Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447917/bmid_veci-na-ktere-nastal-cas-gb8-447917.jpeg
4
1939
1939
Život nelze naplánovat ani se na něj nedá dopředu připravit. Alice a Richard, sedmnáct let jejich společného života, dvě děti, Kája a Lola. Kájovi je třináct a začíná mít rodičů dost, Lole bude jedenáct a nejvíc ze všeho na světě si přeje psa. Nikomu se nic moc neděje, stereotyp všechno překrývá jako měkká deka. Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá. Až do chvíle, než se objeví někdo nový. A s tím pocit, že doteď to vlastně nebyla láska. Jenže jsou rodina, a cokoliv se stane jednomu, poznamená všechny. A Kája s Lolou musí najednou řešit to, co děti nikdy řešit nechtějí. Stojí ale tahle rodina vůbec za záchranu?... celý text
Přidat komentář
+ Mnoho dobrých postřehů. Člověk se skoro jistě v některých situacích pozná a donutí ho to k zamyšlení nad sebou samým. Líbily se mi pasáže viděny dětskou optikou.
- Dost věcí nedotažených. Primitivní jazyk. Tučný font písma (proč?!?). Některé pasáže zdlouhavé. Extrémní předvídatelnost.
Další z řady pro dnešní dobu typických knih, které vynikají hlavně tím, že se strašně snadno čtou (tj. onen výše zmíněný primitivní jazyk) a to je tak všechno. Splývají jedna se druhou. Vzniklé jen aby byly a (asi) vydělávaly. Ach jo.
Styl Petry Soukupové mě snad nikdy nepřestane bavit! Ten sled myšlenek, ty asociace... Zdá se mi, jakoby někdo tahal mé myšlenkové pochody rovnou z hlavy a přenášel je na papír.
Neskutečně mě bavilo, jak přirozeně se prolínaly roviny všech postav, jak nenásilně autorka čtenáře provede ,,bytím" jedné rodiny.
Nad dvojicí Alice a Richarda mi bylo smutno hned od začátku. Jejich seznámení a první společný víkend mi připadal trochu nepatřičný. Alice, přítelkyně, žena, máma, jakoby se přizpůsobila všemu a všem přesně tak, jak to znám ze své rodiny. Jediným způsobem, jak dokáže dát najevo, že se cítí nekomfortně, jsou zlé pohledy a nepatřičné poznámky na adresu Richarda, navíc před dětmi, takže se postupem času samozřejmě není čemu divit, že se k otci staví tak, jak se staví. Richard sice není ukázkový otec, ale kdybych se do něho měla vcítit, připadala bych si v této rodině jako někdo navíc.
Miluju úsporný styl psaní Petry Soukupové, ten tu nechyběl. Líbila se mi zajímavá forma románu složeného ze střípků, tedy povídek. Je to román ze všedního života, o rodinném soužití, kde máme možnost vidět situaci pohledem obou partnerů Alice, Richarda a později i jejich dětí Loly a Káji. Ve spoustě situací jsem se našla a musím nechat doznít.
Vzhledem k mému stavu před rozvodem, kdy jsem ovšem od rodiny odešla já a ne kvůli někomu jinému, a syn, kterému je třináct bydlí ve dvou domácnostech, je pro mě téma knížky hodně na tělo. Nicméně nejlepší pasáže byly ty viděné dětmi, ženské myšlení jde autorce velmi, ale nejde prostě nic paušalizovat.
Přečteno rychle, ale musím si v sobě srovnat všechny pocity, což vskutku není jednoduché.
Každý se musí naučit žít a vyjít hlavně sám se sebou a to je sakra dřina.
Nejdříve mně bylo líto, že Soukupová už nepíše tak, jak psala. Pak jsem ale jejímu lehce inovovanému stylu propadla a knihu jsem zhltla. Je hustá, nebere se servítky.
Kniha je to zvláštní a svým způsobem smutná, ale je že života a to opravdu velmi věrně. Přečíst doporučuji, jen doporučuji v lepší dobu než když prožíváte rozvod.
Román o manželství, které se asi nemělo vůbec uzavřít. Ani k jednomu z manželů jsem si nedokázala vytvořit žádný vztah - oba byli nesympatičtí - a dětí mi bylo upřímně líto, že v takovém soužití musí být, to jim do života moc nedá. Přečíst se to dá, ale připadá mi, že Petra Soukupová hodně píše o lidech, kteří spolu nejsou schopni komunikovat, takhle se přece nedá normálně prožít plnohodnotný život, to je jen takové přežívání, ti lidé nemají žádnou radost ze života.
Naprostá paráda, pro mě chuťovka. Neskutečně čtivé, přesvědčivé, většinou výborné tempo situací. Charaktery parádní, do všech jsem se dokázal ihned vžít. Kniha psaná z pohledu čtyř osob, dvou dětí a dvou dospělých. Nejvíce mě bavilo, když to bylo z pohledu otce, asi proto, že jsem chlap, tak jsem to přesně tak cítil. Méně mě bavily situace z pohledu dětí, určitě byly přesvědčivé, ale prostě jsem jim už věkově moc vzdálen, aby mě nějak obohatily.
Nemyslím se, že tohle by byla kniha, která nemám svému čtenáři co předat. Ale určitě záleží na tom, v jaké životní fázi právě jste. Nemáte partnera (potažmo manžela) a děti? Pak to asi nebude nic pro vás. Jinak je to podle mě naprosto reálný příběh. I takhle to v životě chodí - lidé se prostě mohou začít míjet. Žijí vedle sebe, nikoli spolu. A pak to všechno trvá a vleče se to, než to celé vygraduje. Troufám si říct, že pokud máte rodinu, musíte se alespoň v některém okamžiku najít. Protože život prostě není pořád růžový.
Na úvodních stranách mě ta marnost vetkaná do dialogů bavila. Tohle Soukupová opravdu umí. Po dvou stech stranách jsem se ale přichytila, že dělám to, co opravdu nedělávám - že přeskakuju odstavce, protože je to furt to samý, furt to samý, nikam se to neposouvá, klouže to po povrchu, ti dva se míjejí, už sedmnáct roků se míjejí a mě už taky začínají míjet... a přestávají zajímat.
Teď mě mnohem víc zajímá, kam se poděla autorka, která mě před nějakými deseti roky dostala novelou K moři.
Pro mne zatim nejlepsi knizka od Soukupove. Jeji styl mi proste sedne, postavy nejsou zadne umelotiny, dialogy namichane s tim, co probiha cloveku v hlave, pribeh vypraveny z ruzneho pohledu (a ze v tom jsou rozdily, co?) - proste dokonale. Neni to zadna cervena knihovna, misty se clovek musi smat nahlas a jinde je to zas docela drsne.
Pet palcu nahoru a tesim se, co dalsiho napise.
Knížka, která nesedne každému. Jednoduchá pro mnohé až obyčejné či nudné téma. O to více bez příkaz a ze života. Hlavní motiv - vztah Alice a Richarda v průběhu sedmnáctiletého vztahu. V podstatě sledujeme okem diváka životy protagonistů. Seznámíme se s tím jak vztah vzniká, vyvíjí, rodičovství a povinnosti, vyskytují se problémy, pomalý přechod do stereotypu a šedi, bum bác lanko není našponované a přetrhává se. Jak dál? Kdo za to může? Je dostatečná péče o vztah?
Přečtením knížky se vyvrbí témata, která ve společnosti rezonují často, ale je potřeba opakovat a poučovat se. Protože v něčem se vidíme asi všichni.
Jsem zklamaná a naštvaná. Tahle kniha je ztráta času. Nudila mě. Bylo to na stejné úrovni jako poslouchat dvě matky, které se baví o tom, co budou vařit.
Už nebudu věřit komentářům ostatních. Pokud je tahle kniha to, co lidi chtějí, začínám se obávat, kam se bude ubírat česká literatura dál.
Možná mám jen velké štěstí a žiju si příliš dobře na to, aby mě bavilo babrat se v tak špatných vztazích a nezajímavých lidech. Možná si ale žiju spíš tak nějak normálně a to, že je pro mnohé rodina v knize taková "ze života", je spíš smutný.
Miluju úsporný styl, ale málokdo ho umí. Například Květa Legátová je toho dobrým příkladem. Tato kniha ale ne. To, co tady dost lidí nazývá úsporným stylem, s tím ale nemá nic společnýho. Tady jde spíš o absolutní zjednodušenost jazyka, na čemž nemá zásluhu jen hovorovost. Společně s tématy to je prostě hrozně primitivní čtení. Kdybych si místo několika hodin čtení pustila jeden díl některého večerního seriálu na Nově, přínos by to mělo stejný.
Je smutný, že tohle lidem stačí, že to považují za kvalitní četbu a řadí toto mezi knihy roku. Ale chápu, že nejvíc vydělávají právě tyhle knihy, jejichž jediným kladem je, že se "dobře čtou".
Kniha mě strašně rozčilovala. Postavy absolutně nesympatické, a to, že spolu nemají být a že se vztah nemůže vyvíjet dobře, bylo od začátku jasné.
Na druhou stranu oceňuji, že celá věc nebyla podána černobíle a jeden z partnerů vyzobrazen jako ten zákonitě špatný.
A poučení na konec? Prosím vás, pokud spolu neumíte komunikovat (což je základ vztahu), nebuďte spolu a hlavně si nepořizujte děti, které kvůli vám budou jen a jen trpět.
Jinak styl Petry Soukupové mi sedí, líbí se mi.
Snažím se neporovnávat s Nejlepší pro všechny. Ta se mi totiž strašně líbila a moc mě bavila.
Zkomírající manželství po sedmnáctiletém vztahu, o který nikdo nepečoval. Obyčejný, jednoduchý jazyk jen podtrhnul postupný úpadek. Myslím, že každý se v nějakém okamžiku zahlédl... Čte se lehce, i když lehké to teda není.
Knihu jsem přečetla za dva dny. Mám s ní však hned několik problému. Od začátku mě rozčilovalo, že je celá kniha napsaná tučným fontem a nejsou zde žádné přímé řeči. Za celou dobu vám v knize nic nezacituje ani jedna uvozovka - pro mě velmi frustrující. Kromě pro mě nevyhovující formy, mě dále rozčiluje i naprostý pesimismus hlavního manželského páru. Asi mnoho takových vztahů existuje, ale ať s tím sakra něco dělají. Jsem pár měsíců vdaná a takto to opravdu nepůjde. Samozřejmě jsem se ztotožnila hned s několika situacemi, které v partnerském životě prožívám, ale naštěstí se je snažíme řešit jiným, dovolím si říct, konstruktivnějším, způsobem.
Po celou dobu čtení, jsem byla naštvaná jak na Alici tak na Richarda. No a chudáci děti. Dávám tři hvězdičky, protože i když mám výhrady, kniha ve mě vyvolala mnoho pocitů, i když většinou negativních, ale i takové emoce na světě existují. Podruhé ji nejspíše číst nebudu, ale moc ráda si ji nechám ve své knihovně. Nejen kvůli krásnému zpracování desek knihy, kdy růžovo bílá kombinace rozzáří moji knihovnu, ale i proto, že kdyby náhodou naše domácnost začala inklinovat k takto hroznému chování, začnu si tento odstrašující přiklad předčítat nahlas, abychom s tím co nejrychleji začali něco dělat.
Skvělá kniha! Jak příběh, tak styl psaní mi neskutečně sedl. Je to příběh ze života, kterému věříte a je vám z toho až úzko, jak může dopadnout partnerský a rodinný život. Kniha má sice otevřený konec, ale tady mi to vůbec nevadilo. Člověk si umí představit, jak by to pokračovalo dál. Od Petry Soukupové je to moje první kniha a rozhodně ne poslední.
Opět super čtení! ze života, tak jak to prostě je, životní a vztahový stereotyp, který nastává po x letech společného života /a myslím, že 17 let není zas tak moc :-)/ někoho to ubíjí, někdo se v tom cítí dobře, protože zvyk je železná košile, lidé, co jsou hodně kreativní nebo workholici nebo naopak hodně pohodlní to také snášejí líp, jelikož ten stereotyp nemají ani čas pocítit nebo ho pocítí, ale měnit nechtějí ... málokdo si uvědomuje, že právě v tom stereotypu a úplně obyčejných věcech je to štěstí, nemusí se dít zrovna nic převratného... štěstí je ta cesta, ne cíl.... líbil se mi i otevřený konec, každý si to může uzavřít jak chce... moje verze konce je, že Richarda přešla erotická fascinace z mladé milenky, růžové brýle mu spadly a zjistil, že v každém vztahu je to časem v podstatě podobné a toužil se vrátit ke své ženě, ale ona nebyla tak blbá a nevzala ho zpět!! :-) příběh není nijak neobvyklý, ale fascinuje mě to výstižné a trefné vylíčení pocitů všech zúčastněných, přečteno velmi rychle a bavilo!
Skvělá kniha. Mám ráda Petru Soukupovou, její styl mě baví, v jejích příbězích člověk vždy najde i kus sebe sama. Je to syrové, realistické, nepřikrášlené, přesně takové, jaký je obyčejný život.
Štítky knihy
milostné romány rodina manželství rozvod rodinné vztahy manželské hádky manželská krize stereotypy rodiče a děti povídkové rományAutorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Miluju styl Petry Soukupové! Zpočátku mě hlavní postavy štvaly (Alice víc), ale postupně jsem se s nimi sžila. Je to takový ten pocit, že se s postavami neztotožňujete, ale už je znáte, rozumíte jim a jste součástí jejich světa. Tohle prostě Soukupová umí. Často jsem se v chování Alice viděla, což je trochu nepříjemně nastavené zrcadlo, a v některých chvílích jsem místo Richarda viděla svého muže. Kniha by pro mě mohla trvat déle, po skončení knihy mi totiž bylo vyloženě smutno, že jsem se se všemi musela rozloučit. A ač jsem měla pocit, že do hlavních hrdinů vidím, nedokážu odhadnout, jakým směrem by se vztahy vyvíjely po skončení knihy. Za sebe knihu doporučuji všema deseti.