Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499054/bmid_zahrada-QKZ-499054.jpeg
4
1839
1839
Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar? Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?... celý text
Přidat komentář
Na přebalu je napsáno, že se kniha věnuje jednomu z nejtabuizovanějších intimních témat. I když jsem si knihu chtěla přečíst tak jako tak (protože po “CHIRURGOVI” a především “VRÁNÁCH” si od autorky přečtu všechno co vyjde), tohle mě vážně nalákalo. Když jsem po zhruba padesáti stranách začala tušit, trochu jsem zaváhala, zda ve čtení pokračovat, ale ve skrytu duše jsem věděla, že bych stejně přestat nedokázala. A po dočtení? Pro mě je to jedna z nejlepších knih, jaké jsem letos (a možná i za minulé roky) přečetla. Nápad popsat toto téma z tohoto úhlu pohledu mi přijde geniální a já opravdu žasnu nad autorčiným pojetím celé “problematiky” (snažím se nespoilerovat:)). Cely příběh mě velmi zasáhl a já na něj stále nedokážu přestat myslet.
V komentáři na předchozí přečtenou knihu od jisté české autorky jsem psala, že jsem na českou prózu posledních let velmi pyšná a že má co nabídnout. Po “ZAHRADĚ” jsem se v tomto názoru jen utvrdila. Vážně moc doporučuji!
Prvotní téma knihy se mi zdálo parádní a četla jsem. Jedním dechem. Ale pak přišlo druhé téma (nebudu prozrazovat) a to mě tak znechutilo, že jsem měla knihu problém dočíst. Podobně jsem to měla i u předchozí knihy Vrány. Takže shrnutí : za mě moc překombinováno. I z jednoho tématu lze vytřískat hodně a autorka ten potenciál má..
Na Zahradu jsem byla obzvlášť zvědavá vzhledem k tomu, že jsem již dříve od Petry Dvořákové dvě knihy četla. Vrány mě zasáhly, Dědina mi příliš nesedla, tak jsem čekala, jak to dopadne tentokrát. Zhruba první třetina mě moc nebavila, respektive měla jsem problém začíst se, přestože jsem začínala tušit, jaká asi bude hlavní zápletka. Později, když už se ono "tajemství" odkrylo, kniha rázem nabrala spád, cítila jsem napětí a stránky mi začaly ubíhat rychleji. Téma bylo určitě zajímavé, nikdy jsem o ničem podobném nečetla a myslím si, že je důležité taková témata otevírat. Nicméně já osobně mám radši příběhy, kde se můžu nějakým způsobem v hlavní postavě najít, kde je mi hlavní postava sympatická a kde s ní souzním. Doteď nevím, co si mám vlastně o Jaroslavovi myslet. Občas mi ho bylo líto, občas se mi trochu hnusil. Ale asi to tak mělo být.
Neuvěřitelně silná kniha, která zpracovává extrémně těžké téma. Příběh se vyvíjí téměř plíživě, nečekaně a nakonec neúprosně. Popis vnitřní úzkosti, strachu a samoty je podán naprosto úžasně. Při čtení mi nebylo lehko, ale kniha je to skvělá.
(SPOILER)
Velmi citlivě napsaný příběh o nechtěném "daru", který muž dostal do vínku.
Petra je neuvěřitelná autorka, která píše o tabuizovanych tématech, jako jsou Vrány, Chirurg a teď Zahrada.
Bravurně napsáno, ta láska k zahradě, to uvědomění sebe sama, strach...
Velmi silný a smutný příběh.
Určitě doporučuji přečíst, škoda, že kniha byla tak krátká.
U tohoto počinu platí, že nezáleží na tom, zda je zážitek pozitivní či negativní, záleží na tom, jak je silný. A tento silný je. Zanechal ve mně nesmazatelnou stopu. Knížka se celkově četla dobře, takže ji přečtete jedním dechem a chcete vědět, jak to s hlavním aktérem dopadne. Emoce, které ve mně zanechala je těžké popsat. Každopádně je mi z toho smutno. A z toho příběhu i ne úplně dobře od žaludku. Doporučuji!
Hodně silné téma. A hodně smutný příběh, protože lidí jako Jaroslav je na světě asi hodně a mají to vlastně hrozně těžké. Nejdřív jsem byla po dočtení knížky trochu na rozpacích, že vlatně úplně nevím, co si o ní myslet, ale vlastně mě dost zasáhla. Ještě jsem nic od téhle autorky nečetla, ale určitě to zkusím.
V ich formě, citlivě, až poeticky vyprávěné, bez oplzlostí a vedlejších nepodstatných projevů, které by možná rádoby zvýšily čtivost románu.
Autorce nejde upřít snaha o vyváženost pohledu na svět, který musí přijmout člověk, jemuž se dostalo tohoto prokletí.
V souvislosti s kněžstvím jde o obecně proklamovanou záležitost, ale zvolená linie příběhu tento nedostatek náležitě vyvažuje.
Konstelace zvoleného jazyka mi připadá poměrně obyčejná, ale v některých textových pasážích dovede působit i vzletně a poutavě.
Ne každý se za život setká s problémem, který paní Dvořáková otevřela.
Přesto je všudypřítomný a odsouzeníhodný, i když s ním zřejmě nejde bojovat. V knize je moc hezky vyjádřeno.
ZAHRADA spíše rozvíří vody v českém literárním průmyslu tématem, nikoliv ohromujícím zážitkem z četby.
Velmi silný a poutavý příběh, který zpracovává dvě důležité a ne příliš medializované témata. Autorka má skvělý dar psaní, dokáže čtenáře skvěle vtáhnout do děje. Překvapil mě konec, popravdě jsem s jistotou očekávala, že to hlavní hrdina nezvládne a vypořádá se s tím po svém - tak jak bylo v posledních stranách naznačeno. Překvapilo mě, že konec byl finálně, dejme tomu, pozitivní. Mimochodem, jsem jediná, kdo stále očekával větší přiblížení postavy Jindřicha? :-)
Moje druha přečtena kniha od této spisovatelky a zase nejak poradne nevim, co k tomu rict. Cetla jsem Vrany a tam jsem mela takove smisene emoce, ze ani nevim, jestli se mi kniha libila a ted to mam zase. Proste nevim, nevim co napsat. Bylo to takove zvlastni. Na jednu stranu je pro me nepředstavitelne mit za souseda takoveho cloveka, ktery ma takove myslenky (a to deti nemam), ale to, jak se k nemu potom chovali mi take vadilo. Bylo mi ho lito. Zaver mi prisel takovy neukonceny, ale kdyz to ma mit nejaky ten hlubší význam, tak to asi musi tak nejak vyznit do ztracena.
Byla to síla. Příběh jsem přečetla na jeden zátah. Téma, které lidi odsuzují a hnusí se jim, přesto aktuální, ani netušíme kolik takto nemocných lidí ve společnosti žije. A mnozí z nich se třeba trápí tak, jako pan Jaroslav. Přesto, jako máma dvou holčiček, jsem ráda, že takového člověka nemám za souseda....
(SPOILER)
Jedná se o první knihu, kterou jsem od autorky četla. A mrzí mě, že jsem si vybrala zrovna tuto...
Když jsem si knihu kupovala, nevěděla jsem, jaké téma se v ní ukrývá. Když jsem si přečetla na zadní straně anotaci, začala jsem tušit. A když jsem si při čtení listovala knihou, hledala spoilery, tušení se potvrdilo. Přesto jsem se rozhodla knihu dočíst. Chtěla jsem totiž zjistit, proč tolik čtenářů cítilo sympatie (či lítost) k hlavní postavě. Po dočtení nechápu. Je mi hrozně při představě, že bych měla dceru, a za souseda Jaroslava. A je mi hrozně, že tolik čtenářů lituje Jardu, ale že je Lucka opravdu v nebezpečí, nad tím se nepozastavují. Ne, vážně nemohu mít slitování. Zvolené téma je pro mě noční můrou. Sice nejsem zatím matka, ale straší mě již teď, že bych své děti neuchránila před zrůdou. U čtení Cartera občas pociťuji lítost k vrahům, kteří měli těžké dětství, ale když je někdo "tímhle", co Jaroslav, nemají v mém světě místo. Lítost jsem cítila ke kocourovi, myším, a ptáčkům z voliéry. A měla jsem obrovský strach o Lucku.
I když jsem knihu přečetla na jeden zátah, nebylo to lehké čtení. V některých scénách jsem se až hnusila nad tím, co to čtu za nechutnosti.
Chtěla jsem si od autorky přečíst Vrány a Chirurg, ale v tuto chvíli mě to vůbec neláká.
(SPOILER)
S knihami Petry Dvořákové mám trochu problém, zatím se mi nejvíc líbily Vrány, ale ty další, které jsem přečetla nemohu hodnotit vysoko a tak je to i se Zahradou. Ještě, že je kratší, asi bych ji jinak nedočetla. Vůbec jsem netušila o jakém tématu to bude a když to na mě vybaflo, tak mě to naštvalo. O možné pedofilii číst nechci, hlavní hrdina mi byl krajně nesympatický, vůbec jsem mu nerozuměla.
Musím uznat, že autorka píše čtivě, za to pár hvězdiček stojí a také za ten konec, kdy se doktor zachoval líp, než všichni kněží dohromady.
Velmi silný příběh. Již druhá kniha od této autorky, kterou jsem přečetla během jednoho večera. Knihy Petry Dvořákové se čtou samy. Každá umí překvapit a to tak, že nad tématem dokážu ještě několik dní přemýšlet a příběhy ve mně rezonují.
A o čem je tato? Dvě velká tabuizovaná témata - odsouzení druhých za to, i když člověk nic neudělá a to, když v sobě nejdeme něco, co nechceme a snažíme se to v sobě udusit.
Vlastně jsem čekala spíš nějaký happyend, něco jako zamilovali se, vzali se a žili spolu až do smrti, odhalené tajemství mě doslova šokovalo, v nejmenším jsem to nečekala a musím říct, že jsem ráda, že autorka nitro hlavního hrdiny sice popisovala, ale nijak víc nepitvala a za to jsem jí byla vděčná. Nakonec mi hlavního hrdiny bylo vlastně líto a odpor k němu se postupně vytratil. Kniha se četla tak nějak sama, plynule.
Chlapec - kněz - muž - touhy - odsouzení - snaha bojovat s tím, co ve vás dřímá.
Ještě nikdy jsem nečetla knihu s touto tématikou a i když mi při čtení určitých částí nebylo lehce, přesto se jedná o skvělý knižní počin.
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Skrýt reklamy
Velmi silný příběh, ostatně jako všechny knihy Petry Dvořákové. Vůbec jsem knihu nedokázala odložit. Hlavního hrdiny bylo líto, ale jako matku dvou dětí mě velmi odpuzoval. No.. Dvořáková se s tím opět nemazala! ;)