Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539377/bmid_vrany.jpg
4
3880
3880
Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?... celý text
Novely Literatura česká Rodina
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Andrea Černá , Veronika Khek Kubařová
více info...
Přidat komentář
Taková útlá knížka a tolik emocí co v sobě nese...
Jaké to asi je, když jste ta druhá? Asi nepříjemné. A jaké to je, když jste ta druhá dcera? Opovrhovaná, podceňovaná, nepochválená, nemilovaná... Je to bolestivé.
Při čtení se ve mně mísil vztek a hrozná bolest, dlouho mě kniha takto nezasáhla.
Moc všem doporučuji, je to krátké a chytlavé čtení.
Soukromě jsem si ke knize přiřadila podtitul "jak vzít skvělé dítě a totálně ho pokazit". Těch málo stránek, co tato útlá knížečka má, se mi dokázalo zarýt do srdce a zasít semínko strachu. Strachu, že svým chováním neúmyslně a nevědomky někomu ublížím. Strachu, že bych měla něco podobného provést svému dítěti. Protože duše dětí je křehká a slova zraňují mnohdy víc, než ostří. A o to víc jsou nebezpečnější, že si mnohdy jejich následky vůbec neuvědomíme...
Na knihu jsem se původně vůbec nechystala, ale zaujala mě obálka. Je to smutný příběh, já upřímně nechápu, jak jedno dítě může mít rodič radši než druhé, ale vím, že je to docela časté. Smutné, že rodiče netuší, jak moc to dítě vnímá a jak moc mu tím ubližují. Příběh se mi moc líbil, i když vlastně nelíbil. Chválím obálku a ilustrace, povedený kousek.
-útlá knížečka, kterou jsem i já - pomalá čtenářka-přečetla za dva "covidové dni".. ale bude ve mně doznívat, rezonovat ještě hodně a intenzivně dlouho... -
-při čtení jsem pociťovala bezmocný hňev!!! a smutek nad tou přízemní rodinou a její omezeností a nepochopení...
Děkuji, Petro, pootevřela jste vrátka i mého dětství..
Trochu depresivni a drasave, ale skvele napsane, strhujici a vlastne i nezapomenutelne. Coz se o mnoha knihach napsat neda.
Před měsícem jsem se ucházela o pracovní pozici v neziskovce. Starala bych se o rodiny s dětmi, kteří zažívají tíživé situace. Byla jsem rozhodnuta tuto práci dělat. V té samé době jsem si objednala titul Vrány. Práce nevyšla. Až včera jsem se do knihy pustila a zjistila jsem, že bych na tu práci neměla. Nedokázala bych být přímým svědkem něčeho podobného. Musela bych to dítě obejmout a odvést si ho domů a dát mu všechnu tu lásku, cit a porozumění. A hlavně komunikaci!
Tato kniha je skvost. Měl by ji dostat do rukou každý a je jedno, jestli je rodič nebo nerodič. Každý. Při čtení jsem teda kroutila prsty u nohou (to dělám, když mě něco sejří) a chvílemi jsem musela knihu odkládat. Byla jsem tak rozčílená! Bylo mi tak moc smutno. Barča byla úžasná, mladá a talentovaná slečna, která by si zasloužila lepší rodiče.
V poznámkách ke knize jsem si napsala “Barča je pro matku “obtěžující starost”. Nejradši bych Barču objala a matku nakopala...”
Takže abych to zrekapitulovala. Přečtěte si to, i když budete totálně odrovnaní a bude vám z toho smutno... stojí to za to. A i když vás kniha nenadchne stejně jako mě, můžete si z ní vzít alespoň ponaučení. Například to, že komunikace je důležitá!
Neuvěřitelně silný a smutný příběh jedné rodiny, který bohužel je reálný. A ten konec .... uuufff, ale zároveň wow ....
Nejdřív jsem byla hodně překvapená, že knihu mají v naší knihovně v oddělení pro mládež, ale po přečtení to chápu, protože tohle by mohlo tolika dívkám pomoct.
Dvořákovou mám hodně ráda, píše tak spoře, ale čtivě, vždycky nakousne nějaké bolavé téma. A tady po tomhle se mi nespalo moc dobře. Knižku jsem zhltla za jeden večer, ale přemýšlet o ní budu asi dlouhou dobu.
Ke knize jsem se dostala náhodou a vlastně jsem jí otevřela jen na základě hodnocení, které bylo skvělé. Musím říct, že jsem byla překvapená, s jakou lehkostí a přímočarostí je psaná. Velmi mě trápil celý děj a problém, který představoval. Plíživá eskalace, která mohla dopadnout úplně jinak, kdyby..... Smutné na tom je, že tento příběh není jen tak nějakým smyšleným výmyslem, ale najde se v něm velká spousta lidí. Líbil se mi styl psaní, který mi normálně není blízký, ale bylo uvěřitelné číst myšlenkové pochody Báry a velmi znepokojující číst myšlenkové pochody matky.
4,5*
Knihu jsem přečetla za 2 hodiny. Bylo to silné čtení. A vůbec nebylo veselé. Autorka perfektně napsala naprosto otřesný příběh.
Příběh vypráví příběh jedné rodiny. Hysterická matka, prazvláštní otec, starší “perfektní” dcera Katka a mladší, umělecky nadaná, ale “nedokonalá” mladší dcera Bára.
Příběh je vyprávěn z pohledu Báry a z pohledu matky. A příběhu to dodává na uvěřitelnosti. Střídání pohledů příběhu velmi prospívá
Kniha je uzounká a je to jen a jen dobře. Její obsah je devastující a hrozivý i v malém rozsahu.
Velmi se mi líbil minipříběh vrán, po kterých se kniha jmenuje. Dodalo to příběhu jistou poetičnost.
A ten konec? Musela jsem ho vydýchat, ikdyž mě příliš nepřekvapil.
Nejděsivější na tom všem je, že by to vůbec nemusela být fikce. Může se to dít za zavřenými dveřmi. A nikdo si toho nemusí všimnout. Je mi úzko. Cítím bezmoc. A tak velký smutek. A hlavně obří vztek.
Pokud si z knihy máme něco odnést tak to, abychom byli pozorní ke svému okolí. Naslouchali. A nepřehlíželi varovné signály.
Téma určitě zajímavé, jen styl mi trošku nesedl. Je to takový popis situace, chybí podrobnější "rozbor", hloubka. Určitě stojí za přečtení, ale moje očekávání úplně nesplnila.
Hned po vydání Vrány obletěly celý instagram. Samozřejmě jsem byla zvědavá, co na knize všichni vidí - kromě té nádherné obálky - ale bála jsem se do ní pustit. Nevím, jak to máte vy, ale když knihu doporučuje tolik lidí, spíš mě to odradí. Musím počkat, až ten humbuk opadne a až pak po ní sáhnu.
.
.
Zajímavé na tom je, že jsem před čtením vůbec nevěděla, o čem kniha je. Nečetla jsem anotaci ani podrobně neprocházela recenze. Jen jsem věděla, že to mnoho lidí zlomilo a vyvolalo mnoho emocí.
.
.
A má nejčastější emoce? Vztek! Vztek na matku, která své dceři říká “Baruno”. Která dělá mezi dvěma dcerami rozdíly. Vztek na otce, který je laxní, nic ho nezajímá, ale když na něj manželka vyjede, tak si svou zlost vybije na dceři, které zmaluje zadek tak, že tam má druhý den obtisk ruky. Na sestru, která si pozornost matky užívá a je na svou sestru zlá a krutá. Nikdy se jí nezastane, jen se jí posmívá. Za to, že ve mně autorka tuhle emoci vyvolala a dokázala ji udržet po celou dobu, palec hore.
.
.
Palec dole však dávám za styl vyprávění, který mi nesedl. Příběh nám vypráví 12 letá dívka, takže používá obecnou češtinu. Jenže se chvílemi vyprávění ujímá matka, která má styl vyprávění navlas stejný. A to mi vadilo. Autorka mohla jejich styly rozlišit a hned by měla pěkný kontrast. Právě kvůli tomuto stylu vyprávění jsem se nemohla do příběhu tolik ponořit a tolik na mě nezapůsobil. Nezlomil mě.
.
.
Dalším mínusem pro mě byla charakteristika postav, která mi přišla nedotažená. Plochá. Možná to bylo tím, že příběh vyprávěla mladá holka, ale stejně. Přišlo mi, že má každá postava jednu vlastnost. Bára byla nepořádná, Katuška zase až moc pořádná. Matka byla pedant na úklid a pořád na Báru řvala, jelikož si po sobě neuklízela a otec byl flegmatik, který se o nic nezajímal. Nic víc jsem o postavách nevěděla, což mě trochu mrzelo. Jasně, kniha má pouhých 180 stran, takže pro nějakou hlubši charakteristiku nebyl moc prostor, ale podle mě by knize neuškodilo, kdyby měla pár stran navíc. K tomu se váže i to, že mi přišel konec příliš uspěchaný.
.
.
A závěr? Podle mě příběhu moc chybělo, byl nedotažený. Nesedl mi styl vyprávění, postavy byly ploché a konec uspěchaný. Celkový příběh mě nijak nezasáhl a nesedla jsem si z knihy na zadek jako ostatní. Tím ale nechci říct, že by byla kniha špatná, to vůbec ne. Příběh je to důležitý. Jen mi kniha prostě nesedla.
Takhle vtáhnutá do děje jsem dlouho nebyla! Knihu mi půjčila kamarádka. Prý se v tom asi najdu. Jsem úplně rozsekaná z toho podobenství s mým dětstvím... Ale já to naštěstí přežila!
Silný příběh, už dlouho se mnou žádná kniha tak nezamávala. Celá kniha má zvláštní atmosféru, styl psaní Petry Dvořákové je skvělý. Po přečtení je mi ale hodně těžko, když si představím, že tohle je pro mnoho dětí realita.
Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Velmi dobře napsaná, umocněná silným tématem.
Smutný příběh dospívající dívky. Četly mi do ucha fantastickým způsobem Andrea Černá a Veronika Khek Kubařová.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Skrýt reklamy
Hodně silný příběh. Opravdu jsem doufala v jiný konec. Bohužel mi to nesčetněkrát připomnělo moje dětství. Asi o to hůř se to četlo, ale nemohla jsem přestat. Pořád jsem věřila, že Báře pomůžou. Asi první kniha u které jsme měla slzy v očích. O to smutnější na tom je, že se to v rodinách opravdu děje. To dítě si to v tomto věku ani neuvědomuje, že se sním jedná špatně. Nemůže se bránit. Myslí si, že to je opravdu jeho chyba, že si to zaslouží a stydí se samo za sebe... Nevím jak je to teď na školách, ale myslím, že je to jedno z témat, které by měli probírat. Aby věděli, že nejsou sami.