Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3948
3948
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Knížku jsem přečetla za jeden večer. Nešla odložit. Dočetla jsem a brečela jsem. Tak silný příběh, neuvěřitelně reálný, děsivý. Musíte přemýšlet, jak se může někdo takhle chovat ke svým dětem. Když víte, že to prostě není jen příběh, ale mnohdy realita, je to děsivější než sebestrašlivější thriller.
O Vránách bych měla tolik, co říct, ale v tu samou chvíli nemám slov. Třesu se ještě půl hodiny po dočtení a vrací se mi myšlenky na pocity beznaděje z mládí. Taková síla a tolik emocí v tak krátké knížce, velký respekt autorce.
PRO MĚ - jedním slovem - WAU. Tolik emocí, co nám tady tato kniha nabízí a dává PÁNEJO ... opravdu mnoho, já když píši něco ke knížkám tak většinou nepíši co se v ním odehrává od toho máme přeci anotaci, ale to co mi ta kniha dala, jak se citím po dotčení ... a tady to byl masakr, vlastně je to úplně obyčejný příběh, ale nabitý EMOCEMI. Úžasný fakt doporučuji, knihu neodložíte dokud nedočtete (jo a asi bych to nedoporučovala maminkám co jsou na pokraji emočních sil)
Kniha Vrány je o dospievajúcej dvanásťročnej Báre, ktorá má despoticú matku, slabocha otca, ktorý si bez matky ani neprdne a hlavne je príbeh poukazaný na toxických vzťahoch v ich rodine, na bezmocnosť, na vzájomnom nepochopení a normálnom komunikovaní, vďaka ktorým si potom zlosť vybíjajú na dieťati, namiesto toho, aby sa normálne porozprávali. A hlavne na ranenej duši mladého dospievajúce človeka.
Štýl písania ma v tejto knihe vôbec nebavil. Mala som pocit, akoby som čítala nejakú slohovú prácu od žiačky 9 triedy.
Matka bola despotická krava, ktorá nemala porodiť žiadne dieťa, keď sa nevie správať. Nevedela sa správať samozrejme ani vo výchove deti a myslela si, že keď bude vrieskať ako debilná a príde otec a na rozkaz decko zmláti, tak sa tym výchova končí. No ale samozrejme otecko bol jeden primitívny slaboch, ktorý si nedokázal udržať nervy, a ako zavelila matka, tak samozrejme bolo. Okrem toho nebol deň, kedy by Báru jeden z nich nejak úmyselne neurazil. Katka mi liezla na nervy tým, že za všetkým zatvárala oči a nijako sestre nepomohla. Skôr by som povedala, že bola škodoradostná a povrchná, a bola miláčikom rodičov. Najviac mi bolo ľúto Báry chúďatko, čím si všetkým musela prejsť a niekedy to boli len malé hlúposti. Bola podceňovaná, ale aj tak za všetkým videla len to dobré.
Koniec ma dosť prekvapil, dúfala som, že to dopadne inak. Každopádne, kniha nebola zlá ale za mňa jedno prečítanie úplne stačí. A odporúčam to prečítať si hlavne rodičom, aby vedeli, ako sa nesprávať k svojim deťom.
Sama som rodič, a niekedy zabúdame, že "detské hnevanie" nie je zlomyselnost nás naštvať. Takto to len niekedy my sami vnímame.
Po Sítích je to druhá autorčina kniha a za mě tedy Sítě byly lepší. Určitě to ale není špatná kniha, zajímavý příběh, který mě bavil číst. Určitě bych ocenila delší příběh, kde budou postavy víc vykreslené. Zajímala mě postava matky. V jednu chvíli mi přišlo, že má svůj tajný důvod, proč zrovna Báru nemá tak ráda, ale pak se to nějak vytratilo. No, nejsem z knihy nadšená jako většina čtenářů, ale úplně ji nezavrhuji.
Dvě hvězdičky za pěkné provedení obálky, pohled Vrány a ukončení příběhu. Jinak upřímně nechápu vysoké hodnocení knihy, přišlo mi to jako kniha pro dívky ve věku hlavní postavy - takže tak 12 let. Ale možná byla jen příliš krátká na to, aby mě více chytla, těžko říct. Nelíbil se mi užitý nespisovný jazyk, nelíbilo se mi časté omílání menstruace, aby čtenář pochopil že Bára je skutečně v pubertě, vlastně ani ten příběh pro mě nenabízel nic převratně nového nebo silného - matka silně preferuje starší dceru, otec to neřeší, mladší dcera je nešťastná, situace bezvýchodná, konec asi jediné možné rozuzlení nalinkovaného příběhu,...
Jsem poněkud rozpačitá, ale kniha v zásadě není špatná.
Relativně malé množství stránek skrývá obrovské množství emocí.
Četlo se jedním (zatajeným) dechem v obavě, jak příběh dopadne...
Vždy když ve mně nějaká kniha vyvolá emoce ( jakékoliv) v tomto případě nepopsatelné, tak vím, že (pro mě) je to dobrá kniha. Kniha je psaná z pohledu dívky a zároveň dospělé matky. Postavy jsou vykreslené tak dobře, že jsem měla chuť matce dát pohlavek, tak moc mě vytáčela. Pořád jsem si říkala: sakra trochu jiný přístup z obou stran, a bylo by to v pořádku. Krátká údálost, ale zvláštně výjimečná.
Kniha se mi nelíbila. Nebavil mě styl jak byla napsaná, charakteristiky osob takové jednoduché a povrchní. Připadalo mi, jako kdybych četla slohovou práci žákyně 9. třídy, kterou napsala při vyučování. Báry mi bylo moc líto a hlavně matku bych propleskla. Moje druhá přečtená kniha od autorky a obě dvě zklamání, stějně jako Dědina. Do další už se ani pouštět nebudu.
Nemám slov. Úžasná kniha, která stránku po stránce graduje a jejíž konec vám nedá spát.
Petru Dvořákovou jsem nikdy moc nemusela, neseděla mi vlastně ani moc jako člověk. Ale toto! Jako audio naprostá bomba! Jak Andrea Černá, tak Veronika Khek Kubařová tomu dokázaly úžasně vdechnout život a já jsem nadšená, i když zlomená. Ve finále jsem nadšená i stylem psaní a rozhodně se vrhnu na další knihu. Ačkoli nepředstírám, že mi u většiny pasáží v knize netekly slzy…
“Podívám se na svý ruce a vidím, že to nejsou ruce, ale křídla, takový krásně černý a lesklý, úplně stejný, jako mají ty vrány u nás na stromě.”
Při čtení cítíte stupňující se strach, bezmoc, nespravedlnost a zhmotnění fyzického zla.
Je tu krásně zobrazena vůle učitelů pomoci, ale díky jedné neskutečně nemateřské matce a jejímu vyhrožování stížnostmi učitelům a zákazem návštěvy “zušky “ (opět psychické týrání) vše končí naprostou bezmocí a spěje k tragédii.
Tedy to mi stále po přečtení leží v žaludku.... Je to nabitý emocemi a pokud jste normální emočně vnimajici osoba, nemůže vás to nechat chladnými. Ano, týrání dítěte, psychické a fyzické ale hlavně ta hrozná nespravedlnost. Na jedné straně Katuška, uklízí a je "hodná" (tzn. submisivní), ségry se nikdy nezastane a na druhé Baruna, která si chce malovat a myslet na učitele, uklidí, ale nikdy to není podle představ její despoticke matky.
Pocity dospívající si ještě pamatuju, I když je to už dlouho, a 12 let je prostě nálož i bez psychopatu kolem sebe.
Docela důležitou vnímám i linku učitelů, vidí, že se něco děje, snaží se to řešit po dobrém, a je jim hned hrozeno inspekcí a stížnosti. Co má takový učitel pak dělat? Prostě bezmoc...
Tohle budu zpracovávat ještě dlouho.
Velmi silná kniha. Velmi... mám ji od přečtení pořád v mysli. Troufám si říct, že nic silnějšího než tento příběh, jen tak nepřekona! Jsem hrdá,že ji mám v knihovně!
Před chvíli jsem doposlouchala audioknihu a po hodně dlouhé době jsem u knihy plakala. Naprostá bezmoc dvanáctileté Báry, odporná zlá povaha matky a slabošský otec.....Bára naprosto v kleštích. Moc smutné čtení. A samozřejmě jsem musela i přemýšlet nad tím, jestli moje holky jsou šťastné a jestli jim také někdy nevědomky neubližuju a budou na svoje dětství vzpomínat hezky...
Dle recenzí jsem se na knihu těšila. Ale vlastně jsem z ní smutná. Kapitoly jsou psané jak z pohledu matky, tak i dcery. A protože vám už od začátku přijde divné, že jedna z dcer je Baruna a druhá Katuška, tak se bojíte, co se z toho vyklube. Strach se vlastně tak trochu stupňuje s přibývajícími kapitolami, čekáte, zda to skončí dobře nebo špatně. Ač jsem starší generace (a je mi to proti srsti), nenapadá mě vlastně lepší vyjádření se, než jaké běžně používá dnešní mladá generace - "hustýýý"...
"Připadám si najednou lehká, úplně nejlehčí v životě, a když se na sebe podívám, vidím, že místo svýho těla mám ptačí, ale vůbec mi to nevadí."
Co vidí vrána ze svého hnízda za okny protějšího domu?
Na první pohled nic neobvyklého. V domě bydlí čtyřčlenná rodina, Rodiče chodí do práce, dvě dospívající dcery do školy, kde dobře prospívají, navíc jsou obě výtvarně nadané.
Jenže se brzy ukáže, že za fasádou spořádané středostavovské rodiny přebývá utrpení, a zrychleným tempem narůstá.
Dcera Barunka trpí náladami a perfekcionismem své matky a ještě hůře, doslova zakouší fyzickou bolest v návalech vzteku svého otce. Občas blbě umyje nádobí nebo se vylije voda z kelímku při malování a už to jede.
Dokáže se s tím vyrovnat? Dokáže přežít? Kdo jí pomůže ze složité situace?
Tak přesně o tom je tahle kniha. Je také o rodinných vzorcích a o tom, jak děti vnímají chování rodičů, jak jej takřka bezvýhradně přijímají a omlouvají, i když je namířené proti nim samotným.
Novela Petry Dvořákové je prostoupená neodkladným napětím, které pohání oči čtenáře po stránkách knihy, aby zjistil, co se z toho vyvrbí a kam až to autorka nechá zajít.
Knížka stojí za přečtení. Má podle mě totiž vedle literární roviny ještě několik dalších.
Jedna je tak trochu povzbuzením pro dospívající, kteří se doma vyrovnávají s obdobnými obtížemi, byť je to povzbuzení z určitého pohledu morbidní. Důležité ovšem je uvědomění, že se s tím dá něco dělat, jen je důležité obrátit se pro pomoc někam ven, mimo rodinu, a hlavně nezůstávat uvězněný v bludném kruhu domácího násilí.
Další, tu vnímám hlavně jako rodič. Je to nastavené zrcadlo, byť trochu extrémní, které ale pomůže více se vcítit do našich dětí. Jako dospělí zapomínáme, že "dětské zlobení" není zlomyslnost s cílem nás naštvat. Takto to jen někdy my sami vnímáme. Vrány jsou připomínkou, jak křehké jsme bytosti a jak křehké jsou naše vztahy, a že rozhodně nestojí za každodenní nadávky nebo dokonce mlácení našich nejbližších.
Už proto doporučuji knížku ke čtení.
Jak sama autorka řekla v nějakém rozhovoru, strašně by si přála, kdyby tahle její kniha pomohla zachránit nějakou skutečnou Barunku.
Můžeme se jen dohadovat, kolik takových za zdmi domů bydlí.
Před spaním jsem otevřela Vrány, že jenom rychle nakouknu, jakým stylem je to psané.. příběh mě ale natolik pohltil, že jsem otáčela stránku za stránkou a nakonec knihu dočítala v půl třetí ráno.
Vrány jsou o dospívající dívce Báře, o toxických vztazích v její rodině, o vzájemném nepochopení, o bezmoci, o raněné dětské duši. Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma..
Opravdu silný čtenářský zážitek. Barunky mi bylo neskutečně líto. Tenhle příběh jen tak z hlavy nedostanu.
Mám pocit, že jsem asi jedna z posledních, která se ke knize dostává až teď. Zhruba před dvěma lety zaznamenávaly Vrány na sociálních sítích i v knihkupectvích obrovské boom. Jsem hrozně ráda, že jsem se nenechala strhnout davem a knížku si přečetla až teď, protože na tohle se vyplatilo počkat!
Vrány jsem poslouchala jako audio (moje první audio) a byl to neskutečný zážitek! Jelikož je kniha vyprávěná ze dvou pohledů (matka a dcera), měla i dvě vypravěčky. Andrea Černá i Veronika Khek Kubařová byly skvělé a dodávaly knize tu správnou atmosféru.
Tohle byl kraťoučký příběh, ale tolik vypovídající, silný, depresivní a psychicky náročný.
Dokonale autenticky vyobrazené nefunkční rodinné vztahy - matka byla despotická kráva, otec slaboch a násilník, sebestředná starší sestra, která je miláčkem rodiny.
Barunky, která má neuvěřitelný výtvarný talent, ale je vystavena citovému strádání a násilí v rodině, mi bylo neuvěřitelně líto.
Symbolika vran je zde použita dokonale.
Tahle knížka si mě jednoduše získala od prvních stránek, myslím, že se k ní nejednou vrátím! Vrány mě donutily přemýšlet a rozhodně stojí za přečtení!