Vrány
Petra Dvořáková
Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?... celý text
Novely Literatura česká Rodina
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Andrea Černá , Veronika Khek Kubařová
více info...
Přidat komentář
Celý tenhle příběh byla jedna velká hrůza. Není nic horšího, než když dítě nemá ve své rodině absolutně nikoho, kdo by se ho zastal. Přiznávám, že na své děti taky někdy kříčím, ale fyzické bití a slovní ponižování typu: "smrdíš potem, běž se osprchovat", to byla i na mě silná káva. Nevím, kdo mi byl v rodině víc nesympatický, zda zbytečně pedantská matka nebo otec typu "mouchy sežerte si mě". Na jednu stranu dobře, že příběh dopadl, jak dopadl, jinak věřím, že by v případě otce došlo na nejhorší. Více nemůžu prozrazovat, ale kdo četl, pochopí. O příběhu jako takovém budu hodně dlouho přemýšlet. Závěr byl absolutně šokující. Jediné, co bych knize vytkla, je ona spojitost s vránami. Asi jsem od autorky čekala, že půjde více do hloubky.
„Chci, aby Vrány vykrákaly do světa, co všechno se může dít ve spořádané rodině,“ říká autorka v rozhovoru Kavárny nakladatelství Host. Bářina rodina totiž na první pohled skutečně normální je a Petra dokazuje, jak málo stačí k tomu, aby se vlastně všichni její členové cítili nadmíru nekomfortně. Rozdílné touhy, pohled na svět a životní priority mohou zcela rozvrátit křehký balanc každé domácnosti, a když se přidá nefungující systém vzdělávání a bojácnost či nemožnost pomoci druhému v nouzi, problém je na světě. Autorka vrství emoce jednu na druhou a po necelých dvě stě stranách textu tak čtenářova frustrace, podobně jako ta Bářina, dosahuje astronomických výšin. Pro Dvořákovou je charakteristické precizní vykreslení postav, jež umožňuje jejich naprosté pochopení. Ve spojení s hovorovým jednoduchým jazykem dospívající dívky tak vzniká intenzivní text, který osloví široké čtenářské publikum a zároveň donutí k zamyšlení nad onou „normálností“, v níž všichni žijeme.
Šílené a strašné, četla jsem jak o život, aby trápení Báry pominulo, abych se pročetla k naději, ke světlu na konci tunelu. Skončilo to tmou....chtěla bych vygumovat z hlavy, ale vůbec mi to nejde.
První knížka, kterou jsem od autorky četla a byla to fakt síla. Žádná knížka ve mně dlouho nevyvolala takové různé pocity jako takhle. Pocit vzteku, bezmoci.. Máma by si zasloužila pár facek a otec rovněž. Nechápu, jak to dokázala autorka takhle vystihnout z obou stran. Bylo to vážně reálné a silné..
Takhle špatně mi po přečtení knížky už dlouho nebylo. Spousta pocitů, zmaru, nepochopení, zoufalství a ta nestoudnost, zvrhlost ze strany obou rodičů. Čtvrtá Petra Dvořáková a opět skvělá.....jen tedy, kéž by žádné dítě nemuselo zažívat něco podobného.
Příběh o tom, jak snadné je ztratit či vůbec nenalézt citlivost pro křehkost dětské duše. Někdo nestihl dozrát, někdo sám neměl pochopení a oporu v dětství, někdo trochu soupeří . . . .
Tak často necitlivost posíláme dál.
Chápu, že se autorce nepsala kniha snadno. Naše děti by měly mít možnost takové knihy číst a hlavně si o nich povídat s rodiči nebo alespoň s přáteli.
Příběh o tom, že všichni jsme na jedné lodi a měli bychom se naučit jak nezralým rodičům opravdu pomoci.
Tresty, odsouzení a hartusení zmůžou tak málo na obou stranách!!
Petra je hvězda.
Pár hodin čtení,které ve mně nechaly při čtení i po něm spoustu bolesti a beznaděje.
Výborně napsaná kniha.Ze strany dcery i matky až neskutečně opravdové.
Nevim, co napsat. Doporucuji precist, ja ji musela nekolikrat na par minut odlozit.
Dvořáková umí u čtenářů rozpoutat emoce, alespoň co se mě týče. Jak u Sítí, Dědiny a Chirurga. Tady v tom případě jsem měl chuť dát pár facek Bářině matce a otce zavřít až by zčernal. Když jsem se od toho oprostil, tak jsem nevěděl, zda za tu skoromanipulaci s čtenářem autorku chválit, či kritizovat. Nevím, zda psala podle skutečnosti, určitě se podobné příběhy stávaly, stávají a budou dít, ale myslím si, že chtěla poslat zprávu rodičům budoucím, čeho se při výchově vyvarovat a rodičům jsoucím o tom, jak dětská bytost je křehká a zranitelná a závislá na hodnocení sebe sama od rodičů a vůbec od okolí. A to , jak autorka umí vyhmátnout jádro mužského, ženského a dětského myšlení, to je něco prostě perfektního.
Pět hvězdiček a doporučuji.
Musím říct, že se mi chtělo v jednu chvíli hodně brečet a Báru vší silou objímat. Kde má dítě najít lásku, pochopení, podporu, když jí ji neposkytne ani vlastní rodina. Matka, která má milovat své dítě. Na posledních dvou stranách se mi při čtení svíralo srdce a tušila jsem takové vyvrcholení, kterým kniha skončila. A i když je kniha malého rozsahu, vydá na tisícistránkový román.
Moje splněná knižní noční můra. Konečně někdo zas ukázal náročnost dětství. A že každý nemá na to, aby byl rodič. Nepříjemná knížka. A skvělá!
Bolestny příběh, ale velmi dobře napsané. Neni to zadne oddechove čtení, nicméně doporucuji!
Kniha se čte opravdu sama, má sice kolem 180 stran, ale mnoho z nich je prázdných, takže za večer ji stihnete jako nic. Rozumněla jsem všem členům rodiny a zároveň nikomu. U matky jsem chápala některé výbuchy vzteku, někdy mi přišla zbytečně hysterická. Hlavní hrdinka byla usmolená lenoška s obrovským talentem, která se ale ze strachu nebo studu bojí cokoliv rodičům říct. Chyba byla na všech stranách. Konec byl... zbytečný. Jen jsem nad ním zakroutila hlavou.
Vrány jsem přečetla během dvou hodin, jejich křídla však budou šustit kolem ještě hodně dlouho. Tohle je příběh, který číst nechcete, prostě nechcete. A o to dost možná Petře Dvořákové šlo. Není to čtení ke kávě, jak sama řekla, je to bolestné vyprávění o tom, jak šílené věci se v některých rodinách dějí, co způsobí, když spolu nevědomí rodiče neumí komunikovat a vztek vybíjejí na nevinných. Je to příběh, který číst nechcete, ale který je tolik potřebný. Petro, jste královna...
Vrány už budu mít snad navždy spojeny s holčičkou Bárou. Vrány jako synonymum utrpení dětský duše. Nerozumím, nechápu, nemohu zpracovat. Tohle fakt bolelo a ještě chvíli bude. Takhle umí rozsekat na hadry za jedno sobotní odpoledne Petra Dvořáková, moje hvězda supernova.
184 stran totálního zoufalství. Víc stran a pokračování bych nezvládla, až tolik to bolelo mou mateřskou duši. Spisovatelka umí a ne že ne.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Nevím no, chyběla tomu hloubka.. Celkově příběh o ničem, zdejší recenze nechápu. I škoda toho konce, zajímalo by mě jak to bylo dál.