Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539377/bmid_vrany.jpg
4
3917
3917
Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?... celý text
Novely Literatura česká Rodina
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Andrea Černá , Veronika Khek Kubařová
více info...
Přidat komentář
Skvělá, ale po psychické stránce pro mě neskutečně náročná kniha o vztazích v jedné české rodině. Autorka se v ní věnuje velmi aktuálnímu a dle mého nesmírně důležitému tématu, a to obzvlášť v době, kdy si velká část české populace myslí, že vychovávat děti výpraskem je naprosto v pořádku. I přesto, nebo možná právě proto, že je kniha svým rozsahem krátká, nabízí intenzívní čtenářský zážitek a relativně komplexní vhled do situace. Dozvídáme se například, jak je těžké proti takovému jednání rodičů zasáhnout a jak ve vypjatých situacích naprosto selhávají lidé, kteří by mohli a měli zakročit - například školní výchovná poradkyně. Kniha dostává zajímavý rozměr i díky střídání perspektiv - jak té dětské od hlavní hrdinky Báry, tak té dospělé od její matky. S tou je velmi těžké se jakkoliv ztotožnit a najít pro ni byť i jen špetku pochopení, i když je mi jasné, že takových lidí žije mezi námi víc než dost... Jakých? Takových, pro které je důležitější pořádek než vlastní dítě, které nejvíc zajímá, co si o nich myslí okolí, jsou sebelítostniví a svou frustraci si vybíjejí na svých dětech. Zakončení mě dostalo, ale musím říct, že v té chvíli jsem to částečně chápala jako Bářino vysvobození, které jí přineslo úlevu... Vsuvky ze života vran mi do knihy dokonale pasovaly a umocňovaly pro mě temnotu celého příběhu. Na závěr bych už jen chtěla pochválit obálku knihy, která se opravdu moc povedla.
Třetí kniha od autorky,kterou jsem četla a prostě ne, její styl mi nesedí. Vážně bylo v knížce nutný rozebírat kdo smrdí potem, na každé druhé stránce slovo pipina a podobně? Postavy mi byly absolutně nesympatické. Pro mě zklamání a utvrzení v tom, že knihy od autorky nejsou pro mě.
Krátký, jednoduchý příběh jehož největší síla je v civilnosti v naprosté obyčejnosti kde lze zahlédnout stopy důvěrně známých rodičovských chyb a děckého tápání vygradované až k tragédii a přesto stále uvěřitelné.
Jsem v šoku. Takhle skvěle vylíčit problémy v rodině na 182 stranách! Příběh o dívce, která je velice nadaná v malování, ale doma to nemá vůbec jednoduché. Matka posedlá úklidem, pravidly, vlastí pravdou. Otec je zde vylíčen jako neschopný chlap se sklonem k pedofilii. Barbora,hlavní postava knížky, má sestru, která je v očích matky lepší, chytřejší, šikovnější a celkově ji nadržuje. Konec byl pro mě šokující a doufám, že jsem ho pochopila správně....tahle kniha ve mě zanechala velké množství emocí.
#audiokniha Tak Barči mi bylo ale fakt líto. Jakkoliv jsem se snažila přístup matky nějak pochopit, nedařilo se a došla jsem k názoru, že je to prostě megera. Ačkoliv jsem podvědomě tušila, k čemu se pomalu schyluje, ten konec mě stejně dostal. Dlouho mě nic takhle nezasáhlo. Navíc v audiopodobě s hlasy skvělých žen Verči Kubařové a Andrey Černé. Určitě si to brzy poslechnu znovu.
Děsivé, čím si některé děti procházejí ... po dočtení jsem se snažila chování a postoj matky nějak "pochopit", ale zkrátka to nedokážu. Stále mi vychází hloupá zamindrákovaná husa.
Tohle by se nemělo dít žádnému dítěti, byť někdy to s našimi ratolestmi lehké není ....
To je síla. A je to pravdivé. Tohle by si měl přečíst každý rodič.
Není mi jasné, jak někdo může matku hájit. Možná "to myslí dobře", jenže když je pro někoho důležitější uklizený dům než dítě? Když člověk nechápe, že každé dítě je jiné a dítě zkrátka není robot vytvořený na objednávku podle jeho představ? A z otce dělá "vykonavatele trestu"? Jak tohle omluvit? A otec? To ani nejde komentovat. Učitelky se taky nevyznamenaly, jedině Frodo a jeho matka se chovali správně a lidsky.
Posloucháno jako audiokniha.
Pro tuhle knihu bych měla jen jediné slovo – WAU!
Tak krátký příběh, přesto dokáže čtenáře zasáhnout. Problematika, která je napříč knihou rozebírána, není v reálném světě ničím neobvyklým. Takové věci se děly, dějí a dít se i budou nadále.
Čtenář sleduje příběh z pohledu dvou osob – Báry a její matky. Autorka nám tedy poskytuje dva zcela odlišné pohledy na jednu a tu samou událost.
Četba ve mně vyvolala spoustu pocitů. Nenávist k Bářině matce, soucit se samotnou Bárou a obrovské sympatie k Frodovi.
A ten konec? Neskutečný! Ano, očekávala jsem ho, přesto mě svým způsobem překvapil.
Kniha se navíc hrozně dobře a rychle čte. Popisuje každodenní situace, myšlenky obou vypravěček.
Souhlasím s Viky, ty postavy nejsou černobílé, i matku jsem dovedla pochopit, myslí to dobře, má dcery ráda, jen Katuška daleko líp naplňuje její představu o tom, jak jsou věci správně. I Bára dělá některý věci blbě a asi by mě taky vytočily. Akorát je děsný, že tý mámě vůbec nedochází, že ona není paní dokonalá. Spíš mě překvapují reakce některých žen tady, které dokážou odsoudit tu holku jako spratka. Skoro jakoby ony ty paní dokonalé byly taky...Docela jsem si říkala, že bych nechtěla být jejich dítětem. Podle mě ta kniha nastavuje druhým zrcadlo...A oni v něm vidí sebe.
Přečteno na jeden zátah ve vlaku. Už chápu, proč je kniha tak vychvalovaná. Jsou to totiž stále aktuální témata - rodinné vztahy, dospívání, touha po dokonalosti, jakási věčná nespokojenost, domácí násilí,... Petra Dvořáková dokázala reálně vykreslit postavy a uměla se vcítit do dospívajícího děvčete. Myslíte, že je charakter matky přehnaný a černobílý? Neřekla bych. Vždyť kolik takových matek je, bohužel. Postava matky mě zaujala možná ještě víc, než samotná Bára. Ta touha mít všechno dokonalé, perfektní, věčná nespokojenost a stěžování si... evidentně sama potřebovala psychologa. Ale už dlouho mi někdo takhle nelezl na nervy, to je fakt. Z postavy otce mám husinu ještě teď, to snad ani nemusím komentovat. Co mě ovšem vytočilo, byl rozhovor učitelek s Bárou o možném problému - říct dítěti, které je možná týrané, že by to znamenalo sociálku a že by mohla skončit v dětském domově... to prostě považuju za naprosté selhání ze strany pedagogů.
Můžeme se ptát, co je a co není týrání. Co je ještě morální a co není. Kde jsou vlastně ty správné hranice? Tím vším se kniha zabývá. Třešničkou na dortu byla symbolika v podobě vran. Konec si mohl každý vyložit podle sebe, ale myslím, že je jasné, co se Báře nakonec stalo.
Četlo se to moc dobře, jako všechno od Dvořákové. Jen mi to přišlo trochu nevyužité, klidně se z toho dal udělat tlustší román, ten příběh by si to zasloužil a postavy by pak nebyli tak černobílé ...
Knížce se nedá upřít obrovská ctivost ale mě neskutečně rozcilovalo jak moc je “černobílá”. Zla zla matka, jejíž motivy proste nelze nijak pochopit. Chybí mi nějaký vhled do postav abych alespoň trochu dokázala pochopit jejich chování. Ve výsledku to vyznívá cele hrozne nerealne.
Přečteno během chvilky.... Knížka mě totálně dostala. Mám problém rozdýchat ten konec...
Po přečtení Vran jsem poněkud rozpačitá. Opravdu je má na svědomí tatáž autorka, co se předloni blýskla Dědinou? Své dojmy jsem podrobněji rozebrala v přiložené recenzi.
Já jsem u této knihy na vážkách. Je čtivá, příběh děsivý, realistický, to zažít nechcete. ALE... kdyby o tom všichni nemluvili, tak už po 30 stranách to odkládám. Vadili mi ty puberťácký kecy, menstruace (proč to všichni musí pořád omílat?), postava matky byla až přehnaně negativně vykreslená, otce se nedalo ani pochopit. A konec? Přesně takový jsem od půlky knihy čekala, takže překvápko taky žádný. V podstatě na to jaké téma si autorka vybrala, si na tuto knihu za týden asi ani nevzpomenu.
Kniha přečtená na jedno nadechnutí.
Čím více se blížíte k cíli, tím méně se vám dostává vzduchu. Vaše slepecká skvrna sobeckosti, lhostejnosti je paralyzována zábleskem pochopení, pravdy, lásky, ale i pochybnostmi: Byla jsem dobrá matka? Jsem dobrá matka?
Vrána je symbolem intuice, přeměny, spojuje světlo a tmu. Ale je též symbolem smrti, osamělosti, smůly…
Ale kdo určí zda rub, nebo líc? Náhoda, osud, my sami...?
Petra Dvořáková mě absolutně spoutala pavučinou mých vlastních emocí, pochybností, vzpomínek...
P.S: Báro, Barčo, Barunko, tak ráda bych tě objala, pohladila, holčičko…
P.P.S: Tak lehce uvěřitelný příběh, přesto toužíte po opaku.
Tahle kniha mě opravdu minula. Postavy jsou strašně černobílé. Chování matky jsem nepochopil, její motivace nedává smysl (nebo prostě chybí), zároveň její zlé chování k jedné z dcer je až těžko uvěřitelně přehnané (tj. autorka tlačí na pilu, aby ukázala, jak je zlá, až to přestává být realistické - zvlášť, když je tam ta druhá, protěžovaná, dcera). Oceňuji to vážné téma, ale podané je příliš schématicky a povrchně. Navíc mi to přišlo celé... tak nějak nudné... Bohužel...
Krátké, čtivé, smutné a vedoucí k zamyšlení. Určitě stojí zato si knihu přečíst.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Nejhorší na tom je, že podobné rodiny opravdu existují. Kde je pořádek v domácnosti a "co si o nás lidi pomyslí" důležitější než pocity a talent dětí. Kéž by si to přečetlo co nejvíc rodičů, kteří považují násilí na dětech za ospravedlnitelné. Alespoň se na své jednání podívají i z druhé stránky, očima dítěte. Bohužel si ale myslím, že tihle lidé budou mít pro Bářinu matku pochopení a z knížky si nevezmou, co by měli. Každopádně je dobře, že o tom někdo píše. Jen mi tam chyběla hlouběji rozebraná matka, vykreslená jako naprosto bezcitné monstrum - proč se tak chová? Co je za člověka? Taky má jistě nějaké strachy, trápení, traumata, něco, co by ji polidštilo a celé by to pak možná bylo ještě o to děsivější.