Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3945
3945
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Knihy u kterých se čtenář přenáší z jedné hlavy do druhé a sleduje dva různé pohledy na jednu situaci mám rád. V tomto příběhu se jedná jen o pohled dcery a matky (která mě mimochodem hrozně iritovala). A jelikož jsem zmlsaný Petrou Soukupovou, která je v tomto směru mistr a zvládne všechny hlavy v rodině, cítil jsem se tady trochu ochuzen. Ale i tak to bylo dobrý.
70%
Jsem ráda, že jsem si po dlouhé době přečetla knihu, která má dva vypravěče. Jenom mi to připadalo trochu jednostranné, kdy člověk fandil dceři a odsuzoval matku - proto ubírám hvězdičku. Ale moc důležité téma a rozhodně vede k zamyšlení.
Tohle byl hodně drsný příběh, zvláště pak ten konec. Pořád nedokážu uvěřit, že to opravdu takhle skončilo. Nicméně za sebe musím říct, že jsem si z postav v knize vlastně pořádně nikoho neoblíbila.
Ani samotnou Báru, která to sice měla v životě těžké, ale určité její chování se mi také nezamlouvalo. Její sestra byla maminky mazánek a taky trochu fracek. Její otec byl člověk, který byl podpantoflák se sklony k možnému zneužívání dětí. Nebo mi to tak alespoň připadalo. A její matka byla člověk, který měl asi nejvíc problémů sám se sebou ze všech hrdinů v knize. Myslím si, že měla víc problémů než Bára a vlastně to na ni jen přenášela.
Kvalitní příběh, který přečtete během jednoho dne a jen tak na něho nezapomenete - to jsou Vrány.
Za mě celkem zklamání. Pokud byl účel být celou dobu při čtení rozčilený, povedlo se. Celý příběh je takový vzteklý, s ostrými hranami. Mě osobně iritovali všichni kromě Froda. I samotná Bára. Ta měla velkou smůlu hlavně na matku, jelikož i ona sama byla komplikovanou osobností vyžadující trpělivý přístup. A narazila na primitivní megeru. Ne že by takových Barun bylo málo. Hodně z toho, co se jí dělo, spousta z nás zná, včetně poměrně tvrdého bití. Jenže k její smůle přilévala svým chováním olej do ohně vzteku její máti, chyběla jí strategie, tvrdost a trocha té vyčůranosti, která dětem s podobným osudem pomáhala nejen přežívat,ale v takové rodině poměrně dobře fungovat. Nicméně jako kvalitní literaturu hodnotit nemůžu nijak vysoko.
Smutný příběh, který je napsaný tak skvěle, že pořád čtěte dál.
Pro mě, jako pro rodiče, docela poučné. Aneb "co nikdy nedělat u svých dětí".... Bylo mi z toho smutno
Zvláštní a velmi zajímavý příběh. Ale, na mě je to moc miloučké, čekal jsem větší napětí a více "krve".
To bylo vážně hustýýýý. Smutný, niterný, beznadějný, když se ponoříte, mrazí z toho. Protože tohle není jen kniha. To se i děje. Kéž by každé dítě na světě dostalo svůj prostor a beztrestný nárok na svou individualitu.
Střet dospělého a dětského pohledu na svět v plné nahotě. Velmi zajímavá sonda do duše dívky, jejíž rodina jí dává najevo jak moc dělá všechno špatně a přitom je to právě naopak. Citlivé téma, které je vykresleno v zamyšleníhodný příběh s tragickým koncem. Budiž tato kniha 'správnou' inspirací pro všechny rodiče, jejíchž ambice jsou naprosto mimo realitu dětského chápání.
U každé knihy mi vadí nakladatelstké a komerční ústupky... Host je tím pověstný. Snad u této knihy nebyly tolik vidět... ale přece jen... Škoda. Vždy je to okaté a já jsem na to asi už moc alergická.
Právě dočteno, za jeden večer a jsem úplně v šoku. Velmi silný příběh. Lituji všechny děti, kterým se stávají křivdy. Je to smutné a nad tímto příběhem budu přemýšlet ještě hodně dlouho.
Je to vážný problém,který se odehrává za zdmi bytů aniž má okolí tušení.Je to napsané tak,aby jsme si uvědomili a dívali se kolem sebe!Báry mi bylo líto,její sestra taky za to nemohla,ale ty rodiče oba stejný magoři,který by neměli mít děti.
Kniha je zcela z jiného žánru, než který obvykle vyhledávám a možná právě proto, na mě velmi zapůsobila blízká mi byla také srovnáním s mým vlastním dospíváním, které sice nebylo až tak vyhrocené, ale co by jediná umělecká duše v čistě pragmatické rodině dokážu mnohé pochopit. Konec sic byl popsaný jednou větou byl tak silný, že mě naprosto odrovnal.
Kniha o důležitém problému, ale napsaná tak, aby vzbuzovala extrémní emoce, což samo o sobě vzbuzuje nedůvěru k autorčiným záměrům. Nesnáším novinářské dolaďování reality, aby byla zajímavější, tedy vzbuzovala větší emoce. Mám pak dojem, že nejde o portrétované lidi, ale o úspěch, tedy kvótová čísla, která se pak vyplácí spokojeností skrytého klienta, tedy i v penězích. Z autorů, kteří vidí nebo prezentují svět takto černobíle, se většinou rekrutují propagandisté, kteří štvou lidí proti jiným - proti jednotlivcům nebo celým sociálním skupinám. Zajímavý výtvarný postup je uvedení vran a poetický konec, ale také mi to přišlo příliš vtíravé...Skvělé ilustrace.
Přečteno jako audio. Báru velmi dobře ztvárnila Veronika Khek Kubařová, kterou mám ráda a úplně jsem tu dvanáctiletou dívku viděla před sebou. Z celého příběhu je mi smutno, ale tak to někdy prostě je.
Tohle bolelo... fakt to bolelo a fyzicky i psychicky mě čtení téhle knihy odrovnalo. Petře Dvořákové tleskám a děkuji za silný (nejen emocionální) zážitek. Za poselství. Za snahu otevřít oči těm, kteří to potřebují, ale nevědí o tom.
Kniha, která nenechá čtenáře lhostejným. Můj dojem je, že nestavi na literární stránce, ani na příběhu, ale na poselství. Donutí vás přemýšlet. Kolik takových příběhů je kolem nás, a my je nevidíme? Kolikrát se chováme ke svým dětem stejně hloupě, jako Báry matka? Ne, ne že je přímo týráme, ale že po nich něco chceme nebo jim vynadáme, a vlastně se neptáme, proč udělali to a to? Ženeme je od "malování" k "uklízení "... chceme ty poslušné, místo originální. Nechápeme jejich duši ve snaze je vychovat. Ač to není ani zdaleka tak extrémní jako v příběhu Báry, je dobré se nad tím zamyslet...
Z Vran je mi smutno. Což o to, autorka naprosto přesvědčivě a věrohodně vylíčila postavu dvanáctileté Báry (jejímž největším koníčkem bylo malování) i její pořádkem posedlé matky. Příběh střídal vždy pohled Báry a matky. S postupem času jsem zjistila, že matka Báru nikdy nepochopí a hlavně ani nechce pochopit a že si pořád bude mlít svou. Do toho nešťastný vztah Bářiných rodičů, kteří si veškerou frustraci vylívali právě na ní a k tomu neustálé srovnávání s její sestrou. Strašně smutný příběh, vlastně tak depresivní, že přes sílu příběhu nedokážu ocenit kvalitu jeho zpracování. Protože nejhorší na tom je, že se tyhle věci pořád dějou. A že Bára vlastně za celou dobu neudělala nic špatného. Vsuvky s vránami se mi líbily, dodávaly na poetičnosti.
Sdělením potřebnější.
Literárně až tolik neoslní.
Příběh, který je vyprávěn dvěma vypravěči. Každý z jiného věkového rozhraní, přesto podobně uvažující, až se zdá být nevěrohodné.
Přesto je kniha velice čtivá, postupuje rychle k svému závěru, navíc s mementy vran, které jsou velmi povedené, až umělecky kontrastní k jednoduše psanému příběhu.
Pocit z knihy je trýznivý. Musí zasáhnout každého rodiče, dospělého, pedagoga.
Vlastně jde o důraznou výtku k společnosti. Upozornění pro všechny budoucí rodiče, protože láska k dětem nemusí být vždy podmanivá a příkladná. I když by být měla.
Lidé jsou prostě různí.
A protože každý chce umanutě potomka i s nesprávným partnerem, vzniká poté na světě tolik bolesti a bezpráví. A o tom je tato kniha...
Že by pohádka o Popelce? Nebo o Sněhurce? Akorát místo macechy byla vlastní matka. Dále zde vystupuje otec ňouma, sestra bez charakteru, hodný pan učitel a hodná paní učitelka.
Líbily se mi drobné poetické vsuvky s vránami. Příběh je taky velmi čtivý, krátký, nenáročný na přemýšlení a málokoho nechá bez emocí (při čtení se už jen děsíte), proto věřím, že si našel široký obdiv zejména čtenářek.
Ani nevím, jestli to nazývat příběhem, byl to spíš sled utrpení Báry, týrání mělo vždy plus mínus stejný průběh, nebyl tam žádný posun, žádná zápletka, žádný vývoj postav, které navíc byly velmi jednoduché a jednoznačně charakterově vymezené. Hodně toho se točí kolem dospívání, které je tady evidentní ne díky charakteru Báry, ale díky tomu, že se pořád rozebírají měsíčky, vložky a podobné věci do zbytečných detailů.
Jakoby měla kniha přitahovat svojí rádoby realističností a brutalitou zároveň. Copak se nedá čtenářský úspěch docílit i něčím jiným?
Krátký, ale o to silnější příběh.
Téma citového strádání v rodině mezi nejbližšími, kteří si mají být vzájemně tou největší oporou.
V rodině Báry ale panuje nedostatek empatie, nepochopení, bezpráví, utrpení a bolest.
Týrání dětí může mít spousty podob.
Čtení bylo bolestivé a psychicky náročné, kniha mě velmi zasáhla.