Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499054/bmid_zahrada-QKZ-499054.jpeg
4
1748
1748
Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar? Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?... celý text
Přidat komentář
Čtivá a útlá kniha. Od této autorky má první kniha a zkusím určitě další. Jsem ráda, díky čtenářské výzvě, že se mi dostala do ruky. Přečtěte si, nezklame vás.
Petru Dvořákovou jsem si oblíbila už s její Dědinou a od té doby si nenechám ujít žádnou její knižní novinku. Zahrada je po delší době počin, který mi opět na delší dobu utkví v mysli. Oceňuji především netradiční téma, které může mnohé odpudit. Zaujaly mne také nádherné vzájemně se doplňující popisy zahrady /jako nadšená zahradnice jsem je ocenila/ a psychologického rozpoložení hlavního hrdiny. Jediné, co bych autorce vytkla je vztah mezi pane Havlátem a jeho kocourem. Očekávala bych, že zrovna pan Havlát bude mít zvířátka rád a bude se k nim pěkně chovat. Doporučuji všem, kteří pracují na míře své tolerance a nebojí se překročit komfortní zónu.
Petra Dvořáková je skvělá autorka, která se dokáže perfektně vžít do postav a bravurně vyjádřit jejich charakter. Stejně jako u všech ostatních knížek, co jsem od ní četla, tomu tak bylo i tady. Začala jsem číst s tím, že jsem netušila o čem kniha je, a tak jsem byla zápletkou docela překvapená. Autorka se nebojí otevřít kontroverzní téma a popasovala se s ním opět na výbornou. I když to místy nebylo lehké čtení, rozhodně jsem si knihu užila a už se těším na další počin od této autorky.
Asi již tradiční kvalita od paní Dvořákové. Neubráním se však pocitu, že jsem možná tentokrát čekala trochu něco jiného. Každopádně paní Dvořáková umí vždy velmi trefně popisovat myšlení, způsob komunikace vpodstatě každého z nás. V tomto případě bylo téma poněkud netradiční, skoro mi až přišlo zvláštní, jak na příběh bývalého kněze autorka přišla... zda jde o nějaký skutečný příběh trochu dokreslený, nebo od první stránky vymyšlený. I tentokrát jsem si při čtení uvědomila, jak je těžké zbavit se "stigmatu", pokud Vám již jednou byl přidělen. Jak se takový člověk asi cítí v naší většinové společnosti? Jak je těžké naučit se tuto odlišnost přijímat. Jak musí být nesmírně těžké přiznat si, že se mnou není něco v pořádku a začít s tím pracovat. Je to věčný boj všech lidí závislých na čemkoli... Možná proto je toto téma důležité a měli bychom o něm přemýšlet. Možná tato kniha někomu dodá odvahu začít s těmito "nechtěnými dary" bojovat.
Tnutí do živého, asi tak bych ve zkratce popsala tuto knihu. Myslím si, že kdo ji přečetl, nikdy na ni nezapomene, ačkoli má pouze 185 stran. Grafické zpracování obálky naprosto výstižné, kombinace růžové (láska) a trnové koruny (utrpení) zcela vystihuje ambivalenci, kterou většina (asi) čtenářů po přečtení pociťuje (aspoň soudě dle komentářů).
SPOILER.
Zpočátku jsem si říkala, že mi na té knize vadí jakási zkratkovitost - jak popsala i Chesterton. Dostali jsme naservírovaného muže, kněze (vy)vrženého do "běžného" světa, nevíme o jeho cestě ke kněžství téměř nic, a to mi prvně vadilo, protože mi to přišlo podstatné. Na druhou stranu číst o podobně kontroverzní oblasti lidského života 400 stránkový román, to by asi vydržel málokdo, tudíž jsem svůj první dojem přehodnotila a docela rozumím tomu, proč tento příběh inklinuje svou délkou spíše k novele. Jednoduše jasný problém, vývoj, žádné vycpávky navíc, jsme postaveni před jasnou situaci a donuceni přemýšlet o tom, jaké (vnitřní) utrpení pedofilní člověk může pociťovat. Nám v lepším případě nezbývá než mít s nimi soucit, s psanci, kteří si podobné prokletí asi sami nevybrali... ale ani tohle nepřekryje neskutečné obavy, někoho takového potkat/mít ve svém vlastním životě. Obzvlášť toho, který se sám sebe neděsí a není ochoten s tím něco udělat...
(SPOILER) No to teda bylo tabu. Podle mě hodně dobře napsána kniha, silný příběh. Samozřejmě chápu, že je to vypravěčskou strategií, ale chvílemi mě děsilo, jak jsem s hlavní postavou soucítila. Samozřejmě jsem chápala obavy okolí, ale rovněž jsem cítila, jak je ztracený a totálně neví, co si sám se sebou počít. Opravdu mě to dostalo, přečetla jsem to za jeden večer.
Svíravé, smutné a náročné čtení. S Jarkem jsem soucítila a zároveň ho šmahem odsoudila. O téhle knize budu ještě pár dní přemýšlet, ale pak už se k ní nevrátím. Zároveň ji ale určitě doporučuji k přečtení.
Vůbec jsem nevěděla, o čem kniha má být a téma mě vcelku šokovalo. Hlavně z toho hlediska, že to není něco o čem bych chtěla číst. Vsázela jsem spíš čistě na autorku. Jako zajímavá kniha, ale nic co bych chtěla číst někdy znova nebo mít knihu doma. Autorka píše skvěle, takže jsem se jako čtenář vcítila i do takovéto postavy, ale pořád jsem myslela na to, že je to vlastně nechutné a je důvod, proč je to tabu.
Paní Dvořáková umí brnkat na city. Dobře zná povahu lidského chování, ať jednotlivce nebo davu.
Jak žít, když člověk dostane do vínku dar, o který nestojí?
Od Petry Dvořákové jsem četla Vrány, které ve mně zanechaly hluboký dojem.. a Zahrada slibovala podobně silný příběh.
Starý dům se zanedbanou zahradou, bývalý kněz, pocit vyhoření, samota, odcizení vůči všem a všemu, poznání sebe sama a jeden temný dar. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného?
Přečteno během jednoho odpoledne. Jarka mi bylo neskutečně líto, ke konci i slza ukápla.. ale pravda je taková, že v reálu bych ho za souseda nechtěla, bála bych se. Hodně kontroverzní téma.
Já vám nevím. Prvních sto stránek bylo pohlazení pro oči, s druhou polovinou nevím, jak naložit. Nejvíc se asi bojím, aby tato kniha nepodporovala předsudky o církvi a kněžích. Protože tak na mě dost působí a to mě mrzí.
Tohle ve me bude zase asi rezonovat dlouho, ostatne jako kazda kniha pani Dvorakove. Cekala jsem danajsky dar uplne jineho razu. Rozhodne stoji za precteni, jen necekejte odpocinkovou literaturu.
Po přečtení knihy mám smíšené pocity.
Popisy zahrady se střídají s popisy Jaroslavových myšlenek. Na jednu stranu mi ho bylo hrozně líto, na druhou se mi z toho zvedal žaludek.
Kniha pomalu plyne, není v ní nic, co by nutilo rychle otáčet stránky a netrpělivě čekat na rozuzlení.
Neurazilo, nenadchlo.
Nalákal mě podobný věk protagonisty a anotace " jak žít, když člověk dostane do vínku dar o který nestojí". Bez přemýšlení mě napadlo, že tím darem je asi titul knihy- Zahrada. Obsahem bude nějaký moderně filosofický traktát o součastném středním věku a postavení zahrady "oázy" v dnešním světě. S tím jsem do titulu nadšeně šel a těšil se na podobné postřehy, které budu porvnávat s mými při četbě po práce na zahradě. V půli knihy mě čekalo nemilé překvapení, které nechci prozrazovat nebo spíš spoilerovat. Ale mohu říci, že ačkoli téma druhé části knihy je kontroverzní, tak je alepsoň překvapivě a nekonvenčně stavěno k zamyšlení.
Vkusně a dobře napsaná kniha, která se snaží vzbudit ve čtenáři soucit a sympatie s hlavním hrdinou. V mém případě úspěšně. Nevím ale, nakolik je toto téma dobrý marketingový tah. Já si už Zahradu nikdy víc nepřečtu a ani si ji nenechám doma.
Kniha, ikdyž ji přečtete za jedno odpolodne, skrývá velmi citlivá a silná témata. Příběh vás opravdu vtáhne a musíte knihu prostě dočíst a pak ještě nad tím vším přemýšlet. Doporučuji...
Tak rychle jsem dlouho nic nepřečetla. Na začátku mě hnala zvědavost, pak se dal problém trochu očekávat a závěr - hodně se zamyslet.
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Spojení parafilní deviace s církví zde patrně nebylo prvoplánovité. Autorka zřejmě potřebovala nějakým způsobem do své postavy vstoupit a víra či otázka víry byla tou spojnicí.
Každý jsme se nějak narodili, někdo má smůly více a narodil se s určitým typem deviace. Je pak otázkou, jak se s tím popere ten dotyčný, který byl takto obdarován, protože my/ti ostatní, kteří se ještě pohybujeme/pohybují v mantinelech takzvané normality si asi stěží umí představit, jaké to je, žít na doživotí s něčím takovým, jaké psychické mechanismy se uplatňují v sebepotlačení a prvotním uvědomění takových typů nežádoucí touhy; a jak daleká a těžká je cesta od prvotního uvědomění k sebepřijetí. Mnohdy by člověk i chtěl svou vnitřní proměnu demonstrovat i navenek, tady by se to ale s pochopením okolí setkat nemohlo.
Líbilo se mi, jak autorka hlavního hrdinu a jeho situaci vykreslila. Bylo mi sympatické, jakým způsobem se Jarek chopil péče o zahradu, kterou zdědil po prarodičích. Dalo by se říci, že až na tu jednu úchylku, je Jarek celkem nezajímavý chlápek. Sousedé (Pavel a Anna) mu bez rozmyslu okamžitě svěřili své děti, a byli rychle hotoví s odsouzením, když jim došlo, že s Jarkem není něco v pořádku. Chyba byla i na jejich straně. Průšvih by byl, kdyby Jarek začal pracovat třeba jako asistent v mateřské školce...
Jinými slovy, vy z Vás, kdo máte děti, zvažte, komu je vlastně svěřujete na hlídání. Je pravda, že člověk s dětmi musí být ostražitý skoro všude, např. i u různých pořadatelů táborů a táborových vedoucích, to jsou místa, které tyhle lidi přitahují jako magnet; o sítích nemluvě, tam už člověk děcka neuhlídá vůbec, proto je na místě, aby v takových případech padly nějaké rozumné tresty. Lidé s tímto typem deviace (zvláště již pravomocně odsouzení recidivisté za znásilnění/pohlavní zneužití nezletilých) by měli mít zákonem zakázáno pracovat s nezletilými, protože se zdá, že jim v tomto ohledu často chybí jakákoli soudnost.
Nikdo si ale nezaslouží, dle mého názoru, být ze společnosti úplně vypuzen, zvláště když škobrtnutí bylo ještě celkem nevinné jako tomu bylo u hlavního hrdiny knihy Zahrada (pro porovnání s reálem viz webové stránky Nejvyššího soudu a např. rozsudek sp. zn. 8 Tdo 402/2016, 15 Tdo 1154/2019 a hromada dalších). Potencionálně společensky nebezpečných úchylek je více, větší či menší míra skrytosti je v zásadě nevyhnutelná, určitá míra bdělé ostražitosti je vždy na místě a spolužití a důvěra je nehledě na to velmi křehká záležitost.
Je fajn, že Dvořáková toto ožehavé téma otevřela v literární formě širokému publiku.