Vrány
Petra Dvořáková
Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?... celý text
Novely Literatura česká Rodina
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Andrea Černá , Veronika Khek Kubařová
více info...
Přidat komentář
Už od samého začátku jako všichni tady, jsem měla chuť skočit mezi stránky a hlavní hrdinku Barču obejmout a nepustit. Nečekala jsem, že tak útlá kniha mě dostane. Líbilo se mi, jak autorka rozlišila styl psaní dcery a matky, kde jsme mohli vidět jak každá z nich na různé situace přihlíží jinak, ale také byl skvělý jednoduchý jazyk, díky kterému byl příběh ještě reálnější.
Knížka se četla sama, ale byla tak strašně krátká, že jsem se stačila "sžít" s postavami byl konec...velká škoda...ještě bych četla....
Tak o téhle knize nějak nevím, co si mám myslet. Kniha ze života. I když konec tedy opravdu velice zvláštní.
Vrány oblétly celý Instagram a všichni tleskali. Určitě souhlasím, že je to silný příběh, krátký (za mě by se to dalo víc rozepsat) a smutný. Byla jsem spíše překvapena tím, co vyvolalo takovou vlnu neskutečně kladných recenzí. Čekala jsem, že budu duševně rozervána, ale nestalo se. Vlastní děti ještě nemám - zda je tady ta chyba, že se neumím vcítit do příběhu?! Vyprávění mi přišlo ploché a předvídatelné. Nicméně kniha je krásná graficky a obálka hned upoutala moji pozornost. Chirurga i Dědinu mám ráda a autorky styl psaní je můj oblíbený, velmi hezky se čte.
Jedním slovem: PSYCHO. Už od začátku jsem tak nějak tušila, že tenhle možná zprvu jednoduchý příběh bude mít velký přesah. Nechci v recenzi spoilerovat, co se v knížce bude dít, ale jedno říct musím. Knížky jako je tato mě vždy donutí vcítit se do úplně jiné role, v tomto případě náctileté holky, která věci chápe a prožívá jinak, než dospělý. Vždy zapomínám, že věci nám dospělým naprosto jasné, si může dítě přebrat naprosto jinak. Jednu hvězdu ubírám za konec.
Knížka mě hodně zasáhla. Nevyrovnaná matka a flegmatický otec. Dost hrozná kombinace pro výchovu. Určitě sáhnu po další knížce od autorky.
!!! SPOILER - komentář obsahuje informace, které prozrazují část děje !!!
Útlá knížečka, ve které se toho skrývá nečekaně hodně. Rodinné drama, které sledujeme z perspektivy matky a jedné ze dvou dcer. Matka je prostá žena, která chce mít v životě všechno jasně nalajnováno, v domácnosti mít pořádek a hlavně před svým okolím působit co nejlepším dojmem, a to samé také očekává od svých dětí a manžela. Otec je flegmatik, který nic neřeší, dokud ho k tomu manželka (většinou křikem) nevyprovokuje. Starší dcera Katuška jede ve stejných kolejích jako její matka, a to se matce samozřejmě zamlouvá. KATUŠKA uklízí, je pečlivá, vše splní do posledního puntíku, přesně a hned, neodmlouvá… ne jako BARUNA (ano, už od začátku si můžeme všimnout, že matka své děti oslovuje „malinko“ rozdílně). Baruna, ta si jen čmárá ty svoje patlanice, nikdy nic neuklidí pořádně, vždy matku něčím naštve.
V příběhu sledujeme dění v rodině, přičemž se Barča potýká s nástrahami dospívání, nepochopením ze strany matky a nedostatkem podpory jakéhokoli člena rodiny, přitom se stále snaží dostát očekávání matky a pochopit, co dělá špatně. Matka ve všem, co Barča dělá, vidí jen vzpouru a rovnou dceru trestá a snaží se ji „srovnat do latě“.
Nebudu vám lhát, není to žádné příjemné čtení a naopak vás slušně zdeptá, ale jsem moc ráda, že jsem si knihu přečetla. Navíc – když už se do ní pustíte, nedá se odložit. Bohužel jsem si znovu uvědomila, v jak bezvýchodné situaci můžou děti a dospívající být, jak může domov působit jako past i přesto, jak moc se snažíte, a jak můžou být někteří rodiče svou osobou tak zaslepení, že se své děti ani nesnaží pochopit. Proto bych knížku doporučila každému, protože většina z nás tím rodičem jednou bude a naše děti nemusí být dle našich představ, to ale neznamená, že jsou špatné.
Mráz mi běhá po zádech ještě teď, dala bych nevím co, abych mohla Barušku zachránit.
Knihu jsem přečetla za jedno dopoledne. Četla se velmi dobře a nutí čtenáře číst další a další stránku, jen aby se dozvěděl, jak to vše dopadne. Pro mne je nepochopitelné, jak se mohou vlastní rodiče (popř. rodina) chovat ke svému dítěti. Knihu určitě doporučuji přečíst.
Mám srdce na kousky.
Vrány se mnou otřásly asi nejvíc ze všech dosud přečtených knih.
Petra Dvořáková svým typickým úsporným stylem vykreslila obraz domácího násilí v "běžné" české rodině tak plasticky, že několik hodin od dočtení mám stále sevřený žaludek.
Ano, příběh je poněkud klišoidní. Ale právě proto je uvěřitelný. Protože žitá klišé jsou součástí příběhů nás všech.
Pojmy jako "dysfunkční rodina", "toxicita", "náhradní problém" a "domácí násilí" najednou nahlížím v úplně jiném, živém rozměru.
Strašně bych chtěla Báru obejmout a slíbit jí, že už jí nikdy nikdo neublíží. Být jí takovou mentorující starší sestrou, povídat si s ní o jejích obrázcích a o Frodovi. Namísto toho zůstávám sama se spoustou otázek.
- Z jakého důvodu vlastně máme děti?
- Proč někteří rodiče nedokáží své děti milovat?
- Jak se naučit, být dobrým rodičem?
/ Zvlášť, pokud v původní rodině chyběl dobrý rodičovský vzor? A pokud chyběl - proč, nejsme-li sami zahojeni, mít děti - s rizikem aplikace nevhodných "výchovných" postupů na vlastní děti? /
- Jaké následky na vlastních dětech zanecháme?
- Kolik rodičů, jako jsou Lundákovi, denně potkáváme - ale protože nepůsobí jako zvrácení tyrani, nedokážeme prohlédnout jejich masky?
- Kolik dětí se nedokáže zavděčit svým rodičům?
- A kolik dětí mívá doma strach?
- Co se musí stát, aby dospělí uvěřili dětským obětem?
- Mohou se rány na dětských duších, způsobené těmi, kteří měli být bezpečím, vůbec někdy zahojit?
- Jak vnímají lidé s nepříliš rozvinutými schopnostmi sebereflexe a empatie příkoří, která způsobili? (A dokáže patologickými osobnostmi otřást sebevražda, kterou zapříčinili?)
- Kolik chodí po světě učitelů, jako jsou Frydrichovi?
- Jak zásadní roli může v našem vlastním příběhu hrát jediný člověk, kterému na nás záleží / který v nás věří?
"Každý děcko občas dostane na prdel, ale jen naše Bára z toho musí udělat aféru." (str. 129)
Závěrem si neodpustím psychologickou poznámku. Ubližování dětem není v pořádku - ať po stránce psychické, fyzické, nebo sexuální. Pokud jste jeho oběťmi a potřebujete pomoci / jeho pachateli a snažíte se najít cestu z kruhu ven / se domníváte, že jste se stali jeho svědky, neváhejte se obrátit například na některou z linek důvěry (Linka bezpečí pro děti a mládež do 26 let - 116 111, Rodičovská linka pod Linkou bezpečí - 606 021 021, Linka důvěry Dětského krizového centra - 241 484 149 nebo 777 715 215, Centrum Locika - 273 130 878 nebo 734 441 233, Pražská linka důvěry - 222 580 697).
Útlá novelka, která já krátká svým rozsahem, ale neuvěřitelně bohatá svým obsahem. Tohle by si měl přečíst každý rodič. Silné, hrozné a přitom tak skvělé.
Už začátek knihy mne odradil. Číst o kalhotkách potřísněných menstruační krví? Děkuji nechci. A čeština?
Za mě skvěle napsaná kniha. Neuvěřitelné pro mě jako matku. To zoufalství Báry, snaha se zavděčit, nepochopení rodičů, ale i sestry. Silný příběh na necelých 200 stránkách.
po precteni knihy jsem o pribehu chvili dal premyslela. Je velice ctiva a za den ci noc se da precist.
Taková jednohubka, ale pekelně výživná. Jako máma tří dětí nechápu chování "matky" z příběhu. Občas jsem měla takový neodbytný pocit, že bych měla vyskočit, zatřást tou paní, ať se probere, dokud je čas...
Dobré čtení, zase úplně jiné než předchozí knížky Petry Dvořákové.
Strohý minimalistický vypravěčský styl (možná až puberťácky odvyprávěno) a toxické rodinné prostředí, ze kterého mrazí. Svým obsahem je to vlastně veskrze hnusná kniha, kterou ale člověk nedokáže odložit. Číst tuhle knížku je jako dostat sprchu negativních emocí.
Musím říct, že i díky střídání pohledu matky a dcery mě kniha o to víc zaujala, je to prostě instantní depka. Mám ráda knihy, které dokážou rozvířit emoce a to i ty negativní. Nemůžu říct, že by Vrány byly nějak třeskutě originální, občasnému klišé se také neubrání, ale fungují přesně tak, jak mají. A teď bych raději prosila nějakou pohádku s jednorožci, kde je ještě svět v pořádku...
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Knížku jsem přečetla za jeden den, mrzelo mě, že má tak malo stránek.
Hodně byla tato knížka vychvalovana na soc.sitich,proto jsem neváhala a přečetla. Ale absolutně ve mě nezanechala stopu, ano Barunky mi bylo líto, neměla to lehké. A matka byla nesnesitelná.