Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3982
3982
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Sdělením potřebnější.
Literárně až tolik neoslní.
Příběh, který je vyprávěn dvěma vypravěči. Každý z jiného věkového rozhraní, přesto podobně uvažující, až se zdá být nevěrohodné.
Přesto je kniha velice čtivá, postupuje rychle k svému závěru, navíc s mementy vran, které jsou velmi povedené, až umělecky kontrastní k jednoduše psanému příběhu.
Pocit z knihy je trýznivý. Musí zasáhnout každého rodiče, dospělého, pedagoga.
Vlastně jde o důraznou výtku k společnosti. Upozornění pro všechny budoucí rodiče, protože láska k dětem nemusí být vždy podmanivá a příkladná. I když by být měla.
Lidé jsou prostě různí.
A protože každý chce umanutě potomka i s nesprávným partnerem, vzniká poté na světě tolik bolesti a bezpráví. A o tom je tato kniha...
Že by pohádka o Popelce? Nebo o Sněhurce? Akorát místo macechy byla vlastní matka. Dále zde vystupuje otec ňouma, sestra bez charakteru, hodný pan učitel a hodná paní učitelka.
Líbily se mi drobné poetické vsuvky s vránami. Příběh je taky velmi čtivý, krátký, nenáročný na přemýšlení a málokoho nechá bez emocí (při čtení se už jen děsíte), proto věřím, že si našel široký obdiv zejména čtenářek.
Ani nevím, jestli to nazývat příběhem, byl to spíš sled utrpení Báry, týrání mělo vždy plus mínus stejný průběh, nebyl tam žádný posun, žádná zápletka, žádný vývoj postav, které navíc byly velmi jednoduché a jednoznačně charakterově vymezené. Hodně toho se točí kolem dospívání, které je tady evidentní ne díky charakteru Báry, ale díky tomu, že se pořád rozebírají měsíčky, vložky a podobné věci do zbytečných detailů.
Jakoby měla kniha přitahovat svojí rádoby realističností a brutalitou zároveň. Copak se nedá čtenářský úspěch docílit i něčím jiným?
Dočteno a ani nevim, jestli se mi to líbilo. Pribeh to byl dosti smutný, bylo mi z nej uzko a to deti nemam. Takova jednohubka v počtu stránek a pritom toho ma v sobe tolik. Četla jsem a četla, az byl konec a ja si řekla, sakra holka, cos to provedla, co ti oni provedli …
Líbil se mi styl psaní. Žádné servítky, všechno pěkně na rovinu. Příběh silný a smutný. Jako mámě se mi nečetl zrovna snadno. Každopádně od Dvořákové si ráda ještě něco přečtu. Zaujala mě.
Silný příběh, čte se to skoro samo. Ale je to smutné čtení. Jako rodiči se mi strašně těžce čtou knížky, kde trpí dítě, které ještě nemůže vzít život do vlastních rukou.
Pořád jsem si říkala, jestli je možné, aby rodič tak moc nesnášel jedno své dítě.
Silný příběh... až člověka napadne kolik asi takových Bár na světě je a nejsou vidět ani slyšet....velmi čtivá a velmi smutná kniha, děkuji za ni.
Velmi silný příběh, který by si povinně měli přečíst všichni rodiče. Bylo mi Báry moc líto a po přečtení ve mě dlouho přetrvával smutek.
(SPOILER)
Taková ta naše tradiční rodina. Nenechme si vzít, co je pro nás dobré.
Nemohu si nerýpnout. Tolik věcí je mi z dětství povědomých. Otcův křik, hněv a rány. Nadávky. Zoufalý pláč ve škole.
Nemohla jsem přestat číst až do hořkého konce. Pláču nad všemi Bárami světa - i nad těmi co přežily - s polámanými křídly.
(SPOILER)
184 stran totálního zoufalství.
Příběh vypráví příběh jedné rodiny. Hysterická matka, prazvláštní otec, starší “perfektní” dcera Katka a mladší, umělecky nadaná, ale “nedokonalá” mladší dcera Bára. Matka hledá každou malou chybičku, aby ji mohla Báře vynadat.
Nejsmutnějším na tom všem je, že by to vůbec nemusela být fikce. Může se to dít za zavřenými dveřmi několika rodin. A nikdo si toho nemusí všimnout. Stejně, jako v knize nebrali její slohovou práci vážně..
Knihu jsem přečetla za 2 hodiny. Bylo to silné čtení. A vůbec nebylo veselé.
Neskutečné, skvěle napsané a do poslední chvíle neodložitelné čtení. Děkuji autorce za otevření tématu, kterému se bohužel společnost tak nějak nenápadně vyhýbá a je to velká chyba. Tuhle knihu si prostě musíte přečíst.
(SPOILER)
Skvěle napsaná kniha, šílený příběh o rodičích, ze kterých mi bylo zle..
Škoda, že nevzali její slohovou práci opravdu vážně, protože konec byl šílený.
Jedna z knížek, na které nepůjde zapomenout. Velmi smutné počtení. Ta maminka sama měla velký problém a bohužel si svoje komplexy léčila na své dceři.
Vrány od Petry Dvořákové vás dostanou. Pro začátek rovnou varuji, není to čtení pro děti, byť jsem už viděla přirovnání k Černooké.
Srdcervoucí příběh dvanáctileté Báry s výtvarným nadání, které vlastně nikdo nerozumí. Od příběhu se těžko odtrhává, ale díky malému formátu, a hlavně čtivosti ho přečtěte rychle. I když si ho možná, kvůli ne vždy lehkým tématům, budete muset dávkovat. A nad koncem vás určitě čeká chvíle přemýšlení.
Bylo to smutné čtení. Od začátku bylo jasné, že happyend se konat nebude, pouze že celé vyprávění spěje k zcela jasnému konci. Možná to tak někde chodí, ale nevím... Celé mi to přišlo poněkud černobílé.
Můj názor na knihu bych vyjádřila asi takto: téma velmi zajímavé ale bohužel zpracování se mi zdálo velmi plytké. Velká škoda.
Jsem matka, dcera i sestra a kniha mě hodně vracela do mého dospívání, kdy jsme se taky mnohdy nemohly s mamkou "naladit na stejnou vlnu", to přišlo až časem, ale i přesto si v sobě nesu dodnes některé dětské "křivdy", tedy momenty, kdy jsem si přišla absolutně nepochopena. Teď už je mým posláním být tou nejlepší možnou mámou svému dítěti.
Z Vran je mi smutno. Což o to, autorka naprosto přesvědčivě a věrohodně vylíčila postavu dvanáctileté Báry (jejímž největším koníčkem bylo malování) i její pořádkem posedlé matky. Příběh střídal vždy pohled Báry a matky. S postupem času jsem zjistila, že matka Báru nikdy nepochopí a hlavně ani nechce pochopit a že si pořád bude mlít svou. Do toho nešťastný vztah Bářiných rodičů, kteří si veškerou frustraci vylívali právě na ní a k tomu neustálé srovnávání s její sestrou. Strašně smutný příběh, vlastně tak depresivní, že přes sílu příběhu nedokážu ocenit kvalitu jeho zpracování. Protože nejhorší na tom je, že se tyhle věci pořád dějou. A že Bára vlastně za celou dobu neudělala nic špatného. Vsuvky s vránami se mi líbily, dodávaly na poetičnosti.