Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539377/bmid_vrany.jpg
4
3880
3880
Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?... celý text
Novely Literatura česká Rodina
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Andrea Černá , Veronika Khek Kubařová
více info...
Přidat komentář
"První let mláděte je krátký. Vzduch proudí pod jeho křídly. Vrána necítí strach. Vrána necítí radost. Svět kolem dostává barvy. Jen dům naproti jilmu zůstává šedivý."
Dlouho mě žádná kniha takto nedostala, nesrazila na kolena, nevyvolala ve mně tolik emocí.. Opravdu čtenářský zážitek. Smekám, paní Dvořáková!
Depka! Depka od začátku až do konce, ale tak skvostně napsaná na těch pár stránkách, že jsem každou stranu celého toho nešťastného příběhu doslova hltala i přes tu veškerou hrůzu. Naprosto mě děsí, že to co se v knize dočtete se v rodinách opravdu odehrává. Autorka to ale popsala velmi slibně. Často se mi chtělo u příběhu vážně brečet a matka Barunky je neskutečná kr*va, která se nedá nazvat člověkem, natož matkou. Jedná se o opravdu silný příběh, který i přes veškerou hrůzu slupnete, jako malinu.
Ke knížce asi toto. Poslouchala jsem ji jako audioknihu už tak tři měsíce zpátky a pořád ve mě hlodá a je mi úzko, kdykoliv si na ni vzpomenu. Tleskám nejen autorce Petře Dvořákové, ale i Veronice Khek Kubařové a Andree Černé za namluvení.
Ta knížka byla pojatá hodně jinak, než jsem čekala. Ze začátku mě trochu vyděsilo, s jakou otevřeností byla psaná, ale pak jsem si uvědomila, že v reálném životě lidi opravdu takhle přemýšlí i mluví. Akorát to nikdo nikdy ještě takhle přímo nenapsal v knížce (nebo já jsem se s tím setkala až tady u té).
Každou chvíli jsem při čtení vzpomínala na sebe. Spoustu věcí, které prožívala Bára, jsem prožívala taky. Pro mě to tedy bylo vcelku čtivé, byť poměrně krátké. Jen konec mě zmátl, možná trochu zklamal. Nějak totiž netuším, co tím chtěl vlastně básník říct... Spíše jsem myslela, že se všechno konečně nějak pořádně vyřeší, ale budiž.
Přečíst si to může asi kdokoli, každopádně myslím, že nejvíc to osloví právě malé holky věkem tak 12 - 14 let.
Na Vrány jsem se chystal už od loňské čtenářské výzvy. Jestli jsem byl před 2 týdny nadšen z Dědiny, tak tahle kniha ji ještě násobně převyšuje. Z vypravěčské formy Dědiny se spisovatelka tady dokáže dostat do nejhlubšího nitra hlavní hrdinky. To je konfrontováno maloměšťácky jednoduchým uvažováním matky a chováním zjevně pedofilního otce. Výsledkem je neskonalý čtenářský zážitek. Bohužel až po závěrečný pocit vzteku nebo zoufalství.
Celou knihu jsem měla sevřený žaludek a chtěla jsem na ty stránky vtrhnout a někomu to pořádně vytmavit. Nikdy nepochopím postoj takových rodičů jako jsou tito. Jejich neschopnost, malichernost, sobectví a mnohem horší věci, které mi celou knížku dýchaly na záda. Já měla vážně strach...Hodně silný čtenářský zážitek.
Mohl to být úplně obyčejný příběh dospívající dívky ale...
Ta matka mě úplně strašně štve. Protěžuje starší dceru a dělá mezi děvčaty rozdíly. Tím vytváří propast mezi sestrami. Na otce nemám určitý názor, ale asi ani on sám neměl svůj názor.
Strašně mi vadilo to, jak matka oslovovala své dcery - Katuška a Baruna. Skoro jako matka z pohádky O dvanácti měsíčkách.
Hodně těžké čtení to bylo. Jak já tu holku litovala. To jsem si zase pobulela.
Tak tohle byla fakt síla... Petra Dvořáková je mistr krátkých příběhů. Na malé ploše příběh plný emocí, který mě opět naprosto dostal. Asi by si to povinně měl přečíst každý rodič, aby pochopil, jak strašné škody může napáchat na svých dětech. Jako čerstvého rodiče mě kniha rozbrečela, jako učitele rozčílila. A opět mi nezbývá než před autorkou smeknout... Její knihy se čtou jedním dechem!
Dočteno, ale stále nad tím přemýšlím. Tolik emocí. Byla jsem naštvaná, svírala mě úzkost, tlačilo mě na hrudníku. Nejvíce jsem cítila lítost nad Barčou, která v tom všem musela žít. Ty kontrasty vyprávění Báry a její matky byly silné. A já byla stále víc naštvaná. A stále víc jsem chtěla Báru z příběhu vytáhnout a úplně normálně si s ní popovídat například o tom, co právě namalovala.
@knihodura
„Ve větvích starého jilmu se usadila vrána. Na jaře se chystá poprvé přivábit samečka. Ve velkém domě naproti stromu stojí v okně dívka s krátkými vlasy. Pozoruje černou vránu. Tiskne čelo na chladné sklo.“
.
Podobné vraní úryvky začínají každou kapitolu téhle neskutečné knihy. Přečetla jsem ji už loni a stala se jednou z mých nejlepších knih roku 2020. Důvod proč její recenzi přidávám až dnes je, že tato kniha proletěla CELÝ bookstagram a recenze na ni byly všude. Protože je tahle kniha pro mě opravdu výjimečná, nechala jsem recenzi na dobu, kdy ji nevidíte na každém rohu.
~~~
Příběh vypráví o dvanáctileté Báře na pokraji dospívání. Její život ale není lehký. Její rodiče upřednostňují spíše její sestru a Báře se téměř nevěnují a neučí ji základní věci, a proto dělá hromady chyb, za které je trestána. Její vášní je malování, ale ani to její rodiče moc nezajímá a i když to Báře dovolí, nelíbí se jim, že se jejich dcera upíná na svého učitele. Ten ale Báře dává naděj a pocit bezpečí, chválí ji a vidí v ní talent.
~~~
Kniha má necelých 200 stran a čte se úplně sama, i když příběh je velice složitý. Ke konci jsem sice měla chviličku pocit, že už se vaří z vody a že děj trochu stojí na místě, ale pak přišel konec a byla jsem smutná a na druhou stranu šťastná, že přišla kniha, která ve mě zanechala tak obrovskou stopu, což se ještě nikdy nestalo.
~~~
Knihu doporučuji všem. 200 stran zvládnou všichni a to že je kniha od české autorky na kvalitě neubírá. Za mě jedna z nejlepších knih a učitě se k ní zase vrátím.
Po dlouhé době jsem sáhla po české literatuře a byl to spíš omyl. Takhle depresivně na mě naposledy působily Dny opuštění od Eleny Ferrante, ale úplně z jiného důvodu. Chtěla jsem knihu dát za jeden večer, ale nešlo to. Asi by mi z toho přeskočilo. Tak to dopadá, když se narodíte jako druhé, nejspíš nechtěné dítě. Chudák Bára, nedokážu si představit, že bych takhle dospívala. Člověk si začne víc vážit vlastní rodiny. Píchalo mě u srdce, jak strašně moc jí nikdo nerozuměl, neměla by takhle dospívat žádná holka!
K postavě matky se radši vyjadřovat nebudu, protože to by vydalo na slohovou práci, ale úplně jsem si vybavila ty sociální matky, ověšené taškami s Tesca z jedné strany a z druhé strany dětmi, které ani nechtěly a nanuka koupí vždycky jenom jednomu z nich.
Co se týče jazykových prostředků, nesmírně mě iritovala nespisovná čeština. Chápala bych to u Báry, ale u matky bych jako autor zvolila sofistikovanější styl. Možná chtěla Dvořáková poukázat na nevyzrálost, možná až primitivní blbost. Že dospělá ženská používá slovo pipina nebo prcina?! Nebyla ta pani náhodou knihovnice?! Oslovení Baruno se mi úplně hnusilo.
Symbolika mě ale bavila. Vrány zpravidla značí smrt, ale také změnu. Nápadná černá barva představuje barvu stvoření, je zobrazením nesmírné moci každého z nás uchopit se svého osudu. Nicméně, příběh je za mě nedotažený, autorka chtěla poukázat na problémy společnosti, nelehké dospívání dívek nejen v Čechách, neporozumění sebe sama ani celému světu, ale nevidíme následky chování, trest, pokání, ani vykoupení jiné postavy než Báry. Dvě hvězdičky dávám za symboliku a melancholický, až romantický (od slova romantismus) závěr. Pro mě tohle není.
Bolest v srdci. Tyhle slova přesně vyjadřovala mé pocity během krátké chvíle, kterou jsem prožila s touto knihou. Příběh malé Barušky je vyprávěn dvěma pohledy - jejím a její mámou. Za mě jsem našla malou chybičku a to, že bych ocenila i vyprávění z tátovy strany, byl jako postava zajímavě popisován a jeho myšlenky by mě zajímaly. Od začátku jsem si Barunku moc oblíbila a neskutečně jsem nenáviděla její mámu. V knize se setkáváme s protěžováním jedné z dvou dcer (v této knize byla protěžována Barušky sestra). Když jsem četla pohled mámy, vždy mluvila o Katušce a o Baruně. Baruně, chápete? Nechci prozrazovat konec, ale moje srdce puklo na tisíc kousků. Celou dobu si říkám, že každý rodič by měl pochopit, že děti jsou jen děti a že děti řeší různé problémy a neměly by být přehlíženy, natož prosazovány. Vše jsem Petře Dvořákové věřila a ačkoliv byl příběh krátký, byla to emocionální jízda.
Hodně silná, depresivní knížka. Přečtená za pár hodin. Dala bych jí jako příručku všem rodičům. Na tuhle budu myslet asi hodně dlouho.
Tak tady je pět hvězdiček málo.. úžasně napsané, člověk to silně prožije a kniha dlouho doznívá.. hlavně ten konec.. a ty vrány zde tak sedí.. vůbec se nedivím, že kniha se stala knihou roku.. a obávám se, že se toto děje v mnoha rodinách, bohužel :-( úplně rozumím tomu zoufalství a beznaději.. kniha opravdu stojí za přečtení, doporučuji..
Kniha nezklamala. Velmi silný příběh, který jsem přečetla za jedno odpoledne, ale přemýšlet o něm budu ještě dlouho. Jen by podle mě zasáhl ještě více, kdyby měl o pár stran víc.
Silna kniha, dlouho nad ni budu premyslet. Zejmena pro matky muze byt prinosem...
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Skrýt reklamy
Upřímně nevím, zda dát plné hodnocení nebo žádné.
Jsem ráda, že je má kniha jen pár stran, i přesto jsem jí nemohla přečíst na jeden zátah, protože mě zní bylo špatně. Upřímně někdy až na zvracení.