Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539377/bmid_vrany.jpg
4
3880
3880
Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?... celý text
Novely Literatura česká Rodina
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Andrea Černá , Veronika Khek Kubařová
více info...
Přidat komentář
Tak tohle je......Každou stránku jsem hltala, ať už jsem na konci, ať už Barunce někdo pomůže, poslední list jsem se bála, už se slzami v očích, otočit...oprávněně. Skvěle napsané.
Tak to mne dostalo. BARUNA versus Katuška, otec a matka.... Chudák holka, čekala jsem na konec a věřila... pak doufala... Ach jo
Smutný příběh, přečteno za jeden den s malými přestávkami.
Od prvých stránok som pri čítaní cítila zvláštnu atmosféru, ktorá ma okamžite zaujala a tiahla sa celou knihou, vďaka čomu som ju nedokázala odložiť. Postupne sa ma zmocňovala taká zlosť, znechutenie a pocit nespravodlivosti, že som úplne prestala vnímať text z hľadiska nejakej štylistiky a toho, ako sú vyskladané jednotlivé vety. Tie emócie boli totiž natoľko silné, že som sa nad kvalitou textu ani nestíhala zamýšľať. Neviem, či sa mi niekedy stalo, že by som nenávidela postavu z knihy až v takej miere, ako sa to dialo tu, pri postave matky. Po prečítaní mi bolo až fyzicky zle a guča zaseknutá v hrdle, ktorú sa mi po určitom čase podarilo prehltnúť, sa presunula do brucha, kde ma ťažila ešte niekoľko ďalších hodín. Vrány bez váhania odporúčam, pretože máloktorá kniha mnou emocionálne zatriasla tak veľmi ako táto.❤
Smutný příběh o rodinných vztazích, nereálných představách a nesmyslných požadavcích, které rodiče často nakládají na bedra svých dětí. Autorka skvěle zachytila myšlení dospívající dívky v jednom z nejcitlivějších období, které by se dalo obecně charakterizovat jako „jedna velká nejistota“ ohledně těla, kolektivu ve škole, rodičů i sama sebe.
Matčin pohled na chování dcery pak jenom zvyšuje tíseň z celého příběhu a ukazuje problémy, o kterých se ve společnosti nemluví. Tedy o tom, jak těžké je nepromítat do dítěte svoje vlastní normy, přijmout jeho individualitu a nenadržovat potomkovi, který je mi svou povahou bližší.
Zase jsem se jednou nechala strhnout okolím a volila tuto hodně čtenou a recenzovanou knihu. Přečteno jsem měla rychle. Jednak kniha nemá velký rozsah, jednak jsem čekala, co se bude dít dál... jaké bude mít kniha vyústění. Ničeho, co by mě zaujalo jsem se ale nedočkala. Kniha jistě řeší důležité téma, které se doposud v knihách moc neobjevuje (alespoň jsem nenarazila na takovou knihu), ale řekla bych, že situace popsaná v knize je v rodinách bohužel častá. Mě bohužel kniha nijak nezasáhla a popravdě mě ani moc nebavilo ji číst. Nesedl mi styl ani volba jazykových prostředků. Takže za mě 3/5.
Tahle kniha mě naprosto dostala. Asi jedna z nejlepších, kterou jsem v roce 2020 četla. Petra Dvořáková dokázala naprosto věrně vystihnout myšlenky a mluvu dvanáctiletého dítěte. Bára se střídá ve vyprávění s matkou, a tak vidíme stejné situace z různých pohledů. Nebudu psát spoilery, nicméně dílo je velice silné.
Nemám slov. Hluboce se mě tato kniha dotkla, nejspíš i proto, že studuji obor, který se takovými dětmi a jejich ochranou zabývá. Po dlouhé době, co mě nějaká knížka rozbrečela. Velmi silné čtení, které není pro každého. Ale je důležité tato témata otevírat a řešit, neboť pokud budeme dělat, že tento problém neexistuje, budeme sami pasivními účastníky tohoto neospravedlnitelného chování.
Krásně a čtivě napsaná kniha. Líbí se mi, že situace vidíme jak z pozice Báry, tak i z pozice její matky. Za mě velice silná, smutná a aktuální kniha. Kniha o nepochopení a touze být milován a podporován.
Bohužel v mnoha situacích jsem poznávala rodiče nebo hlášky, co jsem slýchávala v mém okolí v práci. Jsem vděčná, že mám úžasnou mamku. Konec knihy mě moc nepřekvapil, ale to neznamená, že mě nezasáhl.
Škoda, že příběh není stejně zajímavý a nadčasový jako obal knihy a úvodní stránky. Postavy jsou natolik ploché, že si k nim nelze vytvořit vztah. Celou knihu jsem se donutila přečíst proto, že jsem čekala tu hodnotu, kterou mi všichni slibovali. Marně. Kniha, jako by ani nebyla ze součastnosti/od mladé autorky, ale nějaký 30-40 let starý román od Rudolfa, nebo Lanczové. Tisíckrát omletý příběh o nepochopení mezi matkou a dcerou, jazykově nezajímavý, snažící se ozvláštnit paralelou s hnízděním vran. Zklamaní.
Vrany pro me byly silnym zazitkem. Ocenuji skvele charaktery postav a vykresleni atmosfery, poslouchala jsem audioknihu, takze bych chtela pochvalit i ztvarneni postav Andreou Cernou a Veronikou Khek Kubarovou. Moc se mi libilo vypraveni z pohledu Bary a jsem rada, ze jsem si pripomnela pocity dospivajici holky (na ktere jsem za tech 15 let uz uplne zapomnela).
„A víš, že tě máme s tatínkem moc rádi!? - „..... Vím...“ Ale to teplo lásky nějak nepřichází . Naopak tak málo láskyplna až to bolí. Jen samá osamělost, těžkost, smutek a nepochopení.
S autorkou se setkávám opět po mnoha letech. Její Já jsem hlad mě tenkrát absolutně dostal a jiné tomu není ani v tomto případě.
Přijde mi neuvěřitelné, jak se dospělý člověk dokáže takto moc vcítit do duše a prožívání dospívající holky. Já bych téměř zapomněla. Jako by od té doby uběhlo nejmíň sto padesát let. Ale díky autorčinému velmi sugestivnímu podání jsem se dvanáctiletou během čtení opět snadno stala. Smutný příběh a ještě smutnější představa, že to jakékoliv dítě zažívá.
Čtu ráda české autorky. Tohle byla poněkud depka, nicméně o takových věcech se musí psát. Bohužel také znám rodiny, kde se věří, že násilí je naprosto normální a ospravedlnitelnou součástí výchovy. Kde je dokonale uklizená domácnost důležitější než štěstí a spokojenost dětí. Oceňuji, že se někdo do takového tématu pustil, jen se obávám, že ti, kteří se takového zla na svých dětech dopouštějí, si při čtení pomyslí, že Bářinu mámu chápou a Bára byla "spratek". Protože tito lidé obvykle sebereflexe schopní nebývají a svůj způsob výchovy hájí za každou cenu. Jedné, co bych vytkla je, že příběh tváří, jako když se odehrává v současnosti, ale já měla pořád pocit, že se nacházíme spíš v době, kdy byli dětmi dnešní čtyřicátníci až padesátníci. Některé reálie mi připadaly "retro". Kdyby bylo uvedeno, že se kniha odehrává třeba v 80. letech, připadalo by mi vše věrohodnější.
Přečteno na jeden zátah. Těžký, depresivní příběh. Pro mě dost nepochopitelný přístup matky ke svým dcerám. Trochu jako macecha z Popelky. U ní by se ale nadržování jedné z dcer dalo omluvit tím, že druhá byla nevlastní. Tady ne. Smutné, hrozně smutné...
Tohle se mnou teda zamávalo. Žijeme v jakési bublině, kde si nepřipouštíme, že je něco takového možné. Ve skutečnosti ale víme, že takové mámy a tátové existují, jen na to radši nemyslíme. Nevíme totiž jak pomoct.
Nikdy nepochopím jak může máma dělat rozdíl mezi svými dětmi. Navíc tady bylo dobře vidět, jak se pak protěžované dítě začne ke svému sourozenci chovat. Už jenom to, že jedna byla Katuška a druhá Baruna o něčem vypovídá. K tátovi mám jenom jedno slovo, vlastně dvě "hajzl" a "hnusák".
Někdo tady psal, že by kniha oslovila holky od dvanácti let. Vzhledem k tomu, jak šokující a beznadějný byl pro mne konec, já bych to nejspíš číst vnučce nedala. Té starší, čtrnáctileté, už ano.
Knihu jsem četla na jeden zátah, na začátku jsem si myslela, že bych potom zkusila i audioknihu. Teď nějak nemám odvahu ten děj prožít znovu.
Knižní výzva 2021 - 16. Kniha, která je do 15. místa v některém žebříčku
Tak tohle budu dlouho rozdýchávat. Poslouchala jsem jako audioknihu - perfektně zdramatizováno, víc jak 2 kapitoly denně jsem nedala, fakt síla...
(SPOILER) Smutný příběh dospívající dívky, která nenachází v rodině pochopení pro svůj talent. Otec necitlivý opilec, matka megera řešící jen sebe. Ani vstřícný pedagog nezabrání nezadržitelnému konci. Příběh má spád, bylo mi z něj smutno.
Asi se sama stanu bílou vránou mezi většinou komentářů...
Kniha se mi nelíbila, řeknu to narovinu. Již na první straně jsem byla znechucena z nespisovné češtiny, to podle nebylo relevantní.
Příběh byl silný, nicméně nic extra propracovaného, spíše na sílu psaný smutný příběh, který vás donutí se naštvat minimálně na jednu postavu.
Ale! Bylo to prostě povrchní...navíc jsem celou dobu měla pocit, jako bych už takový příběh někde slyšela. Možná to bude tím, že to bylo psáno podle známého vzorce, který obsahuje domácí násilí, osobní problémy, pubertu a následně řešení problémů ve škole.
Nemohu knihu doporučit. Dvě hvězdy za nápad a metaforu s vránami.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Skrýt reklamy
Smutná kniha, to bylo jasné po první stránce. Napsaná skvěle a moc se mi líbily ilustrace. Přečetla jsem jí doslova na jeden zátah a po čtení zůstal smutek. Velmi věrohodný příběh. Díky za ten zážitek.