě udělá, něčím mě podpoří, něco mi usnadní. Děkuji používám intuitivně.
Sama o svém stáří přemýšlím, o mém nalinkovaném životě a ráda čtu témata spojená se stářím protože je nutné vědět o nějaké inspisraci v případě, že se dožiju tolik co tady v románu, MIšulka.
"Já ti chci říct jen jedno a pak zvolíš rozhodnutí: právě na tomhle záleží, na tomhle ze všeho nejvíc.
Na čem?
Že jsem se poprvé v žitě začala stárnout o někoho jiného, chci říct, jiného než já. Víš, Marie, tím se totiž všecko mění. Že máš strach o někoho jiného, o někoho jiného než o sebe. A ty máš tuhle obrovskou šanci."
Síce knižka pôsobí celkom jednoducho a priamočiaro, avšak aj vďaka doslovu som si uvedomil, že téma a príbeh išli hlbšie ako by sa na prvýkrát zdalo. Autorka opäť nesklamala a ponúkla zmysluplné čítanie.
Díky autorce za tuhle útlou, přesto hutnou knihu! Díky překladatelce Alexandře Pflimpflové za naprosto skvělý překlad - překladatelsky musela být tahle kniha nesmírně náročná!
Melancholická knížka, která i přes těžké téma "vytrácení" (slov - a s nimi i celé lidské bytosti), dokáže pohladit po duši. O tom, jak je důležité se starými lidmi nejen mluvit, ale víc je vnímat, obejmout a pochopit. Krásně to přede mnou shrnula Osice, její komentář mě dojal, protože podobně to probíhá i jinde... Škoda, že v současné době jsme k takovému bezdotykovému, umělému prostředí vůči ostatním směrováni i různými zákazy a příkazy. Lidé už si nepodávají ruce. A o vděku, o tom opravdovém vyjádření vděčnosti, ani nemluvě - ten se vytrácí postupně, stejně jako Mišce slova. A co potom, až se vytratí úplně? Smutné, přesto - naděje je v každém z nás, v nikom jiném.
"Jsem logoped. Pracuju se slovy i s tichem. S nevyřčeným. Pracuju s ostychem, tajemstvím, lítostí. Pracuju s nepřítomností, se zmizelými vzpomínkami i s těmi, které se vynoří, když se mihne nějaké jméno, obraz, vůně. Pracuju s někdejšími bolestmi i s těmi současnými. S důvěrnými sděleními.
A se strachem ze smrti.
To vše patří k mému povolání.
Ale co mě nepřestává udivovat, nad čím dokonce žasnu, co mi - ještě i dnes, po deseti letech praxe - občas vezme dech, je nepomíjivost bolestí z dětství. Jako takový palčivý otisk, navzdory letům stále žhavý. Který nikdy nezmizí.
Dívám se na ty své staroušky je jim sedmdesát, osmdesát, devadesát let, vyprávějí mi dávné vzpomínky, vykládají o starých, starodávných, prehistorických časech, jejich rodiče zemřeli před patnácti, dvaceti, třiceti roky, ale ta bolest dítěte, jímž byli, je stále tady. Nedotčená. Lze jim ji vyčíst z tváře a zaslechnout v jejich hlase, pouhým okem vidím, jak jim tepe v těle, v žilách. V uzavřeném okruhu." str. 97
„Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát za den jste řekli děkuji?
Děkuji za sůl, za otevření dveří, za informaci.
Děkuji za drobné, za bagetu, za krabičku cigaret.
Taková ta automatická, mechanická poděkování ze zdvořilosti, ze společenské zvyklosti. Téměř bezobsažná.
Občas opomenutá.
Občas přehnaně zdůrazněná: Moc ti děkuji. Děkuji ti za všechno. Tisíceré díky.
Mnohokrát děkuju.
Pracovní poděkování: Děkuji vám za odpověď, za pozornost, za spolupráci.
Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát v životě jste poděkovali doopravdy? Vyslovili skutečné díky? Vyjádřili svou vděčnost, svůj vděk, dluh?“ (s. 9)
Takhle kniha Vděk začíná a musím říct, že tato úvodní slova způsobila, že jsem po celou dobu četby přemýšlela o své rodině, té, ze které pocházím. Té, kde se slovo děkuju moc neříká. Té, kde se emoce moc neprojevují. Té, ke které se těším. Té, od které odjíždím zklamaná. Té, o kterou se bojím. Té, které nedokážu dát najevo, co pro mě znamená.
Útlá knížečka, po dějové stránce hodně minimalistická, zato po jazykové stránce velmi zdařilá. Miška už se nezvládá o sebe postarat sama a navíc se jí začínají ztrácet slova. Její osud sledujeme očima 2 postav (Marie, která jí za hodně vděčí a Jérôma, jejího logopeda). I když se nejedná o veselé téma, neútočily na mne vyloženě nepříjemné pocity, spíš melancholické. Chvílemi jsem se musela i pousmát. Překlad je opravdu povedený, A. Pflimpflová si se slovy vyhrála. Slova a jejich moc, to je to, co mne na knize nejvíc oslovovalo.
„…, slova dokážou páchat škodu. Urážky, nadávky, jízlivost, kritika, výčitky zanechávají nesmazatelné otisky. Stejně jako pohled, který soudí, který hledá slabé místo. Jako výhrůžky. To vše, jak víte, zanechává stopy. Potom je těžké důvěřovat. Mít rád sám sebe.“ (s. 134)
Postoj ke starým lidem. K jejich zchátralému tělu. Hlad starých lidí po fyzickém kontaktu… Sakra, proč neobjímám víc prarodiče, ale i rodiče? Vždyť jako dítě jsem se po nich pořád plazila a seděla jim na klíně a v současnosti je jenom lehce obejmu, když od nich odjíždíme. Teď se mazlím neustále se svými dětmi, ale nikdy mě nenapadlo, že fyzický kontakt potřebuje i moje babička. Přitom si stačí vybavit, jak k sobě tiskne svoje pravnoučata. … Tady na mě ty emoce teprve zaútočily, až po dočtení, až teď když to píšu.
Krátka, jednoduchá jednohubka, ktorá akoby bola trošku aj rozprávkou, ale keď si čítate stránky o bezbrannej súcitnej starenke, ani nemôžete inak. U Vigan som zvyknutá, že ľudia sú väčšie svine, preto ma mile kniha prekvapila- ľudia sú ochotní si navzájom pomáhať aj z čisto nezištných dôvodov.
Jedna z nejkrásnějších a nejcitlivějších knih, jaké jsem četla. Líbilo se mi, že to bylo propojené i se sny, kdy Miška mluvila bez problémů, tak krátký text a tolik řečeného... Silná kniha, rozhodně doporučuji.
Taková útloučká knížečka a tolik je v ní. Slova plná něhy a dojetí. Pochopení a porozumění postavám. Citlivé vyprávění o stárnutí, zapomínání a ztrácení se sama v sobě. Vděk má v sobě nádherně zpracované silné téma, které jen tak z hlavy nedostanete. Zhltnuto za jeden večer, ale rezonuje v mysli ještě dlouho.
Delphine si tentokrát vybrala smutné téma - stárnutí, ztráta toho, co jste si mysleli, že máte napořád ....
A sestavila citlivý a dojemný příběh ženy, která cítí, že se ztrácí a má pocit, že musí splatit svoje dluhy z minulosti.... vyrovnat se se svým životem ....
Autorka ukazuje, že svůj dluh můžeme splácet i prostřednictvím jiných lidí - jiným lidem ...
A řeč - tedy dialog mezi lidmi - je zde zdůrazněna jako neocenitelný nástroj mezilidského kontaktu / skvělé záměny slov - výborně vystihující myšlení staré paní/....
Opět citlivé vnímání světa kolem sebe - tak, jak to Delphine umí.
V podstate jednoduchy pribeh, mozno pre fanusikov de vigan aj trochu sklamanie, taka jednohubka, celkom v rychlosti poriesena.
Knížka je to smutná a dojemná, emocionálně velmi silná, nebylo mi při jejím čtení lehko. Dojemný příběh Mišky, svérázné stařenky trpící postupnou afázií, mě chytl za srdce a naplnil oči slzami. Delphine de Vigan je mystryní slova a téma vděčnosti, stárnutí, umírání zpracovala naprosto skvěle!
Knihou jsem prosvištěl velmi rychle. Chvíli jsem musel zpomalovat, abych si vychutnal některé zajímavé pasáže, myšlenky, které se tu objevují. Téma jako takové a jeho zpracování se mi docela líbilo. Ale po pár dnech od dočtení mi z knihy zůstává jen jakýsi pocit. Příběh vlastně není nijak bohatý. Nic moc nového , než se dočteme v anotaci , nezažijeme. Klobouk dolů, co se týče překladu. Muselo dát práci vymyslet smysluplné věty nemocné Mišky, aby její věcné chyby ve slovech měly smysl i v českém jazyce.
Na tak málo stránkách tolik vděčnosti, soucitu, sentimentu a krásy. Byl to zážitek si přečíst tuto knihu, je nádherná.
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři rozhlasové zpracování vděčnost stárnutí domov důchodcůAutorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Velmi dojemný a citlivě zpracovaný příběh o stárnutí, lidskosti a vděčnosti. Tak smutný a přece tak krásný. V úžasných citlivých dialozích se autorce podařilo poskytnout náhled do poslední fáze života, plné důstojnosti a hodnoty, ale také obtíží a strachu. Na druhou stranu nás vyzývá, abychom se zamysleli nad skutečnou vděčností, projevili uznání, vyjasnili věci, než bude pozdě.
Tento román je poselstvím lásky a naděje.